Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 821/2019Usnesení NS ze dne 14.08.2019

HeslaHodnocení důkazů
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Znásilnění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.821.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku

§ 175 odst. 1 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3693/19


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 821/2019-628

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání obviněného L. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 352/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 77/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný L. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 1 T 77/2018, uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě způsobené škody. [Týmž rozsudkem byl obviněný P. B. uznán vinným pomocí k přečinu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 175 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen, spoluobviněný J. B. byl zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný (§ 226 písm. c) tr. ř.)].

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi podali obviněný, jakož i spoluobviněný P. B. odvolání, přičemž Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 352/2018 odvolání obviněného částečně vyhověl a podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a při nezměněném výroku o trestu odnětí svobody (v trvání pěti let) a trestu propadnutí věci, jakož i výroku o náhradě škody, zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Odvolání spoluobviněného P. B. podle § 256 tr. ř. zamítl.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř. Na podporu prvního z uplatněných dovolacích důvodů, a sice k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že má za to, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. K uvedené skutečnosti došlo podle jeho mínění přeřazením soudkyně Mgr. Anny Ryšánkové k jinému senátu, než kterému byla přidělena jeho projednávaná věc. V uvedené věci tak namísto původně přidělené soudkyně Mgr. Anny Ryšánkové dále rozhodovala JUDr. Eva Miláčková. Obviněný se tak domnívá, že uvedený postup nebyl pouze v rozporu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o soudech a soudcích, ale též v rozporu s právem na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání jako trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku s tvrzením, že nebylo dostatečně prokázáno a ve skutkové větě uvedeno, že pohrůžky obviněného směřovaly rovněž k vynucení si pohlavního styku s poškozenou. Stran posledního z uvedených dovolacích důvodů, a sice důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl uznán vinným, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť má za to, že Okresní soud v Mladé Boleslavi nebyl k rozhodování v projednávané trestní věci místně příslušný. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 352/2018, popř. rovněž rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 1 T 77/2018, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, popř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že námitku místní nepříslušnosti nelze zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tudíž ji nelze zpochybnit ani prostřednictvím jiného z dovolacích důvodů, tj. ani podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a v tomto směru neshledala důvodu, pro který by mělo být napadené rozhodnutí označeno za nespravedlivé. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že nalézacímu soudu lze vytknout pouze skutečnost, že nesprávně právně posoudil jednání obviněného jako jednočinný souběh trestného činu vydírání a trestného činu znásilnění, který je však vyloučen. V daném případě šlo o souběh vícečinný, avšak vzhledem ke skutečnosti, že soud prvního stupně správně dovodil, že šlo o dva trestné činy a pachateli ukládal úhrnný trest, nelze uvedenou nepřesnost označit za důvodnou pro zrušení napadeného rozhodnutí. Za důvodnou naopak považuje námitku obviněného, která byla uplatněna pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívající v tvrzení, že senát odvolacího soudu rozhodoval v jiném složení senátu, než ve kterém zahájil veřejné zasedání, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. K prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy, přičemž obviněný uplatnil druhou z nich.

8. K dalšímu z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, konkrétně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že uvedený dovolací důvod lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případě, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí [pozn. první alternativa] nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) [pozn. druhá alternativa].

10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

11. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. s argumentací, že o jeho odvolání rozhodl senát v jiném složení, než v jakém mu věc původně napadla a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, přičemž z jejich odůvodnění obsáhle citoval. V souvislosti s argumentací obviněného je nutno uvést následující. Obviněný uvádí objektivní skutečnost, že jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 1 T 77/2018-447, napadlo u Krajského soudu v Praze [16. 11. 2018, č.l. 490] a bylo přiděleno do senátu č. 12 [v souladu s rozvrhem práce pro rok 2018], který v té době zasedal ve složení předsedkyně senátu JUDr. E. Milcová a soudkyň JUDr. K. Hykešová a Mgr. A. Ryšánková. Další jím uváděnou objektivní skutečností je i to, že ve věci bylo nařízeno veřejné zasedání na 19. 12. 2018. Z protokolu o veřejném zasedání však vyplývá pouze to, že předsedkyně senátu pouze přečetla dopis obviněného – návrh na delegaci a obviněný po poradě s obhájcem uvedl, že na podaném návrhu trvá. Následně bylo zaprotokolováno, že veřejné zasedání se za účelem předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k posouzení návrhu na delegaci a vyrozumění spoluobviněného odročuje na 30. 1. 2019, což obviněný i další přítomní vzali na vědomí (č. l. 506). Obviněný poukazuje na to, že pokud rozhodoval senát 12 To Krajského soudu v Praze dne 30. 1. 2019 ve složení předsedkyně senátu JUDr. E. Milcová a soudkyň JUDr. K. Hykešová a JUDr. E. Miláčková, pak uvedený senát rozhodoval nejen v rozporu se zákonem, ale také samotným rozvrhem práce Krajského soudu v Praze, neboť v tomto pro rok 2019 je uvedeno, že „rozdělení věcí, které napadly u krajského soudu v době do 31. 12. 2018, se řídí rozvrhem práce účinným v době nápadu“.

12. Nejprve považuje Nejvyšší soud za nezbytné vymezit se ke dvěma rozhodnutím, která obviněný ve svém dovolání citoval a jejichž aplikace podle jeho mínění odůvodnila oprávněnost jeho dovolání. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 969/2017 je nutno uvést, že v předmětné trestní věci šlo o situaci, kdy věc napadla (s odvoláním obviněného) ke Krajskému soudu v Ostravě dne 9. 11. 2016. Veřejné zasedání bylo nařízeno dne 15. 11. 2016, a to na 12. 12. 2016 JUDr. Renatou Gilovou jako předsedkyní senátu (č. l. 412). K tomuto veřejnému zasedání zasedl odvolací senát ve složení JUDr. Renata Gilová (jako předsedkyně), JUDr. Marie Slaná a Mgr. Alexandra Erbanová (č. l. 416), veřejné zasedání však bylo odročeno na neurčito z důvodu nepřítomnosti obviněného. Dále byl ve spise založen úřední záznam JUDr. Marie Slané z téhož dne, tj. z 12. 12. 2016, v němž bylo uvedeno, že s ohledem na „vyřazení“ předsedkyně senátu JUDr. Renaty Gilové z rozhodovací činnosti v senátě 4 To ke dni 31. 12. 2016 byl spis přidělen k vyřízení předsedkyni senátu Mgr. Alexandře Erbanové (č. l. 418). Veřejné zasedání pak bylo dne 21. 12. 2016 nařízeno na den 24. 1. 2017 (č. l. 424). Tohoto dne pak odvolání obviněného projednal a o něm rozhodl senát ve složení Mgr. Alexandra Erbanová (jako předsedkyně), JUDr. Marie Slaná a Mgr. Tomasz Kafka. Z veřejně dostupného rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě (zejména z jeho tabulkové části) vyplývá, že po jeho změně č. 9 z roku 2016, účinné od 1. 11. 2016, stejně jako po změně č. 10, účinné od 1. 12. 2016, byla JUDr. Renata Gilová členkou odvolacího senátu (v pozici předsedkyně) 4 To, a to „bez nápadu“. I pro rok 2017 však byla nadále v tomto senátě JUDr. Renata Gilová zařazena. Teprve po změně č. 1 účinné od 1. 2. 2017 již v tomto senátě nefigurovala. Pro úplnost lze uvést, že pro rok 2017 bylo soudní oddělení 4 To rozvrhem práce určeno ve složení soudců JUDr. Marie Slaná (jako řídící předsedkyně senátu), Mgr. Alexandra Erbanová, JUDr. Renata Gilová, Mgr. Tomasz Kafka a JUDr. Šárka Zacharová. Z uvedeného vyplývá, že v průběhu řízení před odvolacím soudem došlo k neodůvodněné změně složení odvolacího senátu, aniž by nutnost této změny byla dána jednoznačnými, důležitými a ověřitelnými důvody. Nejvyšší soud shledal zjištěný postup Krajského soudu v Ostravě odporujícím ústavní zásadě zákonného soudce, neboť předmětná trestní věc v době jejího nápadu byla přidělena předsedkyni senátu JUDr. Renatě Gilové, která nařídila veřejné zasedání o odvolání, a odvolací senát pak zasedl k veřejnému zasedání dne 12. 12. 2016 v určitém složení, které nemohlo být posléze z důvodu odročení veřejného zasedání změněno, aniž by k tomu byly závažné důvody, které by vylučovaly, aby odvolací senát zůstal nezměněn. V posuzovaném případě žádný takový závažný důvod nebyl dán, neboť v soudním oddělení 4 To i nadále fakticky i podle rozvrhu práce působili všichni tři členové původně určeného senátu, tj. JUDr. Renata Gilová, JUDr. Marie Slaná a Mgr. Alexandra Erbanová. Přesto došlo nejen ke změně složení senátu tak, že JUDr. Renatu Gilovou nahradil Mgr. Tomasz Kafka (a zároveň došlo i ke změně osoby předsedy senátu), ale současně při trvání této soudkyně ve zmíněném senátě až do 1. 2. 1017, byla věc, která jí byla původně přidělena, byla přidělena jiné soudkyni. JUDr. Renata Gilová přitom i v době konání odročeného veřejného zasedání dne 24. 1. 2017 nejen že dále vykonávala funkci soudkyně Krajského soudu v Ostravě, ale dokonce byla stále zařazena v senátě 4 To. Z výše uvedené stručné chronologie je zřejmé, že v případě věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 969/2017, existovaly pro závěr o tom, že soud nebyl náležitě obsazen odlišné skutečnosti, než v předmětné trestní věci obviněného B.

13. Rovněž se obviněný mýlí, pokud je toho názoru, že na jeho případ je aplikovatelné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 36/2016, neboť v této věci [myšleno vrchního soudu sp. zn. 3 To 36/2016] byla řešena situace [otázka „úkonu směřujícího k meritornímu ukončení věci“], kdy po podání obžaloby 1. 8. 2014 byla tato trestní věc v souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci přidělena k vyřízení předsedovi senátu 57 T Mgr. Martinu Omelkovi, který ve věci nařídil dne 13. 10. 2014 hlavní líčení na dny 17. a 18. 2., 17. a 18. 3., 14. a 15. 4. a 12. a 13. 5. 2015, přičemž pro nepřítomnost obhájkyně Mgr. Kučerové, resp. substituta bylo zahájení hlavního líčení odročeno na termín 17. a 18. 3. 2015, přičemž v tomto termínu zahájil senát hlavní líčení ve složení předseda senátu Mgr. Martin Omelka a soudci přísedící Eva Edutová a Blanka Novotná, kdy po přednesení obžaloby byl v rámci hlavního líčení dne 17. 3. 2015 vyslechnut obžalovaný P. Ř., následujícího dne byla vyslechnuta obžalovaná R. Š., hlavní líčení se pak konalo v následujících dnech 12. a 13. 5. 2015 a další dokazování bylo prováděno ve dnech 8. a 9. 9. 2015. Dne 13. 12. 2015 bylo hlavní líčení odročeno na 16. a 17. 3. 2016. Toto odročené hlavní líčení již konáno nebylo, neboť opatřením místopředsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem – pro pobočku v Liberci ze dne 4. 1. 2016 bylo rozhodnuto s odkazem na § 42 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., ve spojení se změnami v organizaci práce na trestním úseku soudu, s ohledem na vytvoření nového senátu 53 T, jehož předsedou byl Mgr. Pavel Pachner, rozvrhem práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rok 2016, účinným od 1. 1. 2016 a s ohledem otevření nového soudního oddělení 57 na obchodním úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, že věci vyřizované až do 4. 1. 2016 v soudním oddělení 57 T se přidělují do nového soudního oddělení 53 T předsedy Mgr. Pavla Pachnera. Z uvedeného tedy vyplynulo, že i nadále Mgr. Martin Omelka u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci působil, pouze mu rozvrhem práce byla k vyřizování přidělena jiná agenda. V předmětné trestní věci bylo mj. konstatováno nerespektování § 42 zák. č. 6/2006 Sb., o soudech a soudcích, s poukazem na to, že uvedený soudce již „činil úkony, směřující k vydání meritorního rozhodnutí ve věci“. V předmětné trestní věci byly oproti trestní věci dovolatele (B.) již původním předsedou senátu činěny konkrétní kroky směřující k meritornímu vyřízení věci a nešlo o „pouhé nařízení veřejného zasedání“ jako tomu je ve věci dovolatele.

14. V návaznosti na shora uvedené, ve vztahu k trestní věci dovolatele, je nutno se pozastavit také nad následujícími skutečnostmi, které podle něj odůvodňují správnost jeho tvrzení, že na rozhodování se podílel nezákonný soudce. Těmito skutečnostmi je a) tvrzení, že původně ve věci rozhodující soudkyně JUDr. A. Ryšánková je stále soudkyní Krajského senátu v Praze, byť působí v jiném senátu a dále b) tvrzení, že před změnou složení senátu odvolací soud bezpochyby činil úkony směřující k vyřízení věci. K odkazu obviněného na aplikovatelnost závěrů, jím uváděných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, na jeho trestní věc, se již Nejvyšší soud vyjádřil shora.

15. K tvrzení pod bodem a) – Nejvyšší soud v žádném případě nezpochybňuje konstatování obviněného, že JUDr. A. Ryšánková je stále soudkyní Krajského soudu v Praze. Na druhou stranu obviněný ve svém dovolání odkazuje zejména závěr v komentáři k § 42 odst. 4 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích [patrně Kocourek, J.: Zákon o soudech a soudcích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, 103-105] „V zájmu důsledného respektování principu zákonného soudce nesmí rozvrh práce schválený na následující kalendářní rok, nebo přijatá změna rozvrhu práce změnit rozvržení rozhodovací činnosti soudu, k níž došlo před účinností nového rozvrhu práce, nebo jeho změny. Je-li to možné, musí zůstat zachováno i konkrétní určení soudců určených k rozhodování těchto věcí. To samozřejmě platí pouze do konečného vyřízení takových věcí soudem. Ustanovení brání tomu, aby prostřednictvím změn rozvrhu práce nebo v souvislosti s přijetím nového rozvrhu nemohlo dojít k účelovému přerozdělení již dříve rozdělených věcí a jejich přidělení konkrétním (zákonným) soudcům, a tím k porušení principu zákonného soudce podle ustanovení § 38 odst. 1 LSP“. Uvedené znění zákona [§ 42 odst. 4 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích] však uvádí „Rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí, a pokud je to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností. To neplatí, nebyl-li ve věci učiněn žádný úkon nebo došlo-li ke zřízení nového soudního oddělení nebo jeho zrušení“. V předmětné trestní věci došlo k situaci, kdy obviněný předložil návrh na delegaci věci a tento návrh byl u veřejného zasedání jako jediný bod projednán. Je třeba si uvědomit i další souslednost následujících úkonů. Aniž by soud v rámci veřejného zasedání prováděl výslech obviněného k jeho odvolání, či snad toto obhájce přednesl, došlo pouze k situaci, kdy věc – ohledně návrhu obviněného byla předložena Vrchnímu soudu v Praze, tudíž v tu chvíli byla věc pro Krajský soud v Praze vyřízena, neboť ten musel vyčkat rozhodnutí tohoto soudu (vrchního soudu). Teoreticky lze uvést, že mohlo dojít k situaci, kdy by Vrchní soud v Praze návrhu na delegaci vyhověl – tudíž by se již věc krajskému soudu nevrátila a musela by být v příslušném rejstříku takto vykázaná. Vrchní soud však návrhu obviněného na delegaci nevyhověl a rozhodl o tomto návrhu na delegaci tak, že příslušný k projednání věci je Krajský soud v Praze, tj. nově, s konečnou platností, určil obviněným zpochybněnou místní příslušnost Krajského soudu v Praze. Byl-li tedy spis odvolacímu soudu vrácen v lednu 2019, stalo se tak již za účinnosti rozvrhu práce platného od 1. 1. 2019.

16. K bodu b) tvrzení, že před změnou odvolací soud bezpochyby činil úkony směřující k vyřízení věci. Předně lze odkázat na skutečnosti shora již zmíněné, ale nelze opomenout ani doslovnou citaci obviněného uvedenou v dovolání - „načež dne 19. 12. 2018 skutečně jednání soudu proběhlo, kdy jeho předmětem bylo zejména upřesnění návrhu obžalovaného L. B. na delegaci dle § 25 tr. ř.“ Nejvyšší soud ze spisu a protokolu o veřejném zasedání ze dne 19. 12. 2018 nezjistil žádnou další skutečnost, která by ze strany soudu šla nad rámec dotazů stran delegace věci, přičemž současně zjistil, že tomuto úkonu byl přítomen nejen obviněný, ale také jeho obhájce (blíže bod 18). Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že by snad nařízení veřejného zasedání mohlo být považováno za úkon směřující k meritornímu rozhodnutí ve věci. Nařízení veřejného zasedání je bezpochyby úkonem soudu, nikoli však bezprostředním úkonem směřujícím k meritornímu rozhodnutí ve věci, jak tomu bylo např. zmíněno v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 36/2016 [bylo provedeno několik hlavních líčení s dokazováním].

17. V souvislosti s předmětnou trestní věcí je tedy nutno uvést, že pokud obviněný odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 969/2017 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 3 To 36/2016, a na části odůvodnění zmíněných rozhodnutí, pak bylo konstatováno, že uvedená rozhodnutí řešila jiné případy nesprávného složení senátu, než tomu je v trestní věci obviněného. Podstatné je, a na to sám obviněný poukázal, že v obou rozhodnutích bylo zmíněno, že změna ve složení senátu není možná za situace, když příslušný soudce nebo senát, jemuž věc napadla, začal vykonávat úkony směřující k vyřízení věci – úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jediným úkonem ve věci, učiněným v roce 2018, bylo nařízení veřejného zasedání, a v něm byl řešen (není však ani na jisto postaveno, zda vůbec bylo veřejné zasedání zahájeno) pouze návrh obviněného na delegaci věci, což ve své podstatě nebylo z pohledu podaného opravného prostředku – odvolání podaného obviněným úkonem, směřujícím k vyřízení věci - úkonem směřujícím k vydání meritorního rozhodnutí. Rozhodnutí vrchního soudu pak určilo místně příslušným zmíněný Krajský soud v Praze. Tímto úkonem byla jednoznačně určena příslušnost soudu, a pokud po tomto přikázání věci rozhodoval odvolací soud (12 To) ve složení předsedkyně senátu JUDr. E. Milcová a soudkyň JUDr. K. Hykešové a JUDr. E. Miláčkové, rozhodoval nejen v souladu s platným rozvrhem práce, ale rovněž v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.

18. Nejvyšší soud považuje dále za potřebné uvést rovněž následující skutečnost (ve vazbě na bod 16). Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje již shora uvedená zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 42 odst. 2 tohoto zákona se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné, a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, na který obviněný v této části svého dovolání zejména poukazuje, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí [(srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS). V předmětné trestní věci bylo Nejvyšším soudem poukázáno na skutečnost, že u veřejného zasedání jak 19. 12. 2016, tak i 30. 1. 2017, byl nejen obviněný, ale také jeho obhájce (osoba práva znalá), námitku jiného složení senátu dne 30. 1. 2017 oproti veřejnému zasedání dne 19. 12. 2016 (u které nebyly prováděny žádné úkony, které by směřovaly k meritornímu skončení věci), však nevznesli]. Námitka obsazení senátu se tak stala účelovým prostředkem, jímž má být zvráceno ex post již vydané rozhodnutí.

19. Ve vztahu k obecné charakteristice dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz bod 8) a dovolání jako mimořádnému opravnému prostředku (bod 10) je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů či nedostatečného zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání [obviněný sám uvádí, že se zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nedopustil, „kdy nemá naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu za prokázané“. V této souvislosti odkázal na nutnost výslechu jím navržených svědků; poukázal na to, že poškozená nedokázala přesvědčivě vypovědět, jak realizované pohrůžky negativně ovlivnily její život, přičemž „příčinná souvislost s pohrůžkami těžkou újmou je dána ve vztahu k trestnému činu vydírání, nikoli znásilnění; pohrůžku těžkou újmou mu nelze přičítat dvakrát. Pokud jde o jemu uložený trest, argumentoval tím, že odvolací soud dostatečným způsobem nezhodnotil jeho doznání a snahu poskytnout součinnost při vyšetřování. Ke zbývajícím trestným činům výhrady nevznesl].

20. Ve vztahu k výše uvedenému a otázce skutkových a procesních námitek poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

21. Za námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod je tak možno považovat pouze stručnou zmínku o skutečnosti, že ve skutkové větě není obsažena pohrůžka těžké újmy směřující k donucení poškozené k pohlavnímu styku s obviněným. Jakkoliv je možné uvedené tvrzení označit za podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou, a to z důvodů níže uvedených.

22. Trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a tento čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.

23. K pojmu jiné těžké újmy Nejvyšší soud uvádí, že jde o pojem, který není a ani nemůže být jednoznačně definován, neboť zahrnuje velkou škálu okolností, jichž se může taková pohrůžka týkat. V každém případě však jde o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou obdobné hrozbě spojované s pohrůžkou násilím, tedy mohou u poškozeného vyvolat obavu srovnatelnou např. se situací, kdy je ohroženo zdraví nebo život člověka. Z těchto důvodů je při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, nutno přihlížet k závažnosti narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských poměrů napadeného, k jeho vyspělosti, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný. Přestože právní teorie tento znak nedefinuje, soudní praxe jej vykládá na základě konkrétních situací. Může proto spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Může jí být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět, přitom je nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli (viz rozhodnutí č. 27/1982 nebo č. 23/2010 Sb. rozh. tr.). Za pohrůžku jiné těžké újmy lze považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném a pracovním životě poškozeného, a přitom je způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006). Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je tedy nutno přihlížet k závažnosti narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských poměrů poškozeného, k jeho vyspělosti, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011).

24. Na základě takto stanovených kritérií je nutné posuzovat i hrozbu, kterou obviněný v konkrétním případě vůči poškozené použil. Jednalo se o hrozbu oznámení skutečností intimního charakteru, jakož i protiprávního jednání poškozené zaměstnavateli a policii, pokud vedle požadavku na předání peněz nebude mít s kurýrem (kterým byl obviněný, o čemž poškozená nevěděla) pohlavní styk. Soudy nižších stupňů se otázkou naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy ve shora uvedeném smyslu u konkrétní formy jednání obviněného zabývaly a své úvahy k němu podrobně rozvedly (viz str. 12 - 13 a str. 6 - 7 odůvodnění rozsudků soudu prvního a druhého stupně). Nejvyšší soud se s úvahami soudů nižších stupňů ztotožňuje, neboť má zato, že v případě osoby poškozené, která se zachovala sociálně nežádoucím způsobem a dopustila se jednání, které je velmi intimního charakteru s mimořádným zájem na jeho utajení, kdy je zcela evidentní, že si poškozená byla vědoma svého pochybení a s tím spojené represe a negativní reakce ze strany okolí, a to tak intenzivně, že ve snaze zabránit takovému oznámení souhlasila s pohlavním stykem resp. souloží s obviněným. [Obviněný přehlíží, že vedle této formy jednání, vydíral poškozenou také tím, že zveřejní její intimní fotky na pracovišti a za to požadoval finanční částku – nepožadoval pohlavní styk].

25. Uvedl-li obviněný ve svém dovolání, že uvedená skutečnost [pohrůžka jiné těžké újmy k pohlavnímu styku] – znak není vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně, pak je nutno konstatovat, že jakkoliv je popis výše uvedených skutečností poněkud méně přehledný [z popisu skutku i při jeho menší přehlednosti vyplývá, že šlo o jednání, které vykazovalo znaky vícečinného nesourodého souběhu, kdy jeho jednání vykazuje znaky dvou trestných činů různých skutkových podstat (§ 175 odst. 1 tr. zákoníku a § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, výhrada k otázce souběhu však obviněným vznesena nebyla, a Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn za obviněného, který je zastoupen osobou práva znalou domýšlet směr úvah dovolatele (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 705/2015, 11 Tdo 1159/2015], nelze mít nejmenší pochybnost o tom, že jsou ve skutkové větě znaky trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku vyjádřeny, a to konkrétně ve zjištění, že „přičemž pod pohrůžkou zveřejnění jejích intimních fotek a řešení podávaných drog z její strany na pracovišti odsouzeným, po ní požadoval finanční hotovost ve výši 40 000 Kč s dalším požadavkem obžalovaného L. B., že bude mít pohlavní styk s “kurýrem”, kterým však byl on sám, […] přičemž poškozená ze strachu a z obavy ze ztráty zaměstnání, možného trestního stíhání a morální újmy s tímto souhlasila”.

26. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi a ve vztahu k otázce zjišťování skutkového stavu věci Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti uzavírá, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutích velmi podrobně popsaly výpovědi nejen obviněného a dalších spoluobviněných, ale také poškozené či dalších svědků, jakož i obsahy provedených listinných důkazů či znaleckých posudků. Z hodnocení uvedených důkazů tak zcela jednoznačně vyplývá skutečnost, prokazující úmyslné protiprávní jednání obviněného spočívajícího v donucení k souloži pohrůžkou jiné těžké újmy ve smyslu § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že se soudy nižších stupňů vypořádaly i s námitkami obviněného na provedení dalších důkazů (viz bod 11 rozsudku odvolacího soudu), nelze ani odkaz obviněného na provedení důkazů označit za relevantní z pohledu např. porušení práva na spravedlivý proces. K otázce rozsahu dokazování se Ústavní soud vyjádřil např. ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 4211/16, kde mj. uvedl, že pokud soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem navrhovaných důkazech jako o opomenutých. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

27. K poslední z obviněným uplatněných námitek, a sice k námitce místní nepříslušnosti soudu, kterou obviněný namítal prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z argumentace obviněného plyne, že uvedený dovolací důvod uplatnil v jeho první alternativě. K uvedenému je však nutno uvést, že odvolací soud rozhodl rozsudkem k odvolání obviněného, nezamítl tedy odvolání obviněného pro nesplnění procesních [např. pro opožděnost podání odvolání, že odvolání nemělo náležitosti odvolání] podmínek, tudíž odkaz na uvedený dovolací důvod se zmíněnou argumentací je zcela nepřípadný.

28. I přes výše uvedené Nejvyšší soud dále konstatuje, že obviněným uplatněná dovolací námitka na označený dovolací důvod vůbec nedopadá, neboť nepříslušnost soudu lze napadat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. V uvedeném případně lze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu zpochybnit pouze určení věcné příslušnosti nikoli místní. Jestliže zákon uvedený důvod omezil jen na věcnou příslušnost soudů, nelze jej vztahovat na jiné případy nepříslušnosti. Podle něj je možné zkoumat jen nedodržení podmínek plynoucích z pravidel vymezujících věcnou příslušnost soudů v ustanoveních § 16 a 17 tr. ř., tedy zejména případy, kdy rozhodoval v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení krajský soud, apod. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 187/2015, nebo ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011). Za uvedený dovolací důvod nelze považovat výhrady směřující proti místní příslušnosti soudu prvního stupně, která je upravena v § 18 tr. ř. Jelikož se jedná o procesní ustanovení, nelze tuto výhradu namítat ani prostřednictvím dalšího z obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž slouží výhradně k nápravě právních vad, a ani na podkladě žádného jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b tr. ř., tedy ani důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jak obviněný mylně učinil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 745/2017). Navíc je potřeba zdůraznit i to, že obviněný má možnost vznést námitku místní příslušnosti soudu jen do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě, tedy po podání obžaloby (návrhu na potrestání), avšak pouze v průběhu hlavního líčení před závěrečnou poradou soudu (srov. § 222 odst. 1 tr. ř.). Z obsahu přezkoumávané věci však plyne, že obviněný tak učinil až v rámci jím uplatněného odvolání. Z těchto důvodů tak Nejvyšší soud uzavírá, že není oprávněn k tomu, aby se v dovolacím řízení otázkou místní příslušnosti zabýval, protože důvod podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod k přezkoumání místní příslušnosti neslouží.

29. Obviněný v závěru svého dovolání uvedl, že „odvolací soud při ukládání trestu nezohlednil dostatečným způsobem jeho snahu poskytnout součinnost při vyšetřování a měl zohlednit polehčující okolnosti“, což podle něj odůvodňuje aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s argumentací obviněného o „nezohlednění polehčujících okolností“ považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněným nebyl neuplatněn), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ [byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let za tři trestné činy (úhrnný trest), přičemž za nejpřísněji trestný, bylo možno uložit trest odnětí svobody od dvou do deseti let (§ 185 odst. 2 tr. zákoníku), pak takto uložený trest by nebylo možno napadnout ani prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

30. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem nebylo důvodu rozhodovat o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 8. 2019

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru