Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 818/2005Usnesení NS ze dne 22.09.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.818.2005.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 818/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2005 dovolání, které podal obviněný Z. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 61 To 38/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 85/2004, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. S. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 42 T 85/2004, byl obviněný Z. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že

dne 1. 4. 2004 v době kolem 17.00 hod. v prodejně A. – L. T. – k. v P., K., natlačil prodavačku E. P., do zadních prostor prodejny, kde z komody vedle psacího stolu vzal příruční kovovou pokladnu, o kterou se se svědkyní přetahoval a svědkyně ji pustila poté, co se jí obžalovaný zeptal „jestli chce, aby jí s tou pokladnou praštil do hlavy“, poté z prodejny i s pokladnou v minimální hodnotě 100,- Kč s finanční hotovostí ve výši 5.800,- Kč a s klíči od prodejny, které ležely na stole, rychlým krokem odešel, čímž způsobil poškozenému L. T., škodu v minimální výši 5.900,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému L. T., trvale bytem P., T., škodu ve výši 5.800,- Kč.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný Z. S. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 61 To 38/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně, a to všem výrokům, podal obviněný Z. S. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), c), g), l) tr. ř.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měly být jednotlivé dovolací důvody naplněny. V souvislosti s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. konstatoval, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen. V tomto směru upřesnil, že z rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že ve věci rozhodoval senát složený z předsedkyně senátu JUDr. E. B. a soudců J. B. a V. G., ačkoliv ve smyslu § 35 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, měl být senát složen z předsedy senátu (soudce) a dvou přísedících. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný shledal v tom, že on ani jeho obhájce neměli možnost zúčastnit se dne 30. 4. 2004 provedení rekognice podle fotografií. Při tomto úkonu svědkyně P., jejíž výpověď ho usvědčuje, jeho osobu nepoznala. Přesto však po zahájení trestního stíhání nebyla rekognice za přítomnosti obhájce ani za fyzické přítomnosti obviněného opakována. Obviněný namítl, že jmenovaná svědkyně ho identifikovala až v hlavním líčení, kde bylo zjevné, kterou osobu má označit jako pachatele. Takový postup považuje za porušení svého práva na obhajobu. V kontextu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že se vytýkaného skutku nedopustil a zdůraznil svou nevinu. Uvedl, že i kdyby se skutku dopustil, tak byl nesprávně právně posouzen, neboť měl být kvalifikován jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. Navíc jednání nedosahuje ani takového stupně společenské nebezpečnosti, aby je bylo možno kvalifikovat jako trestný čin. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný konstatoval, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (věc meritorně nepřezkoumal) a současně byly v předchozím řízení dány výše popsané dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), c), g) tr. ř. V naznačeném směru poukázal, že soud druhého stupně se vůbec nezabýval postupem soudu prvého stupně při provádění důkazů a jejich následném hodnocení, ani skutkovou a právní stránkou věci. Pochybení spatřuje též v tom, že odvolací soud nedoplnil dokazování o důkazy, jež mohly svědčit ve prospěch obviněného (výslech svědků V. S. a N. Ž.), popřípadě nezopakoval důkazy, jejichž věrohodnost je pro správné zjištění skutkového stavu zcela zásadní (výslech svědkyně P. a poškozeného T.). Nepřezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti výroků rozsudku soudu prvého stupně, proti nimž bylo odvolání podáno, ani správnosti postupu řízení, které jim předcházelo, postupoval v rozporu s ustanovením § 254 tr. ř.

Pro dokreslení formálnosti přezkumné činnosti obviněný poukázal na některé nedostatky v postupu obvodního soudu, které podle jeho názoru odvolací soud opomenul. Soud prvého stupně nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., když neprovedl důkazy (výslech svědků N. Ž. a V. S.), které mohly přispět k úplnému objasnění skutkového stavu a prokázání jeho neviny. Policie nezajistila výpisy telefonních hovorů z telefonu L. T. a telefonů nacházejících se v prodejně, jež mohly poskytnout přesný obraz o časové posloupnosti a zejména o jednání svědkyně P. a poškozeného T. poté, co mělo k loupeži dojít, resp. po odchodu obviněného z prodejny. Prvostupňový soud pouze konstatoval, že tyto výpisy již není možné získat, aniž by se je pokusil nahradit jinými dostupnými důkazy. Navíc při hodnocení provedených důkazů nepostupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř., když se dostatečně nezabýval věrohodností výpovědí osob, které obviněného usvědčují, a to zejména v situaci, kdy výpověď svědkyně P. je jediným přímým důkazem svědčícím o jeho vině a celá věc je v rovině tvrzení proti tvrzení. Obviněný poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je třeba v těchto případech klást zvýšené požadavky na vyvozování závěrů soudu o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková tvrzení a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a v případě jakýchkoli pochybností důsledně uplatňovat zásadu in dubio pro reo. Odvolací soud se prakticky nezabýval tím, jak se soud prvého stupně vypořádal se zásadní změnou ve výpovědi svědkyně P., kdy při výše zmiňované rekognici jednoznačně uvedla, že žádná z poznávaných osob, tedy ani obviněný, není v žádném případě mužem, který dne 1. 4. 2004 měl spáchat projednávaný trestný čin. Při hlavním líčení tato svědkyně překvapivě s jistotou označila obviněného jako pachatele; svědek P., a to na rozdíl od svědkyně P., při rekognici obviněného bez problému poznal. Podle obviněného je zjevné, že změna výpovědi svědkyně nebyla způsobena výraznou změnou podoby jeho osoby a vysvětlení této skutečnosti je pouze účelové a nepravdivé. Odvolací soud se rovněž nezabýval namítanými nesrovnalostmi ve výpovědi svědkyně P. ohledně průběhu návštěvy obviněného v prodejně dne 1. 4. 2004, kdy uvedla, že při první návštěvě měl v prodejně strávit přes půl hodiny, aniž by se zmínila o tom, že by po dobu trvání návštěvy z prodejny odešel. Z výpovědi obviněného však plyne, že poté, co od jmenované svědkyně zjistil, že poškozený T. v prodejně není, odešel říci taxikáři P., že mu nebude moci hned zaplatit, což jmenovaný svědecky potvrdil. Soudy obou stupňů se nezabývaly ani namítanou nevěrohodností výpovědi poškozeného T., a to přesto, že měl na případu svůj zájem, neboť vědomě prodával věc pocházející z trestné činnosti Z. S.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí. Dále aby podle § 265o tr. ř. odložil respektive přerušil výkon napadeného rozhodnutí.

K věci se vyjádřil i obviněný Z. S., a to podáním, které považuje za doplnění dovolání (č. l. 272 až 275 spisu).

K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že ve vyhotovení rozsudku soudu prvého stupně došlo evidentně k písařské chybě, kdy na místo údaje „…a přísedících J. B. a V. G. …“ bylo chybně uvedeno „…a soudců J. B. a V. G. …“. Tato skutečnost je zřejmá i z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 12. 2004, z něhož vyplývá, že jmenovaní působí u obvodního soudu jako přísedící. V tomto směru jsou tedy námitky obviněného zjevně neopodstatněné. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že je dán v případě, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl; jde proto o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Konstatoval, že Z. S. převzal usnesení policejního komisaře ze dne 19. 5. 2004 o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. až dne 21. 7. 2004, a tudíž až od tohoto okamžiku byl obviněným z trestného činu, u něhož je dán důvod nutné obhajoby. V době konání rekognice však ještě nebyl v postavení obviněného, a tedy nebyl dán důvod nutné obhajoby. Proto i tyto dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce zmínil, že obviněný uplatnil jednak námitky zpochybňující skutková zjištění, jež cestou dovolání přezkoumat nelze, jednak námitky vůči právní kvalifikaci, které jsou však zjevně neopodstatněné. V tomto směru zdůraznil, že proti poškozené P. obviněný užil, a to v loupežném úmyslu, nejprve násilí, byť menší intenzity, pokud ji natlačil do zadních prostor prodejny a poté následnou pohrůžkou bezprostředního násilí, kterou jí adresoval, se zmocnil cizí věci. Vzhledem k roku narození poškozené (1940) postačilo k realizaci loupežného úmyslu užití násilí menší intenzity doplněné pohrůžkou bezprostředního násilí podstatně větší intenzity, což vedlo k tomu, že se realizovanému jednání v loupežném úmyslu plně podvolila. Podle státního zástupce vyznívá až absurdně námitka obviněného ohledně absence společenské nebezpečnosti jeho jednání, přičemž v tomto směru odkázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/1996. V kontextu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že uplatněné námitky nekorespondují s tímto důvodem dovolání v části, pokud obviněný namítl nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř., neboť odvolací soud provedl řádně odvolací řízení, v němž shledal odvolání obviněného nedůvodným. S ohledem na charakter námitek dovolatele podle § 265b odst. 1 písm. a), c), g) tr. ř. je zřejmé, že nejsou způsobilé obsahově naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Podle státního zástupce napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Z. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Rovněž konstatoval, že dovolání splňuje formální náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), nelze přihlížet k vlastnímu podání obviněného Z. S.

Protože dovolání je možné učinit toliko z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. a), c), g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,

c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod uplatněný obviněným Z. S. podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně nebo nadřízený orgán měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky. Pokud odvolací soud konal odvolací řízení a řádný opravný prostředek zamítl podle § 256 tr. ř. po provedeném přezkumu podle hledisek zakotvených v § 254 tr. ř., nelze uvedený dovolací důvod aplikovat, neboť odvolací soud může zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání konaného o tomto odvolání, kdy odvolání sice splňuje procesní podmínky ve smyslu § 253 tr. ř., avšak v něm vytýkané vady nejsou důvodné.

Obviněný Z. S. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. jednak v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s § 254 tr. ř., neboť dostatečně nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku soudu prvého stupně, proti nimž podal odvolání, popřípadě nedoplnil dokazování o další důkazy svědčící v jeho prospěch, a tudíž nebyly dány procesní podmínky pro zamítnutí odvolání. S ohledem na shora rozvedené skutečnosti však nelze tyto výtky pod citovaný dovolací důvod podřadit. Z trestního spisu a napadeného rozsudku vyplývá, že v případě obviněného konal Městský soud v Praze jako soud druhého stupně odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Proto lze tento dovolací důvod uplatnit jen, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo některými vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil důvody dovolání stanovené v § 265b odst. 1 písm. a), c), g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolatel namítl, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, neboť obsazení příslušného senátu soudu prvého stupně neodpovídalo § 35 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.

Z dikce § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. plyne, že soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zák. č. 6/2002 Sb., ledaže místo samosoudce rozhodl senát. Podle § 35 odst. 1 citovaného zákona okresní soud rozhoduje v případech stanovených zákony o řízení před soudy v senátech; v ostatních případech rozhoduje samosoudcem. Podle § 35 odst. 2 téhož zákona senáty okresního soudu se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících. K naplnění zmíněného dovolacího důvodu tedy dochází zejména tehdy, pokud rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení apod.

Lze přisvědčit dovolateli v tom směru, že v písemném vyhotovení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 42 T 85/2004, je uvedeno, že soud rozhodl v hlavním líčení konaném dne 13. prosince 2004 v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. E. B. a soudců J. B. a V. G. Po porovnání této skutečnosti s obsahem spisového materiálu je však nutno dospět k závěru, že se jedná o zjevnou písařskou chybu, kdy došlo k záměně v označení přísedících J. B. a V. G. za soudce. Pro potvrzení správnosti tohoto závěru lze odkázat předně na protokol o hlavním líčení z téhož dne (č. l. 186 spisu), kde jsou jmenovaní uvedeni jako přísedící. Dále na sdělení předsedkyně senátu JUDr. E. B. ze dne 22. 8. 2005, jež bylo k žádosti Nejvyššímu soudu doručeno dne 25. 8. 2005, podle něhož jsou J. B. a V. G. zapsáni v seznamu soudu jako přísedící, přičemž v této funkci se zúčastnili všech úkonů v předmětné trestní věci. Na základě těchto skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že v této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. V posuzované věci rozhodl soud, který byl náležitě obsazen, přičemž jediný nedostatek představuje konstatovaná zjevná písařská chyba ve vyhotovení rozsudku.

Dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn v případě, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se především o situaci, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 a § 36a tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným nebo ustanoveným, a přitom žádného obhájce neměl. Rovněž se jedná o případy, kdy obviněný sice obhájce formálně má, ale orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti mohl vykonávat. Okamžikem, kdy se orgány činné v trestní věci dozví, že obviněný nemá obhájce a zároveň se jedná o případ, kdy ho musí mít ve smyslu § 36 a § 36a tr. ř., určí mu lhůtu ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, obhájce mu na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoví (§ 38 tr. ř.).

Obviněný Z. S. shledává existenci uvedeného dovolacího důvodu v nepřítomnosti své osoby a obhájce při rekognici podle fotografií provedené před zahájením trestního stíhání, popřípadě v opětovném neprovedení rekognice po zahájení trestního stíhání.

Z trestního spisu je zřejmé, že v době rekognice, jež byla dne 30. 4. 2004 provedena před zahájením trestního stíhání (viz protokol o tomto úkonu na č. l. 64 až 69 spisu), Z. S. nebyl v postavení obviněného, a proto u jeho osoby nebyl dán důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř. Trestní stíhání obviněného pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením ze dne 19. 5. 2004, přičemž obviněný je převzal dne 21. 7. 2004 (č. l. 1 spisu); až tímto okamžikem se dovolatel dostal do postavení obviněného a současně u něj vznikly podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. Protože si obhájce ve lhůtě nezvolil, byl mu dne 21. 7. 2004 soudem ustanoven (č. l. 51 spisu). Ani v tomto směru proto nedošlo k vadě zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Správnost či nesprávnost provedení rekognice před zahájením trestního stíhání jako neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, resp. důvodnost požadavku na opakování tohoto důkazu po zahájení trestního stíhání, nelze s odkazem na znění uplatněného dovolacího důvodu přezkoumat.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Vzhledem k vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Z tohoto důvodu je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, jejichž existenci spatřuje jednak v neprovedení výslechů obhajobou navrhovaných svědků, popřípadě nezajištění dalších důkazů svědčících v jeho prospěch, jednak v nesprávném vyhodnocení některých důkazů. Tyto výtky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, zpochybňují správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto v tomto směru nelze napadená rozhodnutí v dovolacím řízení přezkoumávat.

Deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá pouze ta část dovolání, která směřuje do právního posouzení skutku zjištěného soudem prvého stupně jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný namítl, že skutek popsaný v rozsudečném výroku měl být správně kvalifikován toliko jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. V souvislosti s tím zpochybnil i naplnění potřebného stupně společenské nebezpečnosti vytýkaného jednání. Ačkoliv obviněný nevznesl žádné konkrétní výhrady, jež by jeho názor o nesouladu popisu skutku s aplikovanou právní kvalifikací podporovaly, uplatněné výhrady směřují do správnosti právního posouzení skutku, a tudíž Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítané vady.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Ve stručnosti lze připomenout, že násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž musí být nátlakem na vůli poškozeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka; zpravidla je vyjádřena výslovně. Stačí ale i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se v případě odporu napadeného uskuteční ihned. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se věci a musí mu předcházet. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Úmysl pachatele se vztahuje jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci.

Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvého stupně považoval znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. za naplněné tím, že obviněný proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Z hlediska posouzení relevantnosti zmíněné výtky je třeba konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud jednání obviněného Z. S. kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje zcela konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují, že v posuzovaném případě se obviněný dopustil vytýkaného jednání s úmyslem dosáhnout toho, aby se za použití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozené prodavačce zmocnil příruční pokladny s finanční hotovostí a dále klíčů od prodejny. Zjištěný skutkový stav přitom vylučoval právní závěr, že předmětnou trestnou činnost obviněný spáchal toliko s úmyslem okrást poškozenou, popřípadě že se jednalo pouze o odejmutí pokladny z rukou poškozené ve smyslu § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. V této souvislosti soud prvého stupně uvedl: „…obžalovaný jí (poškozenou) před sebou tlačil do místnosti navazující na obchod, kde v polici na komodě byla uložena pokladna, pro kterou se natáhl přes svědkyni, tato jí v té době chytila, s obžalovaným se o ni přetahovala a pustila ji až ve chvíli, kdy jí vyhrožoval, že ji s ní praští do hlavy“ (str. 6 rozsudku). K posouzení jednání obviněného jako trestného činu loupeže postačovalo, že v jeho činnosti bylo prokázáno užití nutného stupně násilí a pohrůžky bezprostředního násilí proti poškozené, která evidentně neměla vůli pokladnu vydat, přičemž obviněný takto jednal v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Dále zbývá posoudit, zda v projednávaném případě byl stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného natolik nízký, aby nešlo o trestný čin, jak je tvrzeno v dovolání.

Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách, zda obviněný Z. S. naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak, pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/1996). Skutečnosti, které by svou výjimečnou povahou takový závěr odůvodňovaly, však soudy obou stupňů nezjistily a ani dovolatel v tomto směru neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by měly mít na posouzení materiální podmínky trestnosti vliv. Nutno poznamenat, že je rozhodně nelze spatřovat v jednání obviněného vůči E. P., kterým se zmocnil příruční pokladny s penězi.

Nejvyšší soud konstatuje, že z popisu předmětného skutku a jeho rozvedení v odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný Z. S. svým jednáním naplnil všechny formální a materiální znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikovaná právní věta. Námitky obviněného, jež relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze akceptovat.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Z. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odložení, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, který uplatnil v souvislosti s podaným dovoláním. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. září 2005

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru