Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 812/2020Usnesení NS ze dne 18.08.2020

HeslaTěžké ublížení na zdraví úmyslné
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.812.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 812/2020-739

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 8. 2020 o dovolání, které podal obviněný O. H., nar. XY v XY, XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 428/2019-656, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 120/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2019, č. j. 3 T 120/2019-595, byl obviněný O. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

O. V. I. a O. H. společně:

dne 3. 5. 2019 v době kolem 4:00 hod. v Brně na ul. XY, v XY, v přítomnosti dalších hostů, po předchozím napadení obžalovaného O. I. (v této věci) poškozeným D. N., nar. XY, úderem těžké pivní sklenice do jeho hlavy, která se o ni rozbila, D. N. poté vyběhl z baru na ulici XY, za ním vyběhl obžalovaný O. H., který poškozeného dostihl, po jeho pádu ho udeřil několikrát pěstí a násilím dovedl zpět do baru, kde poškozeného srazil na zem a kopal do různých částí těla, i proti hlavě, k čemuž se připojil i obžalovaný O. V. I., který poškozeného kopl do hrudníku a několikrát udeřil pěstí do obličeje a obžalovaný O. H. se nakonec snažil uhodit ležícího poškozeného židličkou, v čemž mu zabránil V. O., nar. XY.

Poté napadání ustalo, poškozený vyběhl z baru směrem k parkovišti XY kolem prodejny XY, kde jej doběhli obžalovaní O. V. I., O. H. a V. O., kteří poškozeného povalili, začali kopat do jeho těla, hlavy a dupat po něm, aby po útoku trvajícím asi dvě minuty všichni útočníci utekli směrem k ulici XY v Brně.

V důsledku těchto fyzických útoků poškozený D. N., nar. XY, utrpěl tržnězhmožděnou ránu na hlavě vpravo, která byla sešita, objemnou krevní podlitinu v čelněspánkové krajině vpravo a vpáčenou zlomeninu v čelněspánkové krajině vpravo kdy omezení v běžném způsobu života trvalo 2 týdny, avšak shora popsaným jednáním, s ohledem na mechanismus a intenzitu napadení mohlo dojít až k život ohrožujícímu nitrolebnímu zranění v podobě krvácení pod obaly mozkové či zhmoždění mozku, s dobou citelného omezení v obvyklém způsobu života přesahující 6 týdnů, k čemuž pouze shodou okolností, nezávislých na vůli O. V. I. a O. H. nedošlo, a v souvislosti s ošetřením poškozeného D. N. byla způsobena škoda České průmyslové zdravotní pojišťovně sídlem Jeremenkova 161/11, Vítkovice, 703 00 Ostrava, v celkové výši 16 186 Kč.

2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného O. V. I.

3. O odvoláních obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 428/2019-656, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Hany Michálkové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. K pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku obviněný zaprvé namítl jeho nesprávné právní posouzení v tom smyslu, že skutek, tak jak je popsán ve skutkové větě, nenaplňuje všechny znaky uvedené skutkové podstaty. Soudy neučinily žádná skutková zjištění, která by svědčila o tom, že by jeho úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy. Soudy prvního a druhého stupně neuvedly nic konkrétního k tomu, jaká zranění chtěl způsobit. Namítl dále, že nebylo zjištěno, jakým způsobem se zapojil do části konfliktu u XY. K potenciálnímu vzniku těžké újmy na zdraví mělo dojít toliko jednáním, které proběhlo zde. Musel by se proto dopustit dupání na hlavu nebo kopání do hlavy poškozeného, což však žádná z vyslýchaných osob neuvedla. Není možné ho označit za účastníka jenom proto, že někdo z nich poškozenému dupal na hlavu. Nedostatek skutkových zjištění soudy nahradily principem kolektivní viny.

6. Za nesprávné považuje dovolatel také závěry soudů stran vyloučení možnosti kvalifikace skutku podle § 146a tr. zákoníku. Uvedené ustanovení blíže nespecifikuje, v jakém časovém horizontu od předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného by muselo ublížení na zdraví následovat, aby mohlo být aplikováno. Navíc k fyzickému napadení poškozeného došlo bezprostředně po jeho předchozím zavrženíhodném jednání. V poslední části děje u XY poškozený křičel, že je zabije, což lze bezesporu považovat za zavrženíhodné jednání. Je si vědom, že měl danou situaci řešit jinak, nenamítá však svoji beztrestnost, brojí jen proti nesprávné kvalifikaci. V této souvislosti pokládá postup soudů za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu, když nezkoumaly jeho duševní stav, tedy jestli nejednal v silném rozrušení v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Soudy měly opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, případně psychologie. Pokud otázku posoudily samy bez znaleckého zkoumání, postupovaly v příkrém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015). Způsobily tak nesprávnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí i porušení ústavního pořádku (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

7. K přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítl, že podle stávající judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012) byla projednávaná šarvátka nesprávně posouzena jako výtržnost, neboť se jednalo o jednání dotýkající se individuálních zájmů jednotlivých občanů.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 428/2019-656, zrušil, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně poznamenal, že dovolatel chtěl patrně usnesení odvolacího soudu napadnout podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Upozornil dále, že obviněný opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu – podstatná část textu dovolání je shodná s textem předchozího odvolání. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy nižších stupňů, nalézací soud v odstavcích 22-27 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 12-20 odůvodnění svého usnesení. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal.

10. Dále uvedl, že dovolatel nově namítl v části A) 4) svého dovolání, že soudy měly opatřit znalecký posudek k vyšetření jeho duševního stavu. Mohlo by se sice jednat o námitku existence opomenutého důkazu, není však patrno, že by snad dovolatel sám nebo prostřednictvím svého obhájce takový návrh učinil. Podle státního zástupce se dovolatel touto cestou pouze domáhá kvalifikace svého jednání podle § 146a tr. zákoníku, neboť bez takové kvalifikace nemá zkoumání jeho duševního stavu žádný smysl. Z jím citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, však vyplývá, že pokud soudy v dovolatelově věci neshledaly, že by tento jednal v „silném rozrušení“ ve smyslu § 146a tr. zákoníku, nebyl žádný důvod ověřovat naplnění takového znaku znaleckým posudkem.

11. Pokud dovolatel namítá neúplnost dokazování, pak takové námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene. Za právně relevantně uplatněnou by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu, takovou námitku však dovolatel neučinil. Jeho námitky proti dokazování směřují spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, která je však zásadou procesní a nikoliv hmotně právní. Dovolání obsahuje i námitky uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídající, jsou ale za zjevně neopodstatněné.

12. Přestože mohl být popis skutku výstižnější, je zde uvedeno to podstatné. Ohledně těžkého následku nebyla vůle obviněného limitována, přičemž jeho vědomí je zřejmé již z razance samotného útoku. Popsaným způsobem bylo dostatečně vyjádřeno jeho zavinění přinejmenším v úmyslu nepřímém, jak uvádí odvolací soud v odstavcích 16 a 20 odůvodnění svého usnesení. K námitce, že jednání obviněného nebylo odlišeno od jednání spolupachatelů, se již vyjádřily oba soudy - nalézací soud v odstavci 23 svého rozsudku a soud odvolací v odstavci 16 svého usnesení. Oba soudy podrobně a přiléhavě vysvětlily ustálená pravidla pro posuzování spolupachatelství a podrobně se vypořádaly s námitkami dovolatele. Rovněž se komplexně a přesvědčivě vypořádaly s požadavkem obviněného, aby jeho jednání bylo posouzeno podle § 146a tr. zákoníku, o čemž svědčí odstavce 26 a 27 odůvodnění rozsudku soudu nalézacího a odstavec 18 odůvodnění usnesení soudu odvolacího.

13. Útok dovolatele a dalších zúčastněných osob na poškozeného byl natolik dlouhý a razantní, že byl svědky vnímán jako „lynč“. Předmětný útok na poškozeného právě touto svou intenzitou „vyčerpal“ ono předchozí rozrušení a záhy se překlopil již jen do pouhé msty. Státní zástupce přitom vychází z toho, že i původně silné rozrušení se samotným útokem vyčerpává a nakonec poklesne na úroveň, která užití privilegované skutkové podstaty neumožňuje. To lze vyjádřit i tak, že by měla být dána jistá proporcionalita mezi zavrženíhodným jednáním poškozeného a útokem pachatele. Navíc nelze opomenout, že obětí předchozího útoku ze strany poškozeného nebyl samotný dovolatel, který byl jen svědkem napadení svého známého. Již z tohoto důvodu nebylo možno dovozovat u dovolatele stejně silné rozrušení, jakoby byl útok směřován přímo proti němu samotnému. K předchozímu útoku poškozeného obiter dictum dodal, že státní zástupkyně v řízení před nalézacím soudem zejména i z tohoto důvodu navrhovala uložení toliko podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Z tohoto pohledu považuje dovolateli uložený nepodmíněný trest za nepřiměřeně přísný, což však není dovolacím důvodem a dovolatelem to ani nebylo namítáno.

14. K této námitce stran kvalifikace skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se po soudu nalézacím (viz odstavec 25 odůvodnění rozsudku) vyjádřil zejména soud odvolací v odstavci 19 odůvodnění svého usnesení. K výstižné argumentaci odvolacího soudu dodal, že z hlediska pohybu nezúčastněných osob je dané místo v časných ranních hodinách jedním z nejrušnějších míst města Brna pro bezprostřední blízkost vlakového nádraží a největšího uzlu městské hromadné dopravy. Nejedná se tedy o nějakou zapadlou uličku v „noční čtvrti“, nýbrž o přehledný prostor užívaný nejširší veřejností cestující do práce. Onen shora uvedený „lynč“ se tak stal na místě, kde se pohybují osoby mimo subkulturu brněnského nočního života. Zasažení veřejného klidu a pořádku proto považuje za nezpochybnitelné.

15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

23. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky dovolatele však tomuto dovolacímu důvodu odpovídají pouze z části, neboť ve zbytku svoji argumentaci opírá o nesouhlas s hodnocením důkazů či odlišná skutková zjištění. Krom toho jsou jeho námitky toliko opakováním jeho dosavadní obhajoby, s níž se soudy obou stupňů, především pak soud odvolací, odpovídajícím způsobem vypořádaly ve svých rozhodnutích. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

24. Dovolatel předně namítl, že soudy neučinily žádná skutková zjištění, která by svědčila o tom, že jeho úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy. V tomto případě však obviněný nevychází ze skutkových zjištění formulovaných nalézacím soudem a potvrzených odvolacím soudem. Nalézací soud, byť stručně, uzavřel, že se obviněný jednání dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. ř. Popsal přitom, že obvinění jednali ve společném záměru a se společným motivem pomsty. Při právním posouzení skutku vzal v úvahu, že obvinění využili přesily, že jejich jednání spočívalo v zasazení množství úderů a kopů do všech částí těla poškozeného, a to i v době, kdy se nacházel na zemi. Přihlédl rovněž k fyziognomii obviněných, především pak dovolatele (viz bod 24.). Ze stejných východisek vyšel i odvolací soud, který taktéž poukázal na intenzitu samotných úderů pěstí a kopů nohou a opakovaného střídavého napadání poškozeného, a to dokonce na dvou místech. Poukázal na to, že pokud obvinění opakovaně poškozeného udeřili pěstí nebo ho kopli nohou do hlavy, je na místě předpokládat možnost vážného poranění hlavy popsaného znalcem (bod 16.). Obvinění si museli tedy být vědomi, že při uvedené intenzitě, opakovanosti a délce jejich jednání může dojít k porušení chráněného zájmu na ochraně zdraví, a to v důsledku možného přivození poranění vykazující znaky těžkého ublížení na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku, a to v alternativách zvažovaných nalézacím soudem. Svého jednání vůči poškozenému se dopustili opakovaně, neboť vyjma jeho napadení v baru (kde byli od poškozeného několikrát odtahováni) ve svém útoku pokračovali poté, co jej dostihli u nonstop prodejny, a to ještě vyšší intenzitou, z čehož je zřejmé že uvedený těžší následek způsobit chtěli, resp. podle závěru odvolacího soudu byli nejméně srozuměni. Z uvedeného plyne, že dovolatel – jako spolupachatel – jednal i ve vztahu k těžšímu následku (těžké újmy na zdraví) v zákonem vyžadované formě zavinění (jak plyne z dále uvedeného).

25. S výhradou dovolatele stran právní kvalifikace jeho jednání souvisí také následující námitka obviněného stran jeho zapojení do druhé části útoku u nonstop prodejny. I s ní se velmi podrobně vypořádaly soudy obou stupňů – soud nalézací v bodě 23. rozsudku a soud odvolací v bodě 16. usnesení. Správně přitom uzavřely, že všichni obvinění jednali společně, vedeni společným záměrem a stejným motivem, a tedy jako spolupachatelé. Z kamerových záznamů i výpovědí svědků vyplývá, že se na útoku účastnili prakticky stejnou měrou (když - jak bylo zmíněno výše - bylo jejich jednání velmi intenzivní opakované a u poškozeného se „střídali“). Odvolací soud nadto poukázal na výpověď L. S. týkající se části útoku u nonstop prodejny, v níž tento svědek uvedl, že poškozeného kopali a dupali po něm všichni útočníci. Důvodně proto soudy uzavřely, že jednání žádného z útočníků nebylo excesem, tedy takovým projevem jednání, kterým by některý z nich – v důsledku zcela odlišné (vyšší) intenzity napadení poškozeného – vybočil ze společného záměru a přivodil následek, za nějž by měl nést samostatnou trestní odpovědnost. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku (celá škoda, celé zranění poškozeného apod.), pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim jejich společný úmysl (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 332). Namístě je proto závěr o stejné odpovědnosti všech spolupachatelů.

26. Obviněný taktéž opakovaně namítá, že jeho jednání by mělo být kvalifikováno podle § 146a tr. zákoníku, neboť jednal v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví (resp. způsobí těžkou újmu na zdraví v případě odst. 3 ustanovení) v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Pro závěr o důvodnosti této kvalifikace ve variantě „v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ přitom není nutné, aby se zároveň pachatel nacházel v silném rozrušení, byť to není vyloučeno. Obviněný (stejně tak nalézací soud – viz bod 27.) považuje jednání poškozeného, který prvně zřejmě bezdůvodně napadl obviněného I., za takové zavrženíhodné jednání. Státní zástupce však správně připomenul, že při posuzování možného kvalifikování jednání podle uvedené privilegované skutkové podstaty je třeba brát v úvahu proporcionalitu mezi zavrženíhodným jednáním poškozeného a jednáním, kterého se v jeho důsledku dopustí pachatel (viz státním zástupcem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 416/2011).

27. Přestože lze předchozí jednání poškozeného považovat za zavrženíhodné, následující jednání obviněných intenzitou jeho jednorázové jednání, kdy rozbil těžkou sklenici o hlavu obviněného I., nepoměrně převýšilo. Jednání obviněných probíhalo prvně uvnitř baru, kde poškozeného společně a střídavě napadali, a následně ještě před nonstop prodejnou poté, kdy dostihli poškozeného, který z baru uprchl. Bylo to přitom právě v této fázi konfliktu, kdy došlo ke gradaci útoku obviněných, z něhož zcela reálně hrozil vznik poranění, který by odpovídal těžké újmě na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Krom toho nelze opomenout, že možnost posouzení jednání pachatele podle dané privilegované skutkové podstaty je podmíněna zjištěním, že se jej dopustil v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. V případě dovolatele by o této variantě mohlo být uvažováno v případě první části napadení, která se odehrála v baru, rozhodně však nikoli u té části napadení poškozeného, která následovala s časovým odstupem poté, kdy z baru uprchl a obvinění ho pronásledovali. Nalézací soud a státní zástupce ve svém vyjádření přiléhavě poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012, v němž bylo akcentováno, že nelze považovat za jednání v omluvitelné pohnutce takové, které je vedeno snahou se poškozenému pomstít. Právě uvedený motiv pomsty byl v jednání pachatelů zřejmý, když ho tak vnímali dokonce i přítomní svědci (viz výpověď M. P., č. l. 527). Správně také státní zástupce poukázal na fakt, že to nebyl přímo dovolatel, kdo byl obětí předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, a nelze proto u něj dovozovat stejně silné rozrušení, jako v případě, kdy by byl útok mířen proti němu.

28. Pokud v této souvislosti obviněný namítá, že za zavrženíhodné jednání poškozeného lze považovat také výhružky, které měl na obviněné křičet, pak za prvé tak podle výpovědi svědka L. S. činil až ve chvíli, když byl na zemi a obvinění ho napadali [jeho verbální projev tak nemohl být příčinou jeho opětovného napadení ze strany obviněných], za druhé by uvedená výhružka v kontextu výše zmíněné proporcionality nemohla být považována za dostačující pro posouzení jednání obviněného jako činěného ze zmíněné omluvitelné pohnutky. V tomto smyslu by bylo třeba brát v potaz nejen intenzitu jednání poškozeného, tj. samotné výkřiky ve srovnání s dlouhým a opakovaným bitím pěstmi a kopáním, ale také kontext (tedy že v té době byl poškozený obviněnými napadán) a samozřejmě skutečnost, že se jednalo o víceméně tzv. plané výhružky, kdy těžko mohli útočníci, kteří byli v přesile, pociťovat ohrožení života ze strany poškozeného. Stejně tak je zcela vyloučeno posouzení jednání obviněného jako činěné v silném rozrušení, neboť to by muselo pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo také v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. V takovém pohnutí mysli se však obviněný nenacházel.

29. Opodstatněný proto není ani jeho poukaz na údajnou povinnost soudů nižších stupňů opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie či psychologie. Dovolatelem poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, avšak ani v něm odkazovaná rozhodnutí, totiž takový požadavek nestanovují. Obviněný totiž dovozuje, že soudy nižších stupňů by měly povinnost vypracovat takový posudek vždy, aby posoudily, zdali se „náhodou“ jednání nedopustil v silném rozrušení. Uvedený požadavek však judikatura Nejvyššího soudu (ani odkazované rozhodnutí) nevznesla. Dovolatel v tomto případě deformuje závěr citovaného rozhodnutí, v němž sice byla vyslovena povinnost nižších soudů v uvedené věci opatřit takový znalecký posudek, ovšem pro účely objasnění duševního stavu pachatele za situace, kdy soudy dospěly k závěru, že se mohl jednání dopustit v silním rozrušení. V projednávaném případě však soudy neshledaly, že by obviněný mohl jednat v silném rozrušení. Nebyl proto důvod, aby pro posouzení jeho stavu v době trestného činu nechaly vypracovat znalecký posudek.

30. Také otázkou kvalifikace skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se k námitce obviněného zabýval podrobně již odvolací soud v bodě 19. svého usnesení. Uzavřel zde, že se nejednalo o pouhou „šarvátku“ dotýkající se „individuálních zájmů jednotlivých občanů“, ale došlo zásadním způsobem k hrubému porušení zásad veřejného pořádku a klidu a zásad občanského soužití. Poukázal přitom na to, že první část konfliktu se udála přímo před výčepním pultem za plného provozu baru. Jednání obviněných přitáhlo pozornost řady svědků a obvinění napadání nezanechali, ani když se je snažili svědek O. a obsluhující personál zastavit. Státní zástupce přiléhavě upozornil, že druhá část konfliktu se udála blízko autobusového nádraží u hotelu XY a tedy na místě s velkým pohybem lidí ve všech denních i nočních hodinách. Navíc se jedná o významný přestupní uzel, kterého využívají i „běžní“ občané a nenacházejí se zde tedy jenom účastníci nočního života ve městě. Odvolací soud přitom jednání obviněných označil za podlé a hrubé napadání vymykající se běžným konfliktním situacím, zvláště za situace, kdy se poškozený nijak nebránil. Uvedené ostatně dokládá výpověď svědka L. S., který uvedl, že „něco takového viděl poprvé“ (viz č. l. 529). Není proto pochyb, že jednání obviněných je na místě považovat za výtržnost odpovídající uvedené kvalifikaci.

31. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky, které byly způsobilé obsahově dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

32. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 8. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru