Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 802/2010Usnesení NS ze dne 29.07.2010

HeslaOpravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.802.2010.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 802/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2010 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 14 To 197/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 225/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 2 T 225/2006, byl obviněný M. M. uznán vinným [v bodech 1) až 3)] trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 dílem písm. b), e), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), dílem ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., přičemž bylo stran těchto trestných činů podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení společného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 103 T 247/2005. Dále [v bodech 4), 5) a 7) až 19)] byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 dílem písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., dílem ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za který byl podle § 247 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen též trest zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu v Táboře na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného M. M. (dílem rukou společnou a nerozdílnou s dalšími obviněnými) nahradit v rozsudku uvedeným poškozeným škodu. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli v rozsudku blíže specifikovaní poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. c) tr. ř. bylo rozhodnuto o zproštění obviněného M. M. obžaloby státní zástupkyně Okresního státní zastupitelství v Táboře ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. Zt 297/2006, pro skutky v rozsudku popsané, kterými se měl dopustit dílčích útoků pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 dílem písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. R., Z. R., M. R., F. B., V. V. a J. B., o povinnosti obviněných J. R., Z. R., M. R. a F. B. nahradit poškozeným v rozsudku jmenovaným škodu, o zproštění obviněných J.R., Z. R., M. R., F. B. obžaloby a odkázání poškozených v rozsudku uvedených podle § 229 odst. 3 tr. ř. s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. M., J.R., Z. R., M. R. a F. B. a v neprospěch obviněných M. M., J. R., M. R. a F. B. státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 14 To 197/2009, k odvolání obviněného M. M. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu pod bodem I. za skutky označené pod body 1) až 3) a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. u jmenovaného obviněného ve vztahu k těmto skutkům podle § 37 tr. zák. upustil od uložení společného souhrnného trestu. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných J. R., Z. R., M. R. a F. B. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný M. M. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že rozsudek nalézacího soudu se opírá především o jeho výpověď z přípravného řízení, přičemž zhodnotil jako nepřípustný argument, že tato je důvěryhodná, jelikož u ní byli přítomni obhájci, kteří by jistě něco namítali. Zdůraznil, že námitka je právem obhajoby, nikoliv její povinností a to, že obhajoba nenamítá nic proti obsahu výpovědi, nemusí znamenat, že se výpověď zakládá na pravdě. Namítl rovněž, že žádná jeho výpověď není totožná, a tedy nelze žádnou z nich brát jako stěžejní. Dále poznamenal, že soud prvního stupně vycházel mj. i z důkazů, které byly obstarány v rozporu se zákonem, konkrétně zmínil důkazy a zjištění získané při domovních prohlídkách, o kterých, ač to byla zákonná povinnost orgánů činných v trestním řízení, nebyli obhájci informováni, přesto, že se zjevně nejednalo o úkony neopakovatelné a minimálně obhájce JUDr. Axmann žádal, aby byl informován o všech skutečnostech, jejichž výsledek by mohl být použit jako důkaz v trestním řízení. Za zarážející označil též skutečnost, kolik bylo nařízeno odposlechů na jednotlivé obviněné s tím, že k jejich opakovaným žádostem v průběhu trestního řízení jim nebylo sděleno proč, resp. že do dnešního dne nebylo odůvodněno, z čeho bylo při nařízení odposlechů vycházeno, aby byl jako uživatel definován např. on. Prohlásil, že odposlech je poměrně zásadní zásah do základních práv chráněných jak Listinou základních práv a svobod, tak i mezinárodním právem a takový zásah by měl být prováděn za velmi přísných podmínek a pouze ve výjimečných situacích. Upozornil, že podle § 88 odst. 1 tr. ř. může být postupováno pouze, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. V této souvislosti konstatoval, že mezinárodní smlouva ke stíhání předmětných trestných činů nezavazuje, resp. že pojem zvlášť závažný trestný čin (definovaný v § 41 odst. 2 tr. zák. jako trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let) v daném případě koresponduje se způsobením škody značné, tj. ve smyslu § 89 tr. zák. větší než 500.000,- Kč. Akcentoval, že v době nařízení prvních tří odposlechů u jeho osoby byla horní hranice trestní sazby u činů, které měl podle obžaloby do této doby (tj. 25. února 2006) spáchat, maximálně tři léta. Vzhledem k tomu, že částky uvedené u skutků k tomuto datu, které jsou mu obžalobou kladeny za vinu, dosahují škody nikoliv malé a ne škody značné, jedná se o odposlechy nařízené contra legem. Podle jeho názoru přípravné řízení bylo „vedeno tak tristním způsobem, že rozsudek soudu okresního trpí i z výše uvedených důvodů nepřezkoumatelností i závěry, kdy důkazy pro ně byly získány minimálně rozporuplným způsobem, které nelze jako nevyvratitelné užít“. Uzavřel, že ačkoliv byly tyto skutečnosti opakovaně namítány i v odvolacím řízení, odvolací soud k nim nikterak nepřihlédl a na základě nesprávného právního posouzení jeho odvolání jako nedůvodné zamítl.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 14 To 197/2009, a vadné řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a věc přikázal k novému rozhodnutí Okresnímu soudu v Táboře s tím, aby bylo rozhodnuto tak, že se (obviněný) z důvodu § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprošťuje v celém rozsahu.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 14 To 197/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění. Obviněný totiž namítá pouze vadné důkazní řízení (viz argumentaci vztahující se k nezákonnosti a nepoužitelnosti důkazů získaných při domovních prohlídkách, jakož i odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu), nesprávné hodnocení důkazů a použití důkazů opatřených v rozporu se zákonem a de facto tím i vadná skutková zjištění. Pouze z uvedených procesních (skutkových) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních pravidel (vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 88 odst. 1 tr. ř. a § 165 odst. 2, 3 tr. ř.). Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného vadného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, použití důkazů opatřených v rozporu se zákonem, potažmo vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací rovněž ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný [viz též závěrečný návrh, podle něhož by obviněný měl být v celém rozsahu zproštěn obžaloby z důvodu § 226 písm. c) tr. ř.], musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. července 2010

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru