Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 80/2005Usnesení NS ze dne 16.02.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.80.2005.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 80/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. února 2005 o dovolání obviněného V. G., a obviněného M. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2004, č. j. 4 To 68/2004-1669, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného V. G. a M. O. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2004, č. j. 52 T 8/2002-1605, byli obvinění V. G. a M. O. uznáni vinnými trestným činem pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a oběma byl podle § 148 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, přičemž pro výkon uloženého trestu byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Každému z obviněných byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkcí statutárních zástupců obchodních společností a družstev na dobu čtyř let.

Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a obvinění V. G. a M. O.

Z podnětu všech podaných odvolání rozsudkem ze dne 27. 9. 2004, č. j. 4 To 68/2004-1669, Vrchní soud v Olomouci podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného V. G. a obviněného M. O. uznal vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let (každému z obviněných), a tyto podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. k výkonu uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Oběma obviněným dále uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu podnikání s předmětem činnosti výroba lihovin konzumních a likérů studenou cestou, včetně jejich stáčení, stáčení lihů, zprostředkovatelská činnost, výroba nealkoholických nápojů a koupě zboží za účelem jejího dalšího prodeje a prodej na pět let.

Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění, že obvinění V. G. a M. O. „v úmyslu nezaplatit F. ú. ve Z. spotřební daň V. G. a M. O. jako společníci a jednatelé společnosti A., s.r. o, se sídlem Z., Ch. nejprve převedli dne 5. 5. 1997 své obchodní podíly v této společnosti (a zprostředkovali převod obchodního podílu V. R.) na O. H., který se tak stal jediným společníkem a jednatelem společnosti A., s. r. o, když však reálně v době od 30. 4. 1997 prodali skladové zásoby této společnosti v objemu 100.006,4 litru lihu, které osobně vyskladnil M. O., neznámým osobám a poté dne 27. 6. 1997 na F. úřadě ve Z. O. H. předložil daňové přiznání ke spotřební dani za měsíc květen 1997 za společnost A., s. r. o., které podepsal tak, jak mu bylo předložené V. G., v němž potvrdil jak vznik daňové povinnosti, tak současně uplatnil nárok na vrácení spotřební daně z lihu a lihovin v důsledku vývozu těchto produktů ve shodné výši –15.649.920,-- Kč, ačkoliv vývoz lihovin proveden nebyl a v účetnictví společnosti A., s. r. o., byl dokumentován fiktivními fakturami a dodacími listy, padělanými J. a doložen fiktivní kupní smlouvou se společností K. J. S., I. C. C., I. B., P., P., R. a oba se tak pokusili poškodit český stát, prostřednictvím F. ú. ve Z., o částku 15.649.920,-- Kč.“

Obviněný V. G. k podání dovolání zplnomocnil dva obhájce; jedno podal společně s obviněným M. O. prostřednictvím JUDr. J. S., druhé samostatně, a to prostřednictvím JUDr. M. P.

V dovolání, které obviněný V. G. a obviněný M. O. podali společně, uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. opřeli o tvrzení, že ve věci předsedal senátu u Krajského soudu v Brně jiný soudce, než který původně ve věci rozhodoval. Podle mínění obviněných hlavní líčení mělo být z tohoto důvodu opakováno, což se nestalo. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění spatřují v tom, že původní rozsudek byl vynesen podle trestního zákona platného k 1. 9. 1995, ačkoliv tento zákon v tehdejším znění neobsahoval odstavec čtvrtý ustanovení § 148 tr. zák. Odvolací soud potom provedl změnu právní kvalifikace skutku a trestný čin kvalifikoval jako pokus podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. s tím, že tato právní úprava je pro pachatele příznivější. Obvinění však mají odlišný názor. Zatímco podle dřívějšího zákona jim byl uložen (vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody) zákaz činnosti v trvání čtyř let, použití „příznivějšího“ zákona se projevilo tak, že odvolací soud jim uložil trest zákazu činnosti na dobu pěti let. To znamená, že podle „příznivějšího“ zákona jim byl uložen přísnější trest. Tyto skutečnosti podle názoru obviněných zakládají i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a tuto skutečnost měl soud zohlednit při ukládání trestu a vyměřit trest mírnější. Pokud tak neučinil, uložil trest nesprávně. Dále důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění odůvodňují tím, že skutek tak, jak je popsán v napadeném rozsudku, není trestným činem, nýbrž souběhem obchodních transakcí. Převod společnosti A., s. r. o., byl běžnou obchodní záležitostí, která se v rámci obchodních styků vyskytuje běžně a obchodní soudy, které vedou příslušné obchodní rejstříky, takovéto převody obvykle registrují. Podal-li daňové přiznání za společnost A., s. r. o., pan H., jako jednatel společnosti nesl za jeho vyplnění plnou odpovědnost. Vytkli soudu, že dostatečně nebyl prokázán původ padělaných dokladů, protože neexistuje jediný důkaz o tom, že by jejich vyhotovení zajistil některý z dovolatelů. Je zjevné, že svým jednáním svědek H. se snažil převést odpovědnost na jiné osoby, jeho výpověď je podle názoru obviněných nutno považovat za ryze účelovou a k tomuto přihlížet při posuzování její důvěryhodnosti. V závěrečném petitu navrhli, aby za této důkazní situace Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně obviněných V. G. a M. O. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 4 To 68/2004, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 52 T 8/2002, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Navrhl dále, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný V. G. dále zplnomocnil k podání dovolání JUDr. M. P. V něm za dovolací důvody označil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze konstatovat, že i v tomto dovolání ohledně § 16 tr. zák. uplatnil tutéž argumentaci, totiž že podle jeho názoru nebyl správně aplikován zákon, který je pro pachatele příznivější, jinak by mu nemohl být odvolacím soudem uložen přísnější trest zákazu činnosti než v řízení před soudem prvního stupně. Ve zbývající části v rámci citovaného dovolacího důvodu obviněný polemizuje s provedenými důkazy, napadá výpověď O. H., popírá, že by se podílel na vyskladňování zboží, že manipuloval s dodacími listy, fakturami či dalšími písemnými doklady, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku. Namítl, že skutková věta je natolik obecná, že z ní není patrno, že by se jednání, pro které byl odsouzen, dopustil. Má za to, že neexistuje důkaz o tom, že zpracoval předmětné daňové přiznání a že by předložil finančnímu úřadu fiktivní doklady. Je přesvědčen, že celou situaci zavinil sám O. H., když zcela nelogicky místo prohlášení konkursu na společnost se zachoval způsobem rozvedeným ve skutkové větě výroku o vině. Právě O. H. líh vyvezl a jednal s odběrateli. Co způsobil podáním daňového přiznání si uvědomil až později a když se na něho v tomto směru obrátil O. H. s žádostí o pomoc, obviněný mu poradil podat dodatečné daňové přiznání. Podle jeho názoru ve skutkové větě není uvedeno a z dokazování nikterak nevyplývá, že předložil k podpisu O. H. vyplněné daňové přiznání. Taktéž nebylo prokázáno, že by se aktivně podílel na vyskladnění zásob nebo že by se dopouštěl jakéhokoliv protiprávního jednání (něco padělal, zakládal fiktivní doklady do účetnictví atd.). Jednání popsané ve výroku napadeného rozsudku podle jeho názoru nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podle § 148 tr. zák. Na podporu tohoto svého tvrzení v dovolání uvádí několik variant popisu skutku, které by znakům trestného činu podle § 148 tr. zák. odpovídaly, současně však dodává, že takové závěry by nenašly oporu v provedeném dokazování a v této souvislosti i v tomto dovolání znovu zdůrazňuje, že předmětné jednání je pouhým souběhem obchodních transakcí. Tvrdí, že sám neměl žádný zájem na tom, aby O. H. podal nepravdivé daňové přiznání. Cílem převodu nebylo nic jiného, než zbavit se zadlužené společnosti, na kterou v dohledné době bude prohlášen konkurs. Uzavřel, že svým počínáním jej O. H. dostal do situace, kterou nemohl předpokládat či jí nějak zabránit. Ostatně vyplněním, či případnou spoluprací na nepravdivém daňovém přiznání by, jak uvedl, nic nezískal. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že soudem prvního stupně byl uložen trest podle tehdy neexistujícího ustanovení § 148 odst. 4 tr. zák. (tj. podle zákona účinného od 1. 9. 1995) a chtěl zachovat výměru trestu a vyhovět odvolání státního zastupitelství, pak měl jednání obviněného posuzovat podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák. účinného v době spáchání trestného činu (tj. podle zákona účinného od 1. 9. 1995) a nikoliv se spokojit s formálním konstatováním k aplikaci trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. o obecné výhodnosti této novely, a při ukládání trestu zákazu činnosti vyměřit trest přísnější.

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 4 To 68/2004, zrušil a ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněných zaujal následující stanovisko. Konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy že soud nebyl náležitě obsazen, dovolatelé fakticky nevytýkají. Podstatou jejich námitky je totiž údajné procesní pochybení, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že po změně složení senátu nebylo hlavní líčení provedeno znovu (§ 219 odst. 3 tr. ř.). Takováto námitka však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. věcně neodpovídá. Jestliže obvinění v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí proti tomu, že jim trestná činnost nebyla prokázána, popř. že nebyly zjištěny některé skutečnosti (původ padělaných dokladů) a polemizují s hodnocením výpovědi původně spoluobviněného O. H., zejména v části týkající se „autorství“ nepravdivého daňového přiznání, potom lze uvést, že jde o námitky ryze skutkové, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu, obsahově neodpovídají. Totéž platí o námitkách obviněného G., pokud prosazuje vlastní verzi okolností převodu obchodního podílu na H. a ze svého hlediska hodnotí problematiku logičnosti a motivace jednání osob na věci zúčastněných. Dodal, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněných není rozhodující, zda fiktivní doklady vyhotovili oni sami nebo jiná osoba, když soudy při hodnocení výpovědi O. H. nijak nevybočily z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Obsahově pod citovaný dovolací důvod spadá námitka týkající se časové působnosti trestního zákona. Jak státní zástupce uvedl, zde zcela správně odvolací soud posoudil jednání obviněných jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Toto znění trestního zákona bylo – při jinak shodných trestních sazbách uvedených v ustanovení § 148 odst. 3 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997 a v ustanovení § 148 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. – pro obviněné s ohledem na zákonné vymezení škody velkého rozsahu v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. výrazně příznivější, nežli tomu bylo v ustanovení § 89 odst. 14 tr. zák., ve znění platném do 31. 12. 1997. Z ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. nelze dovodit, že při použití pozdějšího příznivějšího zákona by v každé konkrétní věci musel být pachateli uložen mírnější trest, než jaký by mohl být uložen podle zákona platného v době spáchání činu a dovolatelé z tohoto ustanovení trestního zákona vyvozují důsledky, které z něho naprosto nevyplývají. Tyto námitky lze proto označit za zcela nedůvodné. K námitce, podle níž skutek popsaný v tzv. skutkové větě neodpovídá ustanovení § 148 tr. zák., lze podle názoru státního zástupce částečně přisvědčit s tím, že některé použité formulace by mohly být preciznější, nicméně popis skutku zahrnuje všechny okolnosti, které znakům pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., odpovídají. Především je třeba zdůraznit, že je nepochybné, že obvinění jednali v úmyslu dosáhnout nevyměření spotřební daně a poškodit tak český stát o částku 15.649.920,-- Kč, že prodej skladových zásob lihu provedli oba obvinění a že O. H. nepravdivé daňové přiznání podal v podobě předložené mu obviněným G. Je zjevné, že dovolatelé vytrhávají z kontextu některé části skutkové věty (např. obviněný G. tu její část, podle níž se na vyskladnění lihu osobně podílel pouze obviněný O.) a další skutkové okolnosti v ní uvedené ignorují nebo je označují za důkazně nepodložené. Skutkový základ soudních rozhodnutím však dovoláním napadat nelze. Z dovolání je patrno, že kromě námitky k aplikaci ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jiné námitky obvinění neuvádějí. Protože tento dovolací důvod předpokládá uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu odnětí svobody nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli obvinění uznáni vinnými, s poukazem na již zmiňovanou nedůvodnost uplatněné námitky lze konstatovat, že k tomuto dovolacímu důvodu nelze přihlížet.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými, tj. u každé z nich prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla u obou obviněných ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda námitky obviněných naplňují po obsahové stránce zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

To znamená, že citovaný dovolací důvod obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Posledně uvedená alternativa bude dopadat na případy, kdy obsazení soudu neodpovídá ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Potom dovolací důvod bude dán např. tehdy, rozhodne-li namísto senátu samosoudce anebo ačkoliv měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, rozhodl senát složený z předsedy senátu a přísedících, bylo-li rozhodnuto v neúplném složení senátu či se na rozhodování podílel soudce, který byl pro podjatost vyloučen podle § 30 tr. ř. atd. Dané ustanovení tedy dopadá na situace, kdy je třeba po procesní stránce posoudit, zda-li obsazení soudu je správné a v souladu se zákonem. O takový případ se v dané věci nejedná.

Obvinění skutečnost, že soud nebyl náležitě obsazen shledávají v tom, že předsedou senátu byl jiný soudce než ten, který ve věci původně rozhodoval. V důsledku toho mělo být podle jejich názoru hlavní líčení opakováno. Nutno předestřít, že obě tyto námitky z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vybočují. Pokud by v původním řízení rozhodoval jiný soudce, šlo by toliko o změnu ve složení senátu, a nikoliv o nesprávné obsazení senátu. Jinými slovy řečeno, změna ve složení senátu sama o sobě ještě neznamená, že obsazení senátu nebylo náležité. Obsazení senátu změnou v osobě jednoho ze členů senátu a nahrazením téhož člena jinou osobou se totiž nijak nezmění. Zaměřili-li obvinění námitky na změnu v osobě člena senátu, je zřejmé, že dovolání ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. podali z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V této části proto Nejvyšší soud rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných odmítl. Nad rámec uvedeného je třeba dodat, že Nejvyšší soud z trestního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 8/2002 zjistil, že v řízení před soudem prvního stupně v osobě soudce ke změně nedošlo, neboť všechna hlavní líčení byla provedena za předsednictví JUDr. I. Z. Od počátku řízení před soudem prvního stupně byli hlavnímu líčení přítomni stejní přísedící, senát tudíž během řízení u soudu prvního stupně zasedal v nezměněné podobě.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takto koncipovaný dovolací důvod vymezuje rámec, podle něhož lze úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud musí zásadně vycházet ze skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, nemůže se od učiněného skutkového zjištění odchýlit, a je tedy jím vázán (srov. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu totiž nepřísluší v rámci daného dovolacího důvodu hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Proto s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat toliko vady právní. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají. Jiné hmotně právní posouzení může záležet v posuzování okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Právní závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu. V jeho průběhu soudy nejprve musí zákonným způsobem důkazy provést, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, když výsledkem této jejich činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Zásah do skutkového zjištění lze připustit v rámci řízení o dovolání jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně jej namítne). V posuzované věci Nejvyšší soud vzal v úvahu i tuto alternativu, nicméně žádné pochybení v tomto směru neshledal. Hodnotí-li tedy obvinění důkazy jinak (nebyl prokázán původ padělaných dokladů, neexistuje žádný důkaz o tom, že by se na jejich vyhotovení některý z nich podílel), je toto jejich tvrzení v rozporu s důkazy, které soud prvního stupně provedl a vyhodnotil, když v tomto směru také v odůvodnění rozsudku podrobně vyložil, proč námitkám obhajoby nepřisvědčil a obhajobu obviněných považuje za vyvrácenou. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odpovídá všem hlediskům stanoveným v ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a pokud jde o skutkovou stránku věci, lze v plném rozsahu na toto odůvodnění odkázat. Konečně, jak už bylo uvedeno, otázka skutkového zjištění do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Pokud by obvinění uplatnili pouze tuto námitku, Nejvyšší soud by ji považoval vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu za právně irelevantní a dovolání obviněných by musel podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

Jestliže obvinění tvrdí, že skutek je popsán tak, že se nejedná o trestný čin, nýbrž o běžnou obchodní transakci, jak už bylo uvedeno, ve světle provedeného dokazování tato námitka obviněných neobstojí, není však důvodná ani z hlediska právní kvalifikace. Nejvyšší soud zastává názor, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoliv jiné. Trestného činu se může totiž pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 24, ročník 2003, pod T 575). Jde o projev zásady trestního práva, podle níž trestněprávní ochranu lze použít k ochraně zájmů společnosti, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob právě tam, kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají. Často se hovoří o zásadě pomocné úlohy trestní represe.

Ustanovení § 148 tr. zák. je speciální skutkovou podstatou ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák., přičemž chrání zájem státu na správném vyměření daně. Tzv. skutková věta výroku o vině obsahuje dvě fáze podvodného jednání obviněných; první vystihuje jejich jednání ve vztahu k O. H. (a celou situaci dokresluje), druhá se týká uplatnění nároku na vrácení spotřební daně ve vztahu k českému státu ve výši 15.649.920,-- Kč. V podstatě lze zjednodušeně říci, že odpovědnosti za své protiprávní jednání se obvinění chtěli zprostit tím, že převedli obchodní podíl na O. H. Od počátku měl tento právní úkon zastřít předem promyšlený úmysl obviněných, totiž vytěžit z prodeje lihu a vyhnout se zaplacení spotřební daně. Na základě rozsáhlého dokazování bylo prokázáno, že smlouva společnosti A., s. r. o. se společností K. je simulovaná, že vývoz lihovin byl dokumentován fiktivními fakturami a dodacími listy, dále padělanými jednotnými celními deklaracemi. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že líh nebyl vyvezen do zahraničí, že líh fakticky existoval a skladové zásoby lihu obvinění ve vlastní režii prodali; to vše, aniž by o tom O. H. při převodu obchodního podílu věděl. Poslední okruh důkazů prokázal mechanismus uplatnění daně. O. H. předal obviněný V. G. k podpisu daňové přiznání, z něhož vyplývalo, že společnosti A., s. r. o., daňová povinnost k spotřební dani nevznikla z důvodu (simulovaného) vývozu lihovin do zahraničí. Lze proto uzavřít, že popis skutku má oporu v provedeném dokazování. Jak uvedl odvolací soud, z hlediska právního hodnocení jednání obviněných jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 tr. zák. je zásadní, že v době, kdy byli jednateli společnosti A., s. r. o., společným jednání učinili vše, aby dosáhli nevyměření spotřební daně za prodaný líh, přičemž skladové zásoby lihu nejprve prodali, neuskutečněný vývoz deklarovali finančnímu úřadu, posléze formálně převedli společnost na O. H. a aniž by tento společnost fakticky spravoval, jeho prostřednictvím předložili F. ú. ve Z. předem připravené daňové přiznání, ve kterém si nárokovali vrácení spotřební daně (i když si byli vědomi toho, že líh být prodán v tuzemsku a vývoz lihu byl doložen fiktivními doklady). Tyto okolnosti popis skutku zahrnuje, vykazuje všechny znaky daného trestného činu, proto lze konstatovat, že zvolená právní kvalifikace trestnému činu (spáchaného ve stadiu pokusu) podle § 148 tr. zák. odpovídá. Námitka obviněných je tedy zjevně neopodstatněná.

K časové působnosti trestního zákona lze uvést následující. Novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 253/1997 Sb., byl do ustanovení § 148 tr. ř. zákona včleněn odstavec druhý, představující novou základní skutkovou podstatu, podle něhož trestného čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se dopustí ten, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci prvním. Dosavadní odstavec třetí byl označen jako čtvrtý. Podle tohoto odstavce trestem odnětím svobody na pět let až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu trestní zákon ve znění účinném do 31. 12. 1997 rozuměl v ustanovení § 89 odst. 14 tr. zák. částku dosahující nejméně pětisetnásobku měsíční mzdy stanovené nařízením vlády (tj. pětisetnásobku částky 2.000,-- Kč, tedy 1.000.000,-- Kč). Novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., byla hranice škody velkého rozsahu stanovena částkou 5.000.000,-- Kč (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). S ohledem na tuto skutečnost je zjevné, že pozdější znění trestního zákona je pro právní kvalifikaci jednání obviněných příznivější. Zpřísnil-li odvolací soud trest zákazu činnosti, nebylo to z důvodu, že by postupoval podle zákona, který není pro pachatele příznivější, ale proto, že tak učinil z podnětu odvolání státního zástupce. Proto Nejvyšší rozhodl tak, že dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Námitku ohledně časové působnosti trestního zákona obvinění uplatnili též v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání z tohoto důvodu však lze podat pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Otázka časové působnosti tudíž nespadá do kategorie námitek, které by mohly citovaný dovolací důvod věcně naplnit. V tomto ohledu Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Vzhledem ke shora rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl, přičemž pokud jde o odůvodnění svého rozhodnutí, postupoval podle § 265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí nebylo nutno věc meritorně ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř./

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. února 2005

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru