Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 785/2008Usnesení NS ze dne 30.09.2008

EcliECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.785.2008.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 785/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2008 dovolání, které podal obviněný P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 3 To 898/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 49/2007, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 9 T 49/2007, byl obviněný P. H. uznán vinným:

- trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad l) výroku],

- trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. [v bodě ad 2) výroku],

- trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad 3) výroku],

- jednak jedním pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., jednak jedním pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. [v bodech ad 4) – ad 13) výroku],

- trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. [v bodě ad 4) výroku],

- dvěma trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. [v bodech ad 6), ad 10) výroku],

a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným subjektům specifikovaným na str. 6 rozsudku škodu způsobenou trestným činem, a to zaplacením konkrétní peněžité částky. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené subjekty označené na str. 6 rozsudku odkázány se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněného P. H. odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 3 To 898/2007, byl z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o vině pod bodem 2) rozsudku, ve výroku o trestu a výrocích o náhradě škody učiněných podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. vůči poškozené Římskokatolické farnosti O.

Dále odvolací soud za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného P. H. při nezměněných výrocích o vině pod body 1), 3) až 13, nově uznal vinným pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku, že

ačkoliv byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 9. 1999, sp. zn. 2 T 222/98, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal dne 5. 4. 2004, přesto,

v období od 12. 4. 2006 do 26. 4. 2006 v O., v kostele odcizil sochu Sv. Barbory v hodnotě 100.000,- Kč, sochu Sv. Prokopa v hodnotě 90.000,- Kč, dva kusy kadidelnic v hodnotě 3.500,- Kč a dále z trezoru umístěného v zákristii kostela odcizil tři kusy pozlacených kalichů a jeden kus stříbrného pozlaceného kalichu v úhrnné hodnotě 158.000,- Kč, kdy odcizením uvedených předmětů narušil historický ráz vybavení kostela a způsobil Biskupství O., úhrnnou škodu ve výši 351.000,- Kč.

Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., který obviněný spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Dále podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 42 odst. 1 tr. zák. obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Římskokatolické farnosti O., na náhradě škody částku 351.000,-Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená právnická osoba odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný P. H. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání zaměřil proti zrušujícímu a nově odsuzujícímu výroku v rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k bodu 2) výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě.

V podání obviněný připomněl dosavadní průběh trestního řízení ve věci. Uvedl, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o změně rozsudku okresního soudu, kdy odvolací soud v odůvodnění rozsudku tomuto vytkl pouze pochybení při hodnocení důkazů, neboť je nevyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., a proto nemohl ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku učinit zákonu odpovídající rozhodnutí o vině a trestu. Obviněný uvedl, že okresní soud vyslechl velmi podrobně znalkyni PhDr. L. D. k obsahu jí vypracovaného znaleckého posudku a k zodpovězení odborných otázek, které se týkaly skutku pod bodem 2) rozsudečného výroku. Znalkyně zdůraznila, že jednota obou oltářů i jednota kostela a jeho výzdoby zůstane zachována pořízením kopií, protože zhotovitel oltáře a soch byl významu regionálního. V případě, že by se jednalo o dílo autora významu celostátního, pak by byla škoda nenahraditelná a pořízení kopie by nebylo dostatečným. Dále znalkyně dovodila, že pořízením repliky nedojde k narušení celistvosti oltářů a stavby, když rozlišila hodnotu soch zhotovených jako originál věhlasným umělcem od soch zhotovovaných anonymními pracovníky řezbářské dílny, které byly řezány podle dobových konfekčních předloh v průměrné kvalitě a velkém množství. Konstatovala tudíž, že význam kostela je regionální, avšak odcizené sochy nedosahují ani tohoto rozměru. Pokud se týče odcizených kalichů, tak znalkyně uvedla, že se jednalo o celkem běžné dobové zboží bez významu a hodnoty.

Dále obviněný připomněl, že podle závěrů odvolacího soudu při hodnocení důkazů okresní soud pochybil, avšak neuvedl, v čemž konkrétně pochybení spatřoval. Za situace, kdy soud musel pro určení právní kvalifikace vyřešit právní otázku, zda byl trestným činem způsoben jiný zvlášť závažný následek či nikoli, tak s ohledem na potřebu vysoce odborných znalostí, které orgány činné v trestním řízení nemají, byl znalecký posudek včetně výslechu znalkyně pro soud stěžejním důkazem. Podle obviněného se znalkyně soustředila na posouzení materiální i nemateriální historické hodnoty odcizených předmětů a jejich možné nahraditelnosti či nenahraditelnosti, narušení či nenarušení jednoty ve vnitřním vybavení kostela. Současně poukázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v němž se konstatuje, že popsané předměty mají nepochybně zvláštní povahu zasluhující vyšší ochranu, která je dovozována z faktu, že šlo o předměty vytvořené kvalitní řemeslnou prací zhruba před dvěma sty lety (přitom byly zhotovené zhruba před sto lety). Podle názoru soudu byly tyto předměty určeny pro bohoslužby a sochy zasvěceny patronům horníků ve významné hornické oblasti, přičemž svůj názor opřel o v rozhodnutí uvedenou literaturu (Trestní právo hmotné, zvl. část 2, Oto Novotný, Rudolf Vokoun a kolektiv). Obviněný vytkl, že zmíněná literatura řeší tuto problematiku pouze v obecné rovině. V této souvislosti namítl, že zvláštní hodnotu nemají všechny zde popsané předměty automaticky, ale že musí vyplynout z okolností konkrétního případu, přičemž tyto vyjádřila znalkyně ve znaleckém posudku. Dovodil tedy, že prvostupňový soud nepochybil v hodnocení důkazů, když vycházel z tohoto posudku a ústního vyjádření znalkyně k této problematice. Naopak pochybil soud odvolací, kdy při převzetí zjištěného skutkového stavu okresního soudu dokazování kupř. revizním znaleckým posudkem nedoplnil a s pouhým odkazem na literaturu, postrádající právní závaznost, dospěl ke zcela odlišnému právnímu rozhodnutí.

V závěru mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to pokud byl uznán vinným spácháním skutku pod bodem 2) rozsudku kvalifikovaným jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a čtyř měsíců se zařazením k jeho výkonu do věznice se zvýšenou ostrahou. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené výroky rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 3 To 898/2007, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Rovněž učinil alternativní návrh, aby dovolací soud sám ve věci rozhodl a ohledně skutku pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku jej uznal vinným spácháním trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že argumentace obviněného vtělená do jeho dovolání se především vztahuje k hodnocení důkazů, a tudíž má povahu skutkových námitek, jež nemohou deklarovaný důvod dovolání založit. Obviněný také primárně nenapadá odlišné právní hodnocení skutku pod bodem 2) výroku o vině soudem druhého stupně oproti soudu nalézacímu, nýbrž dílčí změnu v popisu skutku pokrývající znak „zvlášť závažný následek“, přičemž změna právního posouzení tohoto skutku je založena právě na zpřesnění skutečného stavu věci. Státní zástupce připomněl, že nejde o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, jež by mohlo znamenat ohrožení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť se pouze vrátil k právní kvalifikaci, pro kterou bylo trestní stíhání až do vyhlášení rozsudku prvostupňového soudu vedeno a které se státní zástupce svým odvoláním domáhal.

Podle mínění státního zástupce nemůže důvod dovolání, o který obviněný mimořádný opravný prostředek opřel, naplnit ani výhrada, že odvolací soud přistoupil ke změně popisu skutku, aniž by byly zcela naplněny podmínky ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., poněvadž se jedná o námitku procesní povahy, kterou není možno zhojit cestou dovolání. Obviněný svými námitkami očividně brojí proti tomu, že předmětný delikt byl posouzen jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou (§ 41 odst. 1 tr. zák.). Jeho dosavadní kriminální minulost však takovéto hodnocení opodstatňuje. V daném případě byly naplněny formální i materiální podmínky, aby byl označen za zvlášť nebezpečného recidivistu. Státní zástupce zdůraznil, že již posledně souzené trestné činnosti se obviněný dopustil v tomto specifickém postavení (rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 2 T 130/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 7 To 275/2006). Tato okolnost zásadně zvyšuje míru společenské nebezpečnosti trestného jednání obviněného, na niž musí být reagováno nezbytnou mírou trestní sankce, jak to učinil napadeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě.

Závěrem vyjádření státní zástupce vyslovil názor, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno respektive možno napravit cestou dovolání. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. H. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný P. H. vznáší v podstatné části dovolání výhrady, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, když v podrobnostech nesouhlasí s tím, jaká skutková zjištění Krajský soud v Ostravě učinil ohledně skutku pod bodem 2) napadeného rozsudku. Zejména namítá nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, přičemž tvrdí, že byly náležitě zhodnoceny již prvostupňovým soudem. V této souvislosti poukazuje na znalecký posudek PhDr. L. D. a na výpověď znalkyně před soudem. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a rozveden v jeho odůvodnění.

V dovolání obviněný P. H. rovněž vytýká, že v předmětném skutku není naplněn zákonný znak „zvlášť závažného následku“, v důsledku čehož jej Krajský soud v Ostravě nesprávně uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., přičemž jeho jednání mělo být právně posouzeno jako týž trestný čin avšak podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. Tato námitka uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje tvrzenou právní vadu.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. platí, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.

Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Věc nemusí mít objektivní hodnotu (např. osobní poznámky či korespondence poškozeného), neboť krádež je trestná i při způsobení škody nižší, než je škoda nikoli nepatrná, pokud je tu zároveň některá z okolností uvedených v § 247 odst. 1 písm. b) až e) tr. zák. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo jiného faktického držitele a jestliže si zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. U drobných věcí postačí, že si ji pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. Pachatel se věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá. Pojmem byl za takový čin odsouzen se rozumí odsouzení za trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák. nebo obdobný čin. Potrestáním se rozumí předchozí trestní postih, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest. K odsouzení a potrestání muselo dojít v posledních třech letech a v době rozhodování se na pachatele nesmí hledět, jako by odsouzen nebyl. Jiný zvlášť závažný následek nemá charakter majetkové škody, ale intenzita nebezpečnosti pro společnost musí být minimálně obdobná jako je intenzita nebezpečnosti při způsobení značné škody na cizím majetku. Tento následek může spočívat v nejrůznějších újmách poškozeného hmotné i nehmotné povahy. Např. pachatel při krádeži odcizí i léky, které poškozený nutně potřebuje, a poškozený v důsledku toho zemře nebo utrpí těžkou újmu na zdraví, nebo pachatel odcizí poškozenému důležité životní potřeby (např. tělesně postiženému, který nemůže chodit, jeho vozík), bez nichž se poškozený ocitne ve stavu těžké nouze, anebo pachatel odcizí důležitou součást umělecké a historicky významné sbírky, čímž podstatně sníží její uměleckou a historickou hodnotu apod.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Ostravě v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku a podrobněji rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný P. H. odcizil v O. v označeném kostele různé předměty (sochu Sv. Barbory v hodnotě 100.000,- Kč, sochu Sv. Prokopa v hodnotě 90.000,- Kč, dva kusy kadidelnic v hodnotě 3.500,- Kč, dále tři kusy pozlacených kalichů a jeden kus stříbrného pozlaceného kalichu v úhrnné hodnotě 158.000,- Kč), přičemž „odcizením uvedených předmětů narušil historický ráz vybavení kostela a způsobil Biskupství O., úhrnnou škodu ve výši 351.000,- Kč“. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud podrobněji zabýval jednotlivými předměty (z hlediska jejich výtvarného a uměleckého provedení, významu pro výzdobu kostela a oblasti, v němž se nachází), které byly z objektu kostela obviněným odcizeny. V návaznosti na to mimo jiné konstatoval: „…popsané předměty mají nepochybně zvláštní povahu zasluhující vyšší ochranu, kdy zvláštnost jejich povahy se odvíjí jednak od té skutečnosti, že se jedná o předměty vytvořené na základě uměleckých návrhů kvalitní řemeslnou prací před zhruba dvěma sty lety (správně má být před zhruba sto lety), jednak od té skutečnosti, že byly určeny pro bohoslužby a konečně od té skutečnosti, že odcizené sochy byly zasvěceny Sv. Barboře a Sv. Prokopovi, patronům horníků ve významné hornické oblasti. Je tedy nepochybné, že se jedná o věci umělecky a historicky významné, určené pro bohoslužby, které mají zvláštní povahu i zvláštní význam pro poškozeného. Není tedy rozhodující pro posouzení krádeže takových věcí jako jiného zvlášť závažného následku, zda zvláštní význam těchto věci je celosvětový, celonárodní či krajový nebo i místní…“ (str. 7 napadeného rozsudku).

Pokud je v dovolání argumentováno znaleckým posudkem PhDr. L. D. a výpovědí jmenované před prvostupňovým soudem, tak je možno připomenout, že znalkyně v posudku mimo jiné uvedla: „Oba oltáře spolu s malířskou a sochařskou výzdobou tvoří nedílný celek, jak z hlediska kompozičního, tak z pohledu ikonologického. Sochy sv. Barbory a sv. Prokopa jsou považovány za patrony horníků. Jejich historickou hodnotu nelze nahradit, nicméně nepatří k vrcholům soudobého církevního umění. Jejich autorem byl však rutinovaný, školený řezbář spíše regionální úrovně, poplatný tvorbě ze závěru 19. století. Také polychromie byla dílem zkušeného a školeného štafíra. V případě, že nebudou nalezeny a majiteli vráceny, bude nutné zhotovit jejich repliky za pomoci fotografické dokumentace. Vzhledem k významu kostela by měla být práce svěřena velmi zručnému řezbářovi – kopistovi, a povrchová úprava restaurátorovi“ (vše na str. 182 trestního spisu).

Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že byť šlo o předměty umělecky spíše regionální úrovně a jejich materiální hodnota byla vyčíslena na celkovou částku 351.000,- Kč, tak současně bylo nutno vzít v úvahu význam těchto religiózních předmětů pro danou oblast, její obyvatele i poškozený subjekt, ať již z hlediska umělecky historického a rovněž v neposlední řadě jako součást náboženských obřadů, jak to učinil odvolací soud. Zjištěným jednáním obviněného P. H. byla způsobena nemajetková škoda, jež zahrnuje i výše zmíněnou újmu hmotné povahy a která svou minimální intenzitou nebezpečnosti pro společnost je obdobná jako je intenzita nebezpečnosti minimální značné škody na cizím majetku (nejméně 500 000 Kč). Tento závěr nemůže zpochybnit ani okolnost, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se v důsledku zřejmě písařské chyby nepatřičně uvádí, že předměty byly zhotoveny zhruba před dvěma sty lety, jak je oprávněně upozorňováno v dovolání.

Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněný P. H. svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě naplnil všechny zákonné znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, byl za takový trestný čin v posledních třech letech potrestán a způsobil takovým činem jiný zvlášť závažný následek. Správnému právnímu posouzení odpovídá i příslušná část tzv. právní věty téhož výroku. Jelikož obviněný nevznesl žádnou konkrétní výhradu vůči právní kvalifikaci skutku, která by zpochybňovala, že trestný čin spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., tak v uvedeném směru dovolací soud napadené rozhodnutí neposuzoval. Totéž platí i ohledně výroku o trestu.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2008

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru