Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 773/2017Usnesení NS ze dne 26.06.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.773.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 773/2017-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2017 o dovolání, které podal obviněný R. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2017, č. j. 2 To 273/2016-193, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 3/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 10. 2016, č. j. 3 T 3/2016-176, byl obviněný R. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

v období od 1. 11. 2012 do 9. 12. 2015, vyjma plateb uhrazených prostřednictvím exekutora dne 13. 12. 2012 ve výši 3.000 Kč, 25. 1. 2013 ve výši 1.000 Kč, 21. 2. 2013 ve výši 1.000 Kč, 19. 3. 2013 ve výši 1.000 Kč, 8. 4. 2013 ve výši 1.000 Kč, 23. 5. 2013 ve výši 1.000 Kč, 28. 6. 2013 ve výši 1.000 Kč, 24. 7. 2013 ve výši 1.000 Kč, 9. 9. 2013 ve výši 2.000 Kč, 6. 11. 2013 ve výši 1.000 Kč, 27. 11. 2013 ve výši 1.000 Kč, 3. 1. 2014 ve výši 2.000 Kč, 21. 7. 2014 ve výši 4.000 Kč, 18. 12. 2014 ve výši 2.321 Kč, a plateb, které zaslal složenkou dne: 16. 5. 2013 ve výši 2.000 Kč, 26. 6. 2013 ve výši 2.000 Kč, 3. 4. 2014 ve výši 2.000 Kč, 30. 10. 2015 ve výši 1.000 Kč, 1. 12. 2015 ve výši 1.000 Kč, a před Vánocemi 2015 částku ve výši 3.500 Kč osobně Ing. D. v Z., okres Š., v O., okres P. ani nikde jinde úmyslně neplní svou zákonnou vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi XY *) tak, jak mu tato plynula z ust. § 85 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině a s účinností od 1. 1. 2014 mu plyne z ust. § 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a v konkrétní výši mu byla naposledy upravena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 40 P 258/2009 ze dne 29. 11. 2010, s nabytím právní mocí ke dni 5. 1. 2011, na částku 3.000 Kč měsíčně se splatností do prvého dne toho kterého měsíce předem k rukám matky Ing. M. D., trvale bytem P., Z., a za toto období jí tak dluží částku ve výši 80.179 Kč, přičemž měl příjem z výdělku jako osoba samostatně výdělečně činná, z něhož mohl vyživovací povinnost alespoň z části plnit.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň byla obviněnému uložena povinnost řádně platit běžné výživné a dle svých sil a schopností splácet dlužné výživné.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 21. 2. 2017, č. j. 2 To 273/2016-193, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Macha dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný dovolání podává, neboť podle něj obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Skutek, pro který byl odsouzen, nevykazuje znaky skutkové podstaty stíhaného deliktu. Pokud jej takto soudy kvalifikovaly, porušily zákon v § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Soudy především při svém rozhodování nerespektovaly základní zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Ačkoli obhajoba od počátku řízení upozorňovala na to, že soud není v trestním řízení vázán rozhodnutím, kterým byla v občanském soudním řízení stanovena vyživovací povinnost a měl by tak výši výživného posuzovat samostatně, z odůvodnění rozhodnutí je zcela zřejmé, že soudy takto neučinily a v plném rozsahu vycházely z výše stanovené v rozhodnutí civilního soudu s tím, že obviněný nepožádal o snížení výživného a neučinil nic, aby mohl svoji povinnost plnit. Skutkový závěr, že obviněný měl příjem a mohl z něj plnit vyživovací povinnost alespoň z části je nelogický, neboť nezohledňuje fakt, že v daném období v rozsahu svých možností plnil. Není rozhodné, jestli oprávněné osobě bylo plněno dobrovolně nebo na základě výkonu rozhodnutí, je zapotřebí zvažovat, zda zaplacená částka ve výši 33.821 Kč (890 Kč měsíčně) neodpovídá tehdejším možnostem a poměrům obviněného. Soud také nesprávně došel k závěru, že obviněný neučinil nic, aby svoji povinnost mohl plnit, neboť podal insolvenční návrh, aby uspořádal své majetkové poměry a mohl uspokojit své věřitele poměrným způsobem. Výživné pak bylo hrazeno v plné výši, neboť se jedná o preferovanou pohledávku.

6. Odůvodnění napadeného rozsudku obviněný vyčítá, že z něj není zřejmé, jaké skutkové závěry soud z provedeného dokazování učinil. Soud nezvažoval, v jaké výši a za jakých okolností mohl obviněný výživné platit, kdy není zřejmé, jak přihlédl k jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Rovněž nevzal ohled na jeho úraz a jeho bankrotovou situaci, k nimž došlo až po vydání rozhodnutí o výši výživného v civilním řízení. V odůvodnění není rovněž uvedeno, jakým způsobem se soud vypořádal s jeho námitkou ohledně nešetrného uplatňování pohledávek na výživném matkou, která vedla tři exekuční řízení, jež nebyla spojena.

7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jednak usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 2. 2017, č. j. 2 To 273/2016-193, jednak rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 10. 2016, č. j. 3 T 3/2016-176, a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání.

8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce), jenž v návaznosti na obsahové vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznil, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.).

9. Obviněný sice formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, na konkrétní ustanovení trestního zákoníku však odkazuje nepřiléhavě až zmatečně. Ustanovení § 211 tr. zákoníku se týká trestného činu úvěrového podvodu a § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastenství ve formě pomoci; na předmětnou trestní věc tato ustanovení absolutně nedoléhají a nebyla v ní aplikována. Jinak podatel poukazuje na nedodržení procesních, nikoli hmotněprávních zásad uvedených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v podstatě vede polemiku se skutkovými závěry soudů o tom, v jakém rozsahu byl schopen plnit vyživovací povinnost. Jde tedy o námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Obviněný přitom ani nenamítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Jeho námitky zčásti směřují proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, což je nepřípustné již s ohledem na § 265a odst. 4 tr. ř. Pokud obviněný zmiňuje podání insolvenčního návrhu, pak je nutno uvést, že tento sám na sebe podal u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, dne 18. 3. 2016, tj. až cca čtvrt roku po skončení období, ve kterém měl podle výroku o vině páchat trestnou činnost. Obviněný tedy uplatňuje pouze takové námitky, které nelze obsahově podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod.

10. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

obecná východiska

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

vlastní posouzení dovolání

18. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenapadají nesprávnost hmotněprávního posouzení skutkového stavu (pokud tak dovolatel činí, namítá nesprávnou aplikaci těch ustanovení, na nichž výrok o jeho vině není vůbec založen), nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. Nejvyšší soud zásadně (s výjimkou případu explicitně neuplatněné námitky extrémního nesouladu) není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej soud prvního stupně (popř. soud odvolací) popsal ve výroku odsuzujícího rozsudku. Nadto námitky obviněného obsažené v odůvodnění jeho dovolání se v podstatě shodují s jím uplatňovanými námitkami před soudy nižších stupňů. S nimi se náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí již soud prvního stupně, jehož závěry byly odvolacím soudem, jenž se námitkami obsaženými v řádném opravném prostředku obviněného rovněž podrobně zabýval, potvrzeny jako důvodné, zákonné a tedy i správné.

19. V hodnocení námitky obviněného, že skutek jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky skutkové podstaty vymezené ustanoveními § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud plně souhlasí se závěry státního zástupce. Ustanovení § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku upravuje skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pak dopadá na účastenství ve formě pomoci. Obviněný byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Namítá-li proto vadnost právního posouzení skutku na základě výše uvedeného tvrzení, pak zjevně nebere na zřetel to, co je v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů vyjádřeno. Jeho námitka tak nemá k posuzované věci žádný vztah.

20. Stěžejní námitkou obviněného je nesprávné posouzení výše vyživovací povinnosti soudem prvního stupně. Obviněný poukazuje, že výši výživného měl soud posuzovat samostatně s přihlédnutím k majetkovým poměrům obviněného, nikoli vycházet z výše výživného stanovené rozhodnutím občanskoprávního soudu. Vyživovací povinnost otce vůči nezletilému dítěti vyplývá přímo ze zákona (do 31. 12. 2013 z § 85 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině a od 1. 1. 2014 z § 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a další rozhodnutí soudu o vzniku této povinnosti či stanovení její konkrétní výše již není nutné. Pokud v minulosti občanskoprávní soud pravomocně rozhodl o stanovení výše výživného, lze toto vzít v potaz v trestním řízení toliko jako listinný důkaz, neboť soud posuzuje otázku trvání vyživovací povinnosti, její případný zánik a stanovení konkrétní výše výživného samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně tedy postupoval zcela správně, pokud provedl dokazování nejen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 11. 2010, č. j. 40 P 258/2009-245, ale například také příslušným opatrovnickým spisem Okresního soudu v Šumperku, zprávami České správy sociálního zabezpečení a Okresní správy sociálního zabezpečení Přerov, výpisem z živnostenského rejstříku, lékařskými zprávami ohledně zdravotního stavu obviněného po úraze a údaji o exekucích a insolvenčních řízeních obviněného. Soud vzal v úvahu také to, že výše výživného stanovená v rozhodnutí občanskoprávního soudu byla určena na základě dohody obviněného a matky nezletilého, tedy s jeho souhlasem. Obviněný od té doby nepodal návrh na jeho snížení a ani v průběhu trestního řízení nenavrhoval další důkazy k podpoření své argumentace. Na základě provedených důkazů dospěl soud prvního stupně s ohledem na zákonná kritéria k závěru, že výživné ve výši 3.000 Kč stanovené také rozhodnutím občanskoprávního soudu je odpovídající a nelze jej považovat za nepřiměřené. Pokud obviněný dále argumentuje, že jeho postoj k vyživovací povinnosti nebyl plně pasivní, neboť na sebe podal insolvenční návrh, je nutno dodat, že obviněný svoji vyživovací povinnost řádně neplnil v době od 1. 11. 2012 do 9. 12. 2015, tedy po dobu více než tří let, a insolvenční návrh podal až dne 18. 3. 2016, což sice může přispět k budoucímu uspořádání jeho majetkových poměrů, nemá však vliv na dané trestní řízení. Uvedené skutečnosti uvádí dovolací soud do značné míry nad rámec nezbytného, neboť i stran hodnocení této dovolací argumentace lze poukázat na to, co k ní ve svém vyjádření uvedl státní zástupce, tj. že je charakteru skutkového, uplatněný dovolací důvod nenaplňující a třeba dodat, že jako taková je nezpůsobilá vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ta je totiž podmíněna věcným naplněním deklarovaného důvodu dovolání v argumentaci dovolatele. Další související námitky obviněného směřující do odůvodnění rozhodnutí jsou podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.

21. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že se obviněný svou argumentací s věcným vymezením jím uplatněného dovolacího důvodu zcela rozešel. Protože jeho námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný ustanovením § 265b tr. ř. upravený důvod dovolání, rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu než je upraven v § 265b.

22. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2017

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru