Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 766/2015Usnesení NS ze dne 16.07.2015

HeslaJednání soudu
Odvolání
Veřejné zasedání
KategorieA
Publikováno7/2016 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.766.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 263 odst. 1 tr. ř.

§ 263 odst. 6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 766/2015-22

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Bc. P. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2015, č. j. 3 To 439/2014-399, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 71/2013, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. sezrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2015, č. j. 3 To 439/2014-399, jakož i ta část řízení provedeného odvolacím soudem, v níž o odvolání obviněného jednal a následně rozhodl dne 5. 2. 2015 v neveřejném zasedání.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. sezrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje, aby věc v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 6. 2014, č. j. 4 T 71/2013-320 byl obviněný Bc. P. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem porušení služební povinnosti vojáka podle § 393 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

ačkoli byl jako voják Armády ČR z povolání služebně zařazený u VÚ J. H. povinen ve smyslu „Základního řádu ozbrojených sil České republiky“ dodržovat ustanovení právních a vojenských předpisů a seznámit se s vojenskými předpisy, které se svým obsahem týkají výkonu jeho vojenské služby a pečovat o svěřenou výzbroj, ostatní techniku a další materiál a udržovat je v provozuschopném stavu, když služebním vojenským předpisem označeným jako „Odborné pokyny – zvláštnosti hospodaření s majetkem majetkového uskupení MU 5.0 v resortu MO“ vydaným dne 27. 10. 2010 jako vložka č. 5 k č. j. 6127-60/2004/DP-3042 sekcí logistiky Ministerstva obrany ČR (dále jen „Odborný pokyn“) je navíc v čl. 13 u organizačních celků rezortu MO uložen přísný zákaz ničit nespotřebovanou munici po výcviku, s výjimkou nespotřebovaných ručních granátů a ženijní munice,

tak dne 24. 11. 2011 kolem 16:00 hod. ve Vojenském výcvikovém prostoru B., okres Č. K., v prostoru „P.“, jakožto předseda komise vojskových zkoušek objektu kolového bojového vozidla – průzkumného s lokátorem (dále jen KBV- ZLok) prováděných dle nařízení náčelníka generálního štábu Armády ČR ze dne 7. 10. 2011, č. j. 93-76/2011/DP-1618, v průběhu střeleb po zjištění závady na KBV-PZLok, kterou nebylo možné na místě odstranit, a která nedovolovala ve střelbách pokračovat, vydal pyrotechnikovi rtm. J. Z., z VÚ R., rozkaz ke zničení části nespotřebovaných (nových, nepoužitých) střel 30x173 mm určených pro vozidlo KBV-PZLok v počtu 366 ks, který je následně v prostoru střelnice dle uděleného rozkazu téhož dne kolem 16:40 hodin společně s rtm. Š. H., VÚ R., za pomoci trhaviny odstřelil, přičemž obv. S. si musel být vědom toho, že odstřelením nespotřebované munice dojde k jejímu úplnému zničení, čímž Ministerstvu Obrany ČR vznikla celková škoda ve výši 1.184.950,62 Kč.

Za tento zločin byl odsouzen podle § 393 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, Ministerstvo obrany odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 2. 2015, č. j. 3 To 439/2014-399, jímž podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za použití § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil veliteli V. ú. J. H., neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako kárné provinění, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal v neprospěch obviněného dovolání, opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“). Ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, když současně míní, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. S rozsáhlým shrnutím důvodů, které odvolací soud vedly ke zmíněnému posouzení věci, namítá neudržitelnost vyslovených závěrů. S poukazem na skutkovou podstatu § 393 tr. zákoníku vyjadřuje souhlas se závěry odvolacího soudu potud, že řada skutečností, jež lze v daném případě hodnotit ve prospěch obviněného, by mohla vést k závěru o relativně nižší závažnosti jednání obviněného a za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, vycházejícího z materiálního pojetí trestného činu, by mohla odůvodnit závěr o vyloučení jeho trestní odpovědnosti za kvalifikovanou skutkovou podstatu s odkazem na jeho ustanovení § 88. Za současného právního stavu však podle dovolatele nelze zpochybnit právní kvalifikaci skutku podle § 393 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku pouze s odkazem na jeho okolnosti, pokud se tyto netýkají formy zavinění požadované citovaným ustanovením.

Dovolatel zdůrazňuje, že obviněný se jako jedinec, jenž se svého činu dopustil v postavení vojáka Armády ČR ustaveného do funkce předsedy komise vojskových zkoušek, měl seznámit s předpisy upravujícími postup při vojskových zkouškách techniky a nakládání se spotřebovanou municí. Pokud tak neučinil, jednal v právním omylu negativním neomluvitelném (skutečnost, že na povinnost seznámit se s příslušnými předpisy nebyl výslovně upozorněn nařízením náčelníka generálního štábu Armády ČR na tom nic nemění, neboť si této povinnosti měl být vědom), který na rozdíl od skutkového omylu negativního nevylučuje spáchání úmyslného trestného činu podle § 393 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

Dovolatel připomíná jednak to, že rovněž člen komise mjr. Ing. V. D. obviněnému k dotazu o způsobu naložení s municí sdělil, že je třeba ji uskladnit, a na jeho dotaz, zda může munici zlikvidovat, odpověděl, že nikoli, jednak i to, že část munice obsažená ve zbraňovém systému zlikvidována nebyla a obviněný byl od kpt. P. B. informován, že ji je možno uložit ve skladu VÚ S. Stejným způsobem mohl, vyčkal-li by této informace, naložit rovněž se zlikvidovanou municí. Obviněný tedy musel být alespoň srozuměn s protiprávním následkem.

Podle dovolatele se závěry krajského soudu nelze souhlasit ani pro případ, že by jednání obviněného bylo považováno pouze za nedbalostní. Krajský soud neužil právní kvalifikaci podle § 393 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na jeho systematické zařazení mezi trestné činy ohrožující bojeschopnost ozbrojených sil mimo jiné s odůvodněním, že se nejednalo o bojovou situaci, plnění bojového úkolu či bojovou pohotovost, aniž by náležitě uvážil, že zákon rozlišuje snížení bojeschopnosti ozbrojených sil jako zákonný znak pro užití kvalifikace podle § 393 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku či § 396 odst. 2 tr. zákoníku a ohrožení bojeschopnosti ozbrojených sil jako společný znak všech trestných činů uvedených v hlavě XII., dílu 4 tr. zákoníku. Okolnosti, jimiž krajský soud podmiňuje vyvození trestní odpovědnosti podle základní skutkové podstaty § 393 odst. 1 tr. zákoníku, by již naplňovaly zákonný znak snížení bojeschopnosti ozbrojených sil, a tedy zákonné znaky právní kvalifikace podle § 393 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Za interpretace zákona krajským soudem by se ustanovení § 393 odst. 1 tr. zákoníku stalo nadbytečným.

Ohrožení bojeschopnosti ozbrojených sil může být naplněno i při běžné činnosti armády. Její náležité vybavení výzbrojí a výstrojí je nezbytnou podmínkou její bojeschopnosti. Proto lze podle mínění dovolatele i svévolné zničení munice považovat za ohrožení bojeschopnosti ozbrojených sil.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2015, č. j. 3 To 439/2014-399, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc posledně jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Obviněný ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za správné. Bylo prokázáno, že se nedopustil úmyslného jednání. Mimořádný opravný prostředek dovolatele obsahuje podle názoru obviněného pouze izolované argumenty. Opomíjí, že V. D., který byl jmenován členem komise, se na místě zkoušky svévolně nezdržoval (jediným přítomným byl obviněný) a neobsahuje zmínku o tom, za jakých podmínek musel obviněný jednat, ani jak se k věci vyjádřili svědci, kteří byli na místě samém a jejichž svědectví vyznělo v jeho prospěch.

Je-li mu kladeno k tíži, že se neseznámil s příslušnými předpisy, oponuje, že podle Nařízení náčelníka generálního štábu Armády ČR, č. j. 93-76/2011/DP-1618, měl velitel VÚ J. H. podle čl. 5 vydat organizační nařízení k provedení vojskových zkoušek včetně všestranného logistického zabezpečení, což se nestalo a obviněnému nebyla poskytnuta jednotka logistiky, která pro tento účel ani nebyla vyčleněna. Dovolateli vytýká účelovost argumentace stran opuštění materiálního pojetí trestného činu, správnou naopak shledává aplikaci trestního zákoníku krajským soudem, který na posuzovaný případ užil zásadu subsidiarity trestní represe. Jeho jednání nedosahuje požadované míry společenské škodlivosti, aby bylo možné vyloučit uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Pomocí § 12 odst. 2 tr. zákoníku je podle názoru obviněného doplněno formální pojetí trestného činu podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný trvá na tom, že ze strany Ministerstva obrany nebyl prokázán vznik škody, nebylo prokázáno nabytí zničené munice, došlo k porušení předpisů o evidenci munice, nebyla zjištěna cena, za kterou měla být do jeho majetku nabyta a nebyla prokázána souvislost mezi nalezenou municí a municí zlikvidovanou při vojenských zkouškách. Zároveň poukazuje na údajnou rozporuplnost a zmatečnost mezi závěrem o výši škody, kterou měl způsobit (1.184.950,62 Kč) a výrokem o náhradě škody.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Alternativně (neshledá-li důvody pro tento postup) navrhl, aby dovolací soud podané dovolání po jeho projednání ve veřejném zasedání podle § 265j tr. ř. zamítl.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze proto namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, případně naopak, že jako trestný čin posouzen nebyl, ač jím ve skutečnosti je, nebo to, že sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.

IV.

Protože Nejvyšší soud neshledal důvod k tomu, aby o podaném dovolání rozhodl formou jeho odmítnutí, přezkoumal na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení a dospěl k následujícím poznatkům.

Odvolací soud přistoupil ke zrušení odvoláním napadeného rozsudku a vydání usnesení, jímž věc postoupil veliteli V. ú. J. H., neboť by skutek mohl být posouzen jako kárné provinění, proto, že nesprávnými shledal závěry okresního soudu týkající se subjektivní stránky.

Připomíná se, že nalézací soud při řešení této otázky vyšel z toho, že obviněný (str. 9 rozsudku) „vědomě porušil vojenské předpisy, kterými byl povinen se řídit, přičemž v rozporu se stanoveným zákazem dal rozkaz k odstřelu munice v úmyslu tuto zničit.“ Podle tohoto soudu „naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu porušení služební povinnosti vojáka podle § 393 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť ke škodě armády ČR nesplněním služební povinnosti dle svého služebního zařazení (v dané době jako předseda vojskových zkoušek) úmyslně podstatně snížil použitelnost vojenského materiálu (v daném případě učinil zcela nepoužitelným) a tímto činem způsobil značnou škodu, tedy škodu dosahující částky nejméně 500.000,- Kč (zde částky 1.184.950,62 Kč), přičemž čin spáchal úmyslně, a to v úmyslu přímém.“

Odvolací soud vyšel z toho, že „projednávaný případ je provázen od samé přípravy vojskové zkoušky, přes její faktický průběh až po přepravu a konečné uložení dalšího zbytku nespotřebované munice v odpovídajícím skladu řadou neobvyklých a obtížně předvídatelných okolností, které mají význam pro závěr o formě zavinění obžalovaného, právní posouzení činu a samotnou odpovědnost obžalovaného“. V dané souvislosti poukázal na skutečnosti, které zmínil dovolatel ve svém opravném prostředku, tedy že (stručně shrnuto):

· obviněný vykonával funkci předsedy komise vojskových zkoušek poprvé a neměl s touto činností žádné zkušenosti,

· obviněný byl v komisi sice předsedou, avšak s hodností nižší, nežli někteří její členové, tedy bez patřičné autority, což se projevilo i tím, že členové komise odjeli, aniž by vyčkali ukončení zkoušky,

· bylo užito munice, která v té době ještě nebyla v armádě zavedena, což značně ztížilo možnosti přemístění i uložení nespotřebované munice,

· veškerá munice nebyla vystřílena jen proto, že došlo k náhlé a neočekávané závadě,

· pro zkoušku bylo určeno zbytečně velké množství munice,

· podnět ke zničení munice dal pyrotechnik, který neupozornil obviněného na nepřípustnost takové likvidace, obviněný byl pod tlakem a v časové tísni, navíc měl rozdílné informace,

· nadřízené stupně velení nejprve na zničení munice nijak nereagovaly,

· příslušné nařízení náčelníka generálního štábu Armády ČR k provedení vojskové zkoušky neobsahovalo zmínku o zákazu ničení munice ani návod, s jakým okruhem předpisů je nutno se seznámit.

S přihlédnutím k těmto skutkovým okolnostem dovodil odvolací soud, že v jednání obviněného lze po stránce subjektivní spatřovat nejvýše nedbalost, pro kterou není možno skutek jemu kladený za vinu posoudit v podobě kvalifikované skutkové podstaty, a z důvodů dále uvedených ani jako trestný čin porušení služební povinnosti vojáka podle § 393 odst. 1 tr. zákoníku.

Usnesení krajského soudu nelze pokládat za rozhodnutí zákonné. Je totiž zatíženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Konstatovaná vada sice nemá svůj původ v nezohlednění významu ustanovení § 19 odst. 2 tr. ř. v posuzované věci (V./A), avšak nepochybně ve vadné interpretaci zákonné úpravy, konkrétně dosahu ustanovení § 353 odst. 1 tr. zákoníku (V./B). Důsledkem označené nesprávnosti je neodůvodněná aplikace ustanovení § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., potažmo ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř. odvolacím soudem.

Již úvodem lze proto v posuzované věci konstatovat naplnění obou dovolacích důvodů, o něž nejvyšší státní zástupce svůj mimořádný opravný prostředek opřel. Za zákonu odpovídající nelze pokládat ani procesní způsob (V./C), jímž se odvolací soud k vydání dovoláním napadeného rozhodnutí dobral. Formulaci těchto závěrů dovolacího soudu odůvodňují následující skutečnosti:

Byť se rozhodnutí soudu druhého stupně snaží o komplexnější zhodnocení zjištěných skutkových okolností posuzovaného činu, zejména z hlediska jejich významu pro závěr o příslušné formě jeho zavinění obviněným (nalézací soud patrně úmyslné spáchání trestného činu obviněným shledává ve faktu, že „v rozporu se stanoveným zákazem dal rozkaz k odstřelu munice v úmyslu tuto zničit“), k některým skutečnostem, které bral v úvahu soud prvního stupně, nepřihlíží a některé skutkové okolnosti zmiňuje způsobem, který nesvědčí o transparentnosti vyjádření skutkového zjištění (viz dále). Důsledkem je to, že některé pasáže odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí mohou být dovolatelem interpretovány jinak, než ve skutečnosti vyznívají (problematika § 19 tr. zákoníku).

A)

Odvolací soud sice v zásadě správně vymezil, jaké konkrétní skutečnosti je namístě hodnotit ve prospěch obviněného (viz výčet výše), na straně druhé však obviněného v některých směrech nedůvodně favorizoval, když důsledně nezvážil jejich skutečný význam v rovině základů trestní odpovědnosti.

Nerozlišení jednotlivých skutkových okolností uváděných odvolacím soudem na str. 4-5 jeho usnesení z hlediska jejich významu při právním posouzení skutku (resp. nevyložení jejich významu z hlediska problematiky § 19 tr. zákoníku, příčinné souvislosti apod.) vede k určité nejasnosti dovozených právních závěrů.

Způsob zdůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem patrně zakládá jako možnou interpretaci jeho závěrů v tom smyslu, že obviněným uplatňovaný nedostatek vědomosti o protiprávnosti jeho činu nebyl odvolacím soudem, s vazbou na jím zmiňované skutečnosti, hodnocen skrze ustanovení § 19 tr. zákoníku, upravující právní omyl negativní, resp. s ohledem na dokazováním nezpochybněný závěr o postavení obviněného ve funkci předsedy komise vojskových zkoušek skrze odstavec druhý citovaného ustanovení. V tomto směru vnímá dovolací soud tu část argumentace nejvyššího státního zástupce, v níž reaguje na odvolacím soudem akcentované skutkové zjištění, že obviněný nebyl výslovně upozorněn na povinnost seznámit se s příslušnými předpisy nařízením náčelníka generálního štábu Armády ČR k provedení vojskové zkoušky, a v níž dovozuje, že pokud tak neučinil a rozhodoval se při jejich neznalosti, jednal v negativním právním omylu neomluvitelném.

V daném směru lze právní názor dovolatele (o nutnosti posouzení takového omylu jako neomluvitelného) podpořit poukazem na to, že obsahové zaměření vojskové zkoušky a určení obviněného za předsedu komise (a současně i výdejce munice) ho mělo vést k seznámení se s příslušnými předpisy týkajícími se nakládání s municí, neboť o jejím užití v průběhu zkoušky nebylo pochyb. Současně povaha úkolu, tj. ověření funkčnosti palebních systémů implicitně indikovala možnost nezbytné reakce na selhání systému a tím i nutnosti řešení situace dalšího naložení se střelivem, které nebude při zkoušce spotřebováno.

Skutečnosti, o které se rozhodnutí odvolacího soudu opírá, nejsou v jednotlivosti ani ve svém souhrnu takového charakteru, aby umožňovaly dovození závěru, že omyl obviněného stran protiprávnosti jeho jednání je nezbytné hodnotit jako omyl, jehož se nemohl vyvarovat, tudíž jako omyl omluvitelný.

Omluvitelnost omylu obviněného nelze budovat na zjištění, že funkci předsedy komise vojskových zkoušek vykonával poprvé a neměl s touto činností žádné zkušenosti. Sám obviněný přiznal, že svým velitelem byl informován o jeho záměru ustanovit jej do funkce předsedy vojskové zkoušky průzkumné verze bojového vozidla Pandur v průběhu září 2011. Jestliže vlastní zkouška proběhla dne 24. 11. 2011 (záložní termín určen na 25. 11. 2011), poté nelze dovozovat, že by časová tíseň bránila obviněnému v možnosti seznámit se s příslušnými předpisy, konkrétně specifikovaným odborným pokynem, který likvidaci nespotřebované munice s výjimkou ručních granátů a ženijní munice zapovídá. Omluvitelnost omylu nelze dovozovat ani z faktu, že nařízení náčelníka generálního štábu neobsahovalo zmínku o ničení munice, ani návod, s jakým okruhem předpisů je nutno se seznámit. V daném směru výkon činností, na které obviněný z pozice předsedy vojskové komise dohlížel, nebyl do té míry specifický, že by se jednalo o výjimku z obvyklého postupu (obecného zákazu likvidace) při nakládání s nespotřebovanou municí, aby bylo nezbytné vyžadovat konkrétní upozornění. Specifikum bylo dáno toliko faktem, že šlo o munici dosud nepoužívanou, jejíž charakter ztížil možnosti jejího skladování (k otázce dosahu dané normy v reakci na obhajobu, že se zákaz týká munice nespotřebované při vojenském výcviku, se vyslovil soud prvního stupně – viz str. 9 rozsudku). Ostatně pomíjet nelze skutečnost zmíněnou okresním soudem na str. 8 jeho rozsudku (a poněkud opomíjenou soudem odvolacím), že povinnost obviněného postupovat podle odborných pokynů plynula i ze zápisu z koordinační porady se zástupcem SPVZ B. ze dne 5. 10. 2011 (č. l. 205-207), v níž je vložka 5 normativu „Zvláštnosti hospodaření s majetkem MU 5.0 v rezortu MO“ výslovně zmíněna. S vazbou na povinnost upravenou v čl. 35 písm. d) Základního řádu ozbrojených sil České republiky pak seznámení se obviněného s uvedeným předpisem lze odvozovat i od uvedeného zápisu, jímž došlo ke konkretizaci podmínek, za níž se vojsková zkouška uskuteční.

Důsledným rozborem odůvodnění usnesení krajského soudu je však třeba dospět k závěru, že tento své rozhodnutí na závěru o omluvitelnosti právního omylu obviněného nebuduje. Dospěl-li by totiž k závěru, že omyl obviněného ohledně protiprávnosti jeho činu je omylem omluvitelným, který má za následek (nemohl-li se ho vyvarovat) nedostatek jeho zavinění ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 tr. zákoníku (nejedná zaviněně), poté by nemohl se zaviněním obviněného kalkulovat („Lze maximálně činit závěr, že obžalovaný nesplnil uloženou povinnost jen z nedbalosti spočívající právě v tom, že se s příslušným předpisem neseznámil“). S přihlédnutím k tomuto faktu nelze činit závěr, že by vadnost právního posouzení skutku, ohledně něhož bylo dovoláním napadené usnesení odvolacím soudem vydáno, spočívala v nesprávné aplikaci ustanovení § 19 tr. zákoníku.

Ostatní skutečnosti akcentované odvolacím soudem (snad s výjimkou postupu pyrotechniků) nelze pokládat za okolnosti, které by měly význam z hlediska posouzení otázky důvodů neznalosti obviněného o protiprávnosti jednání spočívající v likvidaci střeliva formou jeho odpálení pyrotechniky. To se týká nejen otázky hodností členů komise a jejich chování v průběhu zkoušky, případně reakce armády (absence vyvozování jakýchkoli následků, opětovné jmenování obviněného do téže funkce), tak otázky množství munice aj. Tyto okolnosti nelze považovat za relevantní z hlediska ustanovení § 19 tr. zákoníku (neodůvodňují omluvitelnost omylu obviněného), ani za podstatné okolnosti z hlediska příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem (z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti by musely nabýt podoby příčiny dostatečně významné) >1< , a proto rovinu viny nikterak ve prospěch obviněného neovlivňují. Jejich význam lze v takovém případě hodnotit až následně, tj. při úvahách o právním následku trestní odpovědnosti obviněného.

V daném směru – při řešení otázky viny obviněného - zůstává toliko otázkou, jak přistoupit k faktu, že na nepřípustnost likvidace munice neupozornil obviněného pyrotechnik, který měl podle odvolacího soudu dát k tomuto řešení podnět.

Skutková zjištění soudů vycházejí z toho, že k likvidaci munice pyrotechniky došlo na základě obviněným uděleného rozkazu, aniž by se danou otázkou (z pohledu problematiky splnění závazného rozkazu, jako zákonem nevyjmenované okolnosti vylučující protiprávnost činu) blíže zaobíraly (míněno z pohledu případného vlivu na právní posouzení činu obviněného) >2< . Odvolací soud (str. 5 usnesení) sice konstatuje, že“zkušený pyrotechnik s dvacetiletou praxí, neupozornil obžalovaného, že taková likvidace munice je nepřípustná“, z čehož činí závěr, že je pochopitelné, že „v tomto oboru nezkušený obžalovaný takové řešení akceptoval a s likvidací munice souhlasil“, avšak již nevyložil, zda tato okolnost vede podle něj k závěru o omluvitelnosti jeho jednání ve smyslu § 19 odst. 1 tr. zákoníku, či (a jaký) má vliv na posuzování otázky zavinění obviněného. Usuzovat lze, že je hodnocena jako jedna z okolností vedoucí odvolací soud k závěru, že „lze maximálně činit závěr, že obžalovaný nesplnil uloženou povinnost jen z nedbalosti spočívající právě v tom, že se s příslušným předpisem neseznámil“ (str. 6 usnesení), a že tudíž (nebýt podle odvolacího soudu skutečností dále uvedených) by trestní odpovědnost obviněného bylo lze shledat v podobě právního posouzení žalovaného skutku jako přečinu porušení služební povinnosti vojáka podle § 393 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě nedbalostního zavinění.

Podle Nejvyššího soudu odvolacím soudem zmíněná a akcentovaná okolnost by svého významu měla nalézt již při řešení otázky viny obviněného. V dané souvislosti se připomíná, že i trestně právní teorie >3< počítá s aktivitou podřízeného, domnívá-li se podřízený, že rozkaz nadřízeného, k němuž je jinak oprávněn, je v konkrétním případě v rozporu s právním předpisem. Podle citovaného pramene je v takovém případě povinen na to nadřízeného upozornit. Odpovědnost nadřízeného, trvá-li na jeho splnění, zůstává zachována. >4< Prezentované tvrzení o povinnosti podřízeného reagovat uvedeným způsobem má oporu v čl. 68 Základního řádu ozbrojených sil České republiky, dle něhož „domnívá-li se voják, že rozkaz nadřízeného je v rozporu s právními normami, a nadřízený nezná nebo nepředvídá překážky, které brání splnění rozkazu, nebo neví, že by splněním rozkazu vznikla škoda, je podřízený povinen ho na to upozornit“. Citovaný článek dále stanoví, že je povinen rozkaz splnit, trvá-li na jeho splnění nadřízený, má však v takovém případě právo si vyžádat potvrzení rozkazu písemně.

V uvedeném kontextu (jako jedné z příčin, příp. podmínek, které se mohly uplatnit v kauzálním významu při spáchání činu obviněným) se připomíná, že druhý z pyrotechniků uvedl, že ze své praxe ví, že se nespotřebovaná munice neničí, ale vrací do skladu (str. 4 rozsudku). Vzniká tudíž otázka, proč případně pyrotechnici nevyslovili své pochybnosti stran správnosti postupu, který pro ně jako úkol vzešel z rozkazu obviněného, resp. zda případná neznalost právního stavu věci, která se klade za vinu obviněnému, nedopadá z hlediska zastávané funkce právě i na pyrotechniky, kteří likvidaci munice mají patrně jako jednu z hlavních náplní své činnosti.

Odvolací soud, který uvedené skutečnosti zjevně přikládal význam při svém rozhodování, měl proto tuto okolnost argumentačně lépe zpracovat, vyjádřit ji způsobem plně transparentním, aby – pokud by byla shledána dovolacím soudem jako odůvodněná – mohla být akceptována. V současném stavu odůvodnění napadeného rozhodnutí (i s přihlédnutím k tomu, co je obsaženo dále – viz ad B) však toto nemůže při konfrontaci s dovolacími námitkami nejvyššího státního zástupce obstát.

Význam dalších okolností (nevydání organizačního nařízení velitelem útvaru, ne/zřízení jednotky logistiky) spolu s některými okolnostmi již zmíněnými je namístě řešit z pohledu zásad uplatňujících se při zkoumání kauzálního nexu. Znamená to, že je třeba zhodnotit, zda nějakým významným způsobem ovlivnily spáchání činu obviněným tak, že to má vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti (tj. vliv v rovině viny), nebo naopak jen při úvahách o adekvátním právním následku zjištěné (trestní) odpovědnosti.

B)

Způsob, jímž dovodil odvolací soud nenaplnění zákonných znaků přečinu porušení služební povinnosti vojáka podle § 393 odst. 1 tr. zákoníku, nemůže Nejvyšší soud akceptovat. Byť při výkladu právních předpisů je vhodné a prospěšné vycházet i ze systematického zařazení interpretovaného ustanovení v daném právním předpise (v případě posuzovaném citovaného přečinu v rámci hlavy XII, dílu 4), nelze při tomto postupu dojít k argumentaci, která činí příslušné ustanovení nepoužitelným, jak je tomu v dovoláním napadeném rozhodnutí. V důsledku systematického výkladu, jako jedné ze standardních metod interpretace, je sice eventuálně možný restriktivní nebo extenzivní výklad určitých ustanovení zákonů, ve věci posuzované však nelze odvolacím soudem dovozený právní závěr, v důsledku restriktivní interpretace ustanovení § 393 odst. 1 tr. zákoníku, pokládat za odpovídající smyslu interpretované normy. Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že krajský soud podmínil aplikaci citovaného ustanovení skutečností, tj. „ohrožením bojeschopnosti ozbrojených sil“, kterou jako znak objektivní stránky skutková podstata daného přečinu neupravuje. Existenci uvedeného zákonného znaku – ohrožovacího následku vztahujícího se k bojeschopnosti ozbrojených sil – podmiňujícího závěr o naplnění zákonných znaků přečinu porušení služební povinnosti vojáka podle § 393 odst. 1 tr. zákoníku obviněným ve formě nedbalostního zavinění dovozuje soud druhého stupně z druhového objektu (trestné činy ohrožující bojeschopnost ozbrojených sil) a srovnání znaků objektivní stránky dalších trestných činů zařazených od hlavy XII., dílu 4, vyjádřených pojmem za bojové situace. Pomíjí však fakt, že ustanovení § 393 tr. zákoníku s těžšími následky (snížení bojeschopnosti ozbrojených sil), příp. danými stavy/situacemi (za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu nebo za bojové situace – odst. 4) počítá při formulaci znaků kvalifikované skutkové podstaty. Podmiňovat vyvození trestní odpovědnosti pachatele přečinu podle § 393 odst. 1 tr. zákoníku skutkovým zjištěním, že čin spáchal „za takových okolností, aby jejich porušením vznikl nebo reálně hrozil obdobně závažný následek, jako v případě ostatních vyjmenovaných trestných činů, tedy ohrožení bojeschopnosti ozbrojených sil“, je proto nesprávné.

Pokud tak odvolací soud učinil, je nezbytné jeho vyjádření (že „takový následek ve zjištěném jednání obžalovaného nelze shledat“, a obsahově navazující vyjádření, že v soudem posuzované věci „nelze porušenou povinnost a vzniklý následek ve smyslu § 353 odst. 1 tr. zákoníku považovat za tak závažné, jak mají na mysli ustanovení dílu 4. Hlavy XII tr. zákoníku“) vnímat z pohledu dovozeného závěru, že nejde o trestný čin, spíše jako důsledek nenaplnění zákonných znaků příslušného trestného činu, a nikoli jako důsledek aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy by se subsidiarita trestního práva v případě obviněného (při závěru o formálním naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 393 tr. zákoníku) formou postoupení věci podle § 222 odst. 1 tr. ř. uplatnila s ohledem na konkrétní okolnosti případu, nevyžadující vyvození trestní odpovědnosti obviněného (případně dalších důsledků s ní spojených). Z takto dovozených příčin (nenaplnění formálních znaků trestného činu) je však závěr odvolacího soudu, že skutek popsaný ve výroku usnesení o postoupení věci není trestným činem, právním závěrem vadným.

C)

Krajský soud své rozhodnutí vydal v neveřejném zasedání (viz protokol č. l. 396-397), tj. takové formě jednání soudu, kterou zákon [§ 263 odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako možnou stanoví při učinění rozhodnutí podle § 257 tr. ř.

V uvedené formě jednání soudu by krajský soud napadené rozhodnutí mohl procesně bezvadným způsobem vydat za předpokladu, že by je založil na okruhu důkazů, které provedl soud prvního stupně (a na jeho skutkových zjištěních), případně na okruhu těchto důkazů obohaceném o důkazy jím provedené způsobem upraveným v ustanovení § 243 tr. ř. Odvolací soud tak však nepostupoval, neboť přes tvrzení obsažené na str. 3 usnesení, že „okresní soud provedl dokazování zákonným způsobem a v potřebném rozsahu“, sám přistoupil k doplnění dokazování, „a to i nad rámec návrhů odvolatele“, kdy vyjma důkazů listinných („opatřil rozhodnutí velitelských orgánů, která se vztahovala k předcházejícím vojskovým zkouškám vozidel téhož typu, ale jiné bojové verze“) provedl dokazování i tak, že „opakovaně vyslechl některé svědky“. Zatímco dokazování provedené prvně uvedenou skupinou důkazů lze za podmínek § 243 tr. ř. v neveřejném zasedání provést (přečtením… jiných listin), osobní výslech svědků se z rámce ustanovení § 243 tr. ř. vymyká.

Volba příslušné formy jednání soudu není odvislá pouze od způsobu rozhodnutí odvolacího soudu (§ 263 odst. 1 tr. ř.), nýbrž i od toho, zda a v jakém směru je vydání příslušného rozhodnutí podmíněno provedením dokazování před soudem druhého stupně (§ 235 odst. 2, § 243 tr. ř.). Pokud se jeví nezbytným výslech svědků, nemůže odvolací soud při projednávání odvolání přistoupit k nařízení neveřejného zasedání, a to ani tehdy, má-li za to, že doplněné dokazování mu umožní rozhodnout ve věci některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 263 odst. 1 tr. ř. Takové dokazování lze provést jen ve veřejném zasedání způsobem upraveným v ustanovení § 235 odst. 2 tr. ř.

Z postupu odvolacího soudu v posuzované věci nelze seznat, nakolik si byl vědom těchto souvislostí, resp. v jakém směru svůj procesní postup zvažoval při projednávání odvolání obviněného. Z referátu předsedy senátu ze dne 10. 9. 2014 na č. l. 338 lze totiž zjistit, že k projednání odvolání nařídil veřejné zasedání (na den 8. 10. 2014), k němuž předvolal obviněného a o jehož konání vyrozuměl jeho obhájce, státního zástupce a poškozeného. Při tomto veřejném zasedání žádné dokazování neprovedl, ač důkazní návrhy obsahovalo písemné odůvodnění odvolání obviněného (č. l. 333-334) a po přednesu závěrečných řečí, v rámci nichž intervenující státní zástupce navrhl dokazování doplnit a z toho důvodu věc postupem podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátit soudu prvního stupně, jednání odročil, aniž by z protokolu plynulo, z jakých důvodů se tak stalo. Následným referátem ze dne 24. 10. 2014 předvolal odvolací soud k veřejnému zasedání odročenému na den 12. 11. 2014 čtyři svědky, přičemž po výslechu dvou z nich (pplk. V. D. a T. P.) veřejné zasedání odročil na den 10. 12. 2014, kdy vyslechl zbylé dva svědky (P. B. a Z. V.). Poté veřejné zasedání odročil na neurčito za účelem opatření specifikovaných listinných důkazů. Následně však, poté, co obdržel požadované materiály, odvolací soud postupoval tak, že v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2015 po konstatování dosavadního průběhu řízení, shrnutí významných důkazů a provedení důkazu materiály poskytnutými MO ČR, vydal dovoláním napadené usnesení.

Byť lze ocenit snahu odvolacího soudu odvrátit nutnost vrácení věci k jejímu opětovnému projednání soudu prvního stupně (v duchu posílení apelačních prvků odvolacího řízení) a lze připustit, že jistá nekoncentrovanost při provádění dokazování v počátcích projednávání věci tímto soudem může být dána její specifičností, k následnému procesnímu způsobu jejího vyřízení v podobě vydání meritorního rozhodnutí v neveřejném zasedání za situace předchozího konání dvou veřejných zasedání je třeba vznést výhradu.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že pro své rozhodnutí nezbytné dokazování provede sám, pak v již jednou zahájeném veřejném zasedání měl pokračovat až do samotného rozhodnutí. To zejména s přihlédnutím k faktu, že ani dokazování, k němuž odvolací soud přistoupí, nepodmiňuje nutnost vydání meritorního rozhodnutí tímto soudem (srov. rozhodnutí č. 2/2003 Sb. rozh. tr.). Změna formy zasedání odvolacího soudu se jeví jako nepřijatelná, neboť pro procesní strany, které se dosavadního řízení před soudem druhého stupně účastnily, byla nutně změnou nepředvídatelnou. Přitom předvídatelnost procesního postupu soudu je třeba pokládat za komponent spravedlivého procesu. V daných souvislostech je nezbytné usuzovat, že jak odvolatel, tak i státní zástupce, jejichž pohled na řešení věci se výrazně lišily, důvodně očekávaly, že jim bude poskytnut prostor ke zhodnocení věci i s přihlédnutím k důkazům, které v jejich přítomnosti již provedeny byly, jakož i důkazů, jejichž provedení odvolacím soudem (za jejich účasti) očekávaly.

Zahájil-li odvolací soud za účelem projednání odvolání veřejné zasedání a zejména přistoupil-li v jeho průběhu k provádění dokazování, pak již nemohl, při jeho odročení na neurčito z důvodu obstarání dalšího důkazního materiálu, přistoupit k tomu, že své rozhodnutí vydal v nepřítomnosti procesních stran v neveřejném zasedání. Takové řešení zatěžuje řízení předcházející vydání dovoláním napadeného rozhodnutí podstatnou procesní vadou, neboť narušuje principy spravedlivého procesu (fair trial) v jeho širším chápání.

Na základě učiněného zjištění – neboť v daných souvislostech „vstupuje do hry“ otázka vadnosti procesního postupu předcházejícího vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, k jehož zrušení může dovolací soud rovněž za podmínek § 265k odst. 1 tr. ř. přistoupit – dospěl dovolací soud k závěru, že je namístě zrušit tu část řízení provedeného odvolacím soudem, kdy dne 5. 2. 2015 jednal a o odvolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání.

V.

Další skutečností, na které považuje Nejvyšší soudu za nezbytné upozornit, je způsob vyjádření skutkových zjištění soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně, který dospěl k závěru o vině obviněného zločinem porušení služební povinnosti vojáka podle § 393 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, sice vymezil skutek, jímž měl obviněný znaky uvedeného zločinu naplnit, při částečné úpravě od jeho popisu v žalobním návrhu, avšak neučinil tak v celém rozsahu svých zjištění, jak tato plynou z odůvodnění rozsudku. Přitom jejich vyjádření již ve výrokové části bylo vhodné z hlediska doložení skutkové opodstatněnosti jejich následné subsumpce pod příslušné hmotně právní vyjádření (z hlediska znaku objektivní stránky trestného činu). Lze usuzovat, že takové vyjádření by pak přispělo i k přesvědčivějšímu zdůvodnění naplněnosti skutkové podstaty trestného činu z hlediska stránky subjektivní.

Konkrétně vyjádřeno, okresní soud shledává (str. 8-9 rozsudku) naplnění znaku nesplnění uložené služební povinnosti podle svého služebního zařazení obviněným v tom, že

· v rozporu s povinností vyplývající z bodu 35 písm. d) Základního řádu ozbrojených sil České republiky se neseznámil s odbornými pokyny „Zvláštnosti hospodaření s majetkem MU 5.0 v resortu MO“,

· v rozporu s bodem 2.2.1 písm. a) nařízení náčelníka Generálního štábu armády ČR k provedení vojskových zkoušek neinformoval velitele Společných sil a náčelníka Generálního štábu AČR o přerušení zkoušek z důvodu závady na zbraňovém systému, která nepochybně měla dopad na splnění cílů a programu vojskových zkoušek,

· v rozporu se zákazem ničit nespotřebovanou munici po výcviku, s výjimkou nespotřebovaných ručních granátů a ženijní munice, vydal rozkaz ke zničení munice v počtu 366 kusů.

V popise skutku ve výrokové části rozsudku však první dvě skutková zjištění vyjádřena nejsou, stejně tak jako skutečnost, zda rozkaz ke zničení 366 ks střel 30x173 mm určených pro vozidlo KBV-PZLok obviněný vydal při vědomí rozpornosti svého postupu s označeným předpisem, či v důsledku jeho neznalosti. Přitom odůvodnění rozsudku (str. 2 odkazuje stran skutkových zjištění na výrok) jasno do této otázky nevnáší, neboť vyjádření obsažené na str. 8 [„Pokud obžalovaný podle nich (pozn. uvedených předpisů) nepostupoval, porušil svou povinnost vyplývající z bodu 35 písm. d) Základního řádu ozbrojených sil České republiky...“], není správné. Porušení uvedené povinnosti spočívá v neseznámení se vojáka s vojenskými předpisy, které se svým obsahem týkají výkonu jeho vojenské činné služby, zatímco jednání vojáka, které je v rozporu s právními předpisy, jeho povinnost upravenou v bodu 35 písm. b) v témže základním řádu, podle něhož je povinen svědomitě konat službu, dodržovat ustanovení právních a vojenských předpisů a plnit rozkazy nadřízených. K nedodržení právních a vojenských předpisů přitom ze strany vojáka může dojít jak při jeho vědomí o rozpornosti takového jednání (vědomé porušení příkazu či zákazu), tak v důsledku jeho nevědomosti způsobené neznalostí dané právní normy. Usuzovat je nicméně třeba na to, že nalézací soud vyšel z alternativy, že rozkaz ke zničení munice obviněný vydal při neznalosti zákazu obsaženého ve výše označeném předpise, neboť konstatuje, že (str. 9) „se neseznámil s příslušnými předpisy, ač tak bez problémů učinit mohl (prostřednictvím sítě ŠIS)…“. Explicitní vyjádření této skutečnosti ve výroku rozsudku bylo proto žádoucí již z tohoto úhlu nazírání, neboť by zcela transparentním způsobem prezentovalo skutkové zjištění, které v této části nalézací soud učinil. Navíc je pochopitelně podstatné i pro řešení otázky související s existencí subjektivní stránky trestného činu.

Ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího je třeba uvést, že z jeho odůvodnění jasně neplyne, zda a v jakém směru došlo k posunu stran skutkových zjištění vůči těm, z nichž vycházel soud prvního stupně. Tento soud totiž explicitně nevyjádřil, zda okolnosti, které zmínil na str. 4-5 svého usnesení, mají podklad i v opakovaných výsleších svědků. Pokud jde o zjištění, která mají svůj podklad v listinách, jimiž byl proveden důkaz v neveřejném zasedání, odkazuje Nejvyšší soud na část IV/C a V. tohoto usnesení. Zbývá dodat, že existenci okolností, které soud pokládá za podstatné pro hodnocení věci, by měl vyjádřit způsobem odrážející požadavek § 2 odst. 5 tr. ř. (ten patrně nesplňuje např. dále nerozvedené konstatování ve formě „lze usuzovat, že to byl právě rtm. Z.…“) a že tento soud by také měl konkretizovat, v jakém směru pokládá za významnou tu kterou okolnost (např. skutečnost uvedená na str. 5 v odst. 4 jeho rozhodnutí).

Jinak lze zopakovat, že dosavadní aktivita odvolacího soudu přispěla k žádoucímu a z hlediska spravedlivého rozhodnutí potřebnému doplnění skutkových zjištění nalézacího soudu, neboť i soud dovolací sdílí názor odvolacího soudu, že při posouzení věci by měla být zohledněna všechna její specifika. Přisvědčit mu lze proto v tom, že v konečném rozhodnutí by měla být promítnuta všechna fakta, která ve prospěch obviněného svědčí a s nimiž nebylo při rozhodování předcházejícím posouzení věci soudem odvolacím dostatečně nakládáno. Za pravdu mu proto lze dát např. v tom, že obviněný nemohl očekávat, že někteří členové komise k výkonu své funkce přistoupí způsobem, který byl prokázán (byť by to bylo v důsledku plnění dalších úkolů uložených jim nadřízeným – viz svědek D.), druhou otázkou je, zda ve stejné míře lze zohledňovat, že obviněný předem nevěděl (jak odvolací soud uzavírá), že bude nakládáno s nezavedenou municí. V daném směru však dovolací soud již výše poukázal na potřebu jasného rozlišení významu jednotlivých okolností zohledňovaných soudem druhého stupně ve prospěch obviněného z hlediska viny a z hlediska právních následků trestní odpovědnosti.

VI.

Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2015, č. j. 3 To 439/2014-399 je zatíženo vadami odůvodňujícími naplnění dovolacích důvodů upravených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), písm. g) tr. ř., rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. o jeho zrušení a současném zrušení i všech další rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc přikázal, aby ji v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je, aby o podaném odvolání obviněného, s přihlédnutím k tomu, co obsahuje toto usnesení (a při vázanosti právním názorem v něm obsaženým), znovu rozhodl. Vrácení věci tomuto soudu je odůvodněno poznatkem, že tento si s přihlédnutím k důkazům, jimiž ze své iniciativy dokazování doplnil, vytvořil zákonné podmínky k tomu, aby ve věci meritorně rozhodl. Protože však v jeho procesním postupu při rozhodování o řádném opravném prostředku obviněného došlo k chybě označené v části IV/C tohoto usnesení, je nezbytné, aby krajský soud ve veřejném zasedání opětovně provedl důkaz listinami, které vyžádal (č. l. 393-395) a jimiž provedl důkaz v neveřejném zasedání, případně aby své dokazování ještě doplnil, pokud potřebu dalšího dílčího dokazování shledá opodstatněnou požadavkem vydání řádného a plně odůvodněného rozhodnutí ve věci. Pochopitelně se tomuto soudu závazně neukládá povinnost ve věci meritorně rozhodnout, neboť mu nelze upřít právo, aby v případě zrušení odvoláním napadeného rozsudku věc soudu prvního stupně vrátil k opětovnému projednání a rozhodnutí, pokud by k takovému řešení shledal zákonné podmínky.

Pokud se týče samotného právního posouzení věci, to je odvislé od závěrů, které v části skutkových zjištění uvedený soud učiní. Protože soudy nezpochybnily naplněnost znaků objektivní stránky trestného činu, který v zažalovaném skutku shledávala obžaloba, je výsledek odvislý od vyhodnocení stránky subjektivní. V případě, že by zavinění obviněného ve vztahu ke znakům základní skutkové podstaty bylo prokázáno jen v podobě zavinění nedbalostního, pak – jak správně soud druhého stupně dovodil – nepřichází v úvahu aplikace kvalifikované skutkové podstaty (je nadbytečné dodávat, že nedostatek zavinění, by odůvodňoval právní řešení, které požadoval obviněný jako odvolatel). V případě, že by v žalovaném skutku byl shledán toliko přečin, pak z povahy věci nelze vyloučit uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, potažmo aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Takový postup odvolacího soudu by však musel být náležitě odůvodněn, aby splňoval požadavky, které musí být při aplikaci citovaného ustanovení dodrženy (viz též Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Úkolem soudu je, aby při vydání nového rozhodnutí přihlédl ke skutečnostem, které jsou uvedeny a jako vady vytknuty v tomto usnesení, přičemž se připomíná obsah ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., podle kterého orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkoly a doplněni, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Stran výroku adhézního dostačuje poukázat na fakt, že proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo podáno odvolání v neprospěch obviněného, takže ani za situace, že rozhodnutí soudu druhého stupně bylo Nejvyšším soudem zrušeno na podkladě dovolání podaného v jeho neprospěch, nepřichází v úvahu – za situace, že by bylo rozhodnuto o vině obviněného trestným činem – vyslovení jiného výroku, než byl obsažen v rozsudku nalézacího soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. července 2015

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

_______________________________________________________

Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) k otázce příčinného vztahu viz např. Šámal, P. a kol Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 137 a násl.

2) Jen pro úplnost se dodává, že soudům není vytýkáno, že neřešily otázku případné trestní odpovědnosti pyrotechniků, neboť při uplatňující se zásadě obžalovací se ani trestního stíhání dalších osob nemohou domáhat. Uvedenou otázku související se splněním uděleného rozkazu Nejvyšší soud vznáší toliko z aspektu jím dále rozvedeného.

3) srov. např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2012, s. 469.

4) k jiné situaci při právním posouzení skutku dochází, vykonal-li podřízený rozkaz, jehož splněním zřejmě spáchal trestný čin, rozkaz vydaný zcela mimo, resp. v rozporu s jakýmkoli oprávněním dávat rozkazy v určitém směru.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru