Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 750/2017Usnesení NS ze dne 22.06.2017

HeslaTýrání osoby žijící ve společném obydlí
Týrání svěřené osoby
Výrok rozhodnutí
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.750.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 120 odst. 3 tr. ř.

§ 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku

§ 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 750/2017-32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2017 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. 13 To 40/2017-713, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 T 96/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 12. 2016, č. j. 15 T 96/2016-669, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že

v období od přesně nezjištěné doby nejméně od listopadu 2014 do 04.06.2016 v obci S. ve společném bydlišti úmyslně psychicky a fyzicky týral svoji manželku B. B., nezl. dceru AB*), a syny nezl. CD*, a EF*), tím způsobem, že opakovaně ve více případech se choval agresivně vůči své manželce tím, že ji slovně urážel a fyzicky napadal fackami, strkáním nebo bitím, což činil i před nezletilými dětmi, dále nepřiměřeně fyzicky trestal svou nezl. dceru AB*) tak, že ji ve více případech fyzicky napadal, bil otevřenou dlaní do oblasti hlavy, pohlavky, fackami a to zejména, že něco udělala špatně, neplnila jeho úkoly, agresivně se projevoval i vůči mladším nezl. dětem, zejména křičením a vulgárními nadávkami, přičemž se jednání dopouštěl především ve stavu opilosti, do kterého se opakovaně přiváděl, týrání se dopouštěl tím, že úmyslně usmrcoval dětem jejich zvířátka, v listopadu 2014 nezl. AB*) rozetřel po tváři kočičí výkaly a násilným způsobem usmrtil kočky nezletilých dětí za to, že kálely na půdě, dne 25.04.2016 ve večerních hodinách vyhrožoval své manželce B. B. a nezl. dceři AB*) ublížením na zdraví, slovně je napadal, AB*) poté, co se zastala své matky strčil na roh skříně, v důsledku čehož si odřela ruku, následně, kdy se obě nacházely v dětském pokoji v domě a dcera před ním uzavřela dveře, v rozčílení v obývacím pokoji na zem převrhl skříň, poté vysadil dveře do dětského pokoje z pantů, tyto vynesl na dvorek domu, kde je rozřezal motorovou pilou a dále poté, co mu dcera AB*) vulgárně nadávala a vyhazovala mu věci z domu, tuto fyzicky napadl tím způsobem, že ji udeřil do ruky, poté vzal dvě ještěrky Agamy a tyto usmrtil údery o skleněnou hranu akvária a poté je hodil prasatům, čemuž přihlížely nezletilé děti, dále dne 25.05.2016 v době kolem 22.47 – 22.50 hodin po předchozím vzájemném slovním napadání se svojí manželkou B. B. a poté s dcerou AB*) v kuchyni rodinného domu v obci S. odpojil wi-fi připojení k internetu k počítači, načež došlo k opětovným vzájemným sloním urážkám, kdy poté AB*) nejprve uchopil rukama kolem krku a začal ji škrtit, do čehož zasáhla B. B., načež s tímto přestal a udeřil AB*) otevřenou dlaní ruky do oblasti krku, poté ji znovu začal škrtit, kdy opět zasáhla matka a on ji pustil, dále ji opět udeřil rukou do krku, začal tahat za vlasy a strčil na postel, přičemž se jí opětovně zastala matka, které přitom spadl na zem mobilní telefon, který obžalovaný vzal a hodil ho po nezletilé AB*), čímž ji zasáhl do oblasti hlavy a došlo tak ke způsobení zranění, které si vyžádalo příjezd rychlé záchranné služby a následné ošetření a hospitalizaci na chirurgickém oddělení Nemocnice Nymburk, dále dne 04.06.2016 opět v místě svého bydliště v podnapilém stavu vyhrožoval své manželce B. B. ublížením na zdraví nebo smrtí a usmrcením její matky a vyhrožoval usmrcením štěňat jejího psa.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 198 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení zdržet se užívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek a omezení zdržet se jakéhokoliv násilného jednání vůči své manželce a dětem. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 byla vyslovena povinnost obviněného nahradit poškozené Zaměstnanecké pojišťovně Škoda způsobenou škodu.

3. O odvolání státní zástupkyně, podané v neprospěch obviněného toliko proti výroku o trestu rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. 13 To 40/2017-713, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v napadeném výroku o trestu a podle § 259 odst. 1 při nezměněném výroku o vině, výroku o ochranném léčení a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 198 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu všech výroků, napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Marka Luhana dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

5. Obviněný má za to, že soud nesprávně posoudil provedené důkazy a skutkové okolnosti, když namítá, že provedené důkazy nesměřují k závěru, že naplnil skutkovou podstatu trestných činů podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku a § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by měl tvrzené skutky páchat po delší dobu. Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že spáchal jeden ze skutků v listopadu 2014, dále pak 25. 4. 2016, 25. 5. 2016 a 4. 6. 2016, z čehož dovodily, že obviněný páchal čin po delší dobu. Jeho jednání posoudily jako soustavné, nebo alespoň v různé intenzitě probíhající minimálně od listopadu 2014 do 4. 6. 2016. Pokud soudy odvodily, že útoky měly probíhat i v mezidobí mezi těmito skutky, pak dovolatel považuje jejich závěr o soustavnosti jeho jednání za nepodložený. Namítá, že závěru soudu, že jeho jednání bylo dlouhodobé, a tudíž splňovalo znak „delší doby“ podle § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, se neopírá o potřebná skutková zjištění, ale pouze o existenci domácích roztržek a hádek, které samy o sobě nekonstituují týrání. Pojem delší doby vymezil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí jako dobu trvající nejméně šest měsíců, což jeho jednání nesplňuje, neboť soudy nezjistily další dílčí útoky mezi listopadem 2014 a 25. 4. 2016.

6. Nesprávné posouzení shledává dovolatel i stran závěru o naplnění znaku upraveného v § 198 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy že k týrání došlo na dvou nebo více osobách. Má za to, že týrání synů CD*) a EF*) nebylo dostatečně prokázáno. U žádného z dílčích útoků není zmíněno jméno některého ze synů, přičemž je uvedeno pouze agresivní jednání vůči nezletilým dětem, které měly jeho jednání přihlížet. Nadto pouhé přihlížení smrti zvířete nelze považovat za týrání, protože pro děti na vesnici není smrt zvířete žádnou mimořádnou nebo traumatickou událostí. Své jednání sice považuje za nevhodné, nikoli však za trestněprávně relevantní.

7. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že výrok o vině není členěn podle jednotlivých útoků. V důsledku toho nejsou zřejmé jejich časové souvislosti a současně není patrné, vůči kterým osobám jednotlivé útoky směřovaly. Z toho důvodu je výrok o vině neúplný a nepřezkoumatelný.

8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. 13 To 40/2017-713, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 12. 2016, č. j. 15 T 96/2016-669 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že postačí nové projednání věci u odvolacího soudu, navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. 13 To 40/2017-713, a odvolacímu soudu se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání obviněného, jehož opis mu byl doručen dne 31. 5. 2017, ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost však Nejvyššímu soudu nebránila v tom, aby o dovolání obviněného rozhodl.

III.

Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je částečně (viz níže) přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

obecná východiska

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.

14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Navíc musí zdůraznit, že k posouzení důvodnosti dovolání z hlediska určení, zda napadené rozhodnutí trpí vadou vytýkanou mu dovolatelem, může přistoupit jen tehdy, shledá-li v daném směru dovolání přípustným. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

vlastní posouzení

16. Obviněný podal prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Marka Luhana dovolání opřené o dovolací důvody upravené v ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., přičemž – jak sám uvedl (str. 2 dovolání) – tímto mimořádným opravným prostředkem napadl všechny výroky obsažené v napadených rozhodnutích. Ve své argumentaci (body 5-6 narativní části tohoto usnesení), kterou opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný nicméně vznáší námitky, kterými brojí prakticky výlučně proti výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 12. 2016, č. j. 15 T 96/2016-669. V této části (a shodné platí i ohledně výroku o ochranném opatření a výroku o náhradě škody) však tak činí způsobem nepřípustným.

17. Lze zopakovat, že citovaným rozsudkem byl dovolatel uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost mu byl soudem prvního stupně podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem jeho výkonu (při aplikaci § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku) na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu. Odvolání proti tomuto rozsudku podala pouze státní zástupkyně, jež svůj řádný opravný prostředek podaný v neprospěch obviněného zaměřila pouze do výroku o trestu. Důvodem podání odvolání státní zástupkyní byl výhradně její nesouhlas s uloženým trestem (viz č. l. 684-685, kde je založeno její odvolání). V podaném odvolání uvedla, že „[s] rozhodnutím soudu o vině, hodnocením důkazů, se závěry, které okresní soud učinil, i s právní kvalifikací skutku lze souhlasit. Dle názoru státní zástupkyně nelze souhlasit s uloženým trestem odnětí svobody.“ (viz č. l. 684v.). Obviněný ve svém vyjádření k podanému odvolání státní zástupkyní zaujal postoj (vyjádření obviněného k odvolání státní zástupkyně založené na č. l. 707v.), že „[o]dvolání státního zástupce je nedůvodné… Obviněný je srozuměn s trestem uloženým mu rozsudkem soudu prvého stupně, tento trest akceptuje a má za to, že takto uložené sankce účelně naplňují účel a funkce sankcí.“ Na tomto závěru setrval i při veřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2017 (č. l. 710v.), při němž sdělil, že „rozsudek soudu I. stupně považuje za správný a zákonný, i ve výroku o trestu. Obžalovaný měl výhrady i k otázce viny, pak se rozhodl odvolání nepodávat, protože pochybnosti byly pouze v některých bodech.“

18. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). Podáním dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž tento soud vyhověl odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného výhradně do výroku o trestu, jež podal proti rozhodnutí uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., tj. rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest…, obviněný zdánlivě využil možnosti, kterou mu zákon přiznává, ve skutečnosti tomu tak však není.

19. V posuzované věci by dovolání obviněného v části, ve které vznáší námitky do výroku o vině podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mohlo být jako přípustné posouzeno pouze tehdy, pokud by odvolatel (státní zástupkyně) brojil proti tomuto výroku (tj. výroku o vině), tj. výroku, který byl soudem druhého stupně přezkoumán (v daném případě postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř.), nebo tehdy, pokud by jím sice napadal výrok jiný, na výrok o vině navazující (např. výrok o trestu, jak se stalo v případě posuzovaném), avšak učinil-li by tak současně způsobem, z něhož by odvolacímu soudu vzešla povinnost přezkoumat výslovně nenapadený výrok o vině postupem vyplývajícím z ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. Ani jedna z uvedených variant není v posuzované věci splněna.

20. Dovolání je nepřípustné tehdy, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou odvolací soud nepřezkoumával a ani nebyl povinen přezkoumat. Jak plyne z rozsudku odvolacího soudu (č. l. 713-721), odvolací soud přezkoumal ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. toliko napadený výrok o trestu – viz (str. 6 jeho rozsudku: „z podnětu podaného odvolání přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku, proti němuž odvolání směřuje, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, jak ukládá ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu a zjistil, že odvolání státní zástupkyně je důvodné.“). Učinil tak důvodně, neboť z odvolací argumentace nevyplynuly žádné skutečnosti, jež by svědčily o tom, že státní zástupkyní vytýkané vady mají původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání (§ 254 odst. 2 tr. ř.).

21. V dané souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu obsažené vyjádření „neshledal vady v procesu dokazování a neshledal žádných pochybení ve vztahu k výroku o vině“, je do jisté míry nadbytečné a z pohledu řešené problematiky i zavádějící (jakoby svědčící i o přezkoumání výroku o vině). Podle dovolacího soudu nicméně rozhodně nemůže – i vzhledem k jeho strohosti – mít za následek závěr, že soud druhého stupně přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v širším rozsahu (i stran výroku o vině), jak by k tomu byl povinen, pokud by mu povinnost přezkumu na podkladě obsahu podaného odvolání v důsledku aplikace § 258 odst. 2 tr. ř. vznikla.

22. Navazující argumentace („[o]kresní soud v řízení bez procesních vad provedl dokazování v rozsahu potřebném pro posouzení postihu obžalovaného, jimiž jej současně uznal vinným. Při stanovení druhu a jeho výměry však v zásadě přecenil skutečnosti zjištěné k osobě obžalovaného, jako ty, které umožňují podmíněný odklad výkonu trestu, proti okolnostem případu, na něž obsáhle poukazuje odvolatelka a které ani podle odvolacího soudu podmíněný odklad výkonu trestu nedovolují.“) svědčí tomu závěru, že stranou pozornosti odvolacího soudu se stal výlučně výrok o trestu. Výhradně na základě odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu rozhodl soud druhého stupně postupem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. o částečném zrušení rozsudku v odvoláním napadeném výroku.

23. Pokud odvolacímu soudu nevyvstala v průběhu odvolacího řízení povinnost přezkoumat na základě odvolání státní zástupkyně výrok o vině postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř. (a k takovému závěru je nezbytné s přihlédnutím k obsahu námitek, o něž své odvolání opřela, dojít) je třeba dovolání obviněného v části, ve které brojí proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího, hodnotit jako nepřípustné. Pro úplnost lze poukázat, že tento právní závěr je totožný s tím, jenž byl publikován pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. Podle publikovaného rozhodnutí „[j]estliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“

24. Doplnit je třeba to, že nepřípustným je dovolání obviněného i v části, v níž směřuje (ovšem již bez konkrétní argumentace, která by vadnost výroků vytýkala) proti výrokům o uložení ochranného léčení a o náhradě škody, neboť ani tyto výroky nebyly (a nutno dodat, že správně) na podkladě odvolání napadajícího výrok o trestu odvolacím soudem přezkoumávány.

25. Doposud uvedené ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného, kterou vznesl ve svém mimořádném opravném prostředku a která je předestřena v bodech 5. a 6. tohoto usnesení, by odůvodnila procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť – hodnoceno na základě této argumentace s přihlédnutím k dosavadnímu průběhu řízení – jde o dovolání nepřípustné.

26. Přípustnou je ta část dovolání, v níž dovolatel napadá výrok o trestu. Zde však nutno současně uvést, že jeho mimořádný opravný prostředek neobsahuje žádné námitky, jež by se týkaly výlučně výroku o trestu a jež by byly podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (např. výhrada o nesprávnosti uložené trestu úhrnného). Připomíná se, že vyjma těch okruhů, které svědčí o porušení norem hmotného práva, jak je vymezila judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), lze výrok o trestu úspěšně napadat jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz prvně citované rozhodnutí). Ve vztahu k tomuto výroku by přicházelo v úvahu rozhodnout o dovolání obviněného způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

27. Existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v alternativě „neúplnosti“ výroku o vině spatřuje dovolatel v tom, že výrok o vině není členěn podle jednotlivých dílčích útoků, a proto není zřejmé, vůči komu měly dílčí útoky směřovat. Námitka není důvodná. Neúplným výrokem se totiž rozumí stav, kdy napadené rozhodnutí neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Tak tomu v posuzované věci není, jelikož obviněný shledává neúplnost výroku o vině pouze ve skutečnosti, že není dostatečně strukturována tzv. skutková věta výroku o vině a že není patrné, vůči komu se měl dílčích útoků dopouštět. Tyto obavy obviněného však Nejvyšší soud nesdílí, jelikož z popisu skutku ve výroku o vině je evidentní, že se obviněný dopouštěl vytýkané trestné činnosti způsobem tam popsaným, tj. že úmyslně psychicky a fyzicky týral svoji manželku B. B., … nezl. dceru AB*) ..... a syny nezl. CD*) … a EF*) … způsobem, že opakovaně … se choval agresivně vůči své manželce … dále nepřiměřeně fyzicky trestal svou nezl. dceru AB*) … agresivně se projevoval i vůči mladším nezl. dětem … a jednal vůči těmto osobám, členům své rodiny, způsobem blíže rozvinutým ve skutkové větě výroku o vině.

28. Výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Nymburce obviněným vytýkanými vadami netrpí, neboť obsahuje veškeré náležitosti, které zákon vyžaduje. Je třeba konstatovat (viz též § 120 odst. 3 tr. ř.), že v obecné rovině musí výrok rozsudku přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 184/2007). Okresní soud ve skutkové větě výrokové části rozsudku popsal všechny znaky skutkové podstaty daných zločinů, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří jejich znaky. Popis skutku proto nelze považovat za libovolný, nýbrž vyjadřující všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci jednání obviněného. Namítal-li dovolatel, že popis nevyjadřuje dostatečně tzv. dílčí útoky, pak je třeba konstatovat, že užitý pojem je spjat s hmotně právním pojímáním tzv. pokračujícího trestného činu, resp. vymezením pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, za který však nelze považovat ani jeden z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, neboť ty jsou trestnými činy trvajícími (stran § 199 tr. zákoníku viz rozhodnutí č. 17/2015 Sb. rozh. tr.).

29. Uvedená zjištění ústí do závěru, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podal obviněný své dovolání zjevně neopodstatněně. Vzhledem k tomu rozhodl Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

30. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. června 2017

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru