Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 74/2021Usnesení NS ze dne 23.02.2021

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.74.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 74/2021-1795

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2021 o dovolání, které podali obviněná J. T., nar. XY, a obviněný V. T., nar. XY, oba trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2020, č. j. 4 To 10/2020-1621, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 75/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 10. 2019, č. j. 1 T 75/2018-1503, byli uznáni vinnými obviněná J. T. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, samostatně v bodě 1. a ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku v bodech 2. – 5. , obviněný V. T. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, samostatně v bodě 6. a ve formě spolupachatelství v bodech 3., 4. a 7. Těchto trestných činů se společně s dalšími obviněnými podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že

1. obžalovaná J. T.

na počátku měsíce listopadu 2013, v době kdy společnost A. M., IČO: XY, vstoupila k datu 30. 10. 2013 do likvidace, a to na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Cm 76/2012-8 ze dne 3. 9. 2013, neboť v rámci rejstříkového řízení bylo zjištěno, že společnost nesídlí na adrese zapsané v obchodním rejstříku a byla krajským soudem vyzvána v dostatečné lhůtě ke sjednání nápravy, což i přes poučení o možném důsledku v podobě zrušení společnosti s likvidací neučinila, a současně za stavu, kdy již tato společnost nevyvíjela žádnou faktickou podnikatelskou činnost a neměla rovněž žádné příjmy, z nichž by mohla hradit mzdové náklady, zneužila obžalovaná důvěry a vysokého věku jednatele a likvidátora společnosti R. K., pro kterého v minulosti u této společnosti již pracovala a se záměrem získat dávky nemocenského pojištění a další státní dávky, na jejichž výplatu by jinak neměla nárok, pod záminkou, že pro něj zabezpečí úkony potřebné k likvidaci společnosti, přesvědčila R. K., aby s ní uzavřel pracovní smlouvu a ve společnosti ji zaměstnal, a to na pozici výkonné manažerky, načež si sama stanovila mzdu ve výši 42.000 Kč měsíčně, a to i přes vědomí, že společnost jí není schopna mzdu v uvedené výši hradit a současně, že taková výše mzdy neodpovídá výkonu její pracovní činnosti, kterou fakticky ani nevykonávala, když společnost od 1. 1. 2013 nevykonávala žádnou činnost, nevedla účetnictví a nepotřebovala tedy žádné zaměstnance, a krátce poté ke dni 6. 12. 2013 nastoupila pracovní neschopnost a na tomto podkladě podala u Okresní správy sociálního zabezpečení Bruntál žádost o výplatu dávek nemocenského pojištění, k čemuž kromě dokladu o své pracovní neschopnosti doložila rovněž platební výměr ze společnosti A. M. „v likvidaci“ za měsíc listopad 2013, v němž byla uvedena mzda ve výši 42.000 Kč, přičemž na základě uvedené žádosti a jejích příloh jí byly nemocenské dávky přiznány a v průběhu pracovní neschopnosti jí byly v období od 27. 12. 2013 do 30. 9. 2014 vyplaceny dávky v celkové výši 170.125 Kč, a to na bankovní účty její matky I. M. č. XY a XY, k nimž měla zřízeno dispoziční právo, ke škodě Okresní správy sociálního zabezpečení Bruntál,

2. obžalovaní J. T. a P. T.

v měsíci listopadu 2013 v době kdy společnost A. M., IČO: XY, vstoupila k datu 30. 10. 2013 do likvidace, a to na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Cm 76/2012-8 ze dne 3. 9. 2013, neboť v rámci rejstříkového řízení bylo zjištěno, že společnost nesídlí na adrese zapsané v obchodním rejstříku a byla krajským soudem vyzvána v dostatečné lhůtě ke sjednání nápravy, což i přes poučení o možném důsledku v podobě zrušení společnosti s likvidací neučinila, a současně za stavu, kdy již tato společnost nevyvíjela žádnou faktickou podnikatelskou činnost a neměla rovněž žádné příjmy, z nichž by mohla hradit mzdové náklady, přičemž J. T. zneužila vysokého věku a důvěry jednatele a likvidátora R. K. a na pozici výkonné manažerky, která měla vykonávat veškerou činnost směřující k likvidaci společnosti, přiměla R. K., aby ve společnosti rovněž zaměstnal P. T., a to na pozici manažera, jemuž byla na základě pracovní smlouvy z 1. 10. 2013 stanovena měsíční mzda ve výši 38.000 Kč s tím, že měl být zaměstnán v jednosměnném osmihodinovém provozu, ačkoliv společnost takovouto pozici nepotřebovala, přičemž fakticky P. T. likvidoval pouze skladové zásoby společnosti, které byly tvořeny knihami v hodnotě cca 5.000 Kč, a jeho sjednaná pracovní pozice tak byla zcela fiktivní a nepotřebná a současně J. T. počátkem listopadu 2013 záměrně ohlásila pokračování svoji podnikatelské činnosti jako osoba samostatně výdělečně činná – J. T., IČO: XY – a přihlásila se do registru zaměstnavatelů, poté uzavřela dne 4. 11. 2013 pracovní smlouvu s P. T. i přes to, že si byla vědoma, že tento již byl zaměstnán na plný pracovní úvazek u společnosti A. M. „ v likvidaci“, přičemž pro ni jako zaměstnavatelku měl vykonávat práce jako technický manažer v jednosměnném provozu s osmi hodinovou pracovní dobou denně, ačkoliv jako osoba samostatně výdělečně činná nevykonávala žádnou činnost, a takto v úmyslu získat dávky nemocenského pojištění, na jejichž výplatu by jinak neměl nárok, podal P. T. u Okresní správy sociálního zabezpečení Bruntál žádost o výplatu dávek nemocenského pojištění, přičemž J. T. jako osoba samostatně výdělečně činná a jeho zaměstnavatelka a osoba fakticky jednající za společnost A. M. „v likvidaci“ doložila okresní správě sociálního zabezpečení podklady nezbytné pro výpočet nemocenských dávek, a na základě těchto skutečností byly P. T. ze strany Okresní správy sociálního zabezpečení Bruntál jednak vypláceny nemocenské dávky v souběhu za obě zaměstnání, a to v období od 9. 12. 2013 do 16. 2. 2014 v celkové výši 59.944 Kč a v období od 4. 3. 2014 do 31. 3. 2014 již jen ze zaměstnání u společnosti A. M. „v likvidaci“, ve výši 16.352 Kč, a to na účet č: XY I. M., matky J. T., a svým jednáním tak společně způsobili škodu okresní správě sociálního zabezpečení v celkové výši 76.296 Kč,

3. obžalovaní J. T. a V. T.

a) v průběhu měsíce září 2015, v době, kdy se J. T. v březnu 2015 stala jedinou společnicí a jednatelkou společnosti G. T., IČO: XY, se sídlem v XY, když od předchozí jediné společnice V. V. odkoupila obchodní podíl společnosti, který byl představován vkladem ve výši 200.000 Kč za kupní cenu ve výši 1.000 Kč, za stavu, kdy společnost nevyvíjela žádnou faktickou podnikatelskou činnost, o níž by vedla účetnictví, a neměla tak žádné zákonné příjmy, z nichž by mohla hradit mzdové náklady, uzavřela za společnost dne 28. 8. 2015 pracovní smlouvu s V. T. na pozici zástupce jednatele společnosti, přičemž za výkon této činnosti byla sjednána pro V. T. mzda ve zcela neodpovídající výši 64.000 Kč měsíčně, a takto v úmyslu získat dávky nemocenského pojištění, na jejichž výplatu by jinak neměl nárok, poté, co byl V. T. uznán dne 31. 08. 2015 dočasně práce neschopným, podal tento u okresní správy sociálního zabezpečení žádost o výplatu dávek nemocenského pojištění, přičemž J. T. jako jednatelka zaměstnavatele doložila okresní správě sociálního zabezpečení podklady nezbytné pro výpočet těchto nemocenských dávek, a na základě této žádosti a předložených listin byly V. T. v období od 14. 9. 2015 do 30. 11. 2015 ze strany Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná vyplaceny nemocenské dávky ve výši 61.152 Kč, a to na účet č. XY I. M., matky J. T., ke škodě Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná,

b) dne 21. 1. 2015 podala J. T. u Úřadu práce v Orlové žádost o podporu v nezaměstnanosti a o kompenzaci za nevyplacené odstupné, přičemž v této souvislosti úřadu práce předložila

- jednak pracovní smlouvu z 1. 11. 2013, dohodu o rozvázání pracovního poměru z 19. 1. 2015, potvrzení o zaměstnání a potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, evidenční list důchodového pojištění a potvrzení zaměstnavatele o nevyplacení odstupného, přičemž uvedenými listinami deklarovala řádný pracovní poměr u společnosti A. M. „v likvidaci“, IČO: XY, na pozici výkonné manažerky společnosti s čistou měsíční mzdou ve výši 33.870 Kč, ačkoliv si byla vědoma, že uzavření pracovní smlouvy dosáhla zneužitím důvěry a vysokého věku jejího jednatele a likvidátora R. K., pro kterého v minulosti u této společnosti již pracovala, k uzavření smlouvy jej přesvědčila pod záminkou, že pro něj zabezpečí úkony potřebné k likvidaci společnosti, načež jí tento zaměstnal na pozici výkonné manažerky, obžalovaná si následně sama stanovila mzdu ve výši 42.000 Kč měsíčně, a to i přes vědomí, že společnost jí není schopna mzdu v uvedené výši hradit a současně, že taková výše mzdy neodpovídá výkonu její pracovní činnosti, kterou fakticky ani nevykonávala, když společnost od 1. 1. 2013 nevykonávala žádnou činnost, nevedla účetnictví a nepotřebovala tedy žádné zaměstnance, přičemž mzdu si stanovila ve výše uvedené výši se záměrem dosáhnout co nejvyššího příjmu ze státních dávek, na jejichž výplatu by jinak neměla nárok, přičemž ani důvod ukončení pracovního poměru, k němuž mělo dojít ke dni 19. 1. 2015, neodpovídal skutečnosti, jelikož podle dohody o rozvázání pracovního poměru mělo dojít k likvidaci společnosti, ačkoliv společnost se v likvidaci nacházela již od roku 2013, jak toto vyplývá z usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 24 Cm 76/2012 z 3. 9. 2013, které nabylo právní moci 30. 10. 2013, a současně společnost kromě osob, s nimiž byla uzavřena pracovní smlouva rovněž za účelem čerpání státních dávek, žádné další řádné zaměstnance neměla,

- jednak pracovní smlouvu z 1. 10. 2014, dohodu o rozvázání pracovního poměru z 19. 1. 2015, potvrzení o zaměstnání a potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, evidenční list důchodového pojištění a potvrzení zaměstnavatele o nevyplacení odstupného, přičemž uvedenými listinami deklarovala řádný pracovní poměr u společnosti A. P., IČO: XY, na pozici vedoucího managera – zástupce jednatele s čistou měsíční mzdou ve výši 53.825 Kč, ačkoli pracovní smlouvu s jednatelem společnosti A. P. – svým manželem V. T., který si byl vědom, že J. T. je v předmětné době již vedena jako zaměstnanec společnosti A. M. „v likvidaci“ – uzavřeli pouze se záměrem dosáhnout co nejvyššího příjmu J. T. ze státních dávek, na jejichž výplatu by jinak neměla nárok, neboť s ohledem na výnosy z podnikatelské činnosti společnosti A. P., v porovnání s náklady na jejich dosažení, tak jak vyplývají z výsledovky za rok 2014, by výnosy zjevně nepostačovaly k úhradě souhrnu mzdových nákladů s dalšími nutnými výdaji společnosti a tato by nebyla schopna sjednaným mzdám dostát, důvod ukončení pracovního poměru, k němuž mělo dojít ke dni 19. 1. 2015, neodpovídal skutečnosti, jelikož podle dohody o rozvázání pracovního poměru mělo dojít k reorganizaci společnosti, avšak společnost kromě osob, s nimiž byla uzavřena pracovní smlouva rovněž za účelem čerpání státních dávek, žádné další řádné zaměstnance neměla a neprobíhala tedy ani žádná změna její vnitřní struktury,

tedy výše uvedené pracovní poměry nebyly sjednány za účelem řádného výkonu pracovní činnosti, ale jen za účelem fiktivního splnění zákonných podmínek pro čerpání dávek, kdy na základě této žádosti a jejích příloh jí ze strany Úřadu práce v Orlové byla vyplacena jednak kompenzace za nevyplacené odstupné v obou výše uvedených společnostech v celkové výši 81.315 Kč a dále jí na základě výše uvedených skutečností byla vyplacena v období od 15. 5. 2015 do 15. 12. 2015 podpora v nezaměstnanosti v celkové výši 111.478 Kč, čímž poškozenému Úřadu práce v Orlové způsobila celkovou škodu ve výši 192.793 Kč,

4. obžalovaní J. T., V. T. a B. D.

v měsíci listopadu 2013 v době kdy J. T. záměrně ohlásila pokračování svojí podnikatelské činnosti jako osoba samostatně výdělečně činná – J. T., IČO: XY – a přihlásila se do registru zaměstnavatelů, uzavřela dne 10. 11. 2013 pracovní smlouvu s B. D., který pro ni jako zaměstnavatelku měl vykonávat práce jako THP pracovník v jednosměnném provozu s osmihodinovou pracovní dobou denně s měsíční mzdou ve výši 32.000 Kč, ačkoliv J. T. jako osoba samostatně výdělečně činná nevykonávala žádnou činnost a byla si vědoma skutečnosti, že B. D. měl být již zaměstnán na základě pracovní smlouvy z 1. 11. 2013 u jejího manžela V. T., který záměrně na počátku listopadu 2013 ohlásil pokračování svojí podnikatelské činnosti jako osoba samostatně výdělečně činná – V. T., IČO: XY – u něhož pracoval jako THP pracovník v jednosměnném provozu s osmihodinovou pracovní dobou denně s měsíčním platem ve výši 32.000 Kč, ačkoliv příjmy, kterých V. T. dosahoval, neodpovídaly sjednané mzdě a neumožňovaly její výplatu ve stanovené výši, a současně u obžalovaných B. D. fakticky vykonával pouze pomocné stavební práce se mzdou okolo 12.000 Kč měsíčně, a takto jednali v úmyslu získat dávky nemocenského pojištění, na jejichž výplatu by B. D. jinak neměl nárok, následně D. podal u Okresní správy sociálního zabezpečení Bruntál žádost o výplatu dávek nemocenského pojištění, přičemž J. T. i V. T. jako jeho zaměstnavatelé doložili okresní správě sociálního zabezpečení podklady nezbytné pro výpočet nemocenských dávek, a na základě těchto skutečností byly B. D. ze strany Okresní správy sociálního zabezpečení Bruntál vyplaceny nemocenské dávky v souběhu za obě zaměstnání, a to v období od 19. 12. 2013 do 12. 1. 2014 v celkové výši 19.612 Kč, na účet č. XY I. M., matky J. T., svým společným jednáním tak způsobili výše uvedenou škodu Okresní správě sociálního zabezpečení Bruntál,

5. obžalovaní J. T. a B. D.

v březnu 2014 ačkoliv si J. T. byla vědoma skutečnosti, že B. D. byla ke dni 11. 3. 2014 ukončena předchozí dočasná pracovní neschopnost pro onemocnění páteře, s nímž se dlouhodobě léčil, bylo jí známo, že je nadále v léčení, chodí na vyšetření a není schopen řádně vykonávat pracovní poměr spojený s fyzickou námahou, a současně s ohledem na skutečnost, že v předchozím období zneužila důvěry a vysokého věku jednatele a likvidátora společnosti A. M. „v likvidaci“, IČO: XY, R. K., kterého přesvědčila, že bude ve společnosti vykonávat úkony směřující k její likvidaci, fakticky jednala za tuto společnost a ačkoliv tato v dané době již nevykonávala dlouhodobě žádnou činnost, neměla žádné skladové zásoby a ani nevedla účetnictví a nepotřebovala tedy žádného dalšího zaměstnance, uzavřela jako zástupce společnosti, dne 14. 3. 2014 s B. D. pracovní smlouvu, a to na místo technika u této společnosti s měsíční mzdou ve výši 20.000 Kč, a takto jednali v úmyslu získat dávky nemocenského pojištění, na jejichž výplatu by B. D. jinak neměl nárok, přičemž poté co B. D. dne 13. 5. 2014 podstoupil plánovanou operaci páteře a nastala u něj dočasná pracovní neschopnost, podal u Okresní správy sociálního zabezpečení Bruntál žádost o výplatu dávek nemocenského pojištění, přičemž J. T. jako zástupkyně společnosti A. M. „v likvidaci“, doložila okresní správě sociálního zabezpečení podklady nezbytné pro výpočet nemocenských dávek, z nichž vyplynulo, že v měsících březnu a dubnu 2014 dosáhnul celkového příjmu ve výši 30.326 Kč a na základě těchto skutečností byly B. D. ze strany okresní správy sociálního zabezpečení vyplaceny nemocenské dávky v období od 27. 5. 2014 do 10. 4. 2015 v celkové výši 109.098 Kč, ke škodě okresní správy sociálního zabezpečení,

6. obžalovaný V. T.

a) v době od 5. 11. 2013 do 30. 4. 2014 v XY, okres Karviná, v úmyslu získat neoprávněný prospěch, ač byl řádně poučen o povinnosti oznámit ve lhůtě do osmi dnů skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na podporu v nezaměstnanosti, zamlčel, že od 1. 11. 2013 do 31. 1. 2014 v souběhu s vedením v evidenci uchazečů o zaměstnání byl rovněž veden jako osoba samostatně výdělečně činná u Okresní správy sociálního zabezpečení Bruntál, když obnovení živnosti oznámil od data 1. 11. 2013 s úmyslem fiktivně zaměstnat další osoby za účelem vylákání státních dávek, a v období od 5. 11. 2013 do 30. 4. 2014 mu tak byla neoprávněně vyplacena podpora v nezaměstnanosti ve výši 80.692 Kč, svým jednáním tak způsobil škodu Úřadu práce v XY,

b) v červenci 2014, v době kdy se v předchozím období stal jediným jednatelem společnosti A. P., IČO: XY, jejímž jediným společníkem se stal K. M., roč. XY – otec jeho manželky J. T. – zaměstnal se současně od 15. 6. 2014 u této společnosti na pozici vrchní manažer s měsíční mzdou ve výši 86.000 Kč, když s ohledem na skutečnost, že již byl jediným jednatelem oprávněným za společnost jednat, byla tato funkce ve společnosti zcela nadbytečná a nepotřebná, přičemž takto učinil pouze se záměrem dosáhnout co nejvyššího příjmu ze státních dávek, na jejichž výplatu by jinak neměl nárok, následně poté, co byl uznán lékařem dočasně práce neschopným, podal u Okresní správy sociálního zabezpečení žádost o výplatu dávek nemocenského pojištění, přičemž současně jako zástupce zaměstnavatele doložil okresní správě sociálního zabezpečení podklady nezbytné pro výpočet nemocenských dávek, a na základě těchto skutečností mu byly ze strany okresní správy sociálního zabezpečení vyplaceny nemocenské dávky v období od 14. 7. 2014 do 30. 1. 2015 v celkové výši 172.917 Kč, a to na účet č. XY I. M., matky J. T., ke škodě okresní správy sociálního zabezpečení,

c) dne 13. 2. 2015 podal u Úřadu práce v XY žádost o podporu v nezaměstnanosti a o kompenzaci za nevyplacené odstupné, přičemž v této souvislosti úřadu práce předložil pracovní smlouvu z 15. 6. 2014, rozvázání pracovního poměru z 10. 2. 2015, potvrzení o zaměstnání a potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, evidenční list důchodového pojištění a potvrzení zaměstnavatele o nevyplacení odstupného, přičemž uvedenými listinami deklaroval řádný pracovní poměr u společnosti A. P., IČO: XY, na pozici vedoucího manažera – jednatel s čistou měsíční mzdou ve výši 67.315 Kč, ačkoli uvedené mzdy ve společnosti nemohl fakticky dosahovat, neboť s ohledem na výnosy z podnikatelské činnosti společnosti A. P. v porovnání s náklady na jejich dosažení, tak jak vyplývají z výsledovky za rok 2014, by výnosy zjevně nepostačovaly k úhradě souhrnu mzdových nákladů s dalšími nutnými výdaji společnosti a tato by nebyla schopna sjednaným mzdám dostát, důvod ukončení pracovního poměru, k němuž mělo dojít ke dni 10. 2. 2015, neodpovídal skutečnosti, jelikož podle dohody o rozvázání pracovního poměru mělo dojít k reorganizaci společnosti, avšak společnost kromě osob, s nimiž byla uzavřena pracovní smlouva rovněž za účelem čerpání státních dávek, žádné další řádné zaměstnance neměla a neprobíhala tedy ani žádná změna její vnitřní struktury, a výše uvedené učinil se záměrem dosáhnout co nejvyššího příjmu ze státních dávek, na jejichž výplatu by jinak neměl nárok, a výše uvedený pracovní poměr tedy nebyl sjednán za účelem řádného výkonu pracovní činnosti, ale jen za účelem fiktivního splnění zákonných podmínek pro čerpání dávek, kdy na základě této žádosti a jejích příloh mu ze strany Úřadu práce v XY byla vyplacena podpora v nezaměstnanosti v období od 14. 4. 2015 do 15. 9. 2015 v celkové výši 94.086 Kč, ke škodě Úřadu práce v XY,

7. obžalovaní V. T. a P. T.

poté co se V. T. stal k 28. 4. 2014 jediným jednatelem společnosti A. P., IČO: XY, jejímž jediným společníkem se stal K. M. – otec jeho manželky J. T., se záměrem dosáhnout co nejvyššího příjmu P. T. z nemocenských dávek, na jejichž výplatu by jinak neměl nárok, uzavřel opakovaně pracovní smlouvu s P. T., ačkoli s ohledem na výnosy z podnikatelské činnosti společnosti A. P. v porovnání s náklady na jejich dosažení, tak jak vyplývají z výsledovky za rok 2014, by výnosy zjevně nepostačovaly k úhradě souhrnu mzdových nákladů s dalšími nutnými výdaji společnosti a tato by nebyla schopna sjednaným mzdám dostát,

- přičemž P. T. byl následně uznán 2. 6. 2014 dočasně práce neschopným, podal poté u Pražské správy sociálního zabezpečení žádost o výplatu dávek nemocenského pojištění, a V. T. jako zástupce zaměstnavatele doložil okresní správě sociálního zabezpečení podklady nezbytné pro výpočet nemocenských dávek, když s ohledem na údaje uvedené v příloze k žádosti o nemocenské z července 2014, v níž bylo uvedeno, že P. T. u společnosti zastává funkci mistra inženýringu s dosaženou mzdou za období od 15. 5. 2014 do 31. 5. 2014 ve výši 37.325 Kč, byly P. T. ze strany Pražské správy sociálního zabezpečení vyplaceny nemocenské dávky v období od 16. 6. 2014 do 31. 1. 2015 v celkové výši 180.860 Kč na účet č. XY I. M., matky J. T.

- a následně když byl P. T. uznán od 18. 9. 2015 dočasně práce neschopným, podal poté u Pražské správy sociálního zabezpečení žádost o výplatu dávek nemocenského pojištění, a V. T. jako zástupce zaměstnavatele doložil okresní správě sociálního zabezpečení podklady nezbytné pro výpočet nemocenských dávek, když s ohledem na údaje uvedené v příloze k žádosti o nemocenské listopadu 2015, v níž bylo uvedeno, že P. T. u společnosti zastává funkci zástupce jednatele společnosti s dosaženou mzdou za období od 15. 8. 2015 do 31. 8. 2015 ve výši 46.933 Kč, byly P. T. ze strany Pražské správy sociálního zabezpečení vyplaceny nemocenské dávky v období od 2. 10. 2015 do 30. 10. 2015 v celkové výši 25.491 Kč,

čímž poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení způsobili celkovou škodu ve výši 206.351 Kč,

- obžalovaná J. T. svým jednáním způsobila okresní správě sociálního zabezpečení celkovou škodu ve výši 436.283 Kč a Úřadu práce XY ve výši 192.793 Kč, celková škoda způsobená obžalovanou tedy činí 629.076 Kč,

- obžalovaný V. T. svým jednáním způsobil škodu okresní správě sociálního zabezpečení škodu ve výši 460.032 Kč a Úřadu práce XY ve výši 367.571 Kč, celková škoda způsobená obžalovaným tedy činí 827.603 Kč,

- obžalovaný P. T. svým jednáním způsobil okresní správě sociálního zabezpečení celkovou škodu ve výši 282.647 Kč,

- obžalovaný B. D. svým jednáním způsobil okresní správě sociálního zabezpečení celkovou škodu ve výši 128.710 Kč.

2. Obviněná J. T. byla za tento zločin odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činní 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.

3. Obviněný V. T. byl za tento zločin a za sbíhající se přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 25. 9. 2019, č. j. 102 T 104/2019-142, odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byl podle § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činní 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.

4. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných P. T. a B. D. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.

5. O odvolání všech obviněných a poškozené proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 4 To 10/2020-1621, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve výrocích učiněných podle § 228 odst. 1 a podle § 229 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud podle § 259 odst. 3 nově rozhodl o trestu všech obviněných a jejich povinnosti nahradit poškozené škodu.

6. Obviněnou J. T. odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále jí podle § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činní 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

7. Obviněného V. T. odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku (za tento zločin a za sbíhající přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 25. 9. 2019, č. j. 102 T 104/2019-142), k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu podle § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činní 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II.

Dovolání a vyjádření k nim

8. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podali dovolání obviněná J. T. a obviněný V. T.

9. Obviněná J. T. dovolání vyhotovené obhájcem Mgr. Lumírem Kapiasem opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).

10. Obviněná v počátku svého dovolání připustila, že si je vědoma nepřípustnosti skutkových námitek, avšak projevila zároveň názor, že skutková zjištění nalézacího soudu, jež přejal soud odvolací, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Odkázala přitom na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu. Má proto za to, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, když nalézací soud hodnotil důkazy v rozporu se zásadou uvedenou v § 2 odst. 6 tr. ř.

11. Konkrétně obviněná namítla, že provedené listinné důkazy pouze prokazují pobírání předmětných dávek, nikoli však trestnou činnost. Dodala, že nebylo zajištěno účetnictví podnikatelských subjektů a k jejich konkrétní činnosti tak nebylo zajištěno dostatečné množství důkazů, z nichž by bylo možné usuzovat, že subjekty ani jejich zaměstnanci nevyvíjeli žádnou činnost. Nebyla prokázána ani kooperace či domluva obviněných na páchání trestné činnosti. Jejím tvrzením, že společnost G. T. byla prosperující firmou, se soudy nezabývaly. Soud výpovědi svědků, zejména svědka K., hodnotil v její neprospěch, ačkoli označila důkazy, které měly jeho tvrzení zpochybnit. Poukázala také na své výhrady vůči znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, které vtělila do odvolání. Důvodnost pracovní neschopnosti mohla mít vliv na výši vzniklé škody i právní kvalifikaci.

12. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2020, č. j. 4 To 10/2020-1621, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

13. Obviněný V. T. dovolání podané prostřednictvím obhájkyně Mgr. Veroniky Adámkové opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že provedené listinné důkazy prokazují, že byly pobírány dávky, nikoli však trestnou činnost. Slyšení svědkové měli podle jeho mínění jen okrajové vědomí o činnostech společností a výpovědi obviněných absentují. Účetnictví nebylo zajištěno a ke konkrétní činnosti firem a jejích zaměstnanců nebylo zajištěno dostatečné množství důkazů. Taktéž vznesl totožnou námitku stran společnosti G. T. Zopakoval rovněž námitky obviněné ke znaleckému posudku.

14. Obviněný dále uvedl, že pracovní smlouvy byly uzavírány a pozice skutečně existovaly, až následně přestala společnost prosperovat, stali se zaměstnanci nadbytečnými. Soudům vytkl, že neuvedly, jak a čím byla konkrétně vyvrácena jeho obhajoba, když se jeho argumenty nezabývaly, nevyvracely je a pouze předestřely vlastní skutkové závěry. Dodal, že nelze vyslovit jeho vinu pouze z důvodu, že nelze vyloučit účelovost sjednání pracovního poměru. Nejednalo se o fiktivní zaměstnávání a nezkresloval svůj zdravotní stav. Krom toho nebyl v žádném bodě prokázán úmysl.

15. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2020, č. j. 4 To 10/2020-1621, v celém rozsahu zrušil, neboť byl vydán na základě špatného právního posouzení věci.

16. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po shrnutí obsahu dovolání obviněných poukázala na omezení přezkumné pravomoci dovolacího soudu daná zákonem a související judikaturu Ústavního soudu. Připomněla, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, ovšem jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, a zároveň jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání. Takovým způsobem však žádný z dovolatelů po stránce věcné (v případě dovolatele V. T. pak ani po stránce formální) neargumentuje. Tito soudům vytýkají nedostatek důkazní opory skutkových okolností přisouzeného jednání, jakoby uplatnili v pořadí další řádný opravný prostředek.

17. Předmětem dovolacího přezkumu proto nemohou být ty námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím soudům vytýká neúplnost provedeného dokazování za stavu, že jako nadbytečné byly odmítnuty její důkazní návrhy ze dne 10. 12. 2018. Shodně je třeba nahlížet i na její argumenty, jejichž prostřednictvím vyjádřila svoje přesvědčení, že souhrn opatřených důkazů byl vyhodnocen způsobem zakládajícím vadu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vypovídací hodnotou jejich důkazního podkladu. Měla-li na mysli takový zásah do svého práva na spravedlivý proces, spočívající na fenoménu tzv. opomenutých důkazů, pak by tomu tak mohlo být pouze tehdy, pokud by namítla, že se soudy uplatněnými důkazními návrhy vůbec nezabývaly a taková vada jejich postupu by se posléze odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotně právního posouzení přisouzeného jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 91/2011 k fenoménu tzv. opomenutých důkazů). Takto však dovolatelka neargumentovala a tedy ani tuto dovolací námitku neučinila způsobilým předmětem dovolacího přezkumu. Navíc je zřejmé, že pokud nebyly uplatněné důkazní návrhy obhajoby (včetně těch, na které dovolatelka poukazuje) akceptovány, bylo o nich rozhodnuto jejich zamítnutím podle § 216 odst. 1 tr. ř. v rámci závěrečného hlavního líčení dne 16. 10. 2019 pro jejich nadbytečnost, která byla naprosto vyčerpávajícím způsobem vyložena pod bodem 7. odůvodnění prvostupňového rozsudku.

18. Rovněž dovolatel podle státní zástupkyně uplatnil námitku nesprávnosti právního posouzení přisouzených skutků toliko formálně, neboť se cestou své dovolací iniciativy domáhá přehodnocení soudy učiněných skutkových zjištění. Z obsahu jím uplatněné argumentace je zřejmé, že poukazuje na splněné podmínky aplikace zásady in dubio pro reo. Taková námitka má však procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a není způsobilá naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

19. Podle státní zástupkyně byla vina obou dovolatelů na základě zjištěného skutkového stavu věci bez důvodných pochybností prokázána, neboť soud prvního stupně všechny provedené důkazy velmi pečlivě a v souladu s předepsaným postupem ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. zanalyzoval a vyhodnotil. Odvolací soud se pak odpovídajícím způsobem zabýval námitkami vyjádřenými v odvoláních obviněných ve smyslu jejich setrvalé obhajoby, tedy i těmi, které byly zcela shodně použity při odůvodnění jimi uplatněných dovolání. Přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění, takže na ně lze bezvýhradně odkázat. Příslušné pasáže odůvodnění jak rozsudku soudu nalézacího, tak i usnesení soudu odvolacího vyznívají tak, že závěr o vině (nejen) obou dovolatelů má zcela jednoznačnou oporu v provedených důkazech, aniž by tak byly dány jakékoliv pochybnosti o správnosti těchto rozsudečných výroků a o jejich plném souladu s jejich skutkovým podkladem.

20. Pokud dovolatelé poukazují na vypovídací hodnotu opatřených zpráv Úřadu práce v Orlové, jakož i příslušných okresních správ sociálního zabezpečení [s tím, že představují doklady o době trvání (nejen) jejich pracovních poměrů včetně jejich bližší specifikace, plynoucí z uzavřených pracovních smluv, důvodů jejich ukončení, jakož i rozsah vyplacených nemocenských dávek po dobu trvání pracovních poměrů a po jejich ukončení pak i výši vyplacených dávek státní sociální podpory], pak tyto důkazy samy o sobě skutečně neprokazují přisouzenou trestnou činnost. Na straně druhé však jsou ve smyslu uskutečněného modu operandi dostatečně vypovídající z hlediska podvodně vylákaných dávek ze státního sociálního systému právě v kontextu se zjištěním o absentujících nárocích na jejich výplatu ve společnostech, jakož i ze strany subjektů podnikajících v režimu OSVČ. Ty po stránce své hospodářské prosperity nebyly způsobilé generovat takovou míru zisku, která by se odrážela v odpovídajícím dostatku mzdových finančních prostředků, jež by konvenoval reálně dosahovaným příjmům, vypláceným jejich zaměstnancům jakožto podklad pro čerpání prostředků ze systému zdravotního a sociálního pojištění; konkrétně pak v takové výši, jaká byla při uplatnění příslušných nároků deklarována.

21. O tom, jaké bylo reálné pracovní angažmá obviněných zaměstnanců, svědčí zejména výpovědi spoluobviněných T. a D. O tom, že dotčené zaměstnavatelské subjekty neměly vytvořeny podmínky pro uzavření pracovních poměrů a tím ani způsobilost je reálně naplňovat na obou jejich smluvních stranách, pak zcela zřetelně vypovídají opatřená zjištění. Co se týká společnosti A. M. tato se v rozhodném období nacházela ve stavu likvidace, fungující sice za finanční podpory svědka R. K., nicméně stále nedostačující k tomu, aby vystupovala jako prosperující zaměstnavatelský subjekt a navazovala tak pracovní poměry na podkladě generálního zplnomocnění, kterého se od jmenovaného jednatele společnosti dostalo dovolatelce. Jestliže nejen tato společnost, ale i další ve věci angažované podnikatelské subjekty ve skutečnosti nevyvíjely žádnou podnikatelskou činnost, nevedly řádnou, resp. žádnou účetní evidenci a osoby za ně vystupující pouze formálně deklarovaly naplňování předmětu své podnikatelské činnosti, pak ve prospěch potvrzení opaku nebyly zjištěny žádné indicie, jimiž by jinak ve smyslu příslušných účetních dokladů bylo možno výkon ekonomické činnosti za účelem dosažení zisku objektivizovat.

22. Pochybnosti v tomto směru rozhodně dány nebyly a tím ani prostor pro výtku, že účetnictví jednotlivých firem zajištěno nebylo (za stavu, že dovolatelé v rámci přípravného řízení na výzvu policejního orgánu buď prohlásili, že účetnictví dotčených podnikatelských subjektů vedeno není nebo že je nemají k dispozici, popř. že nedávají souhlas k vyžádání daňových přiznání od příslušného správce daně). Soudům obou stupňů lze stěží vytýkat, že se nevypořádaly s tvrzením dovolatele, že společnost G. T. byla firmou se statisícovým majetkem, figuroval-li ve vztahu k tomuto obchodnímu subjektu na pozici pouhého zaměstnance, a za stavu, že obchodní podíl této společnosti, představovaný vkladem ve výši 200.000 Kč od jediné společnice V. V., byl ze strany dovolatelky odkoupen za pouhých 1.000 Kč. V uvedeném směru nelze přehlédnout ani zcela rozporné výpovědi manželů V. jak o rozsahu majetkového zázemí takto obchodované společnosti, tak o důvodech, které k uvedenému kroku jmenovanou převodkyni vedly. Navázání pracovních poměrů se všemi dotčenými zaměstnavatelskými subjekty, nezpůsobilými k hrazení mzdových nákladů jejich zaměstnanců, bylo jednoznačně účelové povahy za takového jejich následného vývoje, který byl spojen s uplatněním nároků na dávky nemocenského pojištění a dílem i sociálního zabezpečení po ukončení pracovně právního vztahu, jejichž vylákaná výše vycházela z fiktivně deklarovaných mzdových podkladů jejich neoprávněných pobíratelů.

23. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.

26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

27. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

29. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

31. Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili prakticky shodné námitky. Směřují proti skutkovým závěrům nalézacího soudu, rozsahu dokazování a hodnocení důkazů. Takové námitky však neodpovídají požadavkům na hmotně právní argumentaci jimi zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již zmíněno, Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.

32. Obviněný námitku extrémního nesouladu ve svém dovolání (explicitně) vůbec nevznesl, a přestože obviněná tuto námitku uplatnila, učinila tak ryze formálně, tj. za absence jakékoli konkretizující argumentace osvětlující, v čem uvedenou vadu shledává či jak se podle ní v rozhodnutích soudů nižších stupňů projevila. Nejvyšší soud uvedenou vadu v rozhodnutích těchto soudů neshledal. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.

33. Pokud jde o námitky obviněných stran dokazování, předně je na místě obecně poukázat na to, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazních prostředků. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, jestli jsou např. návrhy stran na doplnění dokazování opodstatněné, či mají toliko okrajový, nepodstatný význam. Provedené důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

34. Dovolatelé namítli, že listinné důkazy ve věci prokazují čerpání příslušných dávek, nikoli však trestnou činnost. Zároveň namítli, že nebylo zajištěno účetnictví dotčených společností a obecně nebylo provedeno dostatečné množství důkazů. Nalézací soud ve svém rozsudku uvedl, jaké důkazy byly v řízení provedeny (nejen listinné, ale také výslechy svědků a znalecké posudky), a z kterých při konstrukci svých skutkových zjištění vycházel. Uvedl zároveň, k jakým závěrům na základě těchto důkazů dospěl. Je zřejmé, že na základě listinných důkazů zaslaných převážně příslušnými orgány veřejné správy dospěl k závěrům o tom, zda, kdy a v jaké výši byly čerpány příslušné dávky. Nejedná se však o jediné ve věci provedené důkazy. Na základě dalších důkazů mohl nalézací soud osvětlit situaci v jednotlivých dotčených společnostech, resp. činnost obviněných jako OSVČ. Dospěl přitom k názoru, že provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro své rozhodnutí (viz bod 7. rozsudku). Zamítl proto další návrhy obviněných na doplnění dokazování. V jeho rozhodnutí mu nebránila ani namítaná absence účetnictví společností a obviněných, neboť pro věc relevantní poznatky, které by z nich bylo lze čerpat, byly získány z jiných ve věci provedených důkazů. Pokud jde o absenci výpovědí obviněných, obviněný má v trestním řízení právo nevypovídat a nesmí být k výpovědi žádným způsobem donucován – součástí práva na spravedlivý proces je právo mlčet a neobviňovat sebe samotného. Ani výkon uvedeného práva obviněným však nebrání soudu v rozhodnutí v případě, kdy má k dispozici dostatek jiných důkazů, neboť výpověď obviněného není podmínkou pro rozhodnutí v trestním řízení.

35. Pokud jde o námitky dovolatelů, že společnosti, resp. společnost G. T. ve skutečnosti prosperovaly, jedná se pouze o opakování jejich obhajoby, která byla v předcházejícím řízení vyvrácena. Zároveň se jedná o polemiku se skutkovým závěrem nalézacího soudu. Krom jiného lze v případě citované společnosti poukázat na to, že zatímco svědek V. V. uvedl, že majetek byl v hodnotě 2.500.000 Kč, jeho manželka svědkyně V. V. uvedla, že majetek společnosti v době prodeje byl vyšší než 5.000 Kč. Přesto však došlo k převodu podílu v této společnosti za pouhých 1.000 Kč. Za této situace nelze soudům nižších stupňů vyčítat, že uvedenou společnost nepovažovaly za subjekt schopný reálně generovat takové peněžní prostředky, které by odůvodňovaly přiznané ohodnocení, od něhož se odvíjela výše prostředků vyplácených správou sociálního zabezpečení či úřadem práce.

36. Obvinění dále vznesli námitky k obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, stran oprávněnosti pracovních neschopností. V projednávané věci však obvinění nebyli uznáni vinnými z toho, že by pracovní neschopnosti jmenované v popisu skutku nebyly oprávněné (ostatně znalec podstatnou část z nich za oprávněné výslovně označil, přičemž u dalších vyslovil pochybnosti či jejich oprávněnost zcela vyloučil), ale proto, že – zjednodušeně řečeno – účelově vytvářeli zaměstnanecké poměry s cílem čerpat dávky, na něž by jinak buďto vůbec neměli nárok, nebo alespoň ne v takové výši. Samotná oprávněnost pracovních neschopností proto není v projednávané věci podstatná.

37. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v alternativě zvolené obviněnou, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněná ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnila.

V.

Způsob rozhodnutí

38. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že ve svých dovoláních uplatnili výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovoláních obou obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

39. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 2. 2021

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru