Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 74/2020Usnesení NS ze dne 25.03.2020

HeslaObecné ohrožení úmyslné
Porušení důležité povinnosti
Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty
Řízení o odvolání
Týrání zvířat
Zákaz reformace in peius
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.74.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 272 odst. 1 tr. zákoníku

§ 302 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. b, odst. 3) tr. zákoníku

§ 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 259 odst. 3, 4 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1869/20


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 74/2020-1524

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 9 To 253/2019-1481, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 26/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 6. 2019, č. j. 10 T 26/2018-1420, byl obviněný J. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (ad I.) a zločinem obecného ohrožení dle § 272 odst. 1 tr. zákoníku (ad II.), kterých se dopustil tím, že:

I.

ač byl jako podnikatel - chovatel na svém hospodářství vedeném v ústřední evidenci zvířat s chovem skotu a koní pod reg. č. XY a reg. č. XY, XY, povinen zajistit s ohledem na druh hospodářského zvířete, stupeň jeho vývoje, adaptaci a domestikaci, životní podmínky odpovídající fyziologickým a etologickým potřebám koní, tak, aby jim nebylo působeno utrpení a byla zajištěna jejich pohoda v souladu se získanými zkušenostmi a vědeckými poznatky, po přesně nezjištěnou dobu, do doby než došlo na základě rozhodnutí MěÚ Votice, Odboru životního prostředí a památkové péče vydaných dne 20. 1. 2017 pod sp. zn. 2324/2017/ŽP-Po, dne 7. 2. 2017 pod sp. zn. 3155/2017/ŽP-Po a dne 17. 2. 2017 pod sp. zn. 4782/2017/ŽP-Po, k odebrání koní a k jejich umístění do náhradní péče, ve smyslu ustanovení § 4 odstavce 1 písmeno c), j) a k) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, týral zvlášť trýznivě koně označené Státní veterinární správou pro Středočeský kraj čísly 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 8, "5, 25, 29, a to tím, že je choval v nevhodných podmínkách, kde si koně vzájemně způsobovali utrpění, a nezajistil slabším jedincům (mladým a nemocným) dostatečný přístup ke krmivu, neposkytoval běžnou veterinární péči nemocným jedincům, neposkytoval běžnou ošetřovatelskou péči zejména ošetření kopyt, zubů, povrchních ran a základní péči o klisnu po porodu, neprováděl dostatečně protiparazitální opatření, čímž koně vystavoval nepřiměřenému působení stresových vlivů biologické povahy, protože nebyla-li nemocná nebo poraněná zvířata bezodkladně ošetřena, trpěla bolestí, z důvodu slabosti nemohla naplňovat své přirozené potřeby, co se týká napájení a krmení, kdy konkrétně všichni přeživší i nepřeživší výše uvedení koně trpěli podvýživou, vyhublostí, až extrémní vyhublostí, některá zvířata měla povrchová zranění, vady srsti, otoky, zanícené zuby, neošetřená kopyta, do té míry, že nemohla řádně chodit, byla začervená a napadena parazity, čímž způsobil u koní označených č. 1, 3 a 25 smrt, ke které došlo ve dvou případech i přes veškerou následnou veterinární péči v náhradním umístění,

II.

dne 16. 2. 2017 v 15:15 hod. úmyslně vjel osobním automobilem tovární značky Mitsubishi Pajero, reg. zn. XY, do prostoru ohraničeného páskou na pastvině v k. ú. XY, kde bylo v tu dobu při výkonu rozhodnutí Městského úřadu Votice č. j. 5110/2017/ŽP-Po shromážděno 26-27 koní a nejméně 20 lidí, konkrétně veterinární lékaři, městští policisté, dobrovolní hasiči a Městským úřadem Votice přizvaní dobrovolníci, kteří se podíleli na odchytu a odvozu koní, jejichž majitelem byl obžalovaný, a poté riskantně a bezohledně v rozbahněném kluzkém prostoru vozidlem jezdil a za použití klaksonu najížděl do nashromážděných koní určených k odchytu a umístění do náhradní péče, kdy do koní při své jízdě vozidlem fyzicky narazil, přičemž obžalovaný za neustálého troubení stádo dále vozidlem plašil a rozháněl do všech směrů mezi účastníky odchytu, a to i přes skutečnost, že jako dlouholetý a zkušený chovatel koní si musel být vědom toho, že svým nebezpečným jednáním vyvolá u koní, kteří byli vystresovaní již samotným odchytem, nevyzpytatelné a nekontrolovatelné chování, čímž bezprostředně vydal zúčastněné osoby provádějící odchyt v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví.

2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru chov koní na dobu tří let.

3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 9 To 253/2019-1481, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 1, 3 tr. ř. soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to koní přesněji popsaných ve výroku citovaného rozsudku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru chovu koní na dobu tří let a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle § 256 tr. ř. soud odvolání obviněného zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Mgr. Pavla Pohorského dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř., jelikož má za to, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, dále že bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští.

5. Obviněný k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve svém mimořádném opravném prostředku ke skutku pod bodem I. uvedl, že si je vědom skutečnosti, že dovolání neslouží k samostatnému přezkoumávání skutkových zjištění a ačkoli se závěry soudů o skutkových zjištěních v dané věci nesouhlasí, napadá výše uvedené rozsudky z toho důvodu, že v nich uvedený skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky přečinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, a to právě zejména u kvalifikovaných skutkových podstat.

6. Obviněný má za to, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka žalovaného přečinu, přičemž podotýká, že již ve svém odvolání namítal příliš extenzivní výklad pojmu týrání ze strany nalézacího i odvolacího soudu. Podle dovolatele bylo zcela opomenuto, že se v jeho případě nejednalo o úplné neplnění chovatelských povinností či úmyslné usmrcení zvířete, ale spíše o průvodní znaky jím realizovaného způsobu chovu koní maximálně volným způsobem. Obviněný je přesvědčen, že pouze poskytoval i starým, slabým, nemocným a hospodářsky nevyužitelným zvířatům, která by byla jinými chovateli utracena, volnou a s přírodou souladnou možnost dožití. Jedná se tak podle jeho mínění o „v podstatě přirozené scházení chovných zvířat“.

7. Dále obviněný uvádí, že koním rozhodně nezavinil ani z nedbalosti bezdůvodné a nepřiměřené působení stresových vlivů. Odkazuje na skutečnost, že pro všechna zvířata byl zajištěn dostatečný kapacitní přístřešek, krmivo, liz a volně přístupná nezamrzající voda k napájení, přičemž chov byl realizován v dostatečném prostoru. Prakticky všichni vypovídající svědci konstatovali, že většina stáda vypadala dobře. Jednotlivé kusy, které dobře nevypadaly, byly ve stavu nemoci, slabosti či snížené odolnosti, což bylo zapříčiněno přirozeným výběrem v souladu s přírodními zákony. Svědci potvrdili, že zvířatům ve stádu poskytoval dostatečnou veterinární péči, byť ne na zcela pravidelné bázi.

8. Obviněný spatřuje pochybení také v tom, že soudy obou stupňů nezohlednily nenaplnění kritérií intenzity surového či trýznivého způsobu týrání. K tomu dodává, že když byla většina koní ze stáda v dobré kondici v důsledku způsobu chovu a způsobu, kterým dovolatel zajišťoval potřeby stáda, pak stav jednotlivých kusů, které byly součástí stáda a měly tak stejný způsob chovu a přístup k dovolatelem zajišťované péči, závěr o dosažení surového či trýznivého způsobu týrání ze strany dovolatele není odůvodněn. Skutečnost, že je v současné době zcela běžné vyčleňování (či utracení) nemocných nebo umírajících jedinců ze stáda, aby většina, která je v lepším stavu, nebyla pohledem na tyto kusy traumatizována, podle obviněného neznamená, že je taková praktika správná. Následně opakuje, že on sám se pouze staví za přirozený chod věcí, který končí tím, že ve stádu zůstávají i kusy v horším fyzickém či psychickém stavu. Nic z toho však podle obviněného nesplňuje již zmiňovanou intenzitu týrání, přičemž k podpoře tohoto tvrzení cituje komentář k trestnímu zákoníku.

9. Obviněný taktéž podotýká, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s jeho námitkou týkající se neprokázané příčinné souvislosti mezi jeho způsobem chovu a smrtí koní označených jako č. 1, 3 a 25. Podle obviněného mohly zmíněné kusy stejně tak pravděpodobně uhynout v důsledku jednání vytýkaného dovolateli jako v důsledku stresu, kterému byly vystaveny při živelně prováděném odchytu. Obviněný poté poukazuje na příčiny úmrtí těchto koní. U klisny č. 25 údajně došlo k oběhovému selhání již během odchytu, u koně č. 3 došlo k úhynu až po 16 dnech od odchytu, podle pitevního protokolu v důsledku narušeného vylučovacího aparátu, a tedy z endogenní příčiny, u klisny č. 1 pak ke smrti došlo jejím utracením, o kterém však nerozhodl dovolatel, ale svědkyně H. – P. Obviněný se domnívá, že u žádného z těchto úmrtí není možné vysledovat přímou souvislost s jeho jednáním a v přičtení smrtí uvedených kusů shledává porušení zásady in dubio pro reo.

10. K uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný předkládá, námitku porušení zásady ne bis in idem, když o totožném jednání bylo nejdříve pravomocně rozhodnuto jako o správním deliktu podle § 27a odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a rozhodnutím Městského úřadu Votice ze dne 11. 9. 2017, č. j. 26359/2017/ŽP-Po, byl potrestán pokutou ve výši 60 000 Kč. K tomu dodal, že předmětem útoku v obou řízeních byli stejní koně, či nejméně alespoň část z nich. Nalézací soud se i přes opakované žádosti a výzvy obhajoby reálně nezabýval identifikací jednotlivých koní, a to ani živých ani uhynulých či utracených. Nyní již není možné určit, který kůň je který, což je ale skutečnost, která nemůže být žádným způsobem přičítána k tíži dovolatele a naopak způsobuje důvodné pochybnosti o samotné identifikaci předmětů trestného činu. Minimálně část koní je tak uvedena v obou rozhodnutích. Z porovnání počtu koní uvedených v podkladech v trestním spise a rozhodnutí MÚ je zřejmé, že počty koní nesouhlasí a minimálně dva kusy, avšak pravděpodobně více, jsou shodné.

11. Obviněný má za to, že odvolacím soudem citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1534/2018, kterým tento soud odůvodňoval neopodstatněnost jeho námitek, podporuje spíše pro jeho vlastní argumentaci. Zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy je namístě vztáhnout mj. na případ dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin). V otázce totožnosti činu obviněný na podporu svých tvrzení odkazuje na nespecifikovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle nichž při zákazu stíhání pro druhý trestný čin, je důležité hodnotit, zda je tento druhý čin založen na totožném nebo alespoň v podstatných rysech totožném skutku, a to na základě jeho popisu bez ohledu na případné odlišnosti jeho právní kvalifikace v obou řízeních. Současnou existencí pravomocného správního rozhodnutí o přestupku a jeho potrestáním v trestním řízení podle dovolatele způsobilo také porušení zásady subsidiarity trestní represe. Pro jeho případ existuje alternativní řešení cestou méně citelného správního postihu a k tomuto postihu již došlo, čímž byla zjednána dostatečná náprava. Bylo-li jej možné postihnout prostředky správního práva a uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu, neměla být proti němu uplatněna trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky. Pokud se soudy rozhodly neaplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, přestože k tomu byly splněny podmínky, jedná se o porušení principu nullum crimen, nulla poena sine lege.

12. Ke skutku pod bodem II. obviněný uvedl, že jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Nebyl mu prokázán úmysl vydat zúčastněné osoby provádějící odchyt v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví. Z toho důvodu je možné zjištěný skutek posoudit maximálně jako trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, případně trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. V okamžiku skutku jednal pod tlakem dlouhodobé intenzivní mediální kampaně, ve stavu silného rozrušení a ve chvíli, kdy jemu vyčítaný stav v chovu stáda řešil odprodáním celého stáda, ke kterému měl vytvořený citový vztah. V dané chvíli neměl informace o oprávněnosti výkonu rozhodnutí Městského úřadu Votice č. j. 5110/2017/ŽP-Po (které ani v té době vydáno nebylo) a byl vystaven scéně, kdy jemu neznámé osoby na pozemcích jeho rodiny shromažďovaly koně a snažily se je nakládat na přepravní prostředky. Svoji reakci označuje za zcela pochopitelnou. Jakmile byl ze skupiny osob napaden házením kamenů na jeho vozidlo, pokoušel se místo opustit, což potvrdil i svědek Z. Uvedenému svědkovi by pak musel být zjevný i úmysl obviněného najíždět do koní, jelikož tento byl s ním v té chvíli v kabině vozidla. Svědek Z. však potvrdil jeho obhajobu o snaze opustit místo a vyhnout se útokům. Kličkování ve vozidle a troubení označuje obviněný za logické. Snažil se tak upozornit osoby a zvířata na pohybující se vozidlo. Na jeho vozidlo byla zvířata zvyklá. Příčinou jejich strachu mohla být přítomnost osob útočících na jeho vozidlo. Obviněný má vzhledem k výše uvedenému za to, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu obecného ohrožení. Jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat nebezpečný následek a on neměl v žádném okamžiku úmysl takový následek vyvolat ani jej nepředpokládal. Nebezpečný následek ve výsledku ani nenastal. K podpoře tohoto tvrzení cituje dovolatel rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1553/2016, sp. zn. 4 Tdo 1092/2017 a různé trestněprávní publikace včetně komentáře k tr. zákoníku.

13. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Napadenému rozsudku krajského soudu vytýká nezákonnost v části, jíž byl vysloven trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně týraných koní. Upozorňuje, že trest propadnutí věci je podle § 70 odst. 3 tr. zákoníku možné uložit pouze vůči věcem náležejícím pachateli. Rozhodující je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 21/71 stav v době vyhlašování rozsudku. Odvolací soud ignoroval informaci dovolatele, že předmětná zvířata nejsou jeho vlastnictvím, neboť převedl vlastnické právo na svědka Z. a následně na dceru obviněného B. V. V době vyhlášení rozsudku nalézacím soudem tedy byla vlastníkem předmětných koní dcera obviněného, což je prokazatelné dokumenty založenými ve spise. Nadto dovolatel trvá na své námitce, že trest propadnutí věci podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku je možné uložit pouze u věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti. Z provedeného dokazování však vyplývá pouze skutečnosti, že údajně týraní koně jsou hmotným předmětem útoku nikoliv však výnosem nebo nástrojem. Jak státnímu zástupci, tak odvolacímu soudu musela být z trestního spisu zcela zjevná nemožnost uložení trestu propadnutí věci s odkazem na § 70 odst. 3 tr. zákoníku. Argumentaci vztahující se k vlastnictví koní, kterou odvolací soud podle obviněného použil ve zjevné snaze potrestat jej přísnějším způsobem, označil za zjevně zcestnou a v právním státě neudržitelnou.

14. K témuž dovolacímu důvodu dovolatel ještě namítl, že odvolací soud nezákonně rozhodl o zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný v tomto spatřuje porušení zásady zákazu reformace in peius a zásady obžalovací, neboť napadený rozsudek byl změněn v rozsahu, který nevychází z odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v jeho neprospěch. Státní zástupce totiž ve svém odvolání výslovně uvedl, že s výroky o trestech učiněných soudem prvního stupně souhlasí a domáhal se toliko změny v rozsahu uložení rovněž trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku. Napadeným rozhodnutím odvolací soud podle dovolatele překročil zákonný rámec své pravomoci a vykročil v rozporu s § 2 odst. 8 tr. ř. a § 259 odst. 4 tr. ř. ze své role nezávislého a nestranného soudu. Pokud takto rozhodl na základě zjevně nesprávného odvolání státního zástupce a navíc i při porušení zákazu reformace in peius, pak rozhodnutím, jímž uložil trest, jež nebyl navržen, a proti kterému již není možné podat řádný opravný prostředek, porušil zásadu zákazu překvapivých rozhodnutí a zatížil své rozhodnutí vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

15. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby.

16. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), jež v návaznosti na obviněným uplatněné dovolací důvody a shrnutí námitek, které vůči napadeným rozhodnutím vznesl, uvedla následující skutečnosti.

17. Státní zástupkyně shledává argumentaci obviněného vyhovující dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž dodává, že pokud tento odkazuje na aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, pak ji bylo namístě doplnit námitkou nepřípustnosti jeho trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. Dále je podle ní třeba konstatovat, že trestní řád nestanoví překážku „ne bis in idem“ ve vztahu správní delikt – trestný čin, a proto je možné přímo aplikovat Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, která se ve smyslu dovolatelem použitého odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 3 Tdo 1534/2018 (ASPI – JUD420567CZ) vztahuje jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004 sp. zn. 11 Tdo 738/2003 a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) znamená zásada „ne bis in idem“ zákaz dvojího stíhání a potrestání za trestný čin, ale i za přestupek či jiný správní delikt. Pokud určitým vývojem prošla i judikatura ESLP v otázce možného jednočinného souběhu trestného činu a správního deliktu a možnosti odsouzení soudem za trestný čin a správním orgánem za správní delikt, pak je třeba v této souvislosti poukázat na rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci Zolotukhin proti Rusku (stížnost č. 14939/03, viz Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ročník XII, č. 2/2009, s. 103 – 112), kde byl vysloven závěr, že uvedené ustanovení Úmluvy zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku, a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci skutku v obou řízeních.

18. K otázce totožnosti skutku státní zástupkyně připomenula, že je zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 1682).

19. Dodala, že jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv pouze závěry právní.

20. Zmínila dále, že odvolací námitkou obviněného ohledně porušení zásady „ne bis in idem“ se již zabýval druhostupňový soud, a to na jeho argumentačním podkladě, že za totožné jednání, které bylo kvalifikováno jako správní delikt podle § 27a odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat, již byl potrestán rozhodnutím Městského úřadu Votice ze dne 11. 9. 2017 pod č. j. 26359/2017/ŽP – Po, a to pokutou ve výši 60.000 Kč. V posuzovaném případě předmětného trestního řízení byl dovolatel trestně stíhán a následně i pravomocně odsouzen za to, že se v rámci přisouzeného časového období, předcházejícího vydání tam označeného rozhodnutí orgánu státní správy ze dne 20. 1. 2017 o odebrání koní a o jejich umístění do náhradní péče, dopouštěl vůči tam číselně označeným 11 koňům tam popsaného jednání ve smyslu naplnění právního pojmu týrání v zákonných variantách ustanovení § 4 odst. 1 písm. c), j) a k) zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, a to nejen v kvalitě zvláště trýznivého způsobu takového zlého nakládání se zvířaty, ale za přitěžujících okolností způsobení jejich smrti u tří tam označených kusů z celkového počtu takto týraných a tedy jeho činem takto postižených zvířat většího počtu. Podle státní zástupkyně odvolací soud správně naznal, že právě těmito okolnostmi, zvyšujícími závažnost týrání zvířat, pro které byla použita právní kvalifikace skutku, odpovídající kvalifikované skutkové podstatě trestného činu, se skutek odlišoval od skutku postiženého v rámci shora označeného přestupkového řízení. Toto se podle výrokové části shora označeného rozhodnutí orgánu státní správy (vztahující se buď na očipované koně s číselným označením jejich čipové identifikace, nebo na koně identifikované popisem podle pohlaví, stáří a vybarvení srsti) netýkalo koňů, kteří se stali předmětem dovolateli přisouzeného jednání v rámci dotčeného trestního řízení a kteří byli v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině označeni jednoduchým číslováním. Stala-li se předmětem trestného útoku ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty přečinu týrání podle § 302 tr. zákoníku navíc jiná zvířata, než ta, za jejichž týrání a utýrání byla vyvozena dovolatelova odpovědnost za spáchání přestupku ve smyslu § 27a odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., pak se i v případě shody, resp. dílčí shody ve způsobu, jakým v obou porovnávaných případech k týrání docházelo [srov. § 4 odst. 1 písm. j), k) téhož zákona u přestupkového řízení, § 4 odst. 1 písm. c), j), k) u řízení trestního], nemůže jednat o žádnou z výkladových variant právního pojmu totožnosti skutku. Odvolací soud tak pod bodem 31. odůvodnění svého rozsudku zcela důvodně nepřisvědčil námitce, že v daném případě došlo k porušení zásady „ne bis in idem“, neboť se nemohl ztotožnit se závěrem, že se předmětem proběhlého přestupkového řízení a řízení trestního stal jeden a tentýž skutek.

21. Státní zástupkyně naznala, že se nelze přiklonit ani k tomu dovolatelovu stanovisku, že k vytýkanému porušení zásady „ne bis in idem“ přistupuje i porušení zásady subsidiarity trestní represe. Zvláště pak za stavu, že dovolatel níže uvedeným způsobem argumentuje tím, že znaky skutkové podstaty přečinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku naplněny nebyly a uplatnění jeho trestní odpovědnosti a následků s ní spojených nepřichází do úvahy, neboť je možno jej postihnout prostředky správního práva pro jednání, které trestným činem není, resp. že se tak již stalo právě s poukazem na shora označené rozhodnutí vydané v rámci přestupkového řízení (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod č. j. Tpjn 301/2012 o aplikaci principu „ultima ratio“ u méně závažných trestných činů).

22. K namítané nesprávnosti právního posouzení skutku pod bodem 1. výroku státní zástupkyně uvedla, že obviněný sice vyslovil své přesvědčení, že se nemohl dopustit přečinu týrání zvířat jak po objektivní tak i po subjektivní stránce, a to ani ve smyslu návětí ustanovení § 302 tr. zákoníku, neboť jeho jednáním nedošlo k naplnění znaku týrání, čímž měl evidentně na mysli charakteristiku tohoto právního pojmu podle výkladového ustanovení § 4 odst. 1 písm. c), j) a k) zákona na ochranu zvířat, nicméně vycházel ze své setrvalé obhajoby, že starým, nemocným a hospodářsky nevyužitelným zvířatům (kterým jiní chovatele poskytují milosrdnou smrt jejich utracením) poskytl možnost dožití v souladu s přírodou a že tedy nespáchal jednání, kterým se měl tohoto trestného činu dopustit. Jím uplatněné výhrady se tak podle jejího hodnocení vztahují k rozhodným skutkovým okolnostem dovolatelova jednání, které v rámci své obhajoby v rozporu s opatřeným skutkovým stavem věci a jeho důkazní oporou zcela popírá. Nabízí vlastní versi skutkového děje o tom, že jím praktikovaný přírodní způsob dožití starých a nemocných kusů rozhodně nelze spojovat s právním závěrem o takovém způsobu zlého nakládání se zvířaty, který by odpovídal naplnění právního pojmu týrání. Při uplatnění takové argumentace však přehlíží, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

23. Státní zástupkyně usuzuje, že podnět k dovolacímu přezkumu dovolatel nezaložil ani tehdy, pokud s tímtéž poukazem na přirozené scházení zvířat vyloučil naplnění druhé zákonné varianty zlého nakládání se zvířaty ve smyslu základní skutkové podstaty přečinu podle § 302 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o týrání zvířat zvláště trýznivým způsobem, ke kterému v daném případě podle jeho názoru nedošlo, neboť zvířata nebyla vystavena extrémním bolestem, utrpení a šokujícím prožitkům na hranici snesitelnosti (viz přiměř. rozhodnutí č. 6/2002 Sb. rozh. tr.). Tento judikatorní odkaz se i přes jeho přiměřené použití především nejeví příhodným z hlediska námitky absentující kvality způsobu týrání zvířat (zvlášť trýznivým způsobem jak bylo podle odpovídající části věty právní přisouzeno) ve smyslu shora uvedené právní kvalifikace základní skutkové podstaty tohoto přečinu. Jeho případné použití se totiž vztahuje k otázce posouzení přitěžující okolnosti ve smyslu § 302 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spočívající ve způsobení týranému zvířeti takovým činem smrt při naplnění pojmu utýrání zvířete, kterým je každé usmrcení zvířete způsobem, které mu působí nepřiměřenou bolest, popř. jemuž předchází vystavení bolestem či šokujícím prožitkům, a to i trvajícím kratší dobu. Podmínky dovolatelova jednání ve smyslu § 302 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku totiž byly zpochybněny argumentem nedostatku příčinné souvislosti mezi shora uvedeným fatálním trestným následkem a jednáním jemu přisouzeným s tím, že k úmrtí koňů č. 1, 3 a 25 mohlo dojít i v důsledku stresu, kterému byly vystaveny při živelně prováděném odchytu a tedy bylo na místě použití zásady „in dubio pro reo“. Odůvodnění této námitky je však toliko skutkové povahy, pokud byla uplatněna s důrazem na pochybnosti ve skutkových zjištěních této otázky se týkajících a jednoznačně vyplývajících ze znaleckých závěrů znalkyně MVDr. Barbory Bezděkové, podle nichž celkový zdravotní stav odebraných koní v době veterinárního vyšetření MVDr. A. H. a opakovaného vyšetření touto znalkyní byl velmi špatný až kritický. Všichni odebraní koně, a to přeživší i nepřeživší trpěli podvýživou, vyhublostí až extrémní vyhublostí. Tři odebraní koně museli být utraceni nebo uhynuli. Na základě pitevních protokolů bylo možno konstatovat, že stav jejich organismu byl kritický a neslučitelný se životem. Proto lze jen mimo rámec podaného vyjádření poukázat na postoj jmenované znalkyně k závěrům MVDr. Zeleného, vystupujícího na straně obhajoby tak, jak je rozveden pod bodem 23. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jakož i na způsob vyhodnocení protichůdných znaleckých závěrů obou veterinárních kapacit ve prospěch prve jmenované znalkyně právě s akcentem na obsah podkladových materiálů, ze kterých vycházela při posouzení m. j. i příčiny fatálního zdravotního stavu dotčených tří koní, pro který buď sami uhynuli, nebo jeden z nich musel být utracen (srov. bod 43 – 44. odůvodnění jeho rozsudku).

24. Podle státní zástupkyně nelze dovolateli přisvědčit v tvrzení, že odvolací soud přistoupil k extenzívnímu výkladu pojmu „týrání“. Vedle soudem poukázaného srovnatelného případu týrání 41 kusů skotu a koní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. 7 Tdo 682/2014), je možno připojit i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012 sp. zn. 7 Tdo 1655/2011, popisující nevhodné podmínky chovu 18 kusů hospodářských zvířat v intenzitě, odpovídající tak jako v případě prve judikovaném přisouzené právní kvalifikaci jednání podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, jak je tomu v nyní posuzované trestní věci.

25. Ani při uplatnění námitky nesprávnosti právního posouzení skutku pod bodem 2. výroku o vině nevycházel obviněný podle názoru státní zástupkyně z jeho skutkového podkladu, ale pouze ze své setrvalé obhajoby. Byl totiž uznán vinným tím, že úmyslně vjel do prostoru ohraničeného páskou na označené pastvině, na které se při výkonu tam specifikovaného rozhodnutí Městského úřadu Votice nacházelo 26 - 27 koní a nejméně 20 osob tam vyjmenovaného profesního zaměření, jakož i dobrovolníci, přičemž do koní najížděl a následně také narazil a za neustálého troubení klaksonu je plašil a rozháněl mezi všechny účastníky odchytu. Nebyl tedy uznán vinným za to, že se uvedený prostor snažil opustit poté, co byl skupinou osob napaden házením kamenů na jím řízené vozidlo, ale pro jednání, které této situaci předcházelo a které ji vyvolalo. Dovolatelem uplatněná námitka, že rozhodně neměl v úmyslu vyvolat nebezpečný následek a ani nemohl předpokládat, že by mohl nastat, tedy nevychází ze skutkových okolností jeho jednání, na jejichž podkladě soudy dospěly k právnímu závěru o jeho jednání v předepsané formě zavinění tento ohrožující účinek pokrývající. Navíc jím použitý judikatorní odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1553/2016 ze dne 31. 5. 2016 (který se má vztahovat k výkladu stavu obecného nebezpečí a jeho pokrytí úmyslným zaviněním pachatele), se podle verse tohoto rozhodnutí v systému ASPI dotýká otázky aplikace zásady subsidiarity trestní represe na jednání, vykazující znaky přečinu výtržnictví ve smyslu § 358 tr. zákoníku a vyvolané okolnostmi, které ke spáchání přisouzeného jednání vedly. Jen s jistou dávkou tolerance pak lze považovat za kvalifikovaný dovolatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017 sp. zn. 4 Tdo 1092/2017, které se ke zpochybněné formě zaviněného vyvolání účinku ohrožovacího deliktu v podobě „obecného nebezpečí“ skutečně vztahuje. Aplikace tohoto judikátu však v dovolatelův prospěch nevyznívá, jestliže se z odůvodnění tohoto rozhodnutí podává: „.... nepodaří-li se z dostupných důkazů spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatele ke svému činu veden, nelze z toho mechanicky usuzovat na absenci jeho úmyslu, jestliže je tento jeho úmysl dostatečně zřejmý z ostatních okolností činu, zejména ze způsobu provedení útoku, použitelného prostředku, volby místa, kde se shromažďuje větší počet osob apod.“. Na dovolatelovo úmyslné jednání totiž nesporně ukazuje jím zvolený způsob, jakým se ve tvrzené obraně proti průběhu výkonu rozhodnutí orgánu státní správy bránil (viz jeho jednání ve své podstatě popsané shora) a ze kterého je nade vši pochybnost zřejmé, že v postavení dlouholetého a zkušeného chovatele koní si musel být vědom toho, jaké nevyzpytatelné a nekontrolované jednání ze strany samotným odchytem již vystresovaných koňů vyvolá. Jednal tudíž při povědomí i toho faktu že jsou koně v takové situaci schopni člověka porazit, šlápnout na něj a způsobit mu závažná zranění a v některých případech i smrt (srov. vyjádření znalkyně MVDr. Bezděkové a vyjádření Agronomické fakulty Mendelovy university v Brně). Jeho jednání v rámci jím vyvolaného obecného nebezpečí tedy nesporně zahrnovalo minimálně srozumění s tím, že větší počet osob (cca 20) vydává v nebezpečí těžké újmy na zdraví a případně i smrtelného zranění tak, jak ostatně vyplývá z tomu odpovídající části popisu tzv. skutkové věty výroku o vině, vztahující se k okolnostem jeho úmyslného zavinění.

26. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel odvolacímu soudu vytýká nezákonnost té části výroku o trestu, kterou podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyslovil trest propadnutí věci s tím, že podle § 70 odst. 3 tr. zákoníku se jasně stanoví, že trest propadnutí věci může soud uložit pachateli, jen jde-li o věc, která mu náleží, resp. s poukazem na judikát sp. zn. 6 Tz 21/71 musí být taková podmínka splněna v době vyhlašování rozsudku. Jeho námitce ve smyslu výše označeného dovolacího důvodu, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, však přisvědčit nelze a nelze se ani ztotožnit s tím jeho názorem, že odvolací soud ignoroval jeho informaci, že vlastníkem koní, na které se tento druh trestu vztahuje, je jeho dcera B. V., a že k době vydání svého rozhodnutí takovou informaci ani nikterak neověřoval. Touto otázkou se však odvolací soud zabýval dostatečným způsobem pod bodem 43. svého rozsudku, a to jak s poukazem na rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 8 C 118/2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018 sp. zn. 27 Co 237/2018, tak i na rozhodnutí Městského úřadu Votice ze dne 11. 9. 2017 č. j. 26359/2017/ŽP – Po, ze kterých vyplývá, že uvedená podmínka postupu podle § 70 odst. 3 věta prvá tr. zákoníku splněna byla. V uvedeném směru pak lze dále odkázat na právní kvalitu kupní smlouvy, předložené na úrovni nalézacího soudu k důkazu o tom, že dne 14. 2. 2017 došlo k prodeji předmětného stáda koní J. Z.

27. Pokud dovolatel setrvává na námitce, že trest propadnutí věci nebylo možné uložit také proto, že předmětní koně, byli „hmotným předmětem útoku“ nikoli tedy „výnosem“ ani „nástrojem“, pak přehlíží, že mu tento druh trestu byl uložen v souvislosti s jednáním pod bodem 2. výroku o vině, kdy ohrožovací účinek trestného činu ve smyslu § 272 odst. 1 tr. zákoníku nastal v důsledku úmyslného najíždění vozidlem do stáda koní, a tedy v důsledku jednání způsobilého vyvolat nepředvídatelné reakce koní vůči tam přítomným osobám. Tyto koně totiž použil jako nástroj ke spáchání trestného činu ve smyslu § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019 tak, jak odvolací soud na podkladě použitých judikatorních odkazů na možnost zahrnutí zvířat pod pojem nástroj trestného činu, jakož i na důvodovou zprávu k zákonu č. 287/2018 Sb. uzavřel.

28. Státní zástupkyně přisvědčila důvodnosti dovolatelovy námitky, že uložením trestu zákazu činnosti došlo k porušení zákazu reformationis in peius. Odvolací soud tímto výrokem změnil výrok o trestu v jeho neprospěch v rozsahu, který nevychází z odvolání státní zástupkyně, z jehož písemného vyhotovení se podává, že se plně ztotožnila s výrokem o trestu odnětí svobody, nespojeného s jeho přímým výkonem, doplněným o trest zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu podnikání v oboru chovu koní, považovala však za nezbytné uložení majetkové sankce v podobě trestu propadnutí věci, a to specifikovaných týraných koní. Kromě toho, že jí bylo na odvolací úrovni plně vyhověno zpřísněním trestního postihu obviněného ve smyslu jejího odvolacího návrhu, bylo o dalším trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku (adekvátně ve vztahu k jednání ad 2. výroku o vině a za předepsaných zákonných podmínek jeho ukládání) rozhodnuto nad jeho rámec. V posledně uvedeném rozsahu zpřísnění výroku o trestu se tak podle mínění státní zástupkyně stalo bez odpovídající procesní opory ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. a tedy způsobem, zakládajícím vadu rozsudku odvolacího soudu, spočívající v porušení zákazu reformationis in peius.

29. Prostředkem nápravy takového pochybení se podle státní zástupkyně může stát v této souvislosti uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť Nejvyšší soud v uvedeném směru již judikoval: „Uložení určitého druhu trestu nebo v určité výměře při porušení zákazu reformace in peius by bylo možné považovat za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, protože pokud byl soud při ukládání trestu limitován zmíněným zákazem, pak tím byl vymezen i přípustný druh trestu nebo jeho nejvyšší možná výměra, a nedodržení těchto mezí je třeba považovat za uložení nepřípustného druhu trestu (tj. přísnějšího) nebo trestu ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu (tj. nad horní hranicí danou zmíněným zákazem)“ - srov. ASPI – JUD286184CZ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015.

30. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 9 To 253/2019, v oddělitelném výroku, kterým byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1 (jednoho) roku, jakož aby zrušil případná rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, přičemž vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.], přičemž splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

32. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je „proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodech ustanovení § 11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. § 11 odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod.

34. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

35. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

36. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

38. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

39. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

40. Ve vztahu k námitce dovolatele, že v jeho případě došlo k porušení zásady ne bis in idem, neboť bylo ohledně totožného skutku nejdříve pravomocně rozhodnuto v rámci správního řízení a poté znovu v trestním řízení, Nejvyšší soud nejdříve připomíná informace vyplývající z obsahu spisu.

41. Dovolatel byl (č. l. 504) rozhodnutím Městského úřadu Votice ze dne 11. 9. 2017 č. j. 26359/2017/ŽP-Po (dále též „správní rozhodnutí“) uznán vinným správním deliktem podle § 27a odst. 1 písm. b) č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále „ZOZ“). Dopustil se tedy týrání zvířat, jímž se podle § 4 odst. 1 písm. j), k) ZOZ rozumí vyvolání bezdůvodného nepřiměřeného působení stresových vlivů biologické a fyzikální povahy a chování zvířat v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení. Týraní koně byli ve správním rozhodnutí vymezeni z větší části podle čísel čipů a částečně ohledně 3 uhynulých, neočipovaných koní udáním pohlaví, věku, případně barvy. Ve vztahu k čipy nespecifikovaným koním se jednalo konkrétně o klisnu, ryzku s odznaky; hřebečka, hnědáka, stáří 8 měsíců; klisnu, tmavou ryzku (č. l. 504-505).

42. Ze správního rozhodnutí vyplývá, že dovolatel nedostatečně kontroloval zdravotní stav koní podle § 11 odst. 1 ZOZ a tudíž se slabým nebo nemocným zvířatům nedostalo potřebného ošetření, přičemž veterinární péče nebyla poskytována ani kusům, u kterých byla označena za neodkladnou. Ve spojitosti s tímto byla zjištěna například i hříbata ve špatném výživovém stavu, z nichž jedno nebylo schopné bez pomoci vstát a napojit se, přičemž dovolatel ho nechával ležet na místě, dále byl nalezen kadáver jiného hříběte neodklizený alespoň tři dny. Vzhledem k neposkytnutí bezodkladného ošetření nemocným nebo poraněným zvířatům správní orgán konstatoval, že jde o týrání ve smyslu § 4 odst. 1 písm. j) ZOZ. Dále ze správního rozhodnutí vyplývá, že dovolatel choval koně v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si vzájemně způsobovali utrpení ve smyslu § 4 odst. 1 písm. k) ZOZ. Příkladem tohoto týrání je nesprávné užívání pomůcek k chovu koní vedoucí k riziku jejich poranění, konkrétně v případě koně tmavého hnědáka, chovaného na statku, bylo konstatováno porušení § 12a odst. 2 ZOZ, když měl na sobě ohlávku s provazem vedoucím až k zemi, tudíž hrozilo přišlápnutí provazu a zranění zvířete. Při další z kontrol byl zjištěn kůň, samec, vraník, který byl chován v areálu statku, kde se volně pohyboval po dvoře mezi skládkou pneumatik, dřeva a dalšího materiálu, odstavenými vozidly a zemědělskými stroji, přičemž v takovém prostředí hrozí poranění koně. Příkladem uvedeného způsobu týrání je taktéž chybný způsob poskytování potravy, neboť se jedná o velké stádo a i když je koním potrava poskytnuta v dostatečné míře níže v hierarchii postavené kusy nejsou schopny se k předloženému krmivu dostat, jelikož jsou odháněny a zraňovány ostatními koňmi. Při jedné z kontrol bylo také zjištěno, že dovolatel omezoval výživu koní poskytováním neplnohodnotné stravy v omezeném množství a nevhodného zdroje napájení, v čemž bylo správním orgánem spatřováno týrání ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) ZOZ (č. l. 505-507).

43. Za výše popsaný správní delikt byla dovolateli podle § 27a odst. 20 písm. a) ZOZ uložena pokuta ve výši 60.000 Kč (č. l. 507), zároveň mu bylo podle § 27b odst. 2 písm. a), b) téhož zákona uloženo propadnutí týraných zvířat specifikovaných podle čísel čipů spolu s hříbaty narozenými v režimu předběžné náhradní péče (16 kusů) a hříbat narozených v době vydání předmětného rozhodnutí do nabytí jeho právní moci (č. l. 508). Podle § 79 odst. 5 správního řádu byla dovolateli uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000 Kč (č. l. 507). V odůvodnění správního rozhodnutí je uvedeno, že v průběhu správního řízení se správní orgán dozvěděl o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. ohledně 11 koní ze stáda dovolatele, přičemž z tohoto důvodu rozhodl o vyloučení 2 koní nespadajících mezi těchto 11 kusů ze řízení sp. zn. 2622/2017/ŽP-Po (č. l. 510-511) a usnesením ze dne 17. 5. 2017 č. j. 14204/2017/ŽP-Po toto řízení přerušil (č. l. 398). Posléze tedy bylo vedeno správní řízení pod sp. zn. 17593/2017/ŽP-Po vyvěrající ve správní rozhodnutí č. j. 26359/2017/ŽP-Po (pokuta 60.000 Kč a propadnutí koní, viz výše) a přerušené správní řízení pod sp. zn. 2622/2017/ŽP-Po ohledně zmiňovaných 11 koní (č. l. 511).

44. Jakkoli lze připustit, že soud prvního stupně se k otázce dovolatelem vznášeného porušení zásady ne bis in idem vzhledem k předcházejícímu správnímu rozhodnutí [tj. rozhodnutí Městského úřadu Votice ze dne 11. 9. 2017, č. j. 26359/2017/ŽP-Po, jímž byl uznán vinným správním deliktem podle § 27a odst. 1 písm. b) ZOZ a jímž mu byla uložena pokuta ve výši 60.000 Kč a zároveň mu bylo podle § 27b odst. 2 písm. a), b) téhož zákona uloženo propadnutí týraných zvířat] ve svém rozsudku explicitně nevyjádřil, ač v narativní části jeho odůvodnění všechny podstatné skutečnosti zmínil (viz body 25. až 30. rozsudku), obsahově shodnou (odvolací) námitkou se zabýval soud druhého stupně, který se k ní vyslovil v bodě 31. svého rozsudku. Z něj je nezbytné připomenout zejména to, že již odvolací soud upozornil na fakt, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně se týká jednání obviněného ve vztahu k jiným koním, než těm, za jejichž týrání ve smyslu zákonného znaku ZOZ byl postižen správním rozhodnutím.

45. Vůči takovému závěru se dovolatel vymezuje ve svém mimořádném opravném prostředku, kdy poukazuje na skutečnost, že již ve svém odvolání namítal, že předmětem útoku byly titíž koně, či nejméně alespoň část z nich. Zmiňuje, že otázce jejich identifikace nebyla věnována dostatečná pozornost a snaží se dovolací soud přesvědčit, že minimálně část koní je uvedena v obou rozhodnutích.

46. Pomine-li dovolací soud, že znesnadnění jednoznačné identifikace zapříčinil svým jednání především obviněný, pak musí konstatovat, že skutkové námitky obviněného týkající se identifikace koní nemají dostatečnou přesvědčivost a nejsou způsobilé zvrátit správnost napadených rozhodnutí, příp. vést k závěru, že došlo k namítanému porušení zásady ne bis in idem a tudíž obviněným tvrzené vadě naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

47. Pokud jde o zvířata samotná, není důvod učinit závěr, který – bez patřičného zdůvodnění, že tomu tak skutečně je – předkládá dovolatel. Z obsahu důkazů, z nichž soudy nižších stupňů vyšly, plyne, že žádný z koní označených ve správním rozhodnutí Městského úřadu Votice, ze dne 11. 9. 2017 č. j. 26359/2017/ŽP-Po čísly čipů, se neshoduje s číselným označením čipů v rozsudku v rámci trestního řízení. Ohledně neočipovaných koní taktéž nebyla nalezena žádná shoda. V případě koně č. 1 se jednalo o klisnu, tmavou hnědku, přičemž v rámci výše zmíněného správního rozhodnutí byly neočipované klisny, o kterých bylo rozhodováno, pouze ryzky (resp. o tmavé ryzky). Obdobně je možné říct, že ani klisna č. 25 není totožná s neočipovanými koňmi, o kterých bylo rozhodováno v rámci správního řízení, neboť tato byla podle informací vyplývajících ze spisu taktéž tmavá hnědka. Zároveň se jednalo o hříbě, což u ostatních klisen ve správním rozhodnutí nebylo zmíněno. Posledním neočipovaným koněm řešeným v rámci trestního řízení je hřebeček č. 3. Ve správním rozhodnutí bylo rozhodováno pouze o jednom neočipovaném hřebečkovi, který byl specifikován jen barvou (hnědák), věkem (8 měsíců) a již zmíněným pohlavím. Vzhledem k tomu, že stádo čítalo 78 kusů koní, z nichž více mělo hnědou barvu, a byli to hřebečci staří 8 měsíců, není důvod se domnívat, že v případě koně č. 3 bylo v trestním řízení rozhodováno o stejném kusu jako v řízení správním. Uvedené (i u ostatních koní) je podpořeno zejména tou skutečností, že v odůvodnění správního rozhodnutí je přímo uvedeno, že správní řízení s 11 koňmi, ohledně kterých byly zahájeny úkony trestního řízení, bylo přerušeno, z tohoto přerušeného řízení byly vyjmuty 3 kusy, nespadající do řízení trestního a o těchto i zbylých koních bylo rozhodováno ve správním řízení, ke kterému se váže i předmětné rozhodnutí. Na místě je taktéž podotknout, že sám obviněný neměl o svém stádu dobrý přehled, koně se volně množili, občas utíkali z jeho pozemků (viz správní řízení zmiňovaná v rozhodnutí soudu) a někteří nebyli vůbec očipovaní. Jeho tvrzení, jímž se snaží přenést vinu na orgány veřejné moci (stran údajně nedostatečné identifikace koní, o nichž bylo rozhodováno), nelze přisvědčit.

48. Namítá-li obviněný při zmíněné důkazní situaci, že „v obou řízeních mělo být předmětem útoku totéž stádo koní“, pak takovou námitku nelze pokládat za důvodně vznesenou. Navíc odhlíží i od toho, co z dokazování rovněž vyplynulo, tedy že obě řízení probíhala současně, přičemž správní orgán přihlížel při svém rozhodování k předmětu trestního řízení, což se projevilo i jeho rozhodnutím o vyloučení, resp. přerušení usnesením ze dne 17. 5. 2017 č. j. 14204/2017/ŽP-Po. Argumentuje-li obviněný tím, že překážku ne bis in idem a tím překážku pro vedení trestního stíhání pro týž skutek může založit i rozhodnutí správního orgánu, jenž má trestně právní povahu, pak tuto skutečnost dovolací soud nikterak nezpochybňuje. Nemá ani ambici tvrdit, že by správní rozhodnutí, jímž byla dovolateli uložena pokuta 60 000 Kč a současně rozhodnuto i o propadnutí koní, nemělo být považováno za rozhodnutí, které ve své judikatuře týkající se čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 vymezil ESLP. Současně však dovolací soud musí připomenout, že odvolací soud dospěl k závěru, že předmětem trestního postihu obviněného je jiný skutek, než který ve svém rozhodnutí vymezil správní orgán, a to již proto, že se týká týrání jiných koní. Navíc musí zmínit, že z rozhodovací praxe ESLP plyne i to, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 neodporuje a tudíž není v rozporu se zásadou ne bis in idem, pokud na jeden skutek pachatelem spáchaný stát svými orgány reaguje prostřednictvím různých navzájem se doplňujících řízení, která tvoří jeden koherentní celek za podmínky, že dohromady nepředstavují pro dotčeného jednotlivce nadměrnou zátěž. Důležité je posoudit otázku, zda specifická národní opatření ve své podstatě nebo svými účinky nepředstavují dvojí riziko na úkor jednotlivce, nebo zda naopak jde o výsledek celistvého systému jako vzájemně propojeného, souvisejícího celku, který umožňuje reagovat na různé aspekty protiprávního jednání předvídatelným a přiměřeným způsobem, aby dotčený jednotlivec nebyl vystaven nespravedlnosti. Přitom stěžejním pro posuzování případů, ve kterých se otvírá otázka přípustnosti dvojího řízení trestněprávní povahy ve smyslu zásady ne bis in idem, je test „dostatečně úzké souvislosti v podstatě a čase“. Z tohoto pohledu je třeba zopakovat, že obě řízení se prolínala (správní řízení zahájeno dne 24. 1. 2017, rozhodnutí vyslovující vinu dovolatele přestupkem vydáno 11. 9. 2018) a že i sledovala různý cíl - správní řízení zejména umístění koní do prostředí, v němž jim bude zajištěna odpovídající péče, trestní řízení postih a odsudek obviněného za spáchaný trestný čin. Nelze nezmínit to, co plyne již z rozsudku soudu prvního stupně, tj. že k odebrání koní obviněnému orgány veřejné moci (ve správním řízení) přistoupily nejen pro zjištěné závady (nedostatečná péčé obviněného o ně), tj. v reakci na skutečnost mající vztah k minulosti, ale nepochybně – vzhledem ke korespondenci (bod 28. rozsudku) jim adresované, z níže vyplývalo, že se o koně již nemůže postarat –iv reakci na stav přítomný, resp. budoucí.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

49. Dovolací argumentace obviněného uplatněná k tomuto důvodu dovolání je ve značné části jeho pokračující polemikou se skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů a opakováním jeho obhajoby či odvolacích námitek, s nimiž se soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivým způsobem vypořádaly.

Ke skutku č. 1

50. Obviněný svými tvrzeními, že se v jeho případě „nejednalo o úplné neplnění chovatelských povinností či úmyslné usmrcení zvířete“, resp. že se „týrání jím chovaných koní nedopouštěl ani z nedbalosti“, případně že „většina stáda vypadala dobře“, odhlíží od podstaty věci, kterou již soud prvního stupně dostatečně zřetelně vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku o vině přečinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, když výše uvedeným (bod 1. tohoto usnesení) popisem skutku transparentně vyjádřil, že obviněného činí trestně odpovědným za jeho přístup ke zde číselně označeným jedenácti koním. U těchto koní soud shledal tak výrazně zanedbaný stav projevující se nejen jejich podvýživou, vyhublostí až extrémní vyhublostí, ale rovněž výskytem neošetřených zranění, různých parazitů v srsti a vnitřních orgánech, neposkytnutím ošetření kopyt, zubů a dalšími vážnými nedostatky, jenž zcela vyvrací obhajobu dovolatele, že jím „praktikovaný způsob chovu koní byl sto dostatečně zajistit přirozené potřeby daných zvířat“.

51. Filozofii obviněného, která spočívá v jeho tvrzení, že „[v]ýběr jednotlivých kusů, které ´nevypadaly dobře´… byl proveden přirozeným vývojem a výměrem v souladu s přírodními zákony“ a že zvířatům poskytoval i dostatečnou veterinární péči „jak potvrzuje právě ona seznatelná většina stáda“, nutno odmítnout, neboť povinností obviněného jako chovatele bylo zajistit odpovídající péči i soudem označeným kusům stáda.

52. Výhrady obviněného vůči právní kvalifikaci skutku mají zčásti skutkový základ, jelikož obviněný zpochybňuje existenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním majícím podobu opomenutí a smrtí tří koní (č. 1, 3 a 25), a jako takové nemohou založit důvodnost dovolání, neboť při jeho posuzování Nejvyšší soud zásadně vychází ze skutkových zjištění vyjádřených v dovoláním napadených rozhodnutích. V uvedeném směru lze pak odkázat i na to, co zmínila ve svém vyjádření státní zástupkyně (body 22. a 23. tohoto usnesení) a zejména na to, jak důkazy vyhodnotil soud prvního stupně. Ten přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů vyšel z odborných závěrů znalkyně MVDr. Barbory Bezděkové a proč má obhajobu obviněného, který se snaží její zjištění i s oporou o jiný znalecký posudek, zpochybnit. Hodnocení soudu prvního stupně rozhodně nelze vytýkat libovůli či nedodržení podmínek stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. Mezi obsahem provedených důkazů, jejich zhodnocením a skutkovými zjištěními soudu nelze konstatovat existenci tzv. extrémního nesouladu (ostatně dovolatelem ani neuplatněného), z čehož plyne, že je třeba při posuzování důvodnosti právního posouzení skutku vycházet z toho, co napadené rozhodnutí vyjádřilo. To se týká i závěru o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a smrtí tří označených koní. Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že odmítá přiznat jakýkoli podíl svého jednání na zjištěném stavu, neboť zpochybňuje-li příčinnou souvislost mezi svým jednáním a úmrtím koní tvrzením, že „[d]ané kusy mohly nejméně se stejnou pravděpodobností uhynout … v důsledku stresu, kterému byly vystaveny při živelně prováděném odchytu“, pak zcela odhlíží od toho, že jejich stresový stav sám vyvolával jednáním popsaným pod bodem 2 výroku o vině.

53. Pokud obviněný namítá, že se z jeho strany nejednalo o týrání, pak dostačuje odkázat na to, co v souvislosti s uvedenou výhradou ve svých rozhodnutích uvedly soudy nižších stupňů (bod 51. rozsudku nalézacího soudu, body 25. a 26. rozsudku soudu odvolacího), případě co zmínila (body 23. a 24 tohoto usnesení) ve svém vyjádření státní zástupkyně. Pokud jde o užití kvalifikované skutkové podstaty, kterou podle právního posouzení obviněný naplnil tím, že týral zvíře zvlášť trýznivým způsobem, způsobil týranému zvířeti takovým činem smrt a spáchal čin na větším počtu zvířat, pak znaky její objektivní stránky vyjadřuje popis skutku ve výroku rozsudku s jeho rozvedením v odůvodnění (např. zdůraznění, že týrání koní trvalo po dobu nejméně jednoho roku a jejich vyhladovění vedlo k metabolickému rozvratu organismu při odůvodnění závěru, že obviněný jím chované označené koně týral zvlášť trýznivým způsobem). Znak „způsobil týranému zvířeti takovým činem smrt“ vyjadřuje skutkové zjištění o kauzálním následku v podobě úmrtí (příp. nucenému utracení) tří koní (č. 1, 3 a 25), znak „spáchal čin na větším počtu zvířat“ zjištění, že se činu dopustil vůči jedenácti koním.

54. Co se týče popíraného naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl dovolatel uznán vinen, omezuje se tento na konstatování, že se týrání nedopustil ani z nedbalosti. Činí tak však na podkladě prezentace svého hodnocení, tj. při odhlédnutí od skutkových zjištění která se stala předmětem právního posouzení. Přestože rozhodnutí soudů nižších stupňů ve svých odůvodněních explicitně závěr o danosti úmyslné formy jednání obviněného nevyjádřila, z jejich skutkových zjištění je třeba dovodit, že o eventuálním úmyslu obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nemůže být pochyb. Ostatně, jak již bylo zmíněno, obviněný sám ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů nepředkládá žádnou argumentaci, která by měla svědčit o tom, že jednal toliko z nedbalosti, neboť prosazováním vlastního náhledu na (podle něj nezávadný) chov koní tvrdí, že se žádného zaviněného protiprávního jednání nedopustil.

55. Zbývá dodat, že úkolem dovolacího soudu není, aby sám opakovaně a podrobně rozbíral skutková zjištění plynoucích z provedených důkazů či ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů znovu detailně vysvětloval důvodnost jimi užité právní kvalifikace. Nejvyšší soud se proto omezuje na konstatování, že obviněným vytýkanými vadami právního posouzení skutku č. 1 napadená rozhodnutí netrpí.

56. Vadou hmotně právní povahy, která by naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou dovoláním napadená rozhodnutí v části týkající se skutku 1) zatížena ani proto, že soudy nižších stupňů ve vztahu k dovolateli aplikovaly ustanovení trestního zákoníku a vyvodily jeho trestní odpovědnost. Skutek, který je v nich popsán a který byl na podkladě provedeného dokazování prokázán způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 5 tr. ř., totiž svými charakteristikami rozhodně nevybočuje z hranic obvyklé (typové) společenské škodlivosti přečinu týrání zvířat podle § 302 tr. zákoníku. Vyjádřeno jinak, již z toho, že v případě dovolatele byla soudy zcela důvodně aplikována skutková podstata tohoto trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě [pro naplnění znaků obsažených v odst. 2 písm. b), odst. 3 cit. ustanovení, tj. způsobil týranému zvířeti takovým činem smrt a spáchal čin na větším počtu zvířat], je zřejmé, že nelze tvrdit, že by společenská škodlivost skutku, jímž byl obviněný uznán vinen, nedosahovala ani spodní hranice společenské škodlivosti přečinu týrání zvířat, která odůvodňuje posouzení příslušného skutku jako činu soudně trestného. Aniž by bylo nezbytné v podrobnostech rozebírat závěry, které stran dané problematiky Nejvyšší soud vyložil ve stanovisku trestního kolegia publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., lze uzavřít, že soudy nepochybily, pokud neshledaly možnosti řešení věci za podmínek upravených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. formou uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Důvodně shledaly, že prokázaný skutek je trestným činem ve smyslu jeho charakteristiky obsažené v § 13 tr. zákoníku.

57. Uvedené skutečnosti ústí do závěru, že dovolateli nelze přisvědčit v jeho tvrzení, že pokud se soudy rozhodly neaplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, porušily principu nullum crimen, nulla poena sine lege. Dovolací soud totiž zcela zásadně nesouhlasí s dovolatelem v jeho náhledu, že v jeho případě byly splněny podmínky k užitím označené zásady trestního práva. Nelze totiž nevidět, že ač v minulosti byly prostředky správního práva vůči obviněného použity, nevedly k nápravě závadového stavu, který se nadále prohluboval, až vyústil do stavu, kdy použití norem, trestního práva bylo nezbytné jako prostředku ultima ratio.

Ke skutku č. 2

58. Zpochybnění oprávněnosti právního posouzení tohoto skutku jako zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku staví obviněný opět na jiném skutkovém základě, než který vyjadřuje popis skutku. Tvrzením, že „na pozemcích jeho rodiny … shromažďovaly koně a snažily se je nakládat na přepravní prostředky jemu neznámé osoby“ se snaží navodit dojem o oprávněnosti svého počínání směřující k ochraně zvířat, přičemž zcela převrací pořadí toho, kdo na místě přítomné osoby začal svým jednáním ohrožovat („nastalou situaci vyhodnotil jako jeho bezprostředně ohrožující ... byl jedinci ze skupiny napaden házením kamenů na jeho vozidlo“). Zcela tak odhlíží od těch skutkových zjištění soudu, která jsou ve skutku vyjádřena („úmyslně vjel .. do prostoru ohraničeného páskou .. kde bylo… nejméně 20 lidí, konkrétně veterinární lékaři, městští policisté…“) a jež vylučují, že by na označených pozemcích docházelo k nějaké spontánní a zejména nelegální činnosti.

59. Pokud obviněný tvrdí, že jeho jednáním „nebyla naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka trestného činu“, neboť

a) jeho jednání nebylo tím, které bylo s to vyvolat nebezpečný následek,

b) neměl úmysl nebezpečný následek vyvolat a ani jej nepředpokládal a

c) tento následek ani nenastal,

pak dostačuje zmínit to, co již vyjádřila rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a navázat následujícím konstatováním.

60. Naplnění skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku shledal soud prvního stupně v tom, že obviněný úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že se dopustil jiného podobného nebezpečného jednání (tzv. právní věta rozsudku). Poukaz obviněného na to (ad c), že nenastal následek (míněno následek poruchový), je zcela irelevantní, neboť označený zločin je trestným činem ohrožovacím, jehož podstata (míněno ve vztahu k jeho základní skutkové podstatě) spočívá právě a jen ve vyvolání takového nebezpečí, při němž bezprostředně hrozí nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví pro lidi, tj. nejméně sedmi osob. Stav ohrožení cca 20 osob na místě přítomných osob takovým poruchovým následkem byl prokázán. Uvedený počet lidí se nacházel v těsném kontaktu s větším počtem koní, jejich splašení vyvolané jednáním obviněného (najíždění vozidlem) reálně hrozilo. V důsledku toho hrozilo těmto osobám bezprostřední ohrožení z nekontrolovaných projevů vystresovaných zvířat, které podle odborného posouzení mohlo vést k závažným zdravotním následkům, event. i následku fatálnímu.

61. Tvrdí-li obviněný (ad a), že jeho jednání nemělo povahu vyvolat stav obecného nebezpečí ve smyslu zákonného znaku objektivní stránky označeného zločinu, pak přehlíží to, co plyne z odborného vyjádření Agronomické fakulty Mendlovy univerzity v Brně (bod 37. rozsudku nalézacího soudu), tedy že v důsledku jednání obviněného od většího počtu koní soustředného na menší ploše při jejich splašení nebezpečí takových následků (usmrcení či způsobení těžké újmy na zdraví) reálně hrozilo. Ačkoli skutková podstata § 272 tr. zákoníku vychází z toho, že obecné nebezpečí bude vyvoláno zejména jednáním pachatele, který zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil, případně takového pachatele, který takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, počítá i s možností vyvození trestní odpovědnosti toho, kdo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání. Právě tuto alternativu zcela důvodně aplikovaly soudy nižších stupňů, neboť z jednání obviněného hrozilo to, co je typické pro obecné ohrožení, tj. typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí. Uvedenou charakteristiku bylo třeba vztáhnout na projev splašeného stáda koní, od něhož reálně přítomným osobám hrozilo nebezpečí v podobě usmrcení či způsobení těžké újmy na zdraví dané mechanickým působením koně, tj. zvířete schopného díky své hmotnosti takové následky přivodit. Přestože obviněný pokazuje ve své dovolací argumentaci na to, že „[n]estačí proto, když jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen po splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob“, ve vztahu k soudem zjištěnému stavu nepředkládá nic, co by svědčilo závěru, že by musely přistoupit ještě další podmínky k tomu, aby se v těsné blízkosti vyskytující koně splašili, resp. že tyto další podmínky ještě měl ve své moci. Nic takového totiž z provedeného dokazování (zde zejm. videozáznam, výpovědi svědků, odborné vyjádření) neplyne.

62. K otázce existence dovolatelem popírané subjektivní stránky zločinu se vyslovil soud prvního stupně v bodě 52. svého rozsudku. Poukazem na to, že obviněný byl dlouhodobým chovatelem koní se znalostí jejich projevů, dovodil, že si musel být vědom nebezpečnosti svého jednání, jež mohlo ohrožení přítomných osob stádem zdivočelých koní vyvolat, přičemž se vznikem tohoto ohrožovacího následku byl i srozuměn. Zaujal tak názor jak k vědomostní, tak volní složce zavinění obviněného, která podle soudu tudíž nabyla podoby eventuálního úmyslu. Pro něj je typické, že pachatel přímo nezamýšlí vyvolat konkrétní trestně právní následek, neboť primárně sleduje jiný cíl, avšak s alternativou jeho vzniku počítá, je s ní srozuměn. Dodat lze, že srozuměním je i smíření se pachatele ve smyslu úpravy obsažené v § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Není proto relevantní tvrzení obviněného, že stav obecného ohrožení nehodlal (tedy nechtěl) vyvolat, tj. nejednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť k trestnosti zločinu podle § 272 tr. zákoníku dostačuje i úmysl nepřímý (eventuální). I pokud obviněný svým najížděním do stáda koní sledoval snad jen jejich rozehnání, aby nemohl být dokončen jejich odchyt, jednal v dostatečné formě zavinění, tj. v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku odůvodňující vyslovení jeho trestní odpovědnosti.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

· trest propadnutí věci

63. Jako již uvedeno výše (bod 13.) nezákonnost podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženého trestu propadnutí věci - specifikovaných koní shledává dovolatel v tom, že odvolací soud při jeho vyslovení nerespektoval

a) § 70 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož je možné tento druh trestu uložit pouze vůči věcem náležejícím pachateli a

b) § 70 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož je možné tento druh trestu uložit pouze ohledně věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti.

64. Ve vztahu k první námitce obviněný tvrdí, že v době rozhodování soudu již předmětné koně nebyly v jeho vlastnictví, neboť to přešlo nejprve na svědka J. Z. a následně na jeho dceru B. V. Je skutečností, že reakce odvolacího soudu, který důvodnost uložení trestu propadnutí věci i z hlediska splnění podmínky § 70 odst. 3 věty první tr. zákoníku vyložil v bodech 42. a 43. svého rozsudku, se poněkud míjí s tím, co ve své dovolací argumentaci obviněný uplatňuje, a že závěru soudu, že „je nesporné, že prokázání vlastnictví koní dcery obžalovaného je více než diskutabilní“, není adekvátním zjištěním odůvodňující nepochybný závěr, že soud vyslovil uvedený druh trestu ve vztahu k věcem náležejícím pachateli.

65. Věc náležející pachateli vymezuje legální definice obsažené v § 135 tr. zákoníku. Věc náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci znám.

66. Tvrzení obviněného, že v době rozhodování odvolacího soudu o trestu propadnutí věci již koně, ohledně nichž mu byl tento druh trestu uložen, byly ve vlastnictví jeho dcery nelze přisvědčit. Odvolacímu soudu nelze oprávněně vytýkat, že k tomuto tvrzení dovolatele přistupoval značně rezervovaně, resp. že je měl – vzhledem k uložení trestu propadnutí věci – za vyvrácené. Ani soud prvního stupně [který však proto, že trest propadnutí věci neuložil, to nezbytně řešit nemusel] nedospěl k závěru, že by k přechodu vlastnictví koní z obviněného na J. Z. a posléze (údajně od 14. 8. 2017) na B. V. došlo. I dovolací soud sdílí přesvědčení, že tvrzené skutečnosti jsou toliko snahou obviněného odvrátit možnost, resp. nyní, pro rozhodnutí soudu odvolacího, zvrátit uložení trestu propadnutí věci.

67. Jak již uvedeno, obviněný namítá, že mu nemohl být uložen trest propadnutí věci, neboť v době jeho uložení již nebyl vlastníkem předmětných koní. Tím měla být jeho dcera B. V., která měla odkoupit koně od svědka J. Z., jenž k nim vlastnické právo měl údajně získat na základě kupní smlouvy ze dne 14. 2. 2017.

68. Z rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že svědek J. Z. vypověděl, že měl obviněnému pomoci koně prodat, dal za ně obviněnému částku 50.000 Kč jako zálohu a měl je dále nabízet a z případných prodejů mít provizi (bod 19. rozsudku). V rámci stejné výpovědi však sám uvádí, že podle obviněného měly být koně jeho, že je převezme. Již z tohoto není zřejmé, co se svědek snažil říct, tedy zda skutečně nabyl vlastnické právo ke koním, nebo jestli měl fungovat pouze jako zprostředkovatel jejich prodeje. Současně však je třeba zdůraznit, že ve svědecké výpovědi vůbec není obsažen údaj o tom, jaká byla sjednaná kupní cena a zda a kdy ji svědek obviněnému uhradil (k uvedenému též dále údaj na textu smlouvy). Nelze rovněž přehlédnout, že k věrohodnosti výpovědi svědka Z. se nalézací soud vyjádřil tak, že jeho výpověď je obsahově poměrně nekonzistentní a jako známého obviněného, je tendenční a motivovaná snahou mu pomoci (bod 48. rozsudku).

69. Bez významu není ani zjištění, že se obviněný pokusil 4. 2. 2017 převést péči o koně na město Votice, s tím, že neexistuje nikdo, kdo by ho při péči o koně mohl zastoupit (č. l. 99). Ačkoli se obviněný již delší dobu zná se svědkem Z. a údajně se koně snažil již delší dobu prodat (podle výpovědi dcery obviněného od roku 2016), k tvrzenému prodeji koní svědku Z. mělo dojít až 14. 2. 2017, tj. poté, co již byla část koní obviněného umístěna do předběžné náhradní péče, a den předtím, než do ní měli být umístěni všichni jeho koně. K předběžné náhradní péči podle § 28c ZOZ, je třeba podotknout, že tato může být nařízena jen, lze-li ve správním řízení očekávat uložení propadnutí týraného zvířete, rozhodnutí o jeho zabrání nebo rozhodnutí o umístění týraného zvířete do náhradní péče. Obviněný tedy již na základě postupného umisťování koní do předběžné náhradní péče mohl očekávat i jejich propadnutí. Narychlo uzavřená kupní smlouva mohla představovat prostředek, která uložení takové sankce ve správním řízení mohla znemožňovat. Pochybnosti vyvstávají již stran data vyhotovení a podepsání předmětné smlouvy. Z obhajoby obviněného vyplývá, že dne 16. 2. 2017, kdy mu byli koně odebíráni, jel ukázat stádo svědku Z., jelikož ten o něj projevil zájem (bod 42. rozsudku). To bylo ovšem již dva dny po údajném uzavření kupní smlouvy, podle jejíhož znění si kupující již 14. 2. 2017 „předmět koupě řádně prohlédl a vyzkoušel“ (č. l. 494).

70. Ke smlouvě samotné založené ve spisu (č. l. 494) je třeba podotknout, že tato sice obsahuje přílohu, na základě které měl být specifikován předmět koupě (seznam koní), nicméně ohledně 33 kusů koní neobsahuje žádné konkrétnější vymezení, toliko formulaci „33 ks hříbat a ročků“. V případě 45 zbývajících koní uvedených v příloze jsou tito vymezeni podle čísel čipů, jmen, dat narození a pohlaví, nicméně již podle odůvodnění rozhodnutí ve správním řízení č. j. 26359/2017/ŽP-Po (č. l. 523), na které podpůrně odkazoval i odvolací soud (bod 43. jeho rozsudku), označení v příloze ne zcela koresponduje se zvířaty identifikovanými v rámci zmíněného řízení.

71. K otázce vlastnického práva ke koním se vyjadřovaly i soudy v rámci občanskoprávního řízení iniciovaného dcerou obviněného jako žalobkyní proti České republice a Městu Votice jako žalovaným. Odvolací soud, který se v podstatě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, mj. hodnotí uvedené kupní smlouvy jako simulované, kdy na základě zjištěných skutečností původní smlouvy mezi svědkem Z. a obviněným mají jen formální povahu. Vyplynulo totiž, že J. Z. měl pouze koně nabízet a z těchto získat provizi, jinými slovy prodej zprostředkovávat, přičemž fakticky měly zůstat koně ve vlastnictví obviněného, který o ně bude i nadále pečovat a získávat peníze, za které by byla zvířata prodávána.

72. Vyjde-li se z listinného důkazu, kterým obviněný dokládá, že vlastnictví koní přešlo na J. Z., pak je třeba upozornit, že předmětná kupní smlouva je rozhodně nestandardní proto, že nevyjadřuje jasným způsobem některé základní náležitosti kupní smlouvy. Podle § 2079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) se kupní smlouvou prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Takto vyjádřené náležitosti kupní smlouvy (viz § 1746 odst. 1 obč. zák.) ne zcela transparentním způsobem vyjadřuje obviněným předložená kupní smlouva. Transparentně nevyjadřuje ujednání o kupní ceně, toliko určuje, že kupní cena bude stanovena samostatnou budoucí dohodou, jež nijak nebyla prokázána. Současně kupní smlouva vymezuje předmět odkazem na samostatnou listinu, jež určuje, které koně jsou předmětem smlouvy. Tento nijak neoznačený a nečíslovaný dodatek specifikuje toliko část stáda (55 kusů) koní, jež jsou identifikovány jejich konkrétními a nezaměnitelnými znaky (příslušným kódovým označením). Ve vztahu ke zbývající části hromadné věci, tj. 33 kusům hříbat a ročků, které nejsou označeny jinak nezaměnitelným způsobem, nelze kupní smlouvu hodnotit jako určitou, jelikož z ní není vůbec patrné to, co je obvykle pro identifikaci hromadné věci vyžadováno, a to např. identifikace místa, kde se věc hromadná nachází.

73. Shrne-li se dosud uvedené, je možno konstatovat, že z provedeného dokazování vůbec nevyplynulo, že by vůlí jednajících, tj. obviněného a svědka J. Z., bylo skutečně právně jednat, a tedy uzavřít reálnou kupní smlouvu. Z provedeného dokazování je zjevné, že úmysl jednajících, co by stran tvrzené kupní smlouvy, nebyl zaměřen na vyvolání reálných právních následků, nýbrž směřoval ve vztahu k třetím osobám – ať už správnímu orgánu, či orgánu činnému v trestním řízení – k vyvolání dojmu, že kupní smlouva byla uzavřena a vůle prodávajícího i kupujícího byla projevena vážně. Tomuto závěru dovolacímu soudu zjevně korespondují již výše uvedená vyjádření svědka J. Z. při hlavním líčení. Z výpovědi tohoto svědka, jenž byl jednou ze stran právního jednání (kupní smlouvy), je jednoznačně zřejmé popření vůle jednajících (jeho a obviněného) právně jednat, resp. právně jednat s těmi právními následky, jež jsou v simulované kupní smlouvě inkorporovány. Sám svědek totiž v tvrzeném smluvním postavení kupujícího nevěděl, jaká byla jeho role v daném „smluvním vztahu“. Z provedeného dokazování plyne jediný závěr, a to vůle obviněného koně prodat, nikoli však právně jednat se svědkem J. Z. tvrzeným způsobem. Za tohoto stavu proto dovolací soud hodnotí uzavřenou kupní smlouvu jako simulovanou. Nelze nadto přehlédnout, že tvrzená smlouva byla „uzavřena“ podle § 588 a násl. obč. zák. 1964 dne 14. 2. 2017, tj. v době, kdy byl již více než tři roky účinný obč. zák. Tato právní úprava proto byla určující pro posouzení tvrzeného právního jednání dovolacím soudem.

74. Jedním z pojmových znaků právního jednání podle občanského zákoníku je mimo jiné vážnost projevu vůle (§ 552 obč. zák.). Z pohledu posouzení vážnosti projevené vůle je třeba rozlišovat dvě situace. Předně jde o případ, kdy jednající vůbec nemá vůli právně jednat a žádné právní následky obvykle s tímto projevem vůle spojené vyvolat nechce, přičemž tento úmysl je druhé straně právního jednání (u dvoustranných právních jednání) znám. Typickými případy jsou např. projevy učiněné při hře, výuce apod., tedy v životních situacích, kdy adresát projevu vůle má najisto postaveno, že vůle jednajícího být vážná nemůže. Oproti tomu je třeba odlišovat případy, kdy jednající neprojevuje vážnou vůli proto, že chce vyvolat dojem řádného právního jednání, byť měl v úmyslu buď vůbec právně nejednat, nebo měl v úmyslu právně jednat s jiným obsahem. Jde přitom o právní kategorii tzv. simulovaných právních jednání, jejichž smyslem je typicky oklamání jiných osob. Tzv. jednání na oko (simulované právní jednání) je vždy úmyslné, tj. jednající právně jedná s úmyslem navenek (ve vztahu k třetím osobám) vyvolat dojem, že právní jednání skutečně existuje, aniž by tomu tak reálně bylo vůbec, či s jeho navenek projeveným obsahem.

75. Právní teorie rozlišuje dva případy simulace, a to tzv. absolutní simulaci a tzv. relativní simulaci. Rozdíl mezi oběma případy simulace přitom spočívá – jak již plyne z výše naznačeného – v tom, že u absolutní simulace strany právně jednat vůbec nechtěly (jednaly jen tzv. „na oko“, aniž by jinak vůbec právně jednat chtěly), zatímco u relativní simulace (dissimulace) bylo sice úmyslem stran právě jednat, ale s jiným obsahem, než jaký na oko vůči okolnímu světu prezentují. Pro tento případ se uplatní výkladové pravidlo v § 555 odst. 2 obč. zák., podle něhož se právní jednání posoudí podle jeho skutečné povahy.

76. V dané věci však nelze – s ohledem na shora uvedené – uvažovat o tzv. dissimulaci právního jednání, jelikož není patrné (resp. dokazováním tento závěr nebyl dostatečně osvědčen), zda strany reálně zamýšlely uzavření zprostředkovatelské smlouvy či jiné smlouvy (právní jednání s jiným obsahem). Vše naopak nasvědčuje tomu závěru, jenž zastává dovolací soud, že „smluvní strany“ vůbec právně jednat nechtěly. Výsledek této simulace (uzavřená „kupní smlouva“) tedy jen budí dojem „řádného“ právního jednání a lze tedy učinit závěr o absolutní simulaci právního jednání.

77. Adekvátním a zákonu odpovídajícím právním následkem absolutní simulace právního jednání je přitom nevážnost projevu vůle. Podle § 552 obč. zák. je zdánlivé právní jednání, pokud zjevně vážná vůle projevena nebyla. Právním následkem je tedy zdánlivost (nicotnost) projevu vůle (smlouvy). To platí i ve smyslu zde řešeném, pokud výsledkem právního jednání stran je absolutní simulace, tedy případ, kdy obě strany právní jednání činí toliko v úmyslu navenek vyvolat dojem o existenci právního jednání.

78. Lze tedy konstatovat, že v posuzované věci okolnosti případu umožňují učinit závěr – důkazně podloženým zjištěními trestních soudů v mezích § 2 odst. 6 tr. ř. – že předmětná smlouva, jež je tvrzeným právním důvodem převodu vlastnického práva k hromadné věci (týraným zvířatům), trpí vadou zdánlivosti, tj. nejtěžší vadou právního jednání podle občanského zákoníku. Jejím důsledkem je mimo jiné fakt, že toto právní jednání pouze budí dojem jeho existence, ačkoli jím podle práva reálně není, a žádné právní následky od počátku (tj. ex tunc, tzn. ode dne tvrzeného uzavření smlouvy) ani nemohlo vyvolat.

79. Soudy obou stupňů ve svých hodnotících úvahách důvodně zpochybnily přechod vlastnického práva na dceru obviněného. Pokud vyslovily nedůvěru v listinu, která má podle dovolatele přechod vlastnického práva k celému stádu koní na J. Z. prokazovat a současně zpochybnily i věrohodnost samotného svědka – podle obviněného nabyvatele stáda, přičemž při posuzování výpovědi obviněného nelze nevidět, že interpretuje zcela odlišně i skutečnosti, které jsou prokazovány zcela objektivními důkazy (videozáznam), pak nelze než učinit závěr, že i tato část obhajoby obviněného je provedeným dokazováním vyvrácena. Z logiky věci pak plyne (zásada nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet, tj. nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má), že nenabyl-li vlastnictví ke koním J. Z., nemohla jej od něj nabýt ani dcera obviněného B. V. Zbývá dodat, že u ní se přitom nejedná ani o jeden z případů možného nabytí vlastnického práva od nevlastníka podle § 1109 a násl. obč. zák.

80. Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že námitce obviněného o nesplnění podmínky obsažené v § 70 odst. 3 tr. ř. nelze přisvědčit.

81. Argumentace dovolatele k jeho druhé námitce založená na tvrzení, že údajně týraní koně byli jen hmotným předmětem útoku nikoliv však výnosem nebo nástrojem odhlíží od toho, co odvolací soud ve svém rozsudku při odůvodnění uložení tohoto druhu trestu uvedl. Zaujal totiž názor (bod 48 in fine), že „úmyslným najížděním do stáda koní obžalovaný hodlal vyvolat jejich nepředvídatelné reakce, což mohlo vést k tomu, že koně budou ohrožovat přítomné osoby, tedy je použil jako „nástroj“ pro své jednání“. Soud druhého stupně touto částí svého odůvodnění rozsudku takto vyložil, že koně, jejichž propadnutí uložil, pokládal za věci, kterých bylo užito ke spáchání trestného činu – zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Takovému posouzení odpovídá jím užité ustanovení, podle něhož trest propadnutí věci obviněnému uložil - § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

· trest zákazu činnosti

82. Nezákonnost trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel uloženého mu podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spatřuje obviněný (bod 14.) v porušení zásady zákazu reformace in peius a zásady obžalovací, neboť napadený rozsudek byl změněn v rozsahu, který nevyšel z odvolání státního zástupce, jenž se domáhal zpřísnění uloženého trestu formou uložení dalšího druhu, a to trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku. Nerespektováním toho zaměření/rozsahu opravného prostředku odvolací soud podle dovolatele překročil zákonný rámec své pravomoci a vykročil v rozporu s § 2 odst. 8 tr. ř. a § 259 odst. 4 tr. ř. ze své role nezávislého a nestranného soudu. Podle obviněného tím současně došlo k porušení zákazu reformace in peius a zákazu překvapivých rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu tak podle něj nese znaky libovůle a porušuje právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

83. Jako zcela nepřípadnou je nezbytné označit námitku dovolatele, že popsaným způsobem svého rozhodnutí odvolací soud porušil zásahu obžalovací. Uvedená zásada, která je v trestním řádu upravena v § 2 odst. 8, § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 tr. ř. se vztahuje k předmětu trestního řízení, tj. skutku, o němž se toto řízení vede a pro který je obviněný orgány činnými v trestním řízení stíhán. Souvisí tedy s otázkou viny a nikoli trestu. K jejímu porušení zjevně nedošlo, neboť skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou totožné (ve smyslu výkladu tohoto pojmu trestní naukou a soudní praxí) se skutky, pro něž bylo zahájeno jeho trestní stíhání (viz popis skutku v usnesení ze dne 23. 5. 2017, č. l. 123-128) a následně podána obžaloba (viz obžaloba ze dne 15. 3. 2018, podaná u soudu dne 22. 3. 2018, č. l. 939-950). Ostatně dovolací argumentace obviněného v tomto směru, tj. že soudy rozhodly o jiném skutku, než pro který byla na obviněného podána obžaloba, resp. který byl popsán v usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, nebyla vedena.

84. Dovolací soud nesdílí názor obviněného, že odvolací soud uložením trestu zákazu činnosti porušil zásadu zákazu reformationis i peius. Připomíná se, že podle § 259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud v neprospěch obviněného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného, a to ještě za dále specifikovaných podmínek, k nimž se Nejvyšší soud vyslovil ve svém dřívějším rozhodnutí. V rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, uveřejněném pod č. 36/2019 Sb. rozh. tr. vyložil, že „odvolací soud může svým rozsudkem změnit k tíži obviněného jen ten výrok rozsudku soudu prvního stupně, který byl napaden odvoláním státního zástupce podaným v jeho neprospěch. Pokud tak učiní ve vztahu k výroku, jenž takto napaden nebyl (např. zpřísní-li obviněnému trest odnětí svobody na podkladě odvolání podaného státním zástupcem výslovně jen proti výroku o trestu propadnutí části majetku), aniž by byly dány podmínky ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., poruší ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř.“ K tomu dodal, že „to platí i v situaci, že z podnětu jiného odvolání podaného ve prospěch obviněného či v důsledku uplatnění § 261 tr. ř. ve vztahu k předcházejícímu výroku o trestu byl odvolací soud povinen přezkoumat i tento oddělitelný výrok rozsudku (o trestu odnětí svobody), který nebyl odvoláním státního zástupce napaden“.

85. V nyní posuzované věci byly zjištěny následující skutečnosti. Obviněnému byl, jak již zmíněno výše (bod 2.), rozsudkem nalézacího soudu uložen podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru chov koní na dobu tří let. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný (a to jak do výroku o vině, tak výroku o trestu) a státní zástupce (a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu). Své odvolání státní zástupce odůvodnil následovně: „[s]oud prvního stupně obžalovanému uložil trest nespojený s přímým omezením osobní svobody, který doplnil trestem zákazu činnosti, s nimiž se státní zástupce plně ztotožňuje, avšak namístě bylo vedle výše uložených trestů i uložení majetkové sankce v podobě trestu propadnutí věci dle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to týraných koní, kteří ‚péči‘ obžalovaného přežili.“ V následujícím odstavci státní zástupce podrobně odůvodnil opodstatněnost uložení trestu propadnutí věci a závěrem odvolání navrhl, aby „[k]rajský soud v Praze jako soud odvolací napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl sám“ (viz č. l. 1452 až 1453). Ve veřejném zasedání dne 25. 9. 2019 státní zástupce odkázal na podané odvolání a učinil shodný závěrečný návrh (viz č. l. 1477).

86. Odvolací soud po částečném zrušení napadeného rozsudku v celém výroku o trestu znovu o právním následku zjištěné trestní odpovědnosti obviněného rozhodl způsobem uvedeným výše (bod 3.), tj. tak, že vyjma těch druhů trestů uložených ve stejné výměře, jimiž dovolatele postihl již soud prvního stupně, mu na podkladě odvolání státního zástupce nově mimo trestu propadnutí věci uložil podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku.

87. Z uvedeného plyne, že odvolací soud nezasáhl v neprospěch obviněného do těch druhů trestů, které státní zástupce svým odvoláním nenapadl, a že tedy nenastala procesní situace obdobné té, na niž Nejvyšší soud reagoval ve věci sp. zn. 6 Tz 6/2018. V ní totiž vyslovil porušení zákona v důsledku nerespektování zákazu reformationis in peius odvolacím soudem z toho důvodu, že zrušil a následně v neprospěch obviněného změnil výrok o tom druhu trestu (trestu odnětí svobody), který státní zástupce svým odvoláním vůbec nenapadl.

88. Ve věci posuzované je situace jiná. Odvolací soud nezpřísnil ty tresty, které obviněnému uložil soud prvního stupně, a vůči nimž odvolatel (státní zástupce) žádné výhrady nevznesl, a proto je svým odvoláním ani nenapadl. Byť to v odvolání státního zástupce není explicitně vyjádřeno, z jeho řádného opravného prostředku plyne, že trest, který byl (hodnoceno v jeho celistvosti, tj. všech výroků, které právní následek trestní odpovědnosti obviněného vymezily) obviněnému nalézacím soudem uložen, považoval za nepřiměřeně mírný, a proto se domáhal jeho zpřísnění uložením dalšího druhu trestu.

89. Obviněný se mylně domnívá, že porušení ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. zakládá procesní postup soudu druhého stupně spočívající v jeho postihu dalším druhem trestu – trestem zákazu činnosti, jehož uložení se státní zástupce svým odvoláním nedomáhal. Porušení zákazu reformationis in peius shledává dovolatel v tom, že mu odvolací soud mimo trestu, který státní zástupce požadoval, tj. trestu propadnutí věci, byl uložen i trest zákazu činnosti.

90. Takový názor je nesprávný. V uvedeném směru totiž zákonná úprava odvolacího řízení nic nezapovídá. Rozhodně z ní nelze dovodit, že by odvolací soud byl při rozhodování o právním následku trestní odpovědnosti pachatele, tj. při ukládání trestních sankcí podle § 36 tr. zákoníku, vázán návrhem uplatněným státním zástupcem v jím podaném odvolání, resp. jeho návrhem učiněným při veřejném zasedání o odvolání. Při tomto rozhodování je odvolací soud zcela nezávislým orgánem, což plyne mimo jiné z čl. 40 odst. 1 Listiny, podle něhož [j]en soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Volbu adekvátního trestu činí soud (nejen prvního stupně, ale i soud odvolací, není-li svázán zákonným omezením, např. právě uplatňujícím se zákazem reformationis in peius), respektujíc zákonnou úpravou (viz čl. 39 Listiny, podle něhož [j]en zákon stanoví … jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze … uložit) účinnou v době jeho rozhodování (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku), s přihlédnutím k vyhodnocením konkrétních okolností posuzovaného činu a jeho pachatele podle požadavků § 39 tr. zákoníku a ustanovení následujících, aniž by byl vázán návrhem odvolatele co do druhů či výměry ukládaných trestů. Samostatně je oprávněn vyhodnotit otázku povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrů pachatele a dospět k závěru o potřebě jeho jiného trestního postihu. Znamená to, že odvolací soud sice může akceptovat návrh státního zástupce jako odvolatele, jehož řádný opravný prostředek projednává, a uložit obviněnému trest, resp. druh trestu jím navržený, může však rovněž uložit jiný druh trestu či postih pachatele navýšit o další druh trestu, případně ochranné opatření, jejichž uložení se odvolatel vůbec nedomáhal.

91. Podání odvolání státním zástupcem proti výroku o trestu v neprospěch obviněného realizaci všech těchto alternativ umožňuje, neboť na jeho posouzení je, aby rozhodl, jaký druh sankce (příp. jejich kombinace) nejlépe vystihne zákonný postih obviněného. Jak plyne z již uvedeného, omezení, jimiž je odvolací soud při svém rozhodování vázán, se vztahují k otázce jeho oprávnění přezkoumat jen ty výroky rozsudku soudu prvního stupně, které odvolatel svým řádným opravným prostředkem napadal (jen v tomto rozsahu je projevem vůle odvolatele vázán). Byl-li opravným prostředkem napaden v neprospěch obviněného výrok o trestu, mohl odvolací soud k jeho zpřísnění přistoupit způsobem, který nastal ve věci posuzované, neboť tímto postupem nedošlo ke změně výroků (těch druhů trestů), jejichž změny se odvolatel nedomáhal. V rámci hranic, které nezasáhly limity vymezené podaným opravným prostředkem (zde nemožnost změny výroku o trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti), odvolací soud samostatně vyhodnotil otázku adekvátního trestního postihu obviněného způsobem, který namítané porušení procesního ustanovení nezakládá. Zjištění, která dovolací soud učinil, vedou k závěru, že uložením trestu zákazu činnosti nedošlo ze strany soudu druhého stupně k namítanému porušení zásady reformationis in peius. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud, který se ztotožnil se státním zástupcem v náhledu, že trest obviněnému uložený soudem prvního stupně je nepřiměřeně mírný, přistoupil z tohoto důvodu k jeho celému zrušení a jeho zcela novému vyslovení v podobě, která z důvodů výše vyložených porušení ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. nezaložila.

92. Přisvědčit nelze dovolateli ani v tvrzení o porušení zásady zákazu překvapivých rozhodnutí. Pokud jeho porušení mělo spočívat v uložení trestu zákazu činnosti, poté je nezbytné odkázat na výše uvedené, tj. že z povahy zaměření opravného prostředku státního zástupce podaného vůči výroku o trestu v neprospěch obviněného vyplývala možnost rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu, k němuž přistoupil. Dovolatel neargumentuje žádnou významnou skutečností, pro kterou by bylo možno dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu pro něj bylo rozhodnutím překvapivým, nota bene jako projev soudní libovůle porušující jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jak již uvedeno, z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. č. 36/2019 Sb. rozh. tr., závěr o nemožnosti uložení jiného druhu trestu, než který státní zástupce ve svém odvolání požaduje, na němž se dovolatel svou argumentaci o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu snaží vystavět, nevyplynul. Nadto lze poukázat na skutečnost, že v reakci na toto rozhodnutí byla problematice odvolacího řízení z pohledu překvapivosti rozhodnutí a otázek, kdy dochází a kdy naopak nedochází k porušení zákazu reformationis in peius, pozornost věnována v odborném periodiku. V příspěvku nazvaném „K rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska jeho posouzení jako tzv. rozhodnutí překvapivého, aneb opět k otázce přezkumu napadeného rozsudku odvolacím soudem“, publikovaném v časopise Státní zastupitelství č. 6/2018, jeho autor mimo jiné zmínil (str. 25), že „[p]řekvapivost rozsudku odvolacího soudu zásadně nemůže založit ani ta skutečnost, že odvolací soud přistoupí k uložení jiného druhu trestu, než navrhoval odvolatel. V daném směru i judikatura vyšších soudů poukazuje na to, že soud rozhodující o trestu není (a dlužno dodat v situaci, kdy je napadán výrok o trestu pro svou nepřiměřenost jako celek) vázán návrhem dovolatele stran jím preferovaného druhu trestu. Není-li tedy odvolací soud v důsledku napadení rozsudku odvolatelem stran toliko např. jednoho z procesně samostatně oddělitelných druhů trestu v daném směru limitován, pak je nezbytné – při zdůraznění nezávislého postavení soudu – konstatovat, že je prvořadým úkolem tohoto orgánu činného v trestním řízení, aby samostatně a nezávisle posoudil, uložení jakého druhu (či druhů) trestů a v jaké výměře bude nejlépe vyhovovat požadavkům soudní individualizace (trest přiměřeným okolnostem případů a poměrům pachatele).“ Z uvedené citace je tedy zřejmé, že dopadá na situaci modelově odpovídající procesní situaci ve věci dovolatele se závěrem, že způsobem zvoleným odvolacím soudem v posuzované věci rozhodnout lze a že takové rozhodnutí může obviněný i očekávat. Proto ani tato námitka dovolatele nemohla být posouzena jako oprávněná.

V.

Způsob rozhodnutí

93. Byť obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl výhrady, které by z formálního hlediska byly způsobilé naplnit jím uplatněné důvody dovolání, učinil tak zjevně neopodstatněně. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož je jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o jeho dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah reakce dovolacího soudu na jeho námitky, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uveden důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru