Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 739/2014Usnesení NS ze dne 29.07.2014

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.739.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst.265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 739/2014-25

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2014 o dovolání, které podal obviněný Z. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2013, č. j. 6 To 508/2013-774, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 155/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 31. 7. 2013, č. j. 2 T 155/2008-738, byl obviněný Z. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (ad 1a), trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (ad 1b), trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (ad 2), trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (ad 3a) a trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (ad 3b), kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem popsaným na str. 1 – 3 rozsudku. Obviněný byl odsouzen podle § 215 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobou v trvání dvou roků.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 6 To 508/2013-774, jímž z podnětu obou odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal – při částečné změně skutkových zjištění – vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (ad 1a), trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. (ad 1b), trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (ad 2) a trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (ad 3), za což ho odsoudil podle § 215 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Naproti tomu jej podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce pro skutek popsaný pod bodem 3 (jeho části) žalobního návrhu [jedná se o skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 3b)], jímž měl spáchat trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni (toliko jeho odsuzující části) podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ondřeje Buchty dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť uložený trest pokládá za nepřiměřený s ohledem na normy ústavního práva (pozn. v obou případech dovolatelem nesprávně uvedeno ustanovení § 265 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dle dovolatele dán tím, že soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný namítá, že odvolací soud, ač neprovedl nové usvědčující důkazy, ho uznal vinným (s dílčími úpravami skutkových vět), aniž by své rozhodnutí řádně odůvodnil a vypořádal se s jeho námitkami. Extrémní nesoulad shledává zejména stran skutku popsaného v bodu I./3., neboť poškození D. a D. M. byli vyslechnuti v přípravném řízení, kdy uvedli odlišný popis projednávaného skutkového děje, než jak následně uvedla poškozená B. M. Později potom poškození své výpovědi změnili. Odvolací soud ve svém rozhodnutí přitom prvotní výpovědi poškozených údajně pominul.

K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. l), h) tr. ř. řádu obviněný uvádí, že uložený trest je v rozporu s normami ústavního práva s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne 11. 2. 2008 a ukončeno dne 9. 12. 2013, přičemž k průtahům nedošlo z důvodů na jeho straně. Shodný trest, jako nyní dovoláním napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, mu byl (navíc za rozsáhlejší trestnou činnost) uložen již Okresním soudem v Tachově ze dne 24. 5. 2011. Ani prvním odsuzujícím rozsudkem ze dne 11. 9. 2009, nenapadeným odvoláním státního zástupce, mu nebyl uložen trest nepodmíněný. Pokud by uvedený rozsudek (vůči němuž podal odvolání jen on) nabyl právní moci, bylo by na něj dnes nahlíženo jako na osobu osvědčenou ve zkušební době. Odvolací soud při uložení trestu nezohlednil nepřiměřenou délku řízení. Podle dovolatele měl trest mimořádně snížit pod dolní hranici trestní sazby, případně užít institutu upuštění od potrestání, podmíněného upuštění od potrestání s dohledem či dokonce zastavení trestního stíhání.

Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po stručném shrnutí závěrů trestního řízení a obsahu obviněným podaného dovolání zaujal názor, že zejména odkaz dovolatele na ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. není (s ohledem na procesní postup odvolacího soudu, jenž zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl ve věci) opodstatněný.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připomenul, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů. K zásahu do skutkových zjištění, který je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, neshledává v posuzované věci důvod, neboť Krajský soud v Plzni dle něj v majoritním rozsahu akceptoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která spíše jen upřesnil [pokud provedl zásadnější zásah, stalo se tak ve prospěch obviněného ve formě zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. pro skutek, v rozsudku Okresního soudu v Tachově uvedený v bodu 3./b) výroku]. Pokud jde o důkazní situaci stran skutku popsaného v bodu I./3 výroku o vině, soud vycházel z provedených důkazů, zejména z výpovědí poškozených, s nimiž jeho závěry nejsou v extrémním rozporu. Skutečnost, že se výpovědi – a to pouze některých – poškozených, navíc nezletilých, vyvíjely, žádný zásadní nesoulad v jinak logických konstatováních soudů, nevyvolává. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak podle státního zástupce – ani v jeho širším výkladu – nedošlo.

Pokud obviněný uplatňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a spojuje ho s tvrzenou nepřiměřenou délkou trestního řízení, pak státní zástupce odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Současně dodal, že pochybením, nabývajícím relevanci i v dovolacím řízení, může být i porušení přiměřenosti délky trestního řízení, resp. absence reakce na takovou vadu. Pokud však takový případ nastane, jedná se o porušení základního práva obviněného, zakládající spíše naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 208/2012).

V posuzované věci sice řízení trvalo déle, než by bylo zcela přiměřené, této skutečnosti si však Krajský soud v Plzni byl vědom a výslovně ji, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, ve výroku o trestu zohlednil. Obviněný byl potrestán trestem odnětí na samé spodní hranici zákonem stanovené výměry (ač se dopustil více trestných činů), a to navíc v podmíněné formě. Státní zástupce se proto s dovoláním obviněného ani v této části neztotožnil.

Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obviněným podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

IV.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí Nejvyšší soud konstatovat, že ačkoli obviněný jeho uplatněním brojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, ve skutečnosti právnímu posouzení skutků vymezených ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu nic konkrétního (ve smyslu nesprávnosti aplikace hmotně právní normy) nevytýká, neboť se zaměřuje – a to konkretizací výhrad vůči skutku popsanému pod bodem I./3 – výlučně na kritiku postupu soudu při konstrukci skutkového zjištění (tvrzením o nezohlednění rozporů v důkazech, o které má být toto zjištění opřeno, neprovedením dalšího dokazování, jímž by ve smyslu usvědčujících důkazů měla být vina dovolatele prokázána), resp. na kritiku stran rozsahu odůvodnění nově vydaného rozhodnutí. Takové výhrady jsou však rázu ryze procesního, jimiž deklarovaný dovolací důvod naplněn být nemůže.

Odvolací soud, který v základu vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a uznal obviněného vinným tím, že

1a)

v době od 01. 06. 2004 do konce roku 2004 převážně v místě svého trvalého bydliště ve Š. ul. v T., okr. týž, 1x-2x týdně bezdůvodně slovně a fyzicky napadal svoji družku a pozdější manželku B. M., nar. ..., s níž žil ve společné domácnosti, tím způsobem, že jí sprostě nadával, vyhrožoval zabitím, fackoval, bil pěstmi, kopal do ní, házel po ní láhve od piva, bil ji vojenským páskem o šířce cca 5 cm, a to i v době jejího těhotenství,

1b)

dne 06. 12. 2006 ve večerních hodinách v místě trvalého bydliště pošk. B. M. napadl dřevenou nohou od peřiňáku, kterou jí udeřil vícekrát do lokte a dále ji s ní bil do nohou, do zad a do hlavy a přestože jí tak způsobil dislokovanou zlomeninu loketní kosti levé ruky, která si vyžádala nejméně třídenní hospitalizaci v nemocnici a následnou operaci na chirurgickém oddělení Nemocnice S., nepustil ji až do 19. 12. 2006 k lékaři, aby to nikomu neřekla, když poté dne 31. 12. 2006 kolem 12:00 hodin po předchozí hádce poškozená utekla z domu, obžalovaný ji za domem čp. ... v T. ul. dohonil, chytil ji za vlasy a mlátil jí hlavou o vchodové prosklené dveře, pak ji povalil na zem, hlavou jí bouchal i o zem, přičemž ji stále držel za vlasy,

2)

v době od 15. 08. 2007 do 05. 10. 2007 své manželce B. M., nar. ..., která od něho odešla i se svými dětmi z důvodu fyzického a psychického týrání nejdříve do Azylového domu Fondu ohrožených dětí v P., B. a od 12. 09. 2007 do Domova pro matky s dětmi P. čp. ..., slovně, telefonicky a prostřednictvím SMS zpráv zasílaných z telefonu č. ... sprostě nadával a vyhrožoval zabitím tak, že jí může podříznout a střelit pistolí, čímž u poškozené vzbudil důvodnou obavu o její život a zdraví, neboť byla již v době jejich společného soužití obžalovaným fyzicky napadána a věděla, že obžalovaný vlastní břitvu a plynovou pistoli,

3)

v průběhu roku 2004 v místě trvalého bydliště T., Š., okr. T., bezdůvodně slovně a fyzicky napadal své nezletilé děti D. M., nar. ... a D. M., nar. ..., kterým nejméně týdně nadával a mlátil je přes zadek a přes stehna rukou, vojenským páskem nebo dřevenou nohou od peřiňáku, aniž by jim způsobil zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření, přičemž oba synové byli přítomni jeho agresivnímu a násilnému jednání vůči jejich matce B. M. popsanému v bodě 1a) výroku o vině, což nepříznivě ovlivnilo jejich psychický vývoj,

uzavřel, že skutková zjištění je nezbytné budovat zejména na výpovědi poškozené. Konkrétně uvedl (str. 11 rozsudku), že je třeba vycházet „z časově první svědecké výpovědi poškozené ze dne 31. 3. 2008 konané za přítomnosti obhájce obžalovaného (č. l. 66 70), neboť tato výpověď je časově nejbližší projednávaným skutkům, a dále z poslední výše zmíněné svědecké výpovědi poškozené ze dne 18. 4. 2013, neboť při tomto výslechu byla poškozená cíleně dotazována na konkrétní formy jednání obžalovaného vůči ní a jejím dětem“.

Za tohoto stavu je tvrzení dovolatele o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními v označené věci nepřípadné, neboť rozhodně nelze učinit poznatek o tom, že by z provedených důkazů vyvozené skutkové závěry byly takovými, jež k těmto důkazům nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu, jsou jejich pravým opakem, nevyplývají z nich při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, apod., jinými slovy vyjádřeno, jsou příkladem očividného nesouladu s nimi.

Pokud odvolací soud vyslovil jisté výhrady ke způsobu odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně (rovněž str. 11 jeho rozhodnutí), pak je zřejmé, že jeho vyjádření, nad nímž vyslovuje podiv dovolatel („námitky obou odvolatelů ho do jisté míry doplňují a suplují“), je nezbytné vztáhnout právě ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu, projevujícím se zrušením napadeného rozsudku v celém rozsahu a jeho nahrazením rozsudkem novým, v němž odvolací soud vyložil, z jakých důkazů je nezbytné vycházet a proč. Rozsudku odvolacího soudu nelze vytknout, že by nevyhovoval – pokud jde o jeho odůvodnění – požadavkům formulovaným ustanovením § 125 tr. ř.

K otázce (ne)úplnosti odůvodnění vydaného rozhodnutí lze dodat tolik, že do jisté míry souvisí s ustanovením § 265a odst. 4 tr. ř., dle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Z uvedeného plyne, že případný nedostatek rozhodnutí, který by se projevoval jen v uvedeném směru, by nemohl odůvodnit zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze u dovoláním napadeného rozsudku shledat. Již výše bylo vyloženo, v čem spočívá jeho legislativní ukotvení. Namítl-li dovolatel, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný, Nejvyššímu soudu nezbývá než (ve shodě s vyjádřením státního zástupce k dovolání obviněného) připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku (resp. kriterií uvedených v § 31 až 34 tr. zák.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nad rámec řečeného lze dodat, že za tzv. „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod.

Při uložení trestu obviněnému nedošlo k pochybení, které by bylo nezbytné v dovolacím řízení napravit. Obviněnému byl trest odnětí svobody uložen v zákonné trestní sazbě (na samé spodní hranici trestní sazby nejpřísněji trestného činu), a to jako trest úhrnný, tedy v souladu s ustanovením § 35 odst. 1 tr. zák. K porušení trestního zákona ve smyslu tzv. jiného nesprávného právního posouzení odůvodňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto rovněž nedošlo.

Ze samotného faktu, že od zahájení trestního stíhání obviněného [usnesení policejního orgánu ze dne 11. 2. 2008 (č. l. 3 – 5) bylo obviněnému doručeno dne 13. 2. 2008, usnesení ze dne 13. 5. 2008 (č. l. 6 – 7) dne 15. 5. 2008] do jeho pravomocného ukončení rozsudkem odvolacího soudu ze dne 9. 12. 2013 uplynula delší doba a obviněný toto nezapříčinil svým (např. obstrukčním) jednáním, nelze dovozovat, že by měl dovolací soud přistoupit ke zrušení napadeného rozsudku z důvodu nesouhlasu obviněného s výměrou uloženého trestu. Nelze totiž pominout, že obviněnému mohl být – s ohledem na souběh trestných činů, jimiž byl uznán vinným – uložen trest přísnější [v důsledku uplatňujícího se zákazu reformationis in peius z důvodu nenapadení v pořadí prvého rozsudku okresního soudu ze dne 11. 9. 2009 (č. l. 463 – 469) odvoláním státního zástupce v neprospěch obviněného však jen do výměry prvně uloženého trestu (třicetidvou měsíců)]. Odvolací soud na tuto skutečnost ostatně poukázal, když vyložil, proč i při nižším rozsahu viny obviněnému uložil stejný trest, jako soud nalézací v jím zrušeném rozsudku. Z pohledu rozhodování dovolacího soudu jsou pak irelevantní úvahy, které dovolatel vede stran možných právních důsledků rozhodnutí, které by (nebýt jeho prvního odvolání) nabylo právní moci v podstatně dřívější době.

Co se týče uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten zjevně nemohl být naplněn již proto, že odvolací soud o podaných odvoláních rozhodl rozsudkem poté, co z jejich podnětu rozsudek soudu prvního stupně zrušil (a nikoli tak, že by odvolání obviněného zamítl).

Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl dovolací soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v 265b.“ Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. července 2014

Předseda senátu

JUDr. Ivo Kouřil

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru