Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 723/2004Usnesení NS ze dne 24.06.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.723.2004.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 723/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2004 dovolání, které podal obviněný M. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2003, sp. zn. 9 To 8/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 118/2000, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 24 T 118/2000, byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 1. 10. 1999 v době kolem 19.00 hod. v P., D., v prodejně S. F. fyzicky napadl a vyhrožoval zabitím prodavačce J. T. tak, že jí chytil rukou pod krkem, přiškrcoval jí, uhodil s ní o zeď, vyhrožoval, že zabije její rodinu a tímto způsobem po ní vynutil přiznání ke krádeži zboží v uvedené prodejně v celkové výši 135.000,- Kč s tím, že poškozená se ze strachu ke krádeži přiznala a podepsala směnku na uvedenou částku, přičemž jí způsobil fyzickým napadením pohmoždění lebky, blokaci krční páteře, oděrku na lalůčku ucha.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný M. D. odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2003, sp. zn. 9 To 8/2003, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. obviněnému M. D. uložil podle § 53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Vůči konstatovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně podal obviněný M. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl výroky o vině a trestu. V mimořádném opravném prostředku obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný vytkl soudu, že jeho jednání nesprávně posoudil jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., neboť tento právní závěr nemá oporu v provedených důkazech a je s nimi v přímém rozporu. Konstatoval, že provedené důkazy neprokazují, že použil vůči poškozené násilí ve smyslu donutit ji k určitému jednání. Podle jeho názoru výpověď poškozené stojí osamocena a je vyvrácena výpověďmi svědků. Obviněný namítl, že zjištěný skutkový stav soud nesprávně hodnotil, neboť nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, zejména není naplněna jeho objektivní a subjektivní stránka.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2003, sp. zn. 9 To 8/2003, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 24 T 118/2000, a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru popis skutku i jeho odůvodnění obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a tomu odpovídá i použitá právní věta ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Rovněž konstatoval, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, které slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Zdůraznil, že obviněný, ač formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak konkrétní námitky nesměřují proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale namítají toliko nesprávnost hodnocení důkazů a napadají tak výlučně správnost samotného zjištěného skutkového stavu. Takové výhrady však uplatněný dovolací důvod nenaplňují. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž aby rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. D. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvého stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným M. D. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný vytýká soudům vady v hodnocení provedených důkazů, neboť podle jeho názoru neprokazují, že použil vůči poškozené násilí ve smyslu donutit ji k určitému jednání. Tvrdí, že výpověď poškozené stojí osamocena a je vyvrácena výpověďmi svědků. V této souvislosti nutno zdůraznit, že uplatněné námitky směřují primárně vůči stabilizovanému skutkovému zjištění ve věci, přičemž ve vytýkaných procesních vadách až následně dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení jeho jednání jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. včetně absence objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu. Lze připomenout, že závěr o tom, zda jsou v trestní věci u obviněné osoby naplněny obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu (protiprávní jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi) a subjektivní stránky trestného činu (zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti § 4, § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný M. D. spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, tedy mimo jiné, že fyzicky napadl a vyhrožoval zabitím prodavačce J. T. tak, že jí chytil rukou pod krkem, přiškrcoval jí, uhodil s ní o zeď, vyhrožoval, že zabije její rodinu a tímto způsobem po ní vynutil přiznání ke krádeži zboží v uvedené prodejně v celkové výši 135.000,- Kč s tím, že poškozená se ze strachu ke krádeži přiznala a podepsala směnku na uvedenou částku. V dovolání obviněný nenamítá, že by tento skutek byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují proti konečným skutkovým zjištěním ve věci z nichž Obvodní soud pro Prahu 7 (následně i odvolací soud) učinil právní závěr, že zmíněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. včetně jeho objektivní i subjektivní stránky.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany obviněného jde výlučně o námitky, které jsou mimo rámec tohoto zákonného dovolacího důvodu a nelze je podřadit ani pod některý další zákonem taxativně stanovený dovolací důvod. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. D. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, 4 tr. ř. (přezkoumat dovoláním napadené výroky a řízení, které jim předcházelo), přičemž toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. června 2004

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru