Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 719/2020Usnesení NS ze dne 30.06.2020

HeslaHodnocení důkazů
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Týrání svěřené osoby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.719.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku

§ 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 719/2020-571

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2020 o dovolání obviněného M. E., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 44 To 26/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 82/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 9. 2019, č. j. 3 T 82/2018, byl M. E. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (bod 1), jednak zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (bod 2). Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození K. J. a AAAAA (pseudonym) odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podali obviněný [proti všem jeho výrokům] a poškození [proti výroku o náhradě škody] odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 44 To 26/2020, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu, uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč a poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy tuto odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 44 To 26/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že se soudy dostatečně nevypořádaly s námitkami obhajoby, s alternativními scénáři skutkového děje a rozhodnutím chybí řádné odůvodnění, v důsledku čehož došlo k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění se závěry rozhodnutí soudů. Dále poukázal na to, že soud prvního stupně neprovedl důsledně hodnocení důkazů a odvolací soud následně pouze obecně konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu. Obviněný má za to, že postup soudů zakládá pochybnosti o jejich nestrannosti a nezávislosti, a že absence řádného popisu úvah, které soudy vedly při hodnocení důkazů, a opakování neprokázaných skutečností, nasvědčují tomu, že soudy dopředu vycházely z přesvědčení o jeho vině. Dále namítl, že nedošlo k prokázání jednání obsažených ve výroku o vině, kdy nebylo prokázáno, že by poškozenou fyzicky týral, nutil k interrupci, označoval poškozenou za hysterku, omezoval ji, či ji kontroloval telefon. Dále podle něj nebylo prokázáno ani to, že by zle nakládal se synem. Dále argumentoval tím, že soudům navrhl alternativní verzi události, se kterou se však soudy nevypořádaly, čímž došlo k porušení pravidla in dubio pro reo. Rovněž namítl, že mu byla znemožněna realizace práva na obhajobu, což podle něj spočívalo v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k odvolání nad rámec otázek kladených odvolacím soudem, a že mu ani přes opakované výzvy nebyly včas doručeny protokoly z hlavního líčení ze dne 15. 8. a 20. 9. 2019. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, a aby věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k opětovnému projednání a rozhodnutí.

4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k dovolání obviněného věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

10. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

III.

Důvodnost dovolání

11. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k námitce tzv. extrémního nesouladu (rozporu). Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.

12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [obviněný poukazoval na to, že se jednání kladených mu za vinu nedopustil, soud chybně hodnotil důkazy a nevypořádal se s alternativní verzí skutkového děje; namítal, že nebyl agresivní, neponižoval poškozenou atd.]. S obviněným vznesenými námitkami se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, a to v bodě 34 rozsudku prvního stupně a na stranách 3 – 4 rozsudku odvolacího soudu.

13. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 12), pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].

14. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu a nedůsledné aplikace zásady in dubio pro reo, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

15. S ohledem na vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora a obsah uplatněných dovolacích námitek, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu mu kladených trestných činů. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

16. V souvislosti s námitku porušení zásady in dubio pro reo, která je především koncentrována do tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi poškozené musí Nejvyšší soud nejprve obecně uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

17. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, kdy nejde v žádném případě hovořit o existenci jediného důkazu v podobě výpovědi poškozené. Dotčená výpověď totiž nestojí v rámci hodnocení důkazů samostatně, nýbrž je doplněna celou řadou dalších důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí, ať už z řad blízkých rodinných známých, kdy bratr poškozené mimo jiné vypověděl, že „obviněný poškozenou psychicky deptal, bil kočky, vyhrožoval jí, že pokud od něj odejde připraví ji o dítě atd.“ nebo matky poškozené, která vypověděla, že „ředitelka školy říkala, že obviněný synovi vykládá, že nemá poslouchat dospělé… obviněný chytil jednou rukou kocoura a druhou jej bil, za to že mňoukal… dcera, jí pověděla, že se hádali s obviněným, syn se usmál a otec mu dal takovou ránu, až synovi spadla hlava do talíře a měl bouli na hlavě… obviněný dceru psychicky týral, hodně zhubla byla vystresovaná, a to až tak, že nebyla kolikrát schopna souvisle hovořit atd.“ či pedagogů, kdy učitelka syna vypověděla, že „jí poškozená volala, že s ní potřebuje nutně mluvit, z jejího hlasu bylo slyšet zoufalství, jelikož se jí třásl. Když se s poškozenou sešla, byla překvapená, jak špatně vypadala, a poté jí poškozená začala plačtivě vyprávět o tom, že jí obviněný psychicky týrá a vyhrožuje, že ublíží synovi atd.“, dále celou řadou znaleckých posudků, kdy v jednom z nich bylo konstatováno, že „nezletilý měl z otce v minulosti strach, objevily se signály, že vyrůstal v násilném prostředí, ale to nejen psychickém, ale i fyzickém vůči němu i matce ze strany otce, agresivní projevy vůči lidem a kočkám a nerespektování autorit atd.“ nebo výpověď kolegyně, která mimo jiné vypověděla, že „poškozená říkala, že jí obviněný říkal, že hodí syna pod vlak… že se obviněný zmínil o tom, že byl s chlapečkem na výletě u skály a že ho chtěl z té skály shodit, poškozená to velice těžce nesla a dospělo to až do stavu, kdy nemohla jednat s klienty“ či výpověď terapeuta nezletilého, který vypověděl, že „ svěřil se, že se rodiče doma hádali, popsal to emočním doprovodem, že mu otec během hádky měl třísknout hlavou o talíř s polévkou, bylo vidět, jak je tím prožitkem zaplavený, chvěl se, řekl, že to bylo hrozný atd.“ a dalších důkazů, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možno vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětných skutků, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na vyvrácení každého jednotlivého tvrzení a důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.

18. V souvislosti s již shora zmíněným – tvrzeným - porušením zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud konstatuje, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Je přitom zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace, s ohledem na konstatování o správnosti provedeného, dokazování nebyl prostor k aplikaci zásady in dubio pro reo v posuzované věci Nejvyšším soudem shledán. V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.

19. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný neuplatnil relevantní hmotně právní námitky, neboť podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom nesporné, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry, přitom odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů, jak je nepřímo nastíněno v mimořádném opravném prostředku obviněného.

20. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněného obviněným nutno uvést, že by mohl být naplněn pouze v jeho druhé alternativě, podle níž bylo rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že v nyní posuzované věci nebyl shledán žádný z uvedených důvodů dovolání, nemůže pak být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

21. Za zavádějící je nutno označit námitky podřazené pod tvrzení obviněného, že došlo ke ztěžování realizace jeho práva na obhajobu, což by mohlo být posouzeno jako porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud podotýká následující. Ze spisu sice zjistil, že obhájci obviněného byly protokoly o hlavním líčení doručeny později, sám obhájce uvádí až 21. 10. 2019. Jestliže je však obhájce nezbytně potřeboval k odůvodnění odvolání, pak jako osoba práva znalá mohl požádat o pořízení kopie zvukového záznamu zmiňovaných hlavních líčení. Vedle tohoto postupu však musí Nejvyšší soud i podotknout, že z č. l. 505 vyplývá, že odvolání bylo vyhotoveno již dne 17. 10. 2019. Nic však obhájci nebránilo v tom, když obdržel opisy předmětných dvou hlavních líčení dne 21. 10. 2019, aby vyhotovil a soudu doručil doplněk odvolání, neboť spis byl odvolacímu soudu s odvoláními předložen až dne 16. 1. 2020 a o těchto bylo odvolacím soudem rozhodnuto až dne 12. 2. 2020. Za zavádějící ze strany obhajoby je rovněž nutno považovat nemožnost vyjádřit se k podaným odvoláním nad rámec kladených otázek. K dostatečné časové rezervě k vypracování doplňku odvolání a ev. vyjádření se k dovoláním poškozených s ohledem na okamžik předložení spisu odvolacímu soudu a rozhodnutí odvolacího soudu bylo již shora reagováno. Pokud pak jde o vlastní průběh veřejného zasedání, z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že obviněný (obhajoba) nežádal doplnění dokazování. A až po skončení veřejného zasedání byla vznesena námitka (č. l. 534), že obhajobě nebylo možno vyjádřit se k celé situaci nad rámec otázek kladených soudem.

22. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání [podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.]. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 6. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru