Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 71/2018Usnesení NS ze dne 23.01.2018

HeslaHodnocení důkazů
Nutná obrana
Příčinná souvislost
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.71.2018.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

čl. 147 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 71/2018-34

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. ledna 2018 o dovolání obviněného O. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 4 To 450/2016-232, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 37/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 4 To 450/2016 -232, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání O. P. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 7. 2016, č. j. 3 T 37/2016-194, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a dále přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu; o jeho povinnosti k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř.

2. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 4 To 450/2016-232, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „v řízení nebyl opatřen takový důkaz, který by svým obsahem obviněného jednoznačně usvědčoval a zároveň se nedal zpochybnit z hlediska zásad spravedlivého procesu“. Je toho názoru, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, a proto měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Poukazuje na to, že si je sice vědom rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu v rámci dovolání, nicméně poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu v souvislosti s právem na spravedlivý proces (viz bod II. dovolání). V další části dovolání rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, kdy mj. poukazuje na to, že „v dané věci nebylo v řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy že by se fyzicky aktivně zapojil do útoku na poškozeného O.“. V souvislosti se vznikem poranění poškozeného Š., poukazuje na výpovědi svědků, samotného poškozeného - co tento uvedl jednak při svém ošetření, jednak při podání trestního oznámení, což vše podle něj znevěrohodňuje nejen výpověď samotného poškozeného, případně svědků vypovídajících v jeho prospěch, ale zejména nestaví na jisto závěry soudů, že by to byl obviněný, který zranění poškozenému měl způsobit. Připouští, že se sice nedá vyloučit, že při vzájemném postrkování došlo i ke strčení poškozeného Š., který následně zavrávoral a zvrtnul si kotník. Jedná se však pouze o jednu z variant, přičemž nebylo prokázáno, že „toto strčení, jehož následkem poškozený upadl, způsobil dovolatel“. Poukazuje na to, že „ránu pěstí do obličeje“ popisuje pouze sám poškozený Š., když žádný ze svědků takové napadení neviděl, přesto soudy uvěřily této osamocené, ničím dále nepodložené výpovědi poškozeného. Podle obviněného byla rovněž nesprávně hodnocena otázka příčinné souvislosti, neboť podle jeho mínění není mu možno přičítat následek, neboť jednal v nutné obraně (bránil se při odchodu z klubu shluku osob, kdy byl chycen pod krkem a snažil se útočníka pouze setřást). Otázkou nutné obrany se však soudy nezabývaly, přičemž podotýká, že úder do obličeje poškozeného Š. mohl přicházet od jakéhokoli účastníka strkanice. Zranění poškozeného podle obviněného mohlo vzniknout za přispění opilosti poškozeného, který pod vlivem alkoholu sám neodhadl své schopnosti a při strčení do obviněného ztratil rovnováhu. Podle mínění obviněného došlo ze strany soudů, při existenci protichůdných důkazů k porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 4 To 450/2016-232, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Okresnímu soudu v Teplicích přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně sám obviněného zprostil obžaloby.

3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání, se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrno, že obviněný měl zájem shora uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada [že nebylo současně v dovolání použito i ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě], jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8. V souvislosti s námitkami uplatněnými v dovolání je nezbytné uvést, že tyto jsou po své obsahové stránce totožné s obhajobou uplatňovanou obviněným v průběhu řízení před soudem prvního stupně [před návštěvou klubu vypil asi 4-5 piv v jiném podniku, v klubu nic nestihl vypít, v klubu došlo k potyčce mezi Z. a O.– do této potyčky obviněný nezasahoval, kvůli potyčce se rozhodli z klubu odejít a při odchodu byl někým ze skupiny zezadu chycen (stisknut) za ohryzek, po této osobě se ohnal, ale neví jestli ji zasáhl], stejně jako s námitkami, které uplatnil v odvolání před soudem druhého stupně [existují rozpory ve výpovědích svědků, soud prvního stupně neuvěřil jeho obhajobě, svědkyně Ž. je soudem prvního stupně jednou označována za nevěrohodnou, v jinou chvíli její vypovědí vyvrací svědectví svědkyně Z., rozporné výpovědi poškozeného ke vzniku zranění, poškozený Š. nedokázal popsat žádné z markantů napadající osoby, netvrdí, že ke zranění poškozeného nedošlo, ale nelze podle něj uzavřít, že se tak stalo, jak je uvedeno ve skutkové větě, rozsudek nelze vnímat jako ucelený a logický atd.] až na námitku porušení práva na spravedlivý proces a tvrzení, že se soudy nezabývaly posouzením jednání obviněného podle § 29 tr. zákoníku – jednáním v nutné obraně.

9. V reakci na již v dřívějších řízeních uplatněné námitky, které jsou těžištěm námitek uplatněných v dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

10. Pokud jde o námitky obviněného je nutno uvést, že tyto primárně směřují do oblasti skutkové, neboť z dovolání vyplývá a je nezpochybnitelné, že obviněný nesouhlasí se skutkovými závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil také soud odvolací. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, kdy mj. poukazuje na to, že soudy přestože podle jeho mínění existovaly mezi jednotlivými důkazy rozpory, neaplikoval zásadu in dubio pro reo, hodnotil důkazy v jeho neprospěch, nedostatečně se vypořádal s rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků a důkazy jako takovými (např. zprávy ke vzniku zranění poškozeného Š.), jeho výpověď nepovažoval soud za pravdivou, nelogicky bylo v jeho neprospěch využito části výpovědi svědkyně Ž., která podle jeho mínění vypovídala v jeho prospěch apod. Toto vše jsou námitky skutkové, čehož si byl při podaném dovolání obviněný vědom, proto odkázal na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, příp. Nejvyššího soudu, kde se zmíněné soudy zabývaly problematikou práva na spravedlivý proces (v souvislosti s tzv. extrémním nesouladem či rozporem), neboť porušením práva na spravedlivý proces lze v jistých případech dosáhnout změny skutkového zjištění. Podle názoru Nejvyššího soudu ani odkaz obviněného na to, že se soudy nezabývaly tím, že jeho jednání by mělo spadat pod nutnou obranu, nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť se jedná o hmotněprávní pojem (k otázce extrémního nesouladu a nutné obraně viz níže, bod 14, 17).

11. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

12. Lze dodat, že pokud obviněný v postupu soudů ve věci činných shledal také porušení zásady in dubio pro reo, Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.

13. K otázce zjišťování skutkového stavu v předmětné trestní věci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování a jak vyplývá z jeho rozsudku, kromě obviněného a poškozeného vyslechl celou řadu svědků, kteří vypovídali ve prospěch či neprospěch obviněného, stejně jako byly provedeny i jiné důkazy, což je patrno z odůvodnění rozsudku (viz str. 3-8). Obviněný poukazuje na to, že soudem prvního stupně byly důkazy hodnoceny v jeho neprospěch a poukazuje na celou „dle jeho mínění“ řadu pochybení při hodnocení důkazů, které zmíněný soud vedly k mylnému závěru o jeho vině. V souvislosti s otázkou hodnocení důkazů musí Nejvyšší soud upozornit obviněného (obhajobu) na to, že soudy musí hodnotit důkazy důsledně ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., nikoli pouze upřednostňovat jistý okruh důkazů (např. usvědčující na úkor důkazů vyznívajících ve prospěch obviněného). Otázka hodnocení důkazů a odůvodnění těchto úvah v rozhodnutí soudu, je přitom přímo vyjádřena v § 125 tr. ř. Z uvedeného ustanovení rovněž vyplývá, že soud musí mj. také uvést, jak se vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují atd. Z rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 8-11) jsou tyto úvahy zřejmé. Na obdobné námitky obviněného již reagoval také soud druhého stupně (např. k otázce záznamů ve zdravotnické dokumentaci, k charakteru zranění, k okruhu svědků a jejich výpovědím). Rovněž tak zmíněné soudy poukázaly na rozpory nejen ve výpovědích svědků, kteří podle mínění obviněného vypovídali v jeho neprospěch, ale poukázáno bylo také na rozpory mezi výpověďmi obviněného a svědků, kterých se obviněný dovolává, kterých je, jak uvádí soud druhého stupně více (rozporů), přičemž tvrzení obviněného a uvedených svědků byla dalšími důkazy spolehlivě vyvrácena (viz str. 13 usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud shora již zmínil nezbytnost postupu soudů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž soud druhého stupně (viz str. 10 jeho usnesení) k námitkám obhajoby mj. uvedl, že tyto „jsou účelově útržkovitě, často vytržené z kontextu, jak toho kterého jednotlivého důkazu, tak z důkazní situace jako celku, jsou prezentovány bez spojitosti s dalšími důkazy a při opomíjení vzájemných souvislostí“. Uvedené konstatování soudu druhého stupně je zmíněno záměrně (viz výklad k právu na spravedlivý proces a extrémnímu nesouladu), neboť z odůvodnění jeho usnesení, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, že odůvodnění jsou jasná, logická a není z nich patrna libovůle, jak se podává v dovolání obviněného.

14. S ohledem na námitku obviněného týkající se porušení práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

15. Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud k otázce skutkového stavu doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Jak již bylo Nejvyšším soudem zmíněno shora (k otázce extrémního nesouladu-práva na spravedlivý proces), odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle. V souvislosti s mnohdy mylnou představou dovolatelů o povinnosti „neomezeného“ rozsahu přezkumu dovolacího soudu rozhodnutí napadeného dovoláním v intencí všech námitek dovolateli zmíněnými, musí Nejvyšší soud poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“. Případně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1124/2017 či Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01.

16. Pokud obviněný ve svém dovolání mj. odkazuje na porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení práva na spravedlivý proces je potřebné k uvedenému uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn ani případným odkazem na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu § 36 Listiny základních práv a svobod, neboť z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

17. Přestože obviněný uplatnil v rámci dovolání také námitku, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, musí Nejvyšší soud konstatovat (jako již v bodě 10), že byť nutná obrana je hmotněprávním pojmem, v případě dovolání obviněného, je vázán tento hmotněprávní pojem nikoli ke zjištěnému skutkovému stavu, ale je vázán na změnu skutkového zjištění. Ze skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně však nevyplývá, žádná skutečnost, kterou vyžaduje ustanovení § 29 tr. zákoníku, které uvádí, že „čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“. Ze skutkového zjištění, které obviněný zpochybňuje, vyplývá (stručně řečeno), že „poškozený M. Š. následně přistoupil ke skupině (odsouzeného T. Z. a obviněného) a snažil se obviněného a odsouzeného T. Z. od poškozeného O. O. oddělit a obžalovaný jej udeřil rukou do obličeje, v důsledku čehož poškozený M. Š. zavrávoral a po nekoordinovaném došlapu na levou nohu spadl na podlahu, nakonec se dalším…tímto jednáním obviněný způsobil poškozenému zlomeninu levé patní kosti s posunem, s dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života spočívajícím ve významném omezení pohybu v důsledku bolestivosti zranění a nezbytnosti používání berlí při chůzi po dobu nejméně půl roku..“. Z výše uvedeného skutkového zjištění soudu prvního stupně je zřejmé, že ze strany poškozeného nešlo o útok (šlo o snahu zabránit dalšímu napadání poškozeného O.), pro který by byl odůvodněn útok obviněného na poškozeného jako jednání obviněného v nutné obraně. Ke způsobu konfliktu a hodnocení důkazů v souvislosti s napadením poškozeného Š. se vyjádřil nejen soud prvního stupně, ale velmi podrobně soud druhého stupně např. na str. 11-12 jeho usnesení. Nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že obviněný v dovolání veškeré svoje jednání situuje pouze do jednoho úderu – ohnání se po neznámém útočníkovi, který jej uchopil za krk. Jestliže k takovému napadení mělo dojít, pak mj. z výpovědi svědkyně Ž., kterou obhajoba uvádí jako věrohodnou, vyplynulo, že pokud měla nějakou takovou situaci registrovat, bylo to v době, kdy již poškozený Š. seděl na schodu [(alespoň tak vyznívá její výpověď na č. l. 174) - uvádí „odešli jsme od baru a poté jsme viděli, jak O. leží na zemi…“. „Když jsme poprvé přišli do toho sálu, jak tam na zemi ležel O., tak se domnívám, že Š. seděl opodál…seděl tam se slečnou na vyvýšeném delším stupínku“. „Když pomáhali O. strhla se mela“].

18. Obviněný rovněž zpochybnil příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem, kdy poukazuje na to, že zranění vzniklo u poškozeného díky jeho podnapilosti (pro upřesnění pouze obviněným a poškozeným uváděná množství jimi vypitého alkoholu - poškozený uváděl necelá 0,4 dcl vína, poškozený 4-5 piv), případně, že se na zranění poškozeného podílela nešťastná náhoda (tuto námitku lze s vyšší mírou tolerance označit za námitku právní). K uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze uvést, že to byl podle skutkového zjištění obviněný, který „poškozeného udeřil a poškozený po úderu zavrávoral a po nekoordinovaném došlapu na levou nohu spadl na podlahu“, bylo rovněž prokázáno, že následně byl poškozený převezen do nemocnice. Ze znaleckého posudku sice vyplývá, že se na těžkém zrnění určitým způsobem podílela opilost poškozeného i nešťastná náhoda, avšak tyto skutečnosti nejsou okolnostmi, které by vylučovaly příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem jeho jednání. K otázce, kdy se příčinná souvislost mezi jednání pachatele a následkem jeho jednání nepřerušuje lze odkázat např. na rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr. [příčinná souvislost se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (pokud by nebylo úderu obviněného, nedošlo by k nekoordinovanému došlapu a následně i vzniku zranění poškozeného)].

19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz § 265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. ledna 2018

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru