Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 706/2019Usnesení NS ze dne 31.07.2019

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.706.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 185 odst. 1 tr. zákoníku

§ 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

§ 201 odst. 1 písm. a) t...

více
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3622/19


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 706/2019-883

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný D. T. H., nar. XY v XY, Vietnamská socialistická republika, státní občan Vietnamské socialistické republiky, v ČR trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 1 To 74/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 2/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. T. H. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 34 T 2/2018, byl obviněný D. T. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

2. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době mezi 16.00 hod a 19.00 hod dne 2. 6. 2017, v Bohumíně-Pudlově, na ulici XY, v domě č. p. XY, s názvem A. F., ve zde nacházející se přízemní bytové jednotce velikosti 2+1, kam D. T. H., nar. XY, dopravil poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), nar. XY, svým osobním motorovým vozidlem zn. AUDI A6, stříbrné barvy s vědomím, že tato nedosáhla věku 15-ti let a s cílem uskutečnit s ní bez předchozí vzájemné dohody pohlavní styk, a které nejprve nabízel a podával blíže nezjištěné alkoholické nápoje, a to pivo, ovocné pivo a alkohol zn. Vodka v množství, které ji přivedlo do stavu středního až těžkého stupně opilosti, v důsledku kterého nebyla schopna předjímat vznikající nebezpečí, přiměřeně reagovat, účinně se bránit a dát adekvátně najevo svůj nesouhlas a následně zneužil uvedeného stavu tím způsobem, že s cílem uspokojení vlastního sexuálního pudu v době, kdy nebyla schopna reagovat, svlékl poškozenou do naha a v pozici, kdy ležela v ložnici bytu na posteli na zádech, znehybnil ji tím, že jí držel ruce podél těla, nalehl na ni a vykonal na ní vaginální pohlavní styk, který dokončil ejakulací do pochvy nezletilé poškozené i přesto, že v jeho průběhu, za situace, že se poškozená ze svého omámení probrala, vyjadřovala svůj nesouhlas pláčem a prosbami, aby svého jednání zanechal, a to až do chvíle, než v důsledku své podnapilosti přestala další dění vnímat, poté na místo přivolal obžalovaného V. L. V. a z bytu odešel, přičemž popsaným jednáním směřujícím k ukojení jeho nízkého pohlavního pudu vážně ohrozil tělesný a duševní rozvoj poškozené“.

3. Za tyto trestné činy a sbíhající se pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2017, č. j. 71 T 55/2017-268, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2018, č. j. 7 To 280/2017-338, byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 58/2017 Sb. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen souhrnný trest vyhoštění z území České republiky v trvání pěti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestech uložených rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2017, č. j. 71 T 55/2017-268, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2018, č. j. 7 To 280/2017-338, stejně jako všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Týmž rozsudkem byl spoluobviněný V. L. V. uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen za to podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě způsobené škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 12.300,- Kč.

6. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 1 To 74/2018. Z podnětu těchto odvolání byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen u obviněného V. L. V. ve výroku o vině a trestu a u obou obviněných ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný V. L. V. byl uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za to podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

7. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný D. T. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. V jeho odůvodnění uvedl, že obecné soudy nepostupovaly při zjišťování skutkového stavu a při samotném hodnocení důkazů v souladu se stěžejními zásadami trestního řízení. Nedodržely zásadu vyhledávací a zásadu zjišťování skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. a zásadu volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

9. Konstatoval, že soudy svá rozhodnutí založily stěžejně na výpovědi poškozené AAAAA. S tímto hodnotícím závěrem vyjádřil se zřetelem k jejímu psychologickému profilu a nejasnostem v jejích výpovědích a ve výpovědích svědků zásadní nesouhlas. Poškozená byla s odkazem na svůj věk vyslechnuta pouze jednou a to v přípravné části řízení. On tak neměl žádnou možnost být s poškozenou a její výpovědí konfrontován a nebylo mu umožněno klást jí otázky a kontradiktorním způsobem ji vyslechnout a její výpověď nemohla být upřesněna s ohledem na výpovědi obviněných a svědků. Tím byl zkrácen na právu na spravedlivý proces. Uvedl, že v případě osoby mladší 18 let není vyloučen opětovný výslech. Je třeba zvážit, zda je nutno provádět výslech znovu. Jedním z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces, podle něhož má obviněný právo vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Výslech poškozené byl proveden dne 7. 6. 2017, tj. pár dní od údajného skutku a veškeré další výpovědi následovaly až posléze. Až tak na základě proběhlých výpovědí mohla obhajoba zjišťovat vzniklé rozpory ve vztahu k výpovědi poškozené. Tyto rozpory má sledovat soud a nemůže je bagatelizovat, tak jak učinily oba soudy. Právo na spravedlivý proces není nadřazeno jinému lidskému právu a to právu na zvláštní ochranu dětí. Z toho lze a contrario dovodit, že právo dítěte není bez dalšího nadřazeno právu na spravedlivý proces. Dovolatel tak opětovně vytkl, že soud odmítnutím opakování výslechu poškozené zkrátil jak jeho právo na spravedlivý proces, tak nedostatečně zjistil skutkový stav. Dodal, že soud mohl zvážit možnost výslechu poškozené v nepřítomnosti obžalovaných, popř. s použitím videokonferenčních zařízení s vyloučením veřejnosti po dobu výslechu. Nelze nevidět ve srovnání s výpověďmi dalších osob, že poškozená v mnoha zásadních věcech nemluvila pravdu. Tyto nesrovnalosti nebyly vysvětleny, byly zlehčovány. Soudy se tak bez dalšího přiklonily k výpovědi poškozené, aniž by dostatečně vyhodnotily její věrohodnost. Přestože soud vycházel ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Marie Foltýnové a PhDr. Ludmily Mrkvicové, vybral si pro své úvahy pouze ty údaje, které víceméně přitakávaly obžalobě, aniž by uvažoval o těch informacích, které mohou hodnotu výpovědi poškozené znehodnocovat. Dovolatel přitom citoval a zdůraznil z daných posudků, že se u poškozené nejedná o patologickou lhavost, ale v rámci disharmonického vývoje častěji neřekne pravdu a že kategorie pravdy pro ni není zcela závaznou. Z toho je zřejmé, že poškozená si mohla popis události vymyslet, popř. upravit tak, aby se ona sama vyvinila ze svého nevhodného jednání. Soudy se nezabývaly důkladně tím, jak její stav podnapilosti a tendence ke zkreslování událostí mohly ovlivnit její výpověď. S ohledem na to, že poškozená již prošla partnerskými vztahy, údajně i sexuálními, a setkala se s tragickou událostí týkající se její sestry, bylo by naivní tvrdit, že její pobyt s mužem, kterého krátce zná v propůjčeném pokoji s alkoholem, nemusí mít sexuální podtext. Dokonce je možno se domnívat, že s tím počítala a nebylo jí to proti vůli. Proti věrohodnosti její výpovědi svědčí fakt, že v podstatě uvedla čtyři verze skutkového děje. Nelze nekriticky věřit jedné verzi jejího vysvětlení. Lze jen těžko odhadnout, co a do jaké míry si poškozená vzhledem k vlivu alkoholu pamatuje. Dále nutno přihlédnout ke špatnému sociálnímu zázemí poškozené. Je zarážející, že soudy vyhodnotily výpověď poškozené jako věrohodnou, ačkoliv měnila její verze, avšak výpověď obviněného ze stejného důvodu zpochybnily. Je pravdou, že dovolatel zprvu odmítal sdělit, že měl s poškozenou dobrovolný pohlavní styk, avšak tuto svou změnu ve výpovědi dostatečně vysvětlil tím, že se obával reakce své družky.

10. Dovolatel rovněž trval na tom, že nevěděl a ani nemohl vědět, že poškozené je méně než 15 let. Nevypadala tak, nechovala se tak a uvedla mu vyšší věk, což dosvědčuje svědectví svědka J. D., který uvedl, že při dotazu na věk při sjednávání brigády uvedla věk 16 let. Svědkyně B. D. při výslechu uvedla, že při sjednávání brigády jí poškozená navedla, ať uvede věk 16 let, ačkoliv tento svědkyně neměla. O tom, že se poškozená vydávala za osobu starší, svědčí její facebookový profil. Při návštěvách různých akcí společně s obviněným vystupovala jako osoba věku 18 let. To dosvědčují výpovědi svědků C. N. N., D. M. N., P. D. C. a M. G. V případě spoluobviněného V. L. V. nalézací soud dovodil, že z videozáznamu o výslechu poškozené lze uzavřít, že fyzický vzhled poškozené nevylučuje, že se obviněný V. L. V. mohl domnívat, že poškozené je nejméně 18 let, ale u dovolatele toto nevzal v potaz.

11. Jestliže se soud opřel o lékařskou zprávu ze dne 1. 6. 2017, tak tato zpráva výpověď dovolatele nijak nevyvrací, ačkoliv je o její pravdivosti možno pochybovat již kvůli samotným tvrzením poškozené o svých sexuálních zkušenostech. Při své výpovědi obviněný tvrdil, že měli pohlavní styk téhož dne večer, přičemž vyšetření bylo provedeno již v průběhu dne. Následujícího dne pohlavní styk neměli, obviněný ho nebyl kvůli požitému alkoholu schopen. Přítomnost jeho spermií v poškozené je možná z předešlého dne.

12. Podle obviněného odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nezjišťoval skutkový stav, vzal za své jen skutečnosti vyplývající z důkazů, které svědčily obžalobě, aniž by je dostatečně kriticky zhodnotil v souladu se zásadou in dubio pro reo, a tím, že zkrátil jeho právo obhajoby s ohledem na ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř. postupoval v rozporu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Přitom i nadále existují pochybnosti o jeho vině.

13. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby v plném rozsahu zprostí. Pro případ, že Nejvyšší soud sám ve věci nerozhodne, navrhl, aby po zrušení napadeného rozsudku věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr. ř. k opětovnému projednání Vrchnímu soudu v Olomouci.

14. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolatel opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Ze svého jednání je usvědčován především výpovědí poškozené, která je v souladu se závěrem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalkyň MUDr. Marie Foltýnové a PhDr. Ludmily Mrkvicové. S těmito důkazy zcela korespondují i další provedené důkazy, a to zejména lékařská zpráva ze dne 2. 6. 2017, kdy na těle poškozené byly nalezeny stopy soulože a porušení panenské blány, když předcházející zpráva ze dne 1. 6. 2017 zmiňuje, že její panenská blána byla neporušena. Rovněž je třeba odkázat na závěr znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, který připisuje spermie nalezené v pochvě poškozené obviněnému.

15. Dále státní zástupkyně uvedla, že námitkami vyjádřenými v dovolání se již dostatečně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněný v argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily důkazy. Svými námitkami se domáhá odlišného způsobu hodnocení důkazů a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

16. S ohledem na to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila svůj souhlas (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.) s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

III.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

18. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 1 To 74/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

22. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

23. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, procesní. Dovolatel totiž soudům nižších stupňů vytýká neúplné důkazní řízení (neprovedení opětovného výslechu poškozené AAAAA v řízení před soudem), nesprávné hodnocení provedených důkazů, včetně nerespektování zásady in dubio pro reo, vadná skutková zjištění, přičemž presentuje jiná důkazní a skutková hodnocení, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů (především tvrdí, že se skutku nedopustil). Právě a pouze z uvedených skutkových, procesních výhrad pak vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje žádné hmotněprávní námitky. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

25. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, o takový případ se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).

26. V nyní projednávané věci však není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení.

27. K námitce obviněného, že soud druhého stupně nevyhověl jeho návrhu na osobní výslech poškozené v hlavním líčení a že jí tudíž nemohl klást otázky, vyslechnout ji kontradiktorním způsobem a upřesnit její výpověď v návaznosti na výpovědi jiných osob, Nejvyšší soud předně konstatuje, že se s touto problematikou přesvědčivým a správným způsobem vypořádaly již soudy nižších stupňů (viz bod 19-20 rozsudku soudu prvního stupně a bod 19 rozsudku soudu odvolacího). Zásadně tudíž postačuje na jejich rozhodnutí odkázat a pouze stručně uvést následující skutečnosti.

28. Podle § 102 odst. 1 tr. ř. je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět k správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče. Osoby, které byly takto přibrány, mohou navrhnout odložení úkonu na pozdější dobu a v průběhu provádění takového úkonu navrhnout jeho přerušení nebo ukončení, pokud by provedení úkonu nebo pokračování v něm mělo nepříznivý vliv na psychický stav vyslýchané osoby. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, orgán činný v trestním řízení takovému návrhu vyhoví. Podle odstavce 2 téhož paragrafu má být v dalším řízení taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2 tr. ř. Osoba, která byla k výslechu přibrána, se podle potřeby vyslechne k správnosti a úplnosti zápisu, k způsobu, jímž byl výslech prováděn, jakož i k způsobu, jímž vyslýchaná osoba vypovídala. A podle odstavce 3 téhož ustanovení osobě mladší než 18 let lze klást otázky jen prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení.

29. Ustanovení § 102 odst. 2 představuje výjimku ze zásady ústnosti (§ odst. 11). Výslech osoby uvedené v § 102 odst. 1 je zpravidla prováděn již v přípravném řízení. Jestliže je toho třeba ke správnému rozhodnutí, musí být výslech svědka mladšího než 18 let o okolnostech uvedených v § 102 odst. 1 proveden v pozdějším řízení (zejména v řízení před soudem) znovu. Může se tak stát ovšem jen v nutných případech. Posouzení, zda jde o takový případ, bude záležet na všech okolnostech konkrétní trestní věci, zejména na důkazní situaci. Jedním z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Je třeba ovšem dodat, že právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé LPS, tak i ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu, a která má přednost před zákonem a kterou je Úmluva o právech dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.). Přitom je zřejmé, že v ustanovení § 102 tr. ř. se realizuje právě tato zvýšená ochrana dětí (in.: Šámal P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156 Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1503s).

30. V těchto souvislostech je možno připomenout i zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Podle jeho § 2 odst. 4 se zvlášť zranitelnou obětí se pro účely tohoto zákona při splnění podmínek uvedených v odstavci 2 nebo 3 rozumí dítě i oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Podle § 18 odst. 1 tohoto zákona lze otázky směřující do intimní oblasti vyslýchané oběti klást jen tehdy, pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto otázky je třeba klást zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech znovu opakovat; jejich formulaci je třeba při zachování potřebné ohleduplnosti přizpůsobit věku, osobním zkušenostem a psychickému stavu oběti. Podle 20 odst. 1 tohoto zákona je nutné zvlášť zranitelnou oběť v trestním řízení vyslýchat obzvláště citlivě a s ohledem na konkrétní okolnosti, které ji činí zvlášť zranitelnou. Podle § 20 odst. 3 daného zákona se výslech zvlášť zranitelné oběti provádí tak, aby později nemusel být opakován.

31. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (č. 214/1994 Sb.) vyslovil, že k omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi stojících základních práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Právě k tomuto pravidlu přihlédly oba soudy nižších stupňů. Výslech poškozené v přípravné části trestního řízení proběhl zákonným způsobem, přičemž ani obviněný nenamítl, že by tomu tak nebylo. Přitom nutno zdůraznit, že u něj byl přítomen obhájce obviněného (resp. jeho zástupce), který měl možnost klást poškozené otázky, což garantovalo ochranu práv obviněného. Soud prvního stupně pak při hlavním líčení videozáznam zachycující výpověď poškozené z přípravného řízení přehrál podle § 102 odst. 2 tr. ř. Opětovný výslech nedoporučily ani znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Marie Foltýnová a PhDr. Ludmila Mrkvicová, a to z důvodu možnosti vzniku sekundární viktimizace a s tím spojené možnosti vzniku duševní poruchy.

32. V posuzované věci má dovolací soud za to, že zde existovaly dostatečně závažné důvody pro neopakování výpovědi poškozené v hlavním líčení, neboť ta již byla při zachování práv obhajoby (za přítomnosti obhájce obviněného) zcela dostatečně vyslechnuta v přípravném řízení (její výslech byl proveden rovněž v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů) a byla zde významná obava ze sekundární viktimizace a vzniku duševní poruchy vyjádřená znalkyněmi z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Okolnost, že byla vyslechnuta za přítomnosti obhájce obviněného společně s tím, že obviněný k obsahu této výpovědi mohl před soudem vznášet námitky, se kterými se soudy musely vypořádat, představuje dostatečný vyvažující faktor, který kompenzoval jisté obtíže způsobené obhajobě v důsledku upuštění od dalšího výslechu poškozené, což zajistilo, že řízení jako celek bylo spravedlivé. Výpověď poškozené z přípravného řízení, kterou provedl důkaz soud prvního stupně při hlavním líčení, tak mohla, aniž by bylo nezbytné poškozenou vyslýchat znovu před soudem, představovat rozhodující důkaz o vině obviněného, protože v jejím případě byly splněny rovněž požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

33. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v projednávané věci není dána ani jiná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.

34. Nutno uvést, že dovolací námitky ve vztahu ke správnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž obviněný zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jeho výsledek vyjádřený především ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Možno ovšem shrnout, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně seznatelné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Odůvodnění soudních rozhodnutí tak odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 4211/16). V konkrétnosti postačí stručně připomenout, že obviněný je usvědčován především výpovědí poškozené (to platí i ve vztahu k jeho znalosti jejího věku), která je podpořena závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalkyň MUDr. Marie Foltýnové a PhDr. Ludmily Mrkvicové. S těmito důkazy korespondují další provedené důkazy, a to zejména lékařská zpráva ze dne 2. 6. 2017, kdy na těle poškozené byly nalezeny stopy soulože a porušení panenské blány poškozené, když předcházející lékařská zpráva ze dne 1. 6. 2017 zmiňuje, že panenská blána poškozené byla neporušena. Dále lze připomenout závěr znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, který připisuje spermie nalezené v pochvě poškozené právě obviněnému D. T. H. V daných souvislostech lze konstatovat, že se soudy nižších stupňů nezávadně vypořádaly i s popěrnou výpovědí obviněného. Nevěrohodnost tohoto důkazu ostatně vyplynula již z vnitřních rozporů týkajících se podstatných okolností, zejména faktu, zda obviněný měl, případně kdy, s poškozenou pohlavní styk.

35. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, jež soudy učinily, není extrémní nesoulad ve shora vymezeném smyslu dán.

36. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

37. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

38. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 7. 2019

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru