Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 701/2017Usnesení NS ze dne 14.06.2017

HeslaHodnocení důkazů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.701.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku

§ 240 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 701/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. června 2017 o dovolání obviněného Ing. J. J., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 55 To 381/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 257/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. J. odmítá.

Odůvodnění:

1) Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 1 T 257/2013, byl Ing. J. J. [dále jen obviněný, příp. dovolatel (a spoluobviněná G. H.)] uznán vinným pomocí k pokusu přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.

2) Obviněný byl za toto jednání odsouzen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.

3) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Liberci podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 55 To 381/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 55 To 381/2016 dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a to přesto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný je toho názoru, že jeho vina nebyla v trestním řízení prokázána. Poukázal na to, že nalézací soud správně zjistil, že mezi spoluobviněnými byla uzavřena smlouva o prodeji pozemkové parcely, přičemž kupní cena byla ujednána na částku 12.780 Kč. Tato smlouva pak byla vložena do katastru nemovitostí, přičemž vlastníkem se stala firma Duha Invest s. r. o., jejímž jednatelem byl obviněný. Podat daňové přiznání byla povinna spoluobviněná H. Dále uvedl, že konzultací na katastrálním úřadě zjistil, že dodatek č. 1 ke kupní smlouvě nelze zapsat do katastru nemovitostí, přičemž vytýká nalézacímu soudu, že si tuto skutečnost neověřil. Domnívá se, že nalézací soud posoudil tento dokument podle názvu a nikoli dle jeho obsahu a že se jím mění cena pozemku, přičemž měl být dokument spíše vhodněji nazván jako „Smlouva o podílu na developerském projektu“. Podle jeho tvrzení totiž tímto dokumentem nedošlo k navýšení kupní ceny za předmětný pozemek, ale pouze k uzavření smlouvy s odkládací podmínkou, která by v případě naplnění umožňovala podíl spoluobviněné H. na developerském projektu, k čemuž však nedošlo. Dodal, že žádný ze soudů nepřihlédl k dodatku č. 2 kupní smlouvy. Uzavřel, že důkazy, na kterých bylo postaveno rozhodnutí o jeho vině, jsou zpochybněny a soudy obou stupňů se nezabývaly namítanými rozpory. Na základě zmíněných skutečností je nelze považovat za důkazy postačující k prokázání jeho viny v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a dále rovněž rozsudek Okresního soudu v Liberci a sám ve věci dle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Současně dal podnět, aby předseda Okresního soudu v Liberci podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odklad výkonu trestu.

5) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva

a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní stav trestního řízení a obecně se vyjádřil k uplatněnému dovolacímu důvodu s tím, že z dovolacích námitek vyplývá, že dovolatel nevznáší prakticky žádné námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků pomoci k pokusu přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Dále uvedl, že obviněný pouze předkládá vlastní verzi skutkového děje, přičemž závěry soudů o charakteru předmětných smluv nebyly v rozporu s provedenými důkazy. Podle jeho názoru je naopak zřejmé, že vůle stran směřovala ke sjednání kupní ceny ve výši 2.950.000 Kč. Námitky dovolatele směřovaly do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dále vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

9) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je pak dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k).

10) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

11) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

12) Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se spravedlivého procesu). Rovněž tak je potřebné zmínit i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

13) Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněného trestnou činností uvedenou ve výrokové části napadeného rozsudku, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř. (resp. § 134 tr. ř.).

14) Ve vztahu k dovolání obviněného lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran stanovení administrativní ceny pro danou nemovitost finančním úřadem, charakterem jednotlivých dokumentů, ať už samotné předmětné kupní smlouvy či dodatků k ní, údajnou konzultaci s katastrálním úřadem, apod.), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

15) V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

16) K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tedy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.

17) Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Nejvyšší soud rovněž uzavírá, že napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů. Za takového stavu pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují ani vadu tzv. extrémního nesouladu, což mj. vyplývá z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).

18) Jednání obviněného popsané v rozsudku nalézacího soudu bylo na základě skutkových závěrů kvalifikováno jako pomoc k pokusu přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 240 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný navrhl spoluobviněné H. pomoc k jednání a sám následně jednal vůči katastru nemovitostí způsobem, který by vedl ke zkrácení daně. V předmětné věci bylo prokázáno, že kupní smlouva mezi prodávající spoluobviněnou H. a kupujícím, tedy společností Duha Invest s. r. o. zastoupená obviněným, byla datována ke dni 20. 11. 2009. Dodatek č. 1 kupní smlouvy je datován ke dni 23. 11. 2009, přičemž byl uzavřen stejnými smluvními stranami již dne 20. 11. 2009. Tímto dodatkem se výslovně měnil text článku č. III. kupní smlouvy, kde byla specifikována kupní cena. V důsledku toho je zřejmé, že soudy správně posuzovaly dodatek č. 1 kupní smlouvy podle jeho obsahu, který zásadním způsobem změnil jednu z podstatných náležitostí kupní smlouvy, kterým kupní cena bezesporu je. Kupní cena potom byla tou skutečností, od které se odvíjela částka, která měla být uhrazena finančnímu úřadu. Ze spáchání výše popsaného skutku je obviněný usvědčován nejen listinnými důkazy (mj. z dopisu adresovanému Z. H., č. l. 57 – 58), ale i samotnou výpovědí spoluobviněné H. a dalšími důkazy, které provedl a velmi podrobně rozebral nalézací soud ve svém rozhodnutí především na str. 5 - 7 odůvodnění svého rozsudku. Pro stručnost lze na tomto místě odkázat rovněž na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, str. 6 - 8, který se s totožnou argumentací, jakou uvedl obviněný ve svém odvolání a následně i v dovolání, dostatečně vypořádal. Je nutno zdůraznit, že problematikou dodatku č. 1 ke smlouvě se zabýval také civilní soud – Okresní soud v Liberci (rozsudek ze dne 10. 10. 2012, č. j. 18C 46/2012-67) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 6. 2013, č. j. 35Co 23/2013-96, ze kterých vyplynulo, že dodatek vůbec nebyl ke vkladovému řízení předložen.

19) V předmětné trestní věci dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že vina obviněného byla v celém rozsahu prokázána a jeho obhajoba náležitě vyvrácena. Důkazy, které nalézací soud řádně provedl a zhodnotil, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého lze učinit závěr o vině obviněného. Správná skutková zjištění pak byla rovněž podřazena pod správnou právní kvalifikaci. Ačkoli obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nezbytné konstatovat, že v něm neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá deklarovaný dovolací důvod naplnit. Dovolatel uplatnil argumentaci, jež se ocitá mimo obsahové hranice uplatněného dovolacího důvodu. Dovolání obviněného je proto třeba vyhodnotit jako mimořádný opravný prostředek, který byl podán z jiného důvodu, než je upraven v § 265b odst. 1 tr. ř.

20) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. června 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru