Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 693/2014Usnesení NS ze dne 17.06.2014

HeslaUblížení na zdraví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.693.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku

§ 146 odst. 4 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 693/2014-27

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. června 2014 o dovolání obviněného R. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, č. j. 7 To 2/2014-340, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 15/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 10. 2013, č. j. 18 T 15/2012-310, byl obviněný R. Š. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a za tento přečin mu byl podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. C. , se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2014, č. j. 7 To 2/2014-340, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. Š. uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku a za tento zločin mu podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří let. Pro výkon tohoto trestu obviněného podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. C. , částku 180.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. C. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by se skutku dopustil tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. V tomto směru vznáší zásadní námitku proti tomu, jak je ve výroku o vině popsán způsob útoku. Domnívá se, že ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by měl vůči poškozenému zasáhnout tak, že by jej udeřil rukou do obličeje. Podle názoru obviněného formulace skutku obsažená ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 10. 2013, č. j. 18 T 15/2012-310, lépe odpovídala průběhu skutkového jednání. Skutek byl ve výroku o vině soudu prvního stupně popsán tak, že: „obžalovaný … ve snaze zabránit poškozenému M. C. , v napadání dalších osob vůči němu zasáhl, po tomto útoku poškozený upadl na asfaltovou silnici a v důsledku tohoto pádu nazad utrpěl krvácení do obalů mozkových a zhmoždění mozku, které vedlo k okamžité ztrátě vědomí a smrti, …“ Obviněný dodává, že soud prvního stupně si byl dobře vědom skutečnosti, že na základě provedených důkazů nebylo možno spolehlivě uzavřít, že by obviněný poškozeného udeřil rukou do obličeje. Obviněný konstatuje, že pokud došlo k úderu rukou do obličeje poškozeného, neudeřil poškozeného obviněný, ale zřejmě L. Z. , který měl s poškozeným konflikt. Je přesvědčen, že v tomto směru ani ze závěrů znalců z odvětví soudního lékařství ani z jiných provedených důkazů nelze dovodit způsob vedení útoku proti poškozenému úderem rukou do obličeje. Další okruh námitek obviněného se vztahuje k posouzení subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví, neboť nesouhlasí s tím, že musel být alespoň srozuměn s tím, že poškozenému bude způsobeno zranění. Zdůraznil, že neměl v úmyslu ublížit poškozenému na zdraví, měl v úmyslu jen zabránit pokračování konfliktu mezi poškozeným a L. Z. a tento úmysl nezahrnoval ublížení na zdraví poškozeného. Podle názoru obviněného průběh skutku, jak jej popisuje Vrchní soud v Praze, neumožňuje učinit závěr, že vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že v důsledku útoku může způsobit i smrt poškozeného. Napadenému rozsudku odvolacího soudu vytýká, že tento zcela pomíjí, z jakých pohnutek byl útok veden a že obviněný zasáhl do roztržky mezi poškozeným a L. Z. ve snaze učinit jí přítrž, tedy v silném rozrušení omluvitelného hnutí mysli a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Obviněný setrvává na tom, že se žádného závadného jednání vůči poškozenému nedopustil, žádný útok proti němu nevedl a že smrt poškozeného nezpůsobil. Domnívá se, že mu nelze prokázat úmysl ublížit poškozenému na zdraví a způsobit mu smrt. Z tohoto důvodu má za to, že jeho jednání nelze posuzovat podle § 146 ani podle § 146a tr. zákoníku. Dodal, že pro právní kvalifikaci skutku podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku by svědčila okolnost, že se jednání dopustil v nedbalosti, avšak i tento způsob spáchání skutku obviněný vylučuje. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 7 To 2/2014, zrušil v celém rozsahu, popř. zrušil i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 10. 2013, č. j. 18 T 15/2012-310.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle jeho názoru odvolací soud správně konstatoval, že z okolností spáchaného trestného činu vyplývá, že obviněný mohl a musel být srozuměn s tím, že v důsledku zcela nečekaného a překvapivého úderu rukou do obličeje poškozeného vyvede napadeného z rovnováhy a způsobí tak jeho pád na tvrdý povrch, tedy asfaltovou vozovku. Vzhledem k čelnímu postavení jak útočníka, tak napadaného bylo možné očekávat, že poškozený upadne na záda, kdy může dojít k úderu do hlavy. S tímto závěrem rovněž koresponduje skutečnost, že napadený M. C. se v době útoku nacházel v silně podnapilém stavu (2,07 promile), čímž byla narušena jeho motorika, čehož si obviněný musel být vědom, neboť jej předtím v restauraci sám obsluhoval. Z uvedených skutkových okolností je podle státního zástupce nepochybné, že se obviněný dopustil úmyslného trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce dodal, že nikoliv nepodstatným faktem zůstává, že obviněný proti poškozenému zasáhl v době, kdy k napadání žádných osob ze strany poškozeného nedocházelo. V mimořádném opravném prostředku obviněný sice uvádí, že smrt poškozeného není typickým či pravidelným následkem úderu vedeného do obličeje, podle státního zástupce je však možné konstatovat, že vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem, není takový následek ničím zcela neobvyklým či zcela nahodilým. Obviněný tedy musel být přinejmenším srozuměn se skutečností, že poškozenému bude způsobeno zranění, ačkoli nemusel vědět, že v důsledku jeho útoku může být poškozenému způsobena smrt, vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům však o tom vědět měl a mohl. Státní zástupce dospěl k závěru, že užití kvalifikované skutkové podstaty je v dané věci zcela opodstatněné. Kromě toho Vrchní soud v Praze zohlednil okolnosti daného případu, kdy v případě trestného jednání obviněného správně aplikoval ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, neboť použití trestní sazby odnětí svobody stanovené zákonem by bylo nepřiměřeně přísné. Tento postup odůvodnila skutečnost, že poškozený vyvolal fyzický konflikt se svědky L. Z. a R. L. , kdy obviněný následně přispěchal napadeným na pomoc. Za dané situace podle názoru státního zástupce odvolací soud zvolil i správnou kvalifikaci skutku podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný v první části svého dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že útok, který byl obviněným veden proti poškozenému, byl způsoben úderem ruky. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud toto skutkové zjištění pojal do tzv. skutkové věty výroku o vině, zatímco soud prvního stupně se otázkou způsobu vedení útoku zabýval pouze ve svém odůvodnění a patřičně jej v popisu skutku nevyjádřil. Právě tato okolnost byla důvodem, proč odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce dospěl k závěru, že skutkovou větu je třeba doplnit a odvolání státního zástupce vyhovět. Skutková věta výroku o vině soudu prvního stupně postrádala toto skutkové zjištění ohledně způsobu útoku a zněla takto: „dne 19. 5. 2012 v době mezi 00:00 až 00:20 hodin v T. v L. ul. před domem čp. ..., ve snaze zabránit poškozenému M. C. , v napadání dalších osob vůči němu zasáhl, po tomto útoku jmenovaný upadl na asfaltovou silnici a v důsledku tohoto pádu nazad utrpěl krvácení do obalů mozkových a zhmoždění mozku poranění, které vedlo k okamžité ztrátě vědomí a smrti, takto jednal poté, co jej na místo telefonicky přivolal L. Z. , jenž měl konflikt s M. C. a požádal jej o pomoc“. Takto popsaný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Naproti tomu odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že skutková věta neobsahuje skutkové okolnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování a jimiž se soud prvního stupně podrobně zabýval i ve svém odůvodnění, avšak nenašly svůj výraz ve výroku o vině. Toto pochybení soudu prvního stupně považoval odvolací soud za nezbytné napravit, neboť je podstatné pro posouzení závažnosti činu. Úprava skutkové věty se dotkla právní kvalifikace skutku. Podkladem pro výrok o vině zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku se stalo skutkové zjištění, podle něhož „19. 5. 2012 v době mezi 00:00 až 00:20 hodin v T. v L. ul. před domem čp. ...., ve snaze zabránit poškozenému M. C. , v napadání dalších osob, v okamžiku, kdy k napadání nedocházelo, vůči němu zasáhl tak, že jej udeřil rukou do obličeje, a po tomto útoku jmenovaný upadl na asfaltovou silnici a v důsledku tohoto pádu nazad utrpěl krvácení do obalů mozkových a zhmoždění mozku poranění, které vedlo k okamžité ztrátě vědomí a smrti, takto jednal poté, co jej na místo telefonicky přivolal L. Z. , jenž měl konflikt s M. C. a požádal jej o pomoc“. Nelze v této souvislosti rovněž přehlédnout, že odvolací soud správně specifikoval skutek i v časové souvislosti s ohledem na průběh skutkových okolností, jak se odehrály, a to tak, že obviněný proti poškozenému zasáhl „v okamžiku, kdy k napadání nedocházelo“. Nutno podotknout, že uvedená okolnost nezbytně vylučuje použití ustanovení o nutné obraně a zvyšuje míru zavinění obviněného. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku na str. 4 - 5 patřičně a podrobně poukázal na skutková zjištění, k nimž soud prvního stupně dospěl v souvislosti s vedením útoku obviněného ve vztahu k poškozenému a dodal, že i když k samotnému mechanismu útoku, tj. způsobu napadení nelze dospět s ohledem na závěry znalců z odvětví soudního lékařství, lze v tomto směru vycházet z výpovědi na místě přítomných osob. Obviněný v přípravném řízení vypověděl, že v afektu přistoupil k „J. “ (pozn. k poškozenému C. ) a dal mu ránu pěstí pravé ruky do obličeje, do pravé tváře. „J. “ spadl na zem na asfaltovou silnici, chvíli třepal rukama a nohama. Svědek J. B. v přípravném řízení vypověděl, že viděl, jak obviněný vyskočil z auta a dal „J. “ facku a ten upadl na zem. Svědek R. L. uvedl, že z auta vyběhli dva Romové a začali pěstí mlátit C. C. upadl na zem a zůstal ležet. Z uvedeného je tedy zřejmé, že ať už se jednalo o úder pěstí nebo facku, šlo nepochybně o mechanismus způsobený rukou, který měl za následek pád poškozeného a byl příčinou toho, že obviněný upadl na zem a úderem hlavy na tvrdý asfaltový povrch utrpěl smrtelná poranění, za která jsou považována krvácení do obalů mozkových a zhmoždění mozku. Podle znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, lze pádem poškozeného nazad a doleva s nárazem přechodu týlní a levé spánkové krajiny hlavy na pevnou podložku vznik smrtelných poranění dobře vysvětlit. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že v kontextu s výpověďmi svědků přítomných na místě činu (ale i obviněného) a se závěry znalců bylo možno učinit závěr, k němuž soudy dospěly na základě provedeného dokazování a dostatečně vystihuje mechanismus útoku obviněného vůči poškozenému, jehož následkem došlo k pádu poškozeného na zem a k jeho smrti.

Další okruh námitek obviněného se týká otázky zavinění. Obviněný namítá, že neměl v úmyslu způsobit poškozenému smrt, měl v úmyslu jen zabránit pokračování konfliktu mezi poškozeným a L. Z. Je přesvědčen, že mu nelze přičítat zavinění ve vztahu ke smrti poškozeného, neboť vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům nemohl vědět, že v důsledku jeho útoku nastane smrt poškozeného.

Trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem. Podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán trestem odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Podle kvalifikované skutkové podstaty podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku bude odnětím svobody na pět až deset let potrestán pachatel, způsobí-li uvedeným činem v odstavci 1 smrt.

Podle § 17 písm. a) tr. zákoníku k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, jde-li o těžší následek, se přihlédne i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.

Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde. Pachatel, který jinému způsobil zranění, nepochybně měl a mohl předvídat, že mohou nastat různé zdravotní komplikace, které ani při nejlepší zdravotnické péči nemohou zabránit zhoršení zdravotního stavu, popř. i smrti poškozeného. V takovém případě zavinění obžalovaného by se vztahovalo nejen na příčinný vztah mezi jednáním a samotným zraněním, ale i na vzniklou komplikaci při léčení zraněného a na účinek touto komplikací vzniklý. Naproti tomu za předpokladu, že ke komplikacím při léčení zraněného, které vedly ke zhoršení jeho zdravotního stavu nebo k jeho smrti, došlo za okolností, které mají základ v porušení povinnosti jinou osobou a nikoliv jednání pachatele, nelze učinit závěr, že i tento příčinný průběh, který vedl ke zhoršení zdravotního stavu nebo i ke smrti zraněného, byl pro pachatele předvídatelný, a tedy jím zaviněný (srov. č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Smrt poškozeného je v příčinné souvislosti s jednáním pachatele i tehdy, jestliže nastala v důsledku selhání krevního oběhu, ke kterému došlo zčásti následkem úrazu zaviněného pachatelem, zčásti na podkladě povšechného kornatění tepen u staršího člověka. Trestní odpovědnost pachatele za tento následek závisí na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty pachatelovým zaviněním či nikoliv. Je běžnou zkušeností, že způsob jednání obviněného a daný mechanismus zranění (např. podnapilý řidič přehlédl a srazil chodce na vyznačeném přechodu pro chodce) mohou vést a ve skutečnosti vedou často k těžkým zraněním a k smrti poškozeného. Přitom zejména u starších osob, jakou byl poškozený, se následky úrazu mohou zhoršit a zkomplikovat v důsledku celkově zhoršeného zdravotního stavu. Takový průběh poúrazových procesů je pro průměrného pachatele předvídatelný. Stačí, že si pachatel měl a mohl takový průběh poúrazového procesu představit alespoň v hrubých rysech; není třeba, aby mu byl znám konkrétní zdravotní stav poškozeného, který jako jedna z příčin vede nakonec spolu se samotným úrazem k následku, v daném případě ke smrti poškozeného. Naproti tomu za předpokladu, že ke komplikacím dojde neodbornou zdravotnickou péčí nebo jinými okolnostmi, které mají základ v porušení povinnosti jinou osobou a nikoliv v jednání pachatele, a které pachatel proto nemůže předvídat, nelze učinit závěr, že i tento příčinný průběh, který vedl ke zhoršení zdravotního stavu nebo ke smrti zraněného, byl pachatelem zaviněný (srov. č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).

Shora uvedené judikáty Nejvyšší soud zmiňuje zcela záměrně - pro zřetelnější posouzení zavinění obviněného ve vztahu k následku, tj. ke smrti poškozeného, resp. z důvodu odlišení zavinění, které je u trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku úmyslné, na rozdíl od kvalifikované skutkové podstaty podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku, kde k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, postačí, aby následek byl způsoben nedbalostním jednáním. V dané věci je třeba vycházet ve stručnosti z následujících skutkových zjištění:

Obviněný téhož večera poškozeného obsluhoval v restauraci U Boučků, kde pracoval. Ten den slavil narozeniny. Účastnili se jí posléze účastníci konfliktu, tedy poškozený M. C. , L. Z. i R. L. . Všichni měli popito. Poškozený vypil asi osm velkých piv Kozla 11 st. a sedm velkých vodek. Hospodu zavíral asi ve 23:30 hodin. S poškozeným se obviněný posléze setkal na místě činu půl hodiny až hodinu poté, kam se dostavil společně s J. B. na základě telefonátu L. Z. Ten je požádal o pomoc, protože byl poškozeným napadán. V době, kdy obviněný přijel automobilem na místo, kde měl být L. Z. a R. L. napadán, konflikt již mezi zúčastněnými neprobíhal. Přesto obviněný na poškozeného nenadále zaútočil. Pro poškozeného, který byl v silně podnapilém stavu – bylo u něj zjištěno 2, 07 promile alkoholu v krvi – byl takový útok naprosto nepředvídatelný a neměl žádnou reálnou šanci se mu bránit. Obviněný byl střízlivý. Předchozí roztržka mezi poškozeným, L. Z. a R. L. nemohla mít takovou intenzitu, neboť všichni zúčastnění byli značně opilí, což vysvětluje i skutečnost, že si vzájemně nijak zvláště při potyčce neublížili. Naproti tomu obviněný byl plný síly (věkově o 16 let mladší), byl střízlivý a na místo konfliktu se dostavil naprosto neinformován o důvodech vzájemné roztržky a jednal nepřiměřeně nastalé situaci, která de facto byla již ukončena. Proti 50letému poškozenému v silně podnapilém stavu tedy stál obviněný, s nímž jako s aktérem předchozí potyčky vůbec nepočítal a který na něho zaútočil zcela nepřiměřeně a neočekávaně v nočních hodinách, kdy jsou viditelné podmínky značně sníženy. Z uvedeného důvodu proto měl obviněný naprosto zcela reálnou možnost předvídat, k jakému následku může dojít, pokud na poškozeného, který byl v silně podnapilém stavu, zaútočí, neboť tento nebyl za daného stavu schopen rozpoznat, jaké nebezpečí mu hrozí a bránit se mu. Způsob vedení útoku a intenzita útoku, která způsobila pád poškozeného, nasvědčuje tomu, že byla zcela nepřiměřená nastalé situaci. Vzhledem ke svému věku a také k tomu, že jako číšník věděl, jaké následky má množství alkoholu na koordinaci pohybu člověka, mohl předvídat, že při rychlém a nepředvídatelném útoku je velmi snadné a jednoduché takovému člověku přivodit ztrátu rovnováhy a způsobit mu pád. Nebylo by potřeba ani použití značné síly. Nelze ani uvěřit obviněnému, že jeho úmyslem bylo učinit přítrž roztržce mezi poškozeným a L. Z. a že jednal v silném rozrušení omluvitelného hnutí mysli, neboť jednak v době, kdy se na místo dostal, k žádnému konfliktu nedocházelo a jednak - jak už bylo shora uvedeno - uvedení aktéři potyčky si vzájemně zvlášť nijak neublížili. Uvedená pohnutka proto obviněného nemůže omlouvat. Zasáhl-li tedy proti poškozenému, je ze shora uvedených okolností zřejmé, že jednal již z vlastního popudu, v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přestože věděl, že poškozenému může ublížit a s takovým následkem musel být s přihlédnutím ke všem okolnostem srozuměn. Zvolená právní kvalifikace skutku podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je proto správná.

Pokud v důsledku jeho útoku poškozený upadl na zem, čímž v důsledku tohoto pádu okamžitě ztratil vědomí a utrpěl zranění hlavy s následkem smrti, lze obviněnému přičítat tento následek. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem – smrti poškozeného – nebyla přetržena jinou osobou nebo v důsledku jiných okolností na obviněném nezávislých. Jinými slovy řečeno, ke smrti poškozeného došlo výlučně v důsledku jednání obviněného, aniž by k tomu přistoupila další jím nepředvídatelná okolnost. Z uvedeného důvodu je třeba obviněnému přičítat i tento těžší následek a přihlížet k němu jako k okolnosti, která ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku podmiňuje použití vyšší trestní sazby. V dané věci následek – smrt poškozeného nastala neodvratně a velmi brzy po útoku obviněného, i tato okolnost nasvědčuje tomu, že i když obviněný nechtěl tento následek způsobit a nemusel vědět, že jeho jednání bude mít za následek smrt poškozeného, má jeho zavinění k tomu následku charakter zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 16 písm. b) tr. zákoníku, neboť vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl. Nutno v této souvislosti zopakovat, že obviněný neodhadl potřebnou míru intenzity, kterou by bylo třeba (i v případě, že by poškozený ostatní osoby napadal) vynaložit na to, aby poškozenému zabránil v ev. napadání ostatních osob a výrazně přecenil způsob, jakým bylo nutno na místě zasáhnout. Je zřejmé, že v dané věci stačilo již z místa, kde se konflikt předtím odehrál, odejít, aniž bylo nutné jakkoli zasahovat a obviněný tyto okolnosti dostatečně neuvážil. S ohledem na to, že obviněný věděl, že poškozený je pod značným vlivem alkoholu, že za takového stavu se není schopen aktivně a účinně bránit a navíc za situace, kdy může velmi rychle a snadno ztratit rovnováhu a jen těžko koordinovat pohyby svého těla, mohl obviněný vědět, že mu může způsobit pád. Tvrdý povrch na místě konfliktu - asfaltová vozovka - přispěl do značné míry k následku, který byl poškozenému způsoben. Ztížené byly i světelné podmínky, neboť konflikt se odehrával v nočních hodinách, proto i pro poškozeného bylo méně snadné se potřebně zorientovat. Veškeré tyto okolnosti mohl obviněný svými smysly vnímat, a i správně vyhodnotit vzhledem ke svým osobním poměrům, přestože nevěděl, že může poškozenému způsobit smrt. Bezohledné chování obviněného k poškozenému umocňuje skutečnost, že ani poté, co zanechal poškozeného ležet na zemi, nevyvinul žádné úsilí k tomu, aby mu zavolal první pomoc nebo si ověřil, v jakém stavu se poškozený nachází, a z místa činu naprosto lhostejně odjel. Uvedené rovněž poukazuje na to, jakou úctu a jaký postoj obviněný chová k životu a zdraví. Za daných okolností Nejvyšší soud neshledal opodstatnění, aby u obviněného byla použita mírnější právní kvalifikace skutku podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, neboť u této skutkové podstaty se jedná o nedbalostní ublížení na zdraví. Naopak, zvolenou právní kvalifikaci skutku jako zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, je třeba označit za zcela správnou. Nutno podotknout, že dostatečně mírnějšího posouzení se obviněnému dostalo v rámci mimořádného snížení trestu odnětí svobody, kdy odvolací soud využil tohoto moderačního oprávnění a obviněnému snížil trest pod dolní hranici trestní sazby. V rovině trestu tak zohlednil, že obviněný se dopustil situačně podmíněného deliktu, motivovaného jednak mstou, a byl vyvolán fyzickým konfliktem poškozeného se svědky L. Z. a R. L. a že obviněný přijel společně s J. B. těmto svědkům pomoci z důvodu, že je na místo činu přivolali.

Na podkladě všech uvedených okolností Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by na jeho podkladě musel přezkoumat napadené usnesení a předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. června 2014

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru