Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 685/2006Usnesení NS ze dne 20.06.2006

EcliECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.685.2006.1
Důvod dovolání

265b/1e,265b/1g


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 685/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2006 o dovolání, které podal obviněný R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 5 To 582/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 265/2000, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 2 T 265/2000, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako zaměstnanec firmy B., s.r.o., se sídlem Ú. n. L. na základě řádně uzavřené pracovní smlouvy v postavení číšník – barman na provozovně ve dnech 24.,25. a 26.1. 2000, řádně neodvedl denní tržbu na určené místo, peníze si ponechal pro svoji potřebu a firmě B., s.r.o., tak způsobil škodu ve výši 12.246,- Kč.“ Za tento trestný čin a za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 3 T 102/2002, byl odsouzen podle § 250b odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené firmě B., s. r. o., Ústí nad Labem částku 12.246,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 5 To 582/2004, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a dále za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl (obviněný) uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 3. 2002, č. j. 3 T 136/2001-59, podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm b) tr. zák. do věznice s dozorem. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 3. 2002, č. j. 3 T 136/2001-59, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutek je v rozsudcích soudů obou stupňů nejasně popsán, a zdůraznil, že v přípravném řízení ani v řízení před soudy obou stupňů nebyla zachována pravidla „fair procesu“, když v rozporu s právní úpravou nebyla objektivně zjištěna výše škody. Dále uvedl, že zůstalo neobjasněno, zda je pravdivé jeho tvrzení podle něhož pracoval v provozovně již koncem roku 1999 nebo až od 3. 1. 2000. Soud přitom odmítl jeho návrhy na provedení důkazů, z nichž jedině mohlo být zjištěno, zda je svědkyně T., na základě jejíhož tvrzení byla stanovena výše škody, skutečně věrohodná. V souvislosti s tím konstatoval, že nebyly provedeny objektivní důkazy ke zjištění, jakým způsobem bylo zajištěno zboží na baru a jakým způsobem byly zajištěny peníze. Soudy podle jeho slov vyšly zcela jednostranně z výpovědi svědkyně T., jí provedeného vyčíslení škody a výpovědi svědka M., který byl ekonomicky odkázán na svědkyni T.

V další části dovolání dovolatel zdůraznil, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že si ponechal jen peníze za mzdu a zbytek předal svědku M., nikdy nebylo prokázáno, že by odnesl ke škodě poškozeného částku převyšující 12.000,- Kč, a nebylo ani vyloučeno, že schodek vznikl jiným způsobem, přičemž rozvedl argumenty na podporu těchto tvrzení. Za hlavní nedostatek označil neprovedení důkazů v jeho prospěch. Dovolací důvod podle jeho slov spočívá v nesprávném posouzení skutku, kdy nebylo bezpečně prokázáno, že by došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, a byly porušeny základní zásady trestního řízení, zejména zásada in dubio pro reo, zásada presumpce neviny a zásada fair procesu. Pokud částka, kterou si ponechal, nepřevyšovala částku 5000,- Kč, nebylo trestní stíhání přípustné.

Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté co stručně zrekapituloval rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i argumentaci dovolatele, konstatoval, že argumenty uplatněné v dovolání nelze jako základ deklarovaných dovolacích důvodů akceptovat. Pokud totiž jde o tvrzenou vadu spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení, pak dovolatel nerozlišuje mezi oběma variantami dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. a žádným z uplatněných argumentů nepoukazuje na vadu spočívající v nesprávné aplikaci hmotného práva trestního respektive jiného právního odvětví. Námitky proti rozsahu dokazování a způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, popřípadě proti skutkovým zjištěním soudem nenaplňují tento důvod dovolání, ale ani žádný jiný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. Námitka, že v případě škody nižší než 5000,- Kč by bylo trestní stíhání obviněného nepřípustné, je irelevantní. Nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu § 256b odst. 1 písm. e) tr. ř. může být založena výlučně některým z důvodů definovaných v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., přičemž žádný takový důvod není v dovolání tvrzen ani objektivně nenastal. Ani v tomto případě tedy námitka dovolatele nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, jak jsou zakotveny v ustanovení § 256b odst. 1 tr. ř. Státní zástupce dále uvedl, že ohledně požadavku, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu trestu, nebylo zjištěno, že by předseda senátu soudu prvního stupně učinil návrh podle § 265h odst. 1 tr. ř., a není ani důvod k rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil státní zástupce ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, které lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný R. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení, jejíž existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004). Takový důvod však není dovolatelem namítán. Z uvedeného je zřejmé, že uplatněné dovolací námitky ve skutečnosti tento dovolací důvod nenaplňují.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, v souvislosti s tím porušení procesních zásad presumpce neviny, in dubio pro reo a fair procesu a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahují se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Pouze obecně - v podstatě citací ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - bez konkrétní hmotně právní argumentace, a to z uvedených procesních (skutkových) výhrad vyvozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.

Obiter dictum lze poznamenat, že skutková zjištění, jež soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily a odůvodnily, nejsou v nesouladu s jejich právním posouzením jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání ve vztahu k tomuto důvodu uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, o něž se dovolání opírá, proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě takový návrh neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. června 2006

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru