Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 676/2017Usnesení NS ze dne 22.06.2017

HeslaHodnocení důkazů
Pokus trestného činu
Těžké ublížení na zdraví úmyslné
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.676.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 676/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2017 o dovolání, které podala obviněná L. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 8 To 124/2016-497, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 3/2016, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. sezrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 8 To 124/2016-497, jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze dne 18. 10. 2016, č. j. 42 T 3/2016-452, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 42 T 3/2016-452, byla obviněná L. V. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že

dne 30. 4. 2015 v době kolem 11.20 hodin, v ul. T. v P. si boucháním na dveře a za užití vulgárních nadávek vynutila vstup do bytu číslo .... v .. patře domu, který obývá její bývalý přítel Š. F., jenž jí do bytu vpustil, přičemž v té době byla v bytě přítomna i poškozená V. M., po vpuštění do bytu začala slovně a fyzicky napadat střídavě poškozenou V. M. a Š. F., při tomto ze stolku shodila na zem televizi a notebook, dále převrhla dřevěný stolek, poté co poškozená V. M. odešla do ložnice, vzala zřejmě v kuchyňském koutě bytu přesně nezjištěný nůž, pravděpodobně kuchyňský nůž s černou rukojetí o celkové délce 29 cm a délkou čepele 15-20 cm, se kterým za poškozenou vstoupila do ložnice, kde v úmyslu způsobit jí těžkou újmu na zdraví, opakovaně zaútočila popsaným nožem směrem na břicho poškozené, která se tomuto útoku částečně ubránila tím, že se pokusila uhnout a rukama jej odrazit, tímto poškozené V. M. způsobila povrchní řeznou ránu na levém boku a na bicepsu levé ruky, a dále nejméně střední silou jí způsobila bodné poranění břicha s vbodem délky 2 cm vpravo v pažní čáře, kdy bodný kanál délky 8 cm probíhal tečně k břišní stěně podkožím nad 10. žebrem, následně se poškozené V. M. podařilo zachytit její ruku, v níž nůž držela, což vedlo k jeho vyražení či vypadnutí, poté již v dalším útoku proti poškozené nepokračovala, z nočního stolku vzala finanční hotovost ve výši 300 Kč, náležející poškozené a dále její mobilní telefon zn. Sony Expiria nezjištěného typu a výrobního čísla v hodnotě cca 2.000 Kč a snažila se z bytu odejít, poškozená ji v předsíni bytu doběhla, strčila do ní a křičela, aby ji telefon vrátila, přitom obviněné vypadly na zem peníze i telefon, který se při pádu rozbil, obviněná následně sebrala 300 Kč a z bytu odešla, poranění poškozené V. M. si vyžádalo převoz RZS k lékařskému ošetření ve FN Královské Vinohrady, přičemž při takto vedeném způsobu útoku na poškozenou – bodnutí nožem do břicha mohlo dojít k bodnému poranění jater či pravé plíce a krvácení do břišní dutiny, tedy k poranění bezprostředně ohrožující život v důsledku velkých krevních ztrát, kdy k tomuto díky aktivní obraně poškozeného nedošlo, a uvedeného jednání se dopustila přesto, že byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 9 T 92/2003 ze dne 28. 4. 2004, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 290/2004, odsouzena pro trestný čin ublížení na zdraví podle ust. § 222 odst. 1 tr. zákona a trestný čin výtržnictví podle ust. § 202 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s dozorem, z jehož výkonu byla podmíněně propuštěna dne 29. 6. 2007 se stanovením zkušební doby 3 let, v níž se osvědčila.

2. Obviněná byla odsouzena podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. d), f) tr. zákoníku jí byla dále uložena přiměřená omezení a přiměřené povinnosti spočívající v tom, aby se podrobila vhodným programům psychologického poradenství a aby se zdržela neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 150 T 39/2015, který nabyl právní moci dne 22. 8. 2015, jakož další na tento výrok obsahově navazující rozhodnutí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, a. s., regionální pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj částku 2.588 Kč.

3. O odvolání státní zástupkyně a obviněné rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 8 To 124/2016 - 497, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byla uznána vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 150 T 39/2015, který nabyl právní moci dne 22. 8. 2015, podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 5 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad její osobou.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla obviněná prostřednictvím obhájkyně JUDr. Kláry Long Slámové dovoláním, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v nesprávném hmotně právním posouzení skutku, jenž podle jejího tvrzení nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Soudům vytýká, že vycházely z důkazů, které nebylo možné procesně použít, a že některé důkazy nesprávně interpretovaly.

5. V části II. dovolání namítla, že ve věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Vady spatřuje v popisu skutku, kdy převážná část nemá oporu v žádném procesně použitelném důkazu. Odvolací soud se nevypořádal s její námitkou, že popis skutku obsahuje obvinění, která nemají odraz v provedeném dokazování, a tedy s ním jsou v extrémním rozporu“. V žádné procesně použitelné výpovědi ze strany poškozené nezaznělo, že by jí byla způsobena škoda na věcech. Rozpor spatřuje i v otázce existence povrchní řezné rány na bicepsu a levém boku, jakož i v otázce, která z osob přinesla do ložnice nůž. Chybným shledává i popis zranění, neboť se nejednalo o poranění břicha, nýbrž o bodné poranění pravého boku v úrovni 10. žebra.

6. V části III. dovolání obviněná namítá procesní nepoužitelnost důkazů s ohledem na § 213 odst. 1 tr. ř. a má za to, že se soudy dopustily pochybení, když provedly výslech policistů o tom, co jim měly sdělovat osoby M. a F., a když tyto výslechy zahrnuly do svých hodnotících úvah. Dovolatelka tvrdí, že vyjádření těchto osob obsažená v úředním záznamu nelze použít jako důkaz a že ustanovení trestního řádu nelze obcházet tím, že policista bude při hlavním líčení interpretovat to, co mu tyto osoby sdělily. Výpovědi osob Z. a V. proto považuje za procesně nepoužitelné. S ohledem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 15/04 a sp. zn. I. ÚS 483/03 má za to, že jako důkaz nelze použít nejen výslechy policistů, kteří úřední záznamy pořizovali, ani znalecký posudek, který z těchto důkazů vycházel. Extrémní rozpor s provedenými důkazy spatřuje s poukazem na výpovědi poškozené V. M. a Š. F. ve skutečnosti, že tyto neposkytují žádný obraz o tom, že u poškozené mělo dojít ke zraněním, s nimiž operuje odvolací soud na str. 5 rozsudku a jimiž odůvodnil použitou právní kvalifikaci.

7. V části IV. dovolání akcentuje dovolatelka svůj nesouhlasný názor k restriktivnímu výkladu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůrazňuje, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. V návaznosti na toto vymezení předkládá alternativní varianty skutkového děje [ad a) až e)], které podle ní vyplývají z provedeného dokazování a činí závěr, že v situaci, kdy nelze určit, kdo konkrétně se na vzniku následku podílel, nelze uzavřít, že by zavinění na následku nesla ona. Z hlediska vzniku následku se dovolatelka přiklání k závěrům znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Vojáčkem, soudům vytýká porušení zásady zákonnosti trestního procesu a zásady presumpce neviny a namítá, že účelem trestního řízení je i „fair“ proces. Má za to, že soudy se nesmějí stavět do role pomocníka veřejné žaloby usilujícího o odsouzení.

8. V posuzované věci (část V. dovolání) podle dovolatelky nedošlo k naplnění znaků ublížení na zdraví, ani pokusu těžké újmy. To vyvozuje z výpovědí poškozené a znalce MUDr. Vojáčka. Z procesně použitelných vyjádření nelze usoudit, že by poškozená byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu nejméně jednoho týdne. Odvolací soud podle jejího tvrzení připustil, že zranění poškozené bylo bagatelní. Soudy při právním posouzení vůbec nevzaly v úvahu provedené důkazy, a to výpověď poškozené a oba znalecké posudky. Ze znaleckého posudku podle obviněné plyne, že vznik těžkého následku by byl podmíněn zcela jiným útokem. Zdůrazňuje, že v místě vbodu nejsou žádné životně důležité orgány, nejednalo se o vbodnutí do břicha, nýbrž do pravého boku. S oporou o znalecké posudky tvrdí, že nemohlo dojít ke vzniku těžšího následku, a s poukazem na odbornou literaturu a judikaturu dodává, že úmysl u pokusu trestného činu musí zahrnovat skutečnou vůli dokonat trestný čin. Aby u poškozené mohlo dojít ke způsobení těžké újmy, musely by nastat zcela jiné okolnosti, pokud jde o intenzitu, místo vbodu a směr útoku.

9. Závěrem dovolání obviněná navrhla (část VI. dovolání), aby Nejvyšší soud z důvodu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze.

10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž k námitkám uvedeným v části II. dovolání uvedl, že nesdílí hodnocení dovolatelky o nesprávné právní kvalifikaci skutku. Vycházeje z obsahu tzv. skutkové věty dochází k závěru, že obviněná se pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustila. Skutková zjištění soudů je nezbytné podle jeho názoru kvalifikovat jako pokus předmětného zločinu, protože šlo o jednání, které bezprostředně směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené. Obviněná jednala úmyslně a těžká újma na zdraví poškozené nevznikla jen díky náhodě. Svého činu se navíc dopustila opětovně. Stran právní kvalifikace proto odkázal na str. 16–18 rozsudku městského soudu. Co se týče tvrzeného užití nepoužitelných důkazů, dal obviněné v souladu s názorem vrchního soudu prezentovaným na str. 4–5 jeho rozsudku částečně za pravdu. Částečná důvodnost dovolání v uvedeném směru však nemá vliv na věcnou správnost přezkoumávaných rozhodnutí, neboť k závěru o vině obviněné lze dojít i bez obsahu úředních záznamů, na které městský soud ne zcela správně poukazoval. Krom toho jde o výtku nepřiřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod.

11. Pokud jde o vytýkanou nesprávnou interpretaci provedených důkazů, nelze podle státního zástupce tuto výtku pod uplatněný dovolací důvod přiřadit. Navíc není důvodná ani v obecné rovině. Provedené důkazy byly totiž hodnoceny nejen logicky, nýbrž i v souladu s prostou životní zkušeností, a to nejen jednotlivě, nýbrž i ve vzájemných souvislostech. Kromě toho platí, že se soudy vypořádaly i s existencí možných rozporů a neopomněly žádnou podstatnou okolnost. O řádném hodnocení důkazů, které je prosté jakékoliv libovůle, svědčí dobře samotný obsah dotčených rozhodnutí, viz zejména str. 12-16 rozsudku městského soudu. Prostý nesouhlas obviněné s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily, není důvodem pro zásah dovolacího soudu. Obviněná má sice právo v rámci své obhajoby předkládat alternativní skutková zjištění, resp. prosazovat alternativní hodnocení důkazů, nicméně v dovolacím řízení je to již zásadně vyloučeno. Bylo by to možné jen v případě, pokud by existoval extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. K tomu však v řešené věci nedošlo. Pokud jde o obviněnou výslovně zmiňovanou otázku věcné škody, povrchních zranění a toho, že rána směřovala spíše než do břicha na bok, pak případné rozpory stran těchto okolností nemohou být důvodem pro případný kasační zásah dovolacího soudu, protože nemají vliv na shora popsaná rozhodná skutková zjištění, na jejichž základě lze na spáchání předmětného zločinu jednoznačně usuzovat. Naplnění znaků předmětného zločinu lze dovodit z jiných okolností než z těch, které obviněná označuje za extrémně rozporné. Totiž pokud jde o povrchové zranění a věcnou škodu, pak se nejedná o okolnosti, které by měly bezprostřední význam z hlediska naplnění skutkové podstaty (pokusu) daného zločinu. Pokud jde o to, zda došlo k bodnutí do břicha či spíše do boku, pak platí, že těžké, závažné poranění lze stejně dobře způsobit jak bodnutím do břicha, tak i bodnutím do boku, protože s ohledem na střední intenzitu bodnutí a užitý nástroj by vážnou poruchu zdraví mohly způsobit obě formy bodnutí. Navíc v řešeném případě se podle jeho názoru jedná pouze o formální otázku, neboť podstatné je, že z příslušných znaleckých posudků vyplývá, že ta konkrétní rána, kterou obviněná zasadila poškozené, mohla poranit játra či plíce a způsobit krvácení do břišní dutiny.

12. K námitkám pod bodem III. (stran výpovědí svědků Z. a V.) uvádí, že danou námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, navíc ji nepovažuje za důvodnou ani v obecné rovině. Výslechem zmíněných svědků totiž v konkrétním případě nebyl obcházen zákon v tom směru, aby vypovídali o tom, co je obsahem nepoužitelného úředního záznamu, a takto „nahrazovali“ obsah úředního záznamu svou výpovědí. Svědci primárně vypovídali o tom, co na místě svými smysly vnímali, resp. co viděli a slyšeli, aniž by se jednalo o úřední záznam o podaném vysvětlení. Ostatně v situaci, kdy se na místě činu nacházela pobodaná poškozená, které bylo nutno poskytnout první pomoc, mohlo být jen těžko žádáno formální vysvětlení ve smyslu trestního řádu. Vrchní soud tedy nepochybil, pokud námitku nepoužitelnosti výpovědí svědků Z. a V. na str. 5 svého rozsudku odmítl. K námitce, kterou obviněná zpochybňuje znalecké posudky, a to proto, že znalci podle ní nesprávně vycházeli z procesně nepoužitelných úředních záznamů, uvádí, že není vadou znaleckého posudku, pokud znalec zohlední např. též vysvětlení obsažená v úředních záznamech. Starší judikatura (výslovně R 46/1988), dle které nebylo možno, aby znalec vycházel z vysvětlení osob, která byla opatřena před zahájením trestního stíhání, se totiž v současnosti neuplatní.

13. K námitkám pod bodem IV. státní zástupce uvádí, že nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Současně však ve vztahu k nim rozvedl, že klíčové je skutkové zjištění obsažené v tzv. skutkové větě, které lze z provedených důkazů dovodit. Jde nejen o výpovědi svědků V., Z. a F., kteří shodně vypověděli, že jim poškozená řekla, že byla bodnuta, nýbrž jde i o výpověď samotné poškozené. Ta je sice poněkud zmatená a nejednoznačná, nicméně vyplývá z ní bezpečně, že předmětné poranění utrpěla poškozená právě v rámci potyčky s obviněnou, když konflikt vyvolala právě obviněná. O vině obviněné tedy svědčí nejen výpovědi svědků a poškozené, nýbrž i lékařské zprávy a znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, popisující povahu poranění a mechanismus jeho vzniku, a dle kterých je nepravděpodobné, že by se poškozená takto bodla sama, jakož i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, ze kterého je patrné, že obviněná má osobnostní předpoklady k tomu, aby jednala tak, jak vzaly za prokázané soudy, když navíc bylo zjištěno, že typově shodné trestné činnosti se dopustila již v minulosti. V podrobnostech poukázal na str. 12–16 rozsudku městského soudu. V daném případě nebyl důvod pro zproštění obviněné obžaloby s odkazem na zásadu in dubio pro reo. K námitkám obsaženým pod bodem V. dovolání odkázal na svůj závěr o správnosti právní kvalifikace.

14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.

b) vlastní posouzení

21. Námitky, jež obviněná ve svém dovolání vznáší, s výjimkou úvahy, na niž je reagováno níže, není možno pokládat za námitky hmotně právního charakteru, jež by pro svoji povahu byly podřaditelné pod obviněnou uplatněný důvod dovolání. Argumentace dovolatelky se tak zdánlivě uplatněnému důvodu dovolání vymyká, když na první pohled by bylo lze usoudit, že vůbec není způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit. K opačnému závěru lze dojít (viz níže), a toho se obviněná výslovně domáhá, jedině v situaci akceptace jejího tvrzení o existenci namítaného extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů s obsahem provedeného dokazování, resp. obsahem důkazů, z něhož jsou tyto závěry vyvozovány (dále jen „extrémní nesoulad“ nebo „extrémní rozpor“).

22. Z důvodu toho, aby dovolací soud splnil to, co ve vztahu k jeho rozhodování zdůraznil ve svých nálezech Ústavní soud (aniž by bylo nezbytné zmiňovat veškerá jeho rozhodnutí danou otázku řešící, dostačuje odkázat na nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), přezkoumal Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadená rozhodnutí na podkladě námitek v mimořádném opravném prostředku uplatněných (zejména důvodnosti tvrzení o existenci extrémního nesouladu) a dospěl k následujícím poznatkům.

23. Obviněná namítá, že extrémní nesoulad je dán z toho důvodu, že skutkové zjištění soudů nižších stupňů, jak je vyjadřuje tzv. skutková věta výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, nemá podklad v provedených důkazech. Jak plyne z výše uvedeného (bod 5.), nepodloženost skutkových zjištění soudů se má týkat škody způsobené na věcech poškozené, rozsahu zranění způsobených poškozené a otázky existence nože v ložnici (osoby, jež ho přinesla a motivace tohoto jednání).

24. K otázce extrémního nesouladu je v obecnosti nezbytné zmínit to, že k jeho výskytu dochází v situaci, kdy skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.

25. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

26. Dále je potřebné opakovaně zdůraznit, že dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzuje zejména (přihlédnout může i ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí) na základě zhodnocení popisu skutku vyjádřeného v tzv. skutkové větě výroku o vině, kterýžto jako nositel informace o skutkovém stavu je pro Nejvyšší soud zásadně závazný. Ve vztahu k němu posuzuje, zda dostatečně vyjadřuje znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu, jímž byl pachatel skutku uznán vinným (tj. vlastní důvodnost a správnost jeho subsumpce pod zákonné znaky uvedené v tzv. právní větě výroku o vině). Třeba však dodat, že tato vázanost se může uplatnit jen tehdy, mají-li skutková zjištění soudů skutečně dostatečné ukotvení v jím hodnocených důkazech, jež musí splňovat požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř.

27. Nejvyšší soud obecně vychází z popisu skutku tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, potažmo soudem odvolacím. Jejich skutkové závěry může korigovat pouze v případě, kdy by mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními existoval extrémní nesoulad. Protože na úrovni tohoto posuzování je pozice dovolacího soudu srovnatelná s pozicí Ústavního soudu (např. z důvodu nutnosti respektovat zásadu bezprostřednosti nemůže sám a odlišně hodnotit důkazy provedené jinými orgány činnými v trestním řízení, v daném případě soudy nižších stupňů) a protože kasaci pravomocného rozhodnutí v řízení dovolacím nemůže založit existence vady nedosahující úrovně porušující právo obviněného na spravedlivý proces, musí i z toho hlediska dovolací soud hodnotit, zda vytýkaná vada má význam pro vlastní rozhodnutí (hodnoceno z uvedeného aspektu).

28. Dovolatelka byla odsouzena pro trestný čin zařazený do hlavy první, dílu druhého zvláštní části tr. zákoníku (Trestné činy proti zdraví), a proto toliko v rámci skutkových zjištění, která jsou významná pro soudy užitou právní kvalifikaci – pro subsumpci skutku pod znaky vymezené § 21 odst. 1 tr. zák. a § 145 odst. 1 tr. zákoníku ­– má smysl posuzovat existenci namítaného extrémního nesouladu. Třeba dodat, že omezení zhodnocení na danost znaků základní skutkové podstaty má své opodstatnění v námitkách dovolatelky, která skutkový základ ani právní důvodnost užití znaku kvalifikované skutkové podstaty nikterak nezpochybňuje, neboť to z hlediska zájmů obhajoby ani není nezbytné (užití kvalifikačního znaku je možné jen v případě existence znaků základní skutkové podstaty trestného činu, jež je dovoláním zpochybňována).

29. V dovolacím řízení se proto není třeba zaobírat otázkou, zda a do jaké míry jsou důkazně podložena ta zjištění soudů, která s právním posouzením skutku bezprostředně nesouvisí („… z nočního stolku vzala finanční hotovost ve výši 300 Kč, náležející poškozené a dále její mobilní telefon zn. Sony Expiria nezjištěného typu a výrobního čísla v hodnotě cca 2.000 Kč a snažila se z bytu odejít, poškozená ji v předsíni bytu doběhla, strčila do ní a křičela, aby ji telefon vrátila, přitom obviněné vypadly na zem peníze i telefon, který se při pádu rozbil, obviněná následně sebrala 300 Kč a z bytu odešla, …“).

30. Obviněná dále extrémní nesoulad spatřuje ve vztahu ke zjištění soudu, že „… vzala zřejmě v kuchyňském koutě bytu přesně nezjištěný nůž, pravděpodobně kuchyňský nůž s černou rukojetí o celkové délce 29 cm a délkou čepele 15-20 cm, se kterým za poškozenou vstoupila do ložnice,…“. Ve vztahu k tomuto zjištění namítá, že nemá oporu v žádném procesně použitelném důkazu. Takové tvrzení však nemůže důvod ve smyslu zjevného nelogického závěru založit. Pokud by daný rozpor měl mít původ v tom, že není dovoditelný z výpovědí poškozené V. M. a svědka Š. F., jejichž obsah dovolatelka zmiňuje na str. 5 svého dovolání, pak je nezbytné připomenout, že z napadených rozhodnutí neplyne, že by skutkový základ věci uvedené soudy budovaly na označených důkazech. Zaujímají k nim totiž vcelku jednoznačné stanovisko (viz str. 12 a 13 rozsudku nalézacího soudu, jenž obě výpovědi označuje za „nepříliš věrohodné“, resp. v případě výpovědi poškozené tuto označuje přímo za podanou „účelově, aby nebyla obžalovaná shledána vinnou“).

31. Dovolací argumentace obviněné nemá dostatečný potenciál ke zvrácení tohoto hodnocení označených důkazů, neboť soud logicky zpracovává a posuzuje uváděné rozpory (výpověď poškozené) či uvedení údajů svědčících obhajobě se značným časovým odstupem (výpověď svědka F.). Při odmítnutí pravdivosti údajů těchto svědků (a tím verze, že nůž do ložnice přinesla poškozená), se zcela logicky – s oporou o výsledky ohledání místa činu (viz protokol na č. l. 285-289 a fotodokumentace na č. l. 383-392) – nabízí tento skutkový závěr, jenž není nezbytné označit za spekulativní. Nalezení většího počtu nožů v kuchyňském koutě, tedy v té části bytu, kde se zpravidla nacházejí, a nezjištění žádných skutečností, které by odůvodňovaly jeho přítomnost v ložnici (např. z důvodu konzumace jídla), kde se běžně nože nevyskytují, poskytuje podle dovolacího soudu dostatečnou oporu pro tento dílčí skutkový závěr soudů nižších stupňů.

32. Naopak zdánlivě nepodstatná problematika dalších drobnějších poranění poškozené, která podle zjištění soudů měla utrpět („… poškozené způsobila povrchní řeznou ránu na levém boku a na bicepsu levé ruky…), vnáší do posuzování věci poněkud jiné světlo, neboť již přímo souvisí s otázkou právního posouzení činu dovolatelky. Nelze totiž ani v obecnosti tvrdit, že nezbytně ke stejným právním závěrům je možno dospět, pokud se předmětem posouzení jednání pachatele – podle zjištění soudů obviněné – stane atak, jehož podstatou je opakovaně se projevující snaha zasáhnout poškozeného bodnořezným nástrojem (jak je ve skutkové větě odsuzujícího výroku popsáno), a na straně druhé útok, který se projeví jediným aktivním pohybem vůči tělu poškozeného.

33. Absence popisu těchto zranění v lékařské zprávě o ošetření poškozené (č. l. 194) sice nevylučuje, že této byla tato drobnější poranění dovolatelkou rovněž způsobena, zejména uváží-li se celkový přístup poškozené k otázce objasňování rozhodných skutečností, avšak jejich existence musí být důkazně podložena. Lze sice poukázat na fakt, že lékařská zpráva zmiňuje negativní přístup ošetřované v otázce náležitého zjištění základního poranění, od něhož se odvíjí právní kvalifikace skutku („Částečně limitovaná vyšetřitelnost pravého laterálního okraje jater – pacientka odmítla sejmutí náplasťového krytí v místě bodné rány.“), z čehož může pramenit i to, že tato zpráva neobsahuje údaj, který by se vztahoval k dalšímu, patrně bagatelnímu poranění poškozené, avšak nezpochybnitelný pozitivní závěr o existenci takových zranění z těchto poznatků vyvodit nelze.

34. Snaha poškozené o omezení údajů, které by svědčily v neprospěch obviněné a tvořily skutkový základ pro posouzení její viny (hodnocená soudem jako vedená snahou zabránit jejímu trestnímu postihu), je zřetelná i z jejích projevů učiněných ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení. Dostačuje připomenout její počáteční vyjádření při výslechu dne 1. 10. 2015 („Nejradši bych obvinila Š. F. …on je strašný manipulátor…atd.), jež pak umožňuje nastínění skutkové varianty předkládané v dovolání pod písm. e), tj. jednání třetí osoby. Nicméně dovozování této varianty (ve své podstatě ve vztahu k pachatelství Š. F.) není s ohledem na důkazní situaci (např. soudem zmiňované vyjádření poškozené před zdravotnickými pracovníky – viz lékařská zpráva na č. l. 194) naprosto důvodné. Nelze pominout (viz č. l. 353), že vlastní pobodání oznámil telefonicky dne 30. 4. 2015 v 11.33 hodin právě Š. F., kterého je nutno (nejen s ohledem na bezprostředně navazující šetření, nýbrž i na obsah procesních výpovědí, z nichž se nikde nepodává, že by poškozené měl bodné zranění působit on) jako možného pachatele vyloučit.

35. Toto konstatování současně neznamená, že za požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. odpovídající lze pokládat celková skutková zjištění soudů, jak jsou vyjádřena v dovoláním napadených rozhodnutích.

36. Nejvyšší soud musí přiznat, že obecně nahlíženo, právní závěry ústící do závěru o vině obviněného konkrétním trestným činem, nemůže soud činit na podkladě důkazním řízení náležitě neprokázaných skutečností, resp. úvah, které nemají dostatečné ukotvení v jím provedených důkazech. Apel vyložit veškeré pochybnosti skutkového rázu, jež již nelze rozptýlit dalším dokazováním, v jeho prospěch (princip in dubio pro reo), má svůj základ v jeho základních právech, jež musí být důsledně respektována. Z tohoto pohledu proto bylo zásadní rozhodnout, zda skutková zjištění soudů učiněná ve vztahu k jednání dovolatelky (ve své podstatě převzatá z žalobního návrhu), mají dostatečné důkazní opodstatnění.

37. V posuzované věci je stěžejní to zjištění, že odvolací soud se s námitkami obviněné uplatněnými v jejím řádném opravném prostředku, jimiž brojila vůči soudem užité právní kvalifikaci skutku, vypořádal tak, že se opřel o skutková zjištění nalézacího soudu, aniž však v dostatečném rozsahu reagoval na ty odvolací námitky, jimiž zpochybňovala vlastní odůvodněnost skutkových závěrů a jejich podloženost procesně využitelnými důkazy.

38. Je nepopiratelným faktem to, že právě i s uvážením existence poranění, která dovolatelka zpochybňuje [str. 5 jeho rozsudku: „Nelze pominout, že obžalovaná (míněno poškozená) neutrpěla nožem pouze jedno zranění, ale celkem tři: řeznou ránu na levém boku, řeznou ránu na bicepsu levé ruky a bodné poranění břicha 2 cm vpravo v pažní čáře,“, resp. 6: „… obžalovaná zaútočila nožem do oblasti trupu poškozené, a to opakovaně silou přinejmenším střední intenzity…“], resp. opakovanosti jednání dovolatelky a aktivní obrany poškozené (tamtéž: „… přičemž čepel nože nenašla svůj cíl zejména v důsledku aktivní obrany poškozené.“), vyhodnotil odvolací soud řádný opravný prostředek obviněné jako nedůvodný.

39. S ohledem na citované pasáže rozsudku odvolacího soudu je nezbytné dojít k poznatku, že svůj závěr o důvodnosti soudem prvního stupně dovozené právní kvalifikace skutku nevybudoval na zohlednění pouze nejzávažnějšího (a v lékařské zprávě popsaného a znaleckými posudky zhodnoceného) poranění, jehož mechanismus vzniku a hrozící možné následky vyjadřuje odsuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve skutkovém zjištění, že dovolatelka „… zaútočila popsaným nožem směrem na břicho poškozené, …, a dále nejméně střední silou jí způsobila bodné poranění břicha s vbodem délky 2 cm vpravo v pažní čáře, kdy bodný kanál délky 8 cm probíhal tečně k břišní stěně podkožím nad 10. žebrem, …., přičemž při takto vedeném způsobu útoku na poškozenou – bodnutí nožem do břicha mohlo dojít k bodnému poranění jater či pravé plíce a krvácení do břišní dutiny, tedy k poranění bezprostředně ohrožující život v důsledku velkých krevních ztrát, kdy k tomuto díky aktivní obraně poškozeného nedošlo…“, nýbrž i na zhodnocení dalších skutečností popsaných ve své komplexnosti v odvoláním napadeném rozsudku soudu prvního stupně.

40. Při daném poznatku se nelze vyhnout posouzení důvodnosti námitky dovolatelky, že skutková zjištění soudů nižších stupňů (tj. ta, jež byla podkladem pro závěr odvolacího soudu o správnosti užité právní kvalifikace skutku) nejsou odvoditelná z (procesně účinných) důkazů. Důvodnost takového tvrzení by totiž existenci namítaného extrémního nesouladu nutně založila.

41. Při porovnání tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku rozsudku nalézacího soudu s vymezením jednání obviněné v tzv. žalobním návrhu je třeba dojít k poznatku, že tyto jsou identické. Je tudíž zřejmé, že soud prvního stupně zcela převzal skutkové závěry, z nichž vycházel při podání obžaloby státní zástupce, aniž by v odůvodnění svého rozsudku v konkrétnosti uvedl, v jakém důkaze má svůj podklad ten či onen dílčí skutkový závěr. Pokud by tomu tak bylo, musel by nutně dojít k poznatku, že již popis skutku v podané obžalobě vychází z údajů obsažených v soudním řízení procesně nepoužitelných důkazech (úředních záznamech, jejichž využitelnost je vázána na projev vůle obviněného a státního zástupce – při aplikaci § 211 odst. 6 tr. ř.), tj. z údajů, jež nemají svoji obdobu v důkazech, které by mohl soud za základ svých skutkových zjištění pojmout (např. ve výpovědích poškozené ze stadia přípravného řízení).

42. Nejvyšší soud musí v daných souvislostech poukázat na fakt, že zatímco o poraněních na levém boku a bicepsu levé ruky se poškozená zmínila při podání vysvětlení dne 4. 5. 2015 (viz č. l. 193), kde je obsažen i údaj („Jak došlo k mému pořezání na pravé ruce, nevím.“), ve svědeckých výpovědích ze dne 1. 10. 2015 (č. l. 135 a násl.) a ze dne 7. 1. 2016 (č. l. 143 a násl.) již informace o těchto drobnějších poraněních obsažena není. Stejně tak výpovědi svědků Z. (č. l. 434 a násl.) a V. (č. l. 436 a násl.) neobsahují údaj o poranění levého boku poškozené, které zmínil jimi sepsaný úřední záznam (č. l. 252).

43. Co se týče znaleckých posudků z odvětví zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,

ani v nich nelze shledat oporu pro skutkový závěr soudů nižších stupňů, že dovolatelka „opakovaně zaútočila popsaným nožem směrem na břicho poškozené“. Takový závěr by bylo možno z posudků převzít tehdy, pokud by byl výsledkem odborného zhodnocení znalci zkoumaného poranění, jež by bylo takového charakteru, že by jeho vznik nebyl objasnitelný útokem sestávajícím z jediného výpadu vůči tělu poškozené. Tak však výsledky znaleckého zkoumání interpretovat nelze (s ohledem na výchozí stav spočívající v popisu jediného poranění v lékařské zprávě).

44. Nutno dodat, že dovolací soud sice sdílí stanovisko prezentované ve vyjádření státního zástupce, že znalec se při zpracování posudku může opírat i o informace obsažené v neprocesních záznamech (což souvisí s možností zpracování znaleckého posudku i ve stadiu předcházejícím zahájení trestního stíhání obviněného, kde je jejich výskyt v takových podkladech častý), vyloučeno však je, aby soud svá skutková zjištění vybudoval na údajích obsažených v tzv. nálezové části posudku, v níž informace z materiálů procesně nevyužitelných v řízení soudním (ve věci posuzované údaje poškozené obsažené v úředním záznamu s ní sepsaným) obsaženy bývají.

45. Dovolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že tvrzení dovolatelky o existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a skutkovým zjištěním a právním posouzením skutku odpovídá reálnému stavu. Založily-li soudy své závěry o právní kvalifikaci skutku na podkladě skutkových zjištění, která nemají oporu v procesně účinných důkazech (konkrétně na tvrzení o opakovaném útoku dovolatelky nožem na břicho poškozené, jež měl za následek i vznik řezné rány na levém boku a řezné rány na bicepsu levé ruky) vystavily svá rozhodnutí vadě, která – s oporou o ustálený výklad podřazení extrémního nesouladu pod důvod dovolání podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. – naplňuje obviněnou uplatněný důvod dovolání.

46. Nejvyšší soud proto již z dosud uvedených důvodů shledal zákonné podmínky pro kasaci dovoláním napadených rozhodnutí.

47. Přestože dovolací soud již výše vyložil, že procesní vady zpravidla neodůvodňují samy o sobě kasaci dovoláním napadených rozhodnutí a tím ani nezbytnost argumentační reakce dovolacího soudu na ně, jeví se potřebným, aby se alespoň ve stručnosti vyjádřil ke způsobu naložení obou soudů s výpověďmi svědků Z. a V.

48. Pokud jde o námitku obviněné o procesní nepoužitelnosti výpovědi zasahujících policistů (podle obviněné se soudy dopustily „pochybení, když provedly výslech policistů o tom, co jim měly sdělovat uvedené dvě osoby M. a F. a tyto výslechy zahrnul do hodnotících úvah.“), je třeba uvést, že tuto nelze pomíjet, resp. přistupovat k ní nadále způsobem, jenž se odrazil v odůvodnění napadených rozhodnutí. V nich totiž absentuje přesvědčivé odůvodnění toho, proč za podklad svých rozhodnutí převzaly fakticky veškeré údaje, které při svém výslechu soudem svědci uvedli. Soud prvního stupně sice (str. 12 rozsudku) procesní využitelnost těchto výpovědí odůvodnil tím, že „svědci nebyli v postavení policejního orgánu“, z čehož dovodil, že „sdělení poškozené proto nelze považovat za vysvětlení nebo výpověď ve smyslu trestního řízení“, avšak již blíže nerozvedl, z jakých skutečností takové závěry dovozuje. Odvolací soud se se závěrem o procesní využitelnosti těchto výpovědí (včetně údaje sděleného poškozenou, že zranění jí způsobila dovolatelka) ztotožnil na základě argumentace, že uvedení policisté „… se dostavili jako první na místo činu. Jedná se o osoby, které svými smysly bezprostředně vnímaly celkovou situaci na místě činu, jakož i chování a výroky jednotlivých účastníků konfliktu. Jejich výslech k těmto skutečnostem není v rozporu s žádným ustanovením trestního řádu ani s obecnými zásadami trestního řízení a rozhodně nemohou být v předmětné věci diskvalifikováni jako svědci jen proto, že byli následně povinni vyhotovit o svém zákroku na místě činu úřední záznam.“ Odvolací soud proto dospěl k závěru, že „výpovědi o tom, co v průběhu tohoto zákroku viděli a slyšeli, jsou plně procesně využitelné“, z čehož dovodil, že bylo povinností soudu prvního stupně je vyhodnotit v kontextu s ostatními důkazy (str. 5 rozsudku odvolacího soudu).

49. Podle Nejvyššího soudu, a plyne to i z argumentace dovolatelky v jejím mimořádném opravném prostředku, není sporná procesní využitelnost vizuálně vnímaných poznatků obou svědků (otázky osob přítomných na místě činu, stav bytu, zranění prvotně ošetřovaného), nýbrž otázka využitelnosti poznatků získaných audiálním kontaktem (otázka pachatelství). Sporné (podle dovolatelky nepřípustné) je tedy to, zda závěr soudy vyslovený o použitelnosti sdělení svědků lze vztáhnout i k údaji o osobě, která měla bodné zranění způsobit, a to za situace, nebyl-li údaj o dovolatelce, co by původci tohoto zranění, svědky zaznamenán jako spontánní projev poškozené, nýbrž jako odpověď na dotaz jí položený.

50. V daném směru měly soudy obou stupňů své úvahy dále rozvést, neboť za současného stavu se k nim nelze zodpovědně vyslovit. Nejvyšší soud připomíná, že svědkové R. Z. a Š. V. se na ulici T., P. dostavili jako policisté ve službě, kteří byli přivoláni na místo konfliktu svědkyní G. V. Podstatné pro posouzení možnosti využití jejich výpovědí (jako svědkové slyšeni až v řízení soudním) –av tom měly být názory soudů nižších stupňů dále rozvedeny – je zjištění, v jakém postavení se v době zásahu nacházeli a jaké úkony (tj. zda formalizované úkony trestního řízení) na místě vykonávali.

51. Nepochybnou skutečností – a plyne to nejen z jimi sepsaného úředního záznamu, nýbrž i ze svědecké výpovědi svědkyně V. – je to, že se do objektu domu na ul. T. v P. dostavili na základě oznámení o nepřístojném jednání obviněné vůči sousedu svědkyně, tj. vůči Š. F. Z rozsudku nalézacího soudu nelze zjistit, jak vyhodnotil tuto skutečnost. Nabízí se úvaha (jde však jen o dohad), že svůj závěr o procesní využitelnosti výpovědí policistů Z. a V. založil na tom, že skutečnosti svědkyní vnímané, jež přivolání hlídky odůvodnily, rozhodně nezakládaly úvahy o tom, že v daném objektu došlo ke spáchání trestného činu (svědčily o možnosti toho, že obviněnou je páchán delikt na úrovni přestupku, neboť teprve následně od těchto, event. dalších policistů, kteří se na místo činu dále dostavili, se oznamovatelka svědkyně V. dozvěděla, že v bytě došlo k pobodání poškozené).

52. Založil-li nalézací soud svůj závěr o procesní využitelnosti výpovědí svědků včetně údaje o původci bodného poranění na tom, že teprve až po příchodu do bytu, v němž k poranění poškozené došlo, zjistili sami zakročující policisté svými smysly, že v bytě se nacházející V. M. krvácí a má bodné poranění v oblasti pravého boku a zcela logicky se následně, z důvodu poskytnutí odpovídajícího ošetření před příjezdem zdravotnických pracovníků, dotazovali na příčinu vzniku ošetřovaného poranění, měl toto uvést, případně zmínit jiné skutečnosti, z nichž dovodil, že se oba zmínění svědci nevystupovali v postavení policejního orgánu a nečinily úkony trestního řízení.

53. Obdobné lze uvést i ve vztahu k soudu odvolacímu, neboť zatímní způsob odůvodnění procesní využitelnosti výpovědí svědků Z. a V. i ve vztahu k závěru o pachatelství totiž odporuje tomu, co zastává ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012, str. 6, zde s výhradou využitelnosti úředního záznamu z podmínek pozdějším zákonem upravených).

54. Nejvyšší soud z důvodu zjištění extrémního nesouladu obsahu provedených důkazů

se skutkovými a právními závěry obsaženými v dovoláním napadených rozhodnutích zakládajícího vadu těchto rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podnětu podaného dovolání přistoupil při aplikaci § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ke zrušení jak rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 8 To 124/2016-497, tak jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze dne 18. 10. 2016, č. j. 42 T 3/2016 - 452, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť zákonu odpovídající rozhodnutí je podmíněno zjištěním skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., k čemuž dosud nedošlo, a učinění takového zjištění je v první řadě úkolem soudu prvního stupně.

55. Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení dovoláním napadených rozsudků v neveřejném zasedání, k jehož provedení shledal zákonných podmínek (§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.).

56. Úkolem soudu je o vině obviněné znovu rozhodnout s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v tomto usnesení. Na soudu prvního stupně se ponechává, aby sám posoudil, zda pro vydání nového rozhodnutí dostačuje dosud provedené dokazování či zda je toto nezbytné doplnit o provedení dalších či o zopakování již provedených důkazů (zaměřených na objasnění dosud nezodpovězených otázek). Připomíná se, že v důsledku zrušení napadených rozhodnutí toliko v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné se v dalším řízení uplatňuje zákaz reformationis in peius.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. června 2017

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru