Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 665/2017Usnesení NS ze dne 26.07.2017

HeslaHodnocení důkazů
Nedovolené ozbrojování
Podplácení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.665.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 279 odst. 1 tr. zákoníku

§ 332 odst. 1, 2 písm. a, b) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2997/17 ze dne 19.04.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 665/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2017 o dovolání obviněného plk. Ing. T. L., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 14 To 270/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 25/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění:

1) Obviněný plk. Ing. T. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 6 T 25/2016, uznán vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině tohoto rozsudku a dále přečinem nedovoleného ozbrojování podle 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině tohoto rozsudku. Za tyto trestné činy byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 360 denních sazeb po 290 Kč, tedy v celkové výši 104.400 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněnému povoleno hradit uložený peněžitý trest ve splátkách po 8 700 Kč měsíčně, a to vždy k 15. dni v daném měsíci pod ztrátou výhody splátek peněžitého trestu, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanové době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v bezpečnostních sborech v trvání šesti let. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly obviněnému zabrány věci vyjmenované ve výroku zmíněného rozsudku.

2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Táboře podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce, odvolání rovněž podal obviněný. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 14 To 270/2016, výrokem pod bodem I. k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1), v celém výroku o trestu a výroku o uložení ochranného opatření, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině tohoto rozsudku. Za tento zločin a za přečin nedovolené ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem v nedotčeném výroku o vině pod bodem 2), byl odsouzen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb po 1 200 Kč, tedy v celkové výši 600.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanové době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v bezpečnostních sborech v trvání devíti let. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věci popsané ve výroku tohoto rozsudku.

3) Odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Táboře bylo týmž rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 14 To 270/2016), výrokem pod bodem II., podle § 256 tr. ř., jako nedůvodné zamítnuto.

4) Obviněný plk. Ing. T. L. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 14 To 270/2016, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť měl za to, že předmětné trestné činy, které jsou mu kladeny za vinu nespáchal, přičemž na podporu tohoto svého tvrzení např. uvedl argument vztahující se k absenci vážnosti svého jednání, zejména ve vztahu k trestnému činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou tak podle jeho názoru založeny na nedostatečných skutkových zjištěních a hypotézách, nikterak neodůvodňujících zjištěný skutkový stav, který je v důsledku těchto pochybení v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V kontextu těchto vad obviněný zmínil rovněž porušení zásady in dubio pro reo a zásady spravedlivého procesu. Obviněný dále soudům nižších stupňů vytkl procesní pochybení, vztahující se zejména k určení místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení, jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně či k nezákonnosti nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí. V neposlední řadě je obviněným zpochybněna výše uloženého peněžitého trestu. Závěrem svého dovolání tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudkem napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 14 To 270/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 6 T 25/2016, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprošťuje obžaloby.

5) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. V rámci vyjádření nejdříve shrnul dosavadní průběh řízení a následně konstatoval, že se jedná o námitky, které obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby od počátku trestního stíhání a již se jimi zabývaly soudy nižších stupňů. Dále konstatoval, že skutkové závěry soudů obou stupňů mají dostatečnou logickou oporu v provedeném dokazování, a to bez jakýchkoliv extrémních rozporů. Stejně tak považuje za správný závěr o spáchání předmětných trestných činů obviněným, a to i za předpokladu obviněným vytknutých procesních pochybení. Dále se vyjádřil k uloženému peněžitému trestu, který shledal zcela přiměřeným a uloženým v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. S ohledem na výše uvedené má za to, že rozhodnutí ve věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované dovolací důvody naplněny nebyly. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Rovněž vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

6) K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku a následně doplnění repliky. Stručně lze konstatovat, že obsahově oba obhajobou zaslané dokumenty navazují na dovolání podané obviněným s poukazem na to, že soudy důkazy chybně hodnotily, nezabývaly se skutečností, kdo je v předmětné trestní věci vůbec poškozeným (mj. poukazuje na trestní oznámení atd.). Nesouhlasí se závěrem státního zástupce a naopak tvrdí, že soudy obou stupňů neměly zájem na spravedlivém zjištění skutkového stavu věci, neboť nikdo neměl zájem zjistit, co a jak se seběhlo na první schůzce v P. Shodně jako v dovolání poukazuje na cílené jednání poškozeného P. O., kdy nikdo řádně neprověřoval, co se skutečně v P. odehrálo. Obsáhle rovněž popisuje situaci ve Vězeňské službě, kdy uvádí, kdy a za jakých okolností musel opustit místo ekonomického náměstka Generálního ředitele Vězeňské služby a byl jmenován do funkce ředitele Věznice Litoměřice (11. 8. 2014), přičemž dne 16. 6. byl křivě obviněn P. O. a začalo jeho trestní stíhání v předmětné trestní věci. Pokud jde o nabídku finanční částky opětovně zdůraznil, že si „ze svého partnera dělal legraci“. Tvrzení P. O., ve kterých se dle jeho názoru „objevuje takový rozsah nesrovnalostí, svědčí pro závěr, že jsou nepravděpodobná, kdežto moje vyjádření jsou od počátku neměnná a konsistentní“.

7) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

8) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

10) S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

11) Nejvyšší soud rovněž uzavírá, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [viz str. 5-8 rozsudku soudu druhého stupně (provokace ze strany poškozeného a GIBS, konverzace s poškozeným byla legrace, neboť poškozený byl odborně zcela nedostatečně připraven atd.]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení, týkající se pochybení určení místní příslušnosti, jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně, nezákonnosti nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí, jakož i nesprávného hodnocení jednotlivých důkazů, extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jejich procesní nepoužitelnosti gradující v porušení zásady in dubio pro reo a zásady na spravedlivý proces, lze označit jako námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.

13) Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

14) Lze dodat, že pokud obviněný v postupu soudů ve věci činných shledal také porušení zásady in dubio pro reo, Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.

15) Jak již bylo výše uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu nejsou soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. Je přitom zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti. Za této situace (jak již uvedeno i shora) nebyl v posuzované věci prostor ani k aplikaci zásady in dubio pro reo.

16) Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud k otázce skutkového stavu doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Jak již bylo Nejvyšším soudem zmíněno shora (k otázce extrémního nesouladu - práva na spravedlivý proces), odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle.

17) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů, vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí a nesouhlasí tak s tvrzením obviněného, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána.

18) Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného ze spáchání trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku byla prokázána uceleným řetězcem přímých a nepřímých důkazů vyplývajících z výpovědí svědků, prostorových odposlechů, odposlechů telefonních zařízení, či listinných důkazů, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na zpochybnění vážnosti svého jednání a vyvracení jednotlivých důkazu bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace (viz str. 23 - 24 rozsudku soudu prvního stupně a str. 14 rozsudku soudu druhého stupně). V této souvislosti je rovněž nutno odmítnout tvrzení obviněného o údajných spekulacích a hypotézách, na kterých je závěr o spáchání předmětného trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku založen, neboť formulace obsažená v rozsudku soudu druhého stupně „jistě lze spekulovat” (viz str. 11 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) nemá vypovídací hodnotu o kvalitě zjištěného skutkového stavu, nýbrž vypovídá o úvaze soudu, vztahující se k v odvolání obviněného a vznesené námitce, že z veřejných zakázek nelze žádné prostředky odčerpat.

19) Nejvyšší soud dále vyjadřuje svůj nesouhlas s námitkou obviněného vztahující se k tomu, že i přes jeho návrh nebyly soudy nižších stupňů provedeny důkazy, které podle jeho mínění by měly vliv na správně zjištěný skutkový stav (mohly být chápány jako porušení práva na spravedlivý proces). K uvedené argumentaci obviněného je nezbytné dodat, že je výlučně na úvaze soudu, aby zvážil a zhodnotil, zda důkazy navržené obhajobou provede či nikoliv, neboť platí, že v zájmu účelnosti trestního řízení je nutné také dbát na to, aby dokazování nebylo zbytečně zatíženo, a proto musí důsledně návrhy jednotlivých důkazů zvažovat, aby se z materiálního hlediska řízení neubíralo jiným směrem, než postačuje pro osvětlení všech okolností svědčící, jak ve prospěch, tak v neprospěch obviněného. V dané věci soud prvního stupně nezjistil, že by důkazy předložené a navrhované obviněným mohly svědčit v jeho prospěch. Z dosud provedených důkazů, a to výslovně z výpovědí svědků, prostorových odposlechů či záznamů telekomunikačního provozu nevyplynulo, že by byla pravdivá verze, kterou se obviněný hájí, a proto bylo soudy správně konstatováno, že by bylo nadbytečné další dokazování provádět. Takovéto důkazy nelze hodnotit jako tzv. opomenuté důkazy ve světle nálezů Ústavního soudu, neboť tento v řadě svých nálezů (např. sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí a lze tak konstatovat, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v tomto směru bez vad. V této souvislosti je možno dále zmínit např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3538/14 (k problematice rozsahu dokazování), rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 134/12, ze kterého rovněž vyplývá, že je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je významná pro zjištění skutkového stavu věci. V neposlední řadě je možno rovněž odkázat na závěry plynoucí z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4211/16 [bod 25 - Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem navrhovaných důkazech jako o opomenutých]. Je rovněž vhodné zmínit, že jak soud prvního stupně (viz str. 28 jeho rozsudku), tak i soud odvolací (viz str. 9, 12 jeho rozsudku) se rovněž vyjádřily k tomu, proč považují další důkazní návrhy obviněného za nadbytečné.

20) Ohledně tvrzení obviněného, jímž je zpochybněna správnost určení místní příslušnosti soudu prvního stupně ve vztahu k trestnému činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že podle § 18 odst. 1 tr. ř. platí, že řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba považovat místo, kde došlo k jednání pachatele, naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. V právní teorii jde o tzv. distanční delikt, u něhož místem spáchání je jak místo, kde došlo k jednání pachatele, tak i místo, kde došlo k následku. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo korupční jednání obviněného zahájeno v prostorách Zotavovny Vězeňské služby České republiky P., okres T., lze uzavřít, že určení místní příslušnosti soudu prvního stupně bylo zcela v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 tr. ř.

21) Ve vztahu k vadám týkajících se určení místní příslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích k rozhodnutí o povolení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 tr. ř., který byl s odkazem na § 26 tr. ř. soudem příslušným pro přípravné řízení v předmětné trestní věci Nejvyšší soud konstatuje, že zmíněnou polematikou ve světle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, se již soudy nižších stupňů zabývaly. Rovněž bylo poukázáno na to, že změna výkladu kritérií nemůže mít vliv na hodnocení trestních řízení, ve kterých již byl aplikován v minulosti výklad dřívější, tak jako v konkrétním případě (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1916/15). Dotčená problematika byla rozvedena na str. 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Na totožnou námitku reagoval velmi podrobně v odvodnění svého rozsudku soud druhého stupně (str. 12-13), na které Nejvyšší soud dále odkazuje. Výše uvedené je plně v souladu s tím, co již Nejvyšší soud v úvodu svého usnesení deklaroval, že v dovolání opakuje obviněný své námitky, obsahově shodné s námitkami, se kterými se již vypořádaly soudy nižších stupňů.

22) V neposlední řadě je pak v rámci pochybení, vztahujících se k dokazování, obviněným soudu druhého stupně vytknuto, že ačkoliv tento soud rozhodl ve věci nově rozsudkem, učinil tak, aniž by soudem prvního stupně provedené dokazování opakoval či sám doplnil. Nejvyšší soud je i v tomto směru nucen s námitkou obviněného nesouhlasit, neboť je sice pravdou, že soud druhého stupně rozhodoval ve vztahu k předmětnému skutku znovu rozsudkem, avšak nikoliv pro vady skutkového zjištění, ale pro vady vztahující se výlučně k aplikaci relevantních trestněprávních předpisů podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) a e) tr. ř. Zde obviněný záměrně přehlíží tu část odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (viz str. 15-16), kde zmíněný soud poukazuje na formální pochybení soudu prvního stupně, která „neměla dopad na posouzení zákonnosti řízení předcházející napadenému rozhodnutí ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.“.

23) Z dovolání obviněného rovněž vyplývá, že poukazuje na nezákonnost odposlechů. V této souvislosti pak cituje znění § 88 odst. 1 tr. ř. a § 158d tr. ř., aby konstatoval, že nebyl stíhán pro trestný čin, který je vymezen v § 88 odst. 1 tr. ř., ale pro § 175 odst. 1 tr. zákoníku a § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, tudíž příkaz k odposlechu byl vydán neoprávněně. Nejvyšší soud považuje za potřebné upozornit na skutečnost, že znění § 88 odst. 1 tr. ř. hovoří o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu také pro případ stíhání pro trestný čin, k jehož stíhání zavazuje mezinárodní smlouva. S ohledem na výše uvedenou argumentaci obviněného poukazuje Nejvyšší soud na níže uvedenou citaci ke zmíněné problematice [trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 a 2, podplacení podle § 332 TrZ a nepřímého úplatkářství podle § 333 TrZ, též ve spojení s § 334 odst. 2 TrZ (Úmluva o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích – č. 25/2000 Sb. a Trestněprávní úmluva o korupci č. 70/2002 Sb. m. s.), Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1192-1221 s.], ze které vyplývá závěr k zákonnosti takového sledování. Nejvyšší soud rovněž musí konstatovat, že v případě neurčitých námitek, či námitek obecně pouze nastíněných a obecně formulovaných, není jeho povinností domýšlet za obviněného, který je v dovolání zastoupen obhájcem, směr úvah obviněného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015, 11 Tdo 1159/2015, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 452/07).

24) V souvislosti se skutečnostmi uvedenými shora Nejvyšší soud uzavírá, že ze způsobu, jakým je skutek trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku v rozsudku soudu druhého stupně popsán, lze vyčíst znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy v souladu se zákonnými požadavky specifikovanými v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a tyto hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., takže o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění lze zhodnotit jako jasná, logická a přesvědčivá, tedy jako rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněným namítané procesní pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).

25) Za trestněprávně relevantní námitku je možné považovat námitku obviněného, vztahující se ke zpochybnění naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování ve smyslu ustanovení § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Z obsahu dovolání vyplynulo, že obviněný vytkl soudům nižších stupňů dovození znaku držby střelné zbraně, ačkoliv se o držbu ve smyslu příslušných zákonných ustanovení nejednalo. K uvedené námitce však Nejvyšší soud uvádí, že jak vyplývá z uvedené skutkové podstaty předmětného trestného činu, je tento spáchán nikoliv nutně držbou střelné zbraně, nýbrž „pouze” jejím přechováváním. Pro trestní odpovědnost obviněného tak není relevantní jeho postavení coby vlastníka či držitele ve smyslu občanskoprávní teorie, ale vyžaduje se, aby (mimo jiné) si jakýmkoli způsobem nelegálně opatřil nebo přechovával střelnou zbraň, třebaže nebyl nebo ani nemohl být jejím vlastníkem či držitelem. Postačí tedy jakékoliv faktické nelegální nakládání se střelnou zbraní (srov. rozhodnutí publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod TR NS 24/2006 – T 877, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 991/2014, apod.).

26) Pro úplnost lze dodat, že kdyby „držením“ měla být míněna jen držba ve smyslu občanskoprávní teorie, byla by tím založena pouze trestnost vlastníka a držitele zbraně a nikoho jiného. Beztrestným by se tak stalo držení zbraní ze strany správců, uschovatelů apod. Škodlivost nepovoleného přechovávání zbraně je přitom nezávislá na tom, zda tak činí vlastník, držitel, správce zbrojního skladu, apod. Obviněným předkládané pojetí by bylo logicky nesmyslné a úmyslem zákonodárce nepochybně nebylo nastolit takovýto právní stav (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1378/2015).

27) V posuzované věci obviněný podle skutkových zjištění získal v roce 1998 zbraň a střelivo specifikované ve skutkové větě pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V průběhu řízení bylo prokázáno, že s předmětnou zbraní a střelivem disponoval, na různých místech je přechovával, a to za situace, kdy nebyl držitelem zbrojního průkazu či zbrojní licence. Nejvyšší soud tak hodnotí konkrétní námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou, neboť si obviněný musel být vědom toho, že takovýto stav je v rozporu se zákonem č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (resp. zákonem č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu). Je všeobecně známo, že k pořízení zbraně je nutné mít zbrojní průkaz, který je udělován orgány Policie České republiky. Přehlédnout nelze ani vzdělání obviněného a jeho pracovní zařazení (s ohledem na informovanost ohledně nutnosti vlastnit zbrojní průkaz).

28) Na základě shora zmíněných skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem rozhodujících soudů nižších stupňů, že z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku bylo zcela nepodstatné, zda vztah obviněného k přechovávaným zbraním měl povahu vlastnictví, držby či detence (viz str. 10 - 11 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně a str. 27 - 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), neboť obviněný nebyl držitelem žádného zbrojního průkazu či zbrojní licence, a přesto bez povolení přechovával střelnou zbraň a střelivo.

29) Ve vztahu k námitkám obviněného vztahujícím se k uloženému peněžitému trestu, je zapotřebí konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 38 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

30) V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

31) Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu (z jejich kontextu vyplývá, že trest považuje za nepřiměřený) pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) uplatněn nebyl, ale ani v případě jeho užití, by však u důvodů obviněným uváděných jej nebylo možno aplikovat] podřadit.

32) Nad rámec přezkumné činnosti Nejvyššího soudu lze konstatovat, že se tento s argumentem přílišné tíživosti uloženého trestu nikterak neztotožňuje. Při zjišťování majetkových poměrů obviněného významných pro uložení peněžitého trestu (v době rozhodování soudem druhého stupně) se soud druhého stupně nespokojil pouze s majetkovým zůstatkem na účtu obviněného, ale přihlížel rovněž k jeho celkovým majetkovým poměrům, kdy bylo zjištěno, že obviněný je vlastníkem nemovitostí, přihlíženo bylo k výdělkovým schopnostem, kdy s ohledem na jeho věk a vzdělání lze konstatovat, že obviněný dosahoval nadprůměrných příjmů. Uložený peněžitý trest tak byl nejenom trestem přípustným, uloženým v rámci zákonné trestní sazby podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale rovněž trestem uloženým zcela přiměřeně v souladu s ustanovením § 68 odst. 6 tr. zákoníku [poukazováno je např. na hodinky v ceně cca 80.000 Kč – str. 27 rozsudku soudu I. stupně, alkohol v ceně 20.000 až 30.000 Kč – str. 18 rozsudku soudu II. stupně].

33) S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. a dále dodává, že i z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. července 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru