Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 644/2012Usnesení NS ze dne 15.08.2012

HeslaPodvod
Subsidiarita trestní represe
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.644.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 644/2012-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2012 o dovolání, které podali obviněný M. H. , a nejvyšší státní zástupce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 12 To 28/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 9/2009, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce

zrušuje

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 4. 2011, sp. zn. 12 To 28/2011, ve výroku, jímž byl obviněný M. H. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 1 KZV 208/2008-62 ze dne 22. 4. 2009 pro skutek popsaný v bodě I. b žalobního návrhu, spočívající v tom, že

v přesně nezjištěné době, na dosud přesně nezjištěném místě, v úmyslu se obohatit, padělal jednak písemnou Smlouvu o půjčce ze dne 31, 3. 2004 mezi spol. Mexcafe Co. se sídlem v USA, 4866 Nara Vista Way 202, v Las Vegas, NV 89103, kterou pak zastupoval jako věřitel, a J. V. , jako dlužníkem s tím, že dne 30. 3. 2004 měla být dohodnuta půjčka, která měla být poskytnuta J. V. ve výši 1.500.000,- Kč, padělal i příjmový pokladní doklad bez čísla ze dne 31. 3. 2004 na tuto částku o jejím vyplacení při podpisu smlouvy v hotovosti J. V. , přičemž bylo zjištěno, že J. V. nikdy žádnou půjčku na uvedené společnosti Mexcafe Co. nepožadoval, ani mu touto společností půjčka poskytnuta nebyla a na základě takto padělaných dokladů měl v úmyslu způsobit po smrti J. V. jeho dědičce E. P. , která zdědila veškerý majetek zůstavitele J. V. na základě závěti projednané u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č. j. 34 D 2741/2005, škodu ve výši 1.500.000,- Kč,

a ve výroku, jímž podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze,

přičemž se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc ve zrušené části přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 42 T 9/2009, byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

I.

a) v přesně nezjištěné době, na dosud přesně nezjištěném místě, v úmyslu se obohatit, padělal jednak písemnou Smlouvu o půjčce ze dne 5. 2. 2004 mezi spol. Mexcafe Co. se sídlem v USA, 4866 Nara Vista Way 202, v Las Vegas, NV 89103, kterou pak zastupoval jako věřitel, a poškozenou O. H. , jako dlužníkem s tím, že dne 5. 1. 2004 byla dohodnuta půjčka, která měla být poskytnuta pošk. H. od společnosti Mexcafe Co. ve výši 5.000.000,- Kč, dále padělal příjmový pokladní doklad ze dne 6. 2. 2004 na tuto částku i uznání dluhu společnost Maxcafe Co. pošk. H. ze dne 8. 3. 2004 na částku 5.000.000,- Kč, přičemž bylo zjištěno, že pošk. H. nikdy žádnou půjčku na společnosti Mexcafe Co. nepožadovala ani jí touto společností žádná půjčka nebyla poskytnuta, na základě takto padělaných dokladů měl v úmyslu způsobit pošk. H. škodu ve výši 5.000.000,- Kč,

b) v přesně nezjištěné době, na dosud přesně nezjištěném místě, v úmyslu se obohatit, padělal písemnou Smlouvu o půjčce ze dne 31, 3. 2004 mezi spol. Mexcafe Co. se sídlem v USA, 4866 Nara Vista Way 202, v Las Vegas, NV 89103, kterou pak zastupoval jako věřitel, J. V. , jako dlužníkem s tím, že dne 30. 3. 2004 měla být dohodnuta půjčka, která měla být poskytnuta J. V. ve výši 1.500.000,- Kč, padělal i příjmový pokladní doklad bez čísla ze dne 31. 3. 2004 na tuto částku o jejím vyplacení při podpisu smlouvy v hotovosti J. V. , přičemž bylo zjištěno, že J. V. nikdy žádnou půjčku na uvedené společnosti Mexcafe Co. nepožadoval ani mu touto společností půjčka poskytnuta nebyla, na základě takto padělaných dokladů měl v úmyslu způsobit J. V. , potažmo po jeho smrti dědicům (E. P. , ) škodu ve výši 1.500.000,- Kč.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch proti výroku o trestu státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 12 To 28/2011, tak, že

jednak (ad I.) z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 1 KZV 208/2008-62 ze dne 22. 4. 2009 pro skutek spočívající v tom, že

a) v přesně nezjištěné době, na dosud přesně nezjištěném místě, v úmyslu se obohatit, padělal jednak písemnou Smlouvu o půjčce ze dne 5. 2. 2004 mezi spol. Mexcafe Co. se sídlem v USA, 4866 Nara Vista Way 202, v Las Vegas, NV 89103, kterou pak zastupoval jako věřitel, a poškozenou O. H. , jako dlužníkem s tím, že dne 5. 1. 2004 byla dohodnuta půjčka, která měla být poskytnuta poškozené O. H. od společnosti Mexcafe Co. ve výši 5.000.000,- Kč, dále padělal příjmový pokladní doklad ze dne 6. 2. 2004 na tuto částku o jejím vyplacení při podpisu smlouvy v hotovosti poškozené O. H. , dále padělal i uznání dluhu společnost Maxcafe Co. poškozenou O. H. ze dne 8. 3. 2004 na částku 5.000.000,- Kč, přičemž bylo zjištěno, že poškozená O. H. nikdy žádnou půjčku na společnosti Mexcafe Co. nepožadovala, ani jí touto společností žádná půjčka nebyla poskytnuta a na základě takto padělaných dokladů měl v úmyslu způsobit poškozené O. H. škodu ve výši 5.000.000,- Kč,

b) v přesně nezjištěné době, na dosud přesně nezjištěném místě, v úmyslu se obohatit, padělal jednak písemnou Smlouvu o půjčce ze dne 31, 3. 2004 mezi spol. Mexcafe Co. se sídlem v USA, 4866 Nara Vista Way 202, v Las Vegas, NV 89103, kterou pak zastupoval jako věřitel, a J. V. , jako dlužníkem s tím, že dne 30. 3. 2004 měla být dohodnuta půjčka, která měla být poskytnuta J. V. ve výši 1.500.000,- Kč, padělal i příjmový pokladní doklad bez čísla ze dne 31. 3. 2004 na tuto částku o jejím vyplacení při podpisu smlouvy v hotovosti J. V. , přičemž bylo zjištěno, že J. V. nikdy žádnou půjčku na uvedené společnosti Mexcafe Co. nepožadoval, ani mu touto společností půjčka poskytnuta nebyla a na základě takto padělaných dokladů měl v úmyslu způsobit po smrti J. V. jeho dědičce E. P. , která zdědila veškerý majetek zůstavitele J. V. na základě závěti projednané u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č. j. 34 D 2741/2005, škodu ve výši 1.500.000,- Kč,

čímž měl spáchat dle obžaloby pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.,

neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem,

jednak (ad II.) podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 12 To 28/2011, podali dovolání nejvyšší státní zástupce a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Hrazdíry, i.s. Mgr. Jana Kolečka, i obviněný.

Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného a svým mimořádným opravným prostředkem napadl bod I/b) výroku rozsudku odvolacího soudu, když zmíněnou částí rozsudku shledává naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Podle nejvyššího státního zástupce podstatou nesprávně posouzeného skutku je to, že obviněný za užití padělaných dokladů v dědickém řízení tvrdil, že jím zastoupená společnost Mexcafe Co. poskytla půjčku zemřelému J. V. , s cílem takto vylákat z dědictví, které mělo připadnout dědičce E. P. , částku 1.500.000,- Kč. Podle učiněných skutkových zjištění obviněný fiktivní pohledávku v dědickém řízení uplatnil, byť popis skutku akcentuje spíše přípravnou fázi jednání obviněného spočívající v padělání podkladů.

Vrchní soud absenci trestně právní odpovědnosti obviněného shledal především v principu subsidiarity trestního práva, když poukázal na civilní řízení vedené o údajné pohledávce. Vzhledem k závěrům, které Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vyjádřil v usnesení ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, (v dovolání zmíněným), a skutečnosti, že obviněný se za užití více padělaných dokladů poměrně sofistikovaným způsobem snažil dosáhnout svého obohacení o částku 1.500.000,- Kč, zásadu subsidiarity trestního práva není možné v dané věci aplikovat, neboť ve vztahu k podstatě jednání obviněného a hrozícímu následku by rozhodnutí o požadavku obviněného pouze v civilním řízení bylo zcela nedostatečnou reakcí orgánů spravedlnosti.

Pokud druhým argumentem odvolacího soudu pro zprošťující výrok bylo tvrzení, že obviněný vystupoval vůči soudu či soudnímu komisaři činnému v dědickém řízení, které ovšem nelze uvést ve smyslu § 250 tr. zákona či § 209 tr. zákoníku v omyl, pak je nutno zohlednit, že obviněný takto vystupoval i vůči oprávněné dědičce E. P. , tj. osobě, kterou v omyl uvést lze. V daném směru nejvyšší státní zástupce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009, a zejména stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 305/2010. Závěr vrchního soudu, že obviněný se – v podstatě a priori - nemohl vzhledem k realizaci svého jednání v dědickém řízení dopustit trestného činu podvodu podle § 2109 tr. zákoníku (resp. podle § 250 tr. zákona), tak není možné přijmout.

Závěrem svého dovolání proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.:

1. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 12 To 28/2011, a to v bodu I./b) výroku, jímž byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, a dále v bodu II., jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

2. a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] i v případě, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem.

Rovněž obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak mimo to vyjádřil i přesvědčení, že v posuzované věci je dán též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že vrchní soud o jeho zproštění rozhodl nesprávně podle § 226 písm. b) tr. ř., ač existovaly podmínky, které umožňovaly jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., tedy z důvodu příznivějšího. V tomto směru vytkl odvolacímu soudu nedbalé provedení přezkumného řízení, když dle jeho názoru jím předložené důkazy a jeho důkazní návrhy, jimž nebylo vyhověno, zakládaly základní pochyby o existenci skutku, jak byl vymezen v obžalobě. Soudům oběma stupňů vytýká:

1) že jako procesně účinné připustily i takové důkazy, které byly opatřeny nezákonným způsobem – část dovolání III./1 (v daném směru popírá existenci listinných důkazů - zfalšovaných listin - a jejich zajištění při domovní prohlídce konané dne 28. 6. 2006 ve věci vedené pod ČTS: OKFK-9/14-C-2007), případně – část III./2 důkazy, které z takových předchozích nezákonných důkazů vzešly (odborné vyjádření Kriminalistického ústavu PČR),

2) to, jak přistoupily k hodnocení důkazů (bez jakékoli relevance k prokázání existence skutku jsou výpovědi svědků, kteří se měli vyjadřovat k nezákonně opatřeným listinným důkazům, výpovědi poškozených jsou pro svou zřejmou podjatost naprosto nevěrohodné),

3) že nepřihlédly k jistým znaleckým posudkům z oboru písmoznalectví předložených obhajobou a svým přístupem zkrátily právo obviněného na obhajobu, když jí znemožnily, aby si nechala zpracovat i další znalecké posudky od jiných, zejména zahraničních znalců z oboru písmoznalectví.

Protože v řízení před soudem nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán, navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby jej Nejvyšší soud zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.

K tomuto dovolání sdělil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Poukázal na dovolání nejvyššího státního zástupce, v němž Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo svůj postoj k napadeným rozhodnutím. Současně (opětovně) vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda výše uvedená dovolání jsou přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 12 To 28/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř. Oba dovolatelé, kteří dovolání podali, jsou osobami oprávněnými napadnout citované rozhodnutí vrchního soudu tímto mimořádným prostředkem, a to nejvyšší státní zástupce podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., obviněný podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Obě dovolání splňují náležitosti jejich obsahu podle § 265f odst. 1 tr. ř., byla podána ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením, obviněný své dovolání podal prostřednictvím svého obhájce a tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se podaná dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S přihlédnutím k těmto východiskům je nezbytné považovat dovolání obviněného za nenaplňující jím tento deklarovaný dovolací důvod.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Existenci tohoto dovolacího důvodu proto mohou založit jen vadné právní závěry soudů při subsumpci učiněných skutkových zjištění pod příslušná ustanovení hmotně právních předpisů a nikoli snad vadná aplikace norem práva procesního. Nesprávnosti tohoto charakteru můžou, v případech zákonem předvídaných, naplnit jiný dovolací důvod upravený ustanovením § 265b odst. 1 tr. ř. [konkrétně § 265b odst. 1 písm. a) až f) tr. ř.], jež však obviněný neuplatil.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 4) je zřejmé, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak je učinil soud nalézací, a že pochybení neshledal ani ve způsobu, jimž se k nim Městský soud v Praze dobral. Důvody, pro které odvolací soud rozhodl způsobem odlišným od soudu nalézacího, jsou jím vyloženy na téže a následující straně jeho rozsudku.

Obviněný svým dovoláním nenapadá toto právní posouzení skutkového stavu odvolacím soudem zjištěného, nýbrž naopak vyjadřuje zásadní nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů ais procesním postupem (užití procesně vadných důkazů), jehož výsledkem tato zjištění jsou. Uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně do oblasti procesní a skutkové, neboť soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, resp. i (nepřímo prostřednictvím poukazu na nevyhovění návrhů na provedení dalšího dokazování, které by vedlo k jiným skutkovým závěrům) nedostatečnost provedeného dokazování. Skutková zjištění soudů prohlašuje obviněný za vadná, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů (tvrzená nevěrohodnost poškozených) a vyjadřuje přesvědčení, že existující důkazní situace včetně žádoucího uplatnění principu in dubio pro reo měly vyústit v jiný skutkový závěr soudů, jehož adekvátním právním výrazem by bylo jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje obviněný závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. V daném směru neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Tyto poznatky pak nemohou vést k jinému závěru než tomu, že svojí argumentací se obviněný s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.

Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pak ten spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle tohoto ustanovení spočívá ve dvou alternativách. Podle první alternativy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části. Podle druhé alternativy určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

Přestože obviněný deklaroval ve svém dovolání, že se domnívá, že tento dovolací důvod je (rovněž) dán, žádným způsobem nerozvedl, v čem spatřuje jeho naplnění. Nevznesl žádné konkrétní námitky, ze kterých by absence či neúplnost rozhodnutí odvolacího soudu měla vyplývat. V tomto směru nesplnil povinnost, která pro něj jako odvolatele plyne z ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., dle něhož nestačí odkázat v dovolání na příslušné zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., nýbrž je nezbytné obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, vymezit tak, aby skutečně odpovídaly důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Je možno poznamenat, že není úkolem Nejvyššího soud rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady, podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů, rozhodnutí vytýká. Lze tedy uzavřít, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný neodůvodnil způsobem, který by se mohl stát podnětem dovolacího přezkumu.

Nad tento rámec ovšem Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že způsob rozhodnutí odvolacího soudu, který je vyjádřen ve výrokové části napadeného rozsudku, tj. pod bodem I. obsažený výrok o zrušení napadeného rozsudku z podnětu odvolání obviněného a výrok, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutky kladené mu za vinu obžalobou, a pod bodem II. obsažený výrok o zamítnutí odvolání státní zástupkyně, svědčí o tom, že vadou vytýkanou obviněným v podobě chybějícího či neúplného výroku napadené rozhodnutí netrpí. Uvedenými výroky bylo rozhodnuto o předmětu trestního řízení v celém rozsahu (žádný výrok neabsentuje), učiněné výroky obsahují veškeré zákonem vyžadované náležitosti (tyto výroky nejsou neúplné). Z uvedeného konstatování plyne, že ani jeden z případů, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v projednávané věci nenastal a že tudíž tento obviněným uplatněný dovolací důvod nebyl ve skutečnosti naplněn.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Důvodným naopak Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce. Jeho opravný prostředek se koncentruje na zpochybnění právních závěrů odvolacího soudu, které byly učiněny ve vztahu ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu (s nimiž se odvolací soud ztotožnil), a které tento dovolatel nikterak nezpochybňuje, přičemž své výhrady vůči právnímu posouzení skutku uplatňuje přesvědčivým způsobem.

Předně je nutno konstatovat, že přílišná kusost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v části týkající se jeho odlišného náhledu na právní posouzení věci nepřispívá k přesvědčivosti jeho závěru o potřebě aplikace ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. v posuzované věci z důvodu, že skutek popsaný v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně, potažmo v žalobním návrhu podané obžaloby, není trestným činem. Lze sice dovodit, že důvody vedoucí odvolací soud ke zproštění obviněného obžaloby spočívají jednak v uplatnění zásady subsidiarity trestního práva a jednak v nenaplnění znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu, resp. jemu odpovídajícího zločinu podle pozdějšího, pro obviněného příznivějšího, zákona, avšak náležitá argumentace, která by zejména v případě prvně uvedeného důvodu zproštění obviněného obžaloby odkazem na aplikované ustanovení trestního zákoníku transparentně vyložila odvolacím soudem provedenou změnu při posouzení věci, v odůvodnění rozsudku uvedeného soudu absentuje.

Vychází-li trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) z toho, že jeho normy se v případě protiprávních jednání naplňujících znaky trestného činu uvedeného v jeho zvláštní části zásadně aplikují s výjimkou případů, kdy se uplatní dosah ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, pak bylo povinností odvolacího soudu, bylo-li zproštění obviněného obžaloby opřeno o takový důvod (explicitně to z odůvodnění rozsudku neplyne), aby uplatnění citovaného ustanovení trestního zákona, které stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, ve věci posuzované přesvědčivě zdůvodnil. Měl-li odvolací soud za to, že není na místě vyvozovat trestní odpovědnost obviněného [a že v jednání obviněného nelze spatřovat trestný čin - § 226 písm. b) tr. ř.] a trestněprávní důsledky s ní spojené, měl v konkrétnosti vyložit, že posuzovaná věc spadá do kategorie věcí, u nichž lze uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu považovat za postačující. Takto ovšem odvolací soud nepostupoval, neboť jeho argumentace se prakticky vyčerpala tvrzením o tom, že v důsledku (oproti trestnímu řízení) dřívějšího zahájení občanskoprávních řízení o uplatněné pohledávce „je celá kauza v širším kontextu právního řádu ČR determinována občanskoprávním řízení, které bylo zahájeno jako první“.

Ve vztahu k nedostatečnosti konkrétní argumentace odvolacího soudu je třeba dále uvést, že tento zejména vůbec nezvažoval konkrétní společenskou škodlivost posuzovaných skutků, která sice není zákonným znakem trestného činu, avšak má význam jako jedno z hledisek pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Právě jejím prostřednictvím je totiž třeba řešit otázku, zda v tom kterém konkrétním případě vůbec uplatnění zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu. Zásadně totiž platí (vzhledem k vymezení trestného činu obsaženému v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku), že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr může být – prostřednictvím uplatnění zásady subsidiarity trestní represe - korigován v případě méně závažných trestných činů, tj. tam, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nutno zdůraznit, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutno ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kriterií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Jinak řečeno, zásada subsidiarity trestní represe, která má význam interpretační, zásadně nemůže být prostředkem toho, aby jejím (nedůvodným) uplatněním byl z dosahu trestně právních předpisů vyňat skutek, který v rámci řádného vyhodnocení kriterií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku vykazuje takovou závažnost, z níž plyne, že jde o čin společensky škodlivý a v důsledku toho i trestný. Již ze samotné podstaty ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku (trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ) plyne, že uplatnění této zásady přichází v úvahu právě a pouze jen u deliktů nižší závažnosti. Tuto skutečnost zjevně ve svém rozhodnutí nepromítl soud odvolací, který jejím prostřednictvím v dovolání napadeném rozhodnutí zdůvodnil závěr, že skutek není trestným činem u takového jednání obviněného, ve kterém dle právního posouzení soudem prvního stupně byl shledán zvlášť závažný zločin ve smyslu ustanovení § 14 odst. 3 tr. zákoníku [hodnoceno k oběma skutkům posouzeným jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku]. Přitom právě absence vyhodnocení konkrétních skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně ve svém rozsudku, s nimiž se soud odvolací ztotožnil, případě i těch, která v rozsudku vyjádřená dostatečně nejsou, ale s nimiž s ohledem na právní argumentaci o nemožnosti uvedení subjektu provádějícího majetkovou dispozici uvést v omyl (osoba soudního komisaře – viz níže) patrně odvolací soud kalkuloval (další aktivity obviněného směřující k jeho neoprávněnému obohacení na úkor poškozených), se dle dovolacího soudu projevila ve zjevně nesprávném názoru odvolacího soudu, který z důvodu výše citované argumentace dospěl k závěru, že (i z tohoto důvodu) skutky vyjádřené v žalobním návrhu nejsou trestným činem.

Požadavky takto kladené zákonnou úpravou na rozhodovací činnost soudu ohledně případné aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné vztahovat nejen k trestnému činu, jak ho zjistil (z hlediska jeho skutkového vymezení i dle odvolacího soudu správně) soud nalézací, tj. k trestnému činu pokračujícímu, nýbrž – a to v důsledku tohoto rozhodnutí dovolacího soudu -ik jeho dílčímu útoku, který byl v obžalobě a následně i v rozsudku soudu prvního stupně popsán pod bodem I. b) jeho výroku. Již ve vztahu k tomuto skutku, jak byl zjištěn nalézacím soudem (viz jeho popis ve výrokové části rozsudku), tak ve vztahu ke skutku, jak jej vymezila v žalobním návrhu obžaloba na obviněného státní zástupkyní podaná (skutek vyjádřený ve zprošťujícím rozhodnutí odvolacího soudu), tj. ve vztahu k jednání spočívajícímu v padělání dokladů, na jejichž základě se obviněný – v tomto případě - hodlal obohatit o částku 1.500.000,- Kč, je nutno uvést, že o něm nelze důvodně tvrdit, že by z hlediska společenské škodlivosti, resp. z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (míněno základní skutkové podstaty). Je totiž nutno uvážit, že svým vymezením (obviněným zamýšlená škoda ve výši 1.500.000,- Kč) tento skutek zakládá důvod pro úvahu o jeho právním posouzení v podobě trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, resp. odpovídajícího vývojového stadia tohoto trestného činu, tj. v podobě kategorie zločinu ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku, event. odpovídajícího vývojového stadia trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, za jehož účinnosti byl dle skutkových zjištění soudů tento skutek spáchán (otázku aplikace příslušného zákona je nezbytné řešit s přihlédnutím k ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákona, resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku). Nejedná se tudíž o delikt, který by ležel na hranici trestního bezpráví, a nejde [již s ohledem na hrozící škodu, která třikrát převyšuje hranici rozhodnou pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty vymezené znakem upraveným v odst. 4 písm. b) § 209 tr. zákona] ani o delikt, který by bylo možno pokládat za (z hlediska společenské škodlivosti) vymykající se obvykle se vyskytujícím činům této kategorie.

Právní závěr, který v daném směru odvolací soud učinil, je proto závěrem vadným, a to nejen ve vztahu k rozsudkem soudu prvního stupně popsanému pokračujícímu trestnému činu, ale i ve vztahu k jeho dílčímu útoku, který byl popsán pod bodem I. b) jeho výroku.

Nepřípadná je i argumentace vrchního soudu stran nenaplněnosti objektivní stránky žalovaného, resp. soudem prvního stupně označeného trestného činu, tj. závěr, který je nezbytný dovodit z vyjádření odvolacího soudu (str. 4 rozsudku), že „z aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR ale i Ústavního soudu ČR vyplývá, že .. soud a potažmo soudního komisaře nelze uvádět v omyl ve smyslu naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu nepravdivým tvrzením a to ani za pomoci padělaných dokumentů..“. V rámci skutkových zjištění, s nimiž uvažoval (vzhledem k argumentaci obsažené v jeho rozsudku) odvolací soud, resp. od nichž svou argumentaci odvíjí nejvyšší státní zástupce, je možné označit právní závěry odvolacího soudu za nepřiléhavé, neboť není důvodné se ve věci posuzované zaštítit právními názory vyslovenými v rozhodnutích, na které vrchní soud odkázal. V případě nakládání pachatele s padělanými doklady v řízení dědickém je v závislosti na konkrétních zjištěních v dané věci nutno otázku možného naplnění znaků trestného činu podvodu, konkrétně jeho objektivní stránky, řešit s přihlédnutím k právním závěrům, které jsou vyjádřeny ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, publikovaného pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., dle něhož: „Zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (resp. podle § 250 odst. 1 tr. zák.) spočívající v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice.“ Byť je zřejmé, že citovaná právní věta zcela nedopadá na případ posuzovaný, neboť obviněný sebe, resp. společnost, kterou zastupoval, neprezentoval jako oprávněného dědice zůstavitele J. V. , podstatné jsou nosné myšlenky, ze kterých citované stanovisko vychází, a to že dědické řízení vykazuje určitou specifičnost oproti civilnímu řízení spornému. Ta se – z hlediska řešené problematiky – projevuje v tom, že účastníci řízení o dědictví nemohou mít úplnou znalost dispozic, které prováděl zůstavitel za svého života se svým majetkem, a to na rozdíl od účastníka civilního řízení sporného, který zpravidla nemůže být uveden druhým účastníkem v omyl ohledně majetkových dispozic, jichž se týká podaná žaloba. V řízení o dědictví je proto možné uvedení jeho účastníků v omyl, takže na jejich situaci nedopadá rozhodnutí publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., které se navíc podle jeho výslovné dikce vztahuje pouze na řízení sporné a předpokládá uplatňování nedůvodného nároku žalobou, resp. návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Z důvodů dále ve stanovisku rozvedených je činěn závěr, že ačkoli i v řízení o dědictví vystupuje soud (resp. notář jako soudní komisař), který není subjektem, jehož by bylo možno podle stávající judikatury uvést v omyl, lze spáchat trestný čin podvodu uvedením v omyl či využitím omylu účastníka řízení, který je dědicem a vůči němuž primárně směřuje podvodné jednání pachatele v tom směru, aby bylo popřeno hmotné dědické právo určitého (skutečného) dědice nebo aby byl snížen jeho rozsah. Stejné závěry platí i za situace, kdy k majetku zůstavitele, který je předmětem dědění a o němž se rozhoduje v řízení o dědictví, uplatní jiná osoba jako fiktivní věřitel neexistující pohledávku, která měla vzniknout za života zůstavitele a k jejímuž uspokojení má dojít z majetku náležejícího do dědictví (§ 175b věta druhá, o. s. ř.). Právě v rámci posledně zmiňovaného právního názoru vyjádřeného ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu měla být zvažována otázka naplněnosti znaků žalovaného trestného činu v jednání obviněného.

Je tomu tak proto, že již ze skutkového vyjádření v žalobním návrhu, je patrné, že obviněnému je kladeno za vinu zamýšlené poškození dědičky E. P. („ .. měl v úmyslu způsobit po smrti J. V. jeho dědičce E. P. , která zdědila veškerý majetek zůstavitele J. V. na základě závěti projednané u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č. j. 34 D 2741/2005, škodu ve výši 1.500.000,- Kč“), tj. osoby, kterou, jak ve svém dovolání správně namítl nejvyšší státní zástupce, vzhledem k výše uvedeném právnímu závěru uvést v omyl (či využít jejího omylu) lze.

Dosud uvedené skutečnosti vedou Nejvyšší soud k závěru, že právní názor Vrchního soudu v Praze vyjádřený v dovoláním napadeném rozsudku ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 12 To 28/2011, vztahující se ke skutku popsanému ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, č.j. 42 T 9/2009 – pod bodem I.b), že tento skutek není trestným činem, je neakceptovatelný a že v důsledku toho je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž tento soud zprostil obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek popsaný v bodě I.b) žalobního návrhu, zatížen vadou při právním posouzení skutku, která tak naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný v dovolání nejvyššího státního zástupce, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 4. 2011, sp. zn. 12 To 28/2011, jednak ve výroku, jímž byl obviněný M. H. podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 1 KZV 208/2008-62 ze dne 22. 4. 2009 pro skutek popsaný v žalobním návrhu pod bodem I.b) a jednak ve výroku, jímž odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, přičemž současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Důvody pro zrušení zprošťujícího výroku byly Nejvyšším soudem vyloženy výše, zrušení výroku o zamítnutí odvolání státní zástupkyně je odůvodněno obsahovou souvislostí, na kterou poukázal v závěru odůvodnění svého rozsudku odvolací soud.

Pokud se týká skutkového zjištění vyjádřeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I.b) a jeho právního posouzení, je nezbytné poukázat na to, že skutek zde popsaný neobsahuje vyjádření veškerých skutečnosti nezbytných pro učinění vysloveného právního závěru, že se obviněný tohoto dílčího útoku pokračujícího trestného činu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil ve vývojovém stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu takové jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Považuje-li trestněprávní nauka (a shodně s ní i soudní praxe) znak bezprostřednosti směřování pachatele k dokonání činu za rozlišující faktor mezi pokusem trestného činu (§ 21 tr. zákoníku) a jeho přípravou (§ 20 tr. zákoníku), tj. mezi dvěma vývojovými stadii, pro která je typický nedostatek následku trestného činu, pak uvedený znak v rozsudku nalézacího soudu není v tzv. skutkové větě (viz její citace výše) dostatečně, resp. vůbec, vyjádřen.

Bezprostřednost směřování k objektu trestného činu, a tím k jeho dokonání, vykazují taková jednání, jimiž pachatel buď

1. započal s jednáním popsaným v skutkové podstatě trestného činu, o jehož dokonání usiluje, začal tedy naplňovat znak objektivní stránky („jednání“), ale ještě tak neučinil zcela, nebo

2. ještě nezapočal s jednáním popsaným ve skutkové podstatě trestného činu, ale

a) odstraňuje poslední rozhodnou překážku bránící mu v dokonání, nebo¨¨

b) jedná za situace, kdy mezi objektem trestného činu, jímž svým jednáním ohrožuje, a možným následkem jeho jednání poslední rozhodná překážka není (tj. buď jde o překážku nerozhodnou, nebo již tu žádná překážka není).

Nedostatkem rozsudku soudu prvního stupně je to, že skutkové okolnosti, které by vyjadřovaly bezprostřednost jednání obviněného ve smyslu některé z výše uvedených variant, výroková část jeho rozsudku a potažmo ani jeho odůvodnění neobsahuje, neboť stran skutkových zjištění lze poukázat na str. 3, kde tento soud svá skutková zjištění vyjádřil ve shodném rozsahu jako ve výroku rozsudku, a je třeba dodat, že tato nerozšířil např. ani při zdůvodnění právní kvalifikace jednání obviněného na str. 14. Ve vztahu k odůvodnění vývojového stadia trestného činu nelze v odůvodnění rozsudku nalézt žádnou argumentaci, neboť městský soud se omezil na konstatování: „Pokud jde o právní kvalifikaci, obžalovaný se citovaným jednáním dopustil pokračujícího trestného činu podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm.. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k obohacení sebe či jiného tím, že uveden někoho v omyl a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu, tedy škodu ve výši nejméně 5 miliónů Kč, avšak k dokonání trestného činu nedošlo“. Následně vyložil důvody aplikace pozdějšího zákona, tj. trestního zákoníku, a svůj postoj k námitce obhajoby, o nemožnost naplnění znaku objektivní stránky uvedením jiného v omyl.

Rozsudek soudu prvního stupně nevyjádřil veškeré jednání, kterého se měl obviněný dle tvrzení obžaloby, resp. důkazů, jimiž dokladovala důvodnost svého podání (např. listinné důkazy ve spisu založené), dopustit. Absence další skutkových zjištění, která by vyjádřila další jednání obviněného (pokud se ho dopustil) směřující k obohacení – v případě jednání pod bodem I.b) výroku rozsudku nalézacího soudu – způsobuje, že právní posouzení skutku tímto soudem se s jeho popisem rozchází v části správného určení vývojového stadia trestného činu.

Na tyto skutečnosti se odvolací soud, jemuž věc byla ve zrušené části vrácena k novému projednání a rozhodnutí, upozorňuje s tím, že je jeho úkolem, aby na základě provedeného dokazování, případně jeho doplnění, s přihlédnutím k možnostem, které jsou dány charaktery opravných prostředků, které proti rozsudku soudu prvního stupně byly podány, se i s touto skutečností vypořádal.

Připomíná se, že Vrchního soud v Praze je při novém projednání a rozhodnutí věci ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud.

Zbývá dodat, že i o obou dovoláních rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť pro takový způsob rozhodnutí byly splněny podmínky upravené zněním § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. srpna 2012

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Vypracoval

JUDr. Ivo Kouřil

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru