Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 64/2020Usnesení NS ze dne 12.02.2020

HeslaNásilí proti úřední osobě
Postoupení věci
Subsidiarita trestní represe
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.64.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. j) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 64/2020-195

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné J. R. V. S., nar. XY, občanky Peru, v České republice bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 44 To 172/2019, jako rozhodnutí soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 115/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 44 To 172/2019, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 3 T 115/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 3 T 115/2018, podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil trestní věc obviněné J. R. V. S. (dále jen “obviněná”) Úřadu městské části Praha 1, neboť žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.

2. Proti usnesení soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 44 To 172/2019, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Nejvyšší státní zástupce podal proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně dovolání, a v něm uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. s tvrzením nesprávného právního posouzení skutku, kdy má za to, že projednávané jednání obviněné mělo být posouzeno jako trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na podporu tohoto svého tvrzení dovolatel uvedl, že soudy nižších stupňů uváděné okolnosti, které je vedly k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, dostatečně neodůvodnily z pohledu uplatněné zásady. Podle názoru nejvyššího státního zástupce mohly být soudy uváděné důvody zohledněny v rámci ukládání trestů, nikoliv však v rámci posouzení trestnosti daného jednání, což ostatně dokládá také judikatura Nejvyššího soudu. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce uvedl, že nebyly naplněny podmínky pro soudy zmíněný postup, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 44 To 172/2019, zrušil rovněž usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 3 T 115/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. Obviněná ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedla, že se závěry v něm uvedenými nesouhlasí. Naopak má za to, že soudy aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe zcela správně a znovu zopakovala důvody, které je k tomu vedly. Rovněž vyjádřila lítost nad svým jednáním s konstatováním, že celou situaci se snažila odčinit. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

III.

Důvodnost dovolání

10. Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 44 To 172/2019, i řízení předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

11. Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění svého usnesení ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 3 T 115/2018 uvedl, že ačkoliv má za to, že předmětné jednání obviněné naplňuje znaky trestného činu uvedeného v § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je třeba zohlednit aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a sice zásadu subsidiarity trestní represe, a předmětné jednání postoupit Úřadu městské části Praha 1, neboť toto jednání není trestným činem, ale mohlo by být posouzeno jako přestupek. Tento svůj postup odůvodnil soud prvního stupně zejména vlivem alkoholu, kdy právě jeho požití vyvolalo u obviněné nepřiměřenou reakci vtělenou do projednávaného jednání, jakož i skutečností, že se poškozená nacházela v silném stavu rozrušení plynoucího z jednání i zhoršeného zdravotního stavu její kamarádky. Soud prvního stupně rovněž zohlednil projevenou lítost obviněné a její snahu o omluvu po spáchání předmětného trestného činu.

12. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že stížnost státní zástupkyně není důvodná, řízení předcházející napadenému usnesení netrpí žádnými podstatnými procesními vadami, soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy odpovídajícím způsobem hodnotil a jeho skutková zjištění jsou správná. Odvolací soud se tak shodně jako soud nalézací domnívá, že závažnost věci nedosahuje takové intenzity, aby jednání obviněné muselo být posouzeno jako citovaný trestný čin, na daný případ plně dopadá zásada subsidiarity trestní represe, když věc mohla být dostatečně řešena prostředky jiných právních odvětví.

13. K trestné činnosti, pro kterou obviněná stanula před soudy je vhodné uvést, že trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se pachatel dopustí užitím násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Subjektivní stránka tohoto trestného činu tedy spočívá v záměrném použití násilí s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, anebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než ze strany pachatele došlo k použití násilí.

14. Z ustanovení § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku vyplývá, že úřední osobou se rozumí i příslušník Policie České republiky. Policista ve stejnokroji je v rámci své pravomoci oprávněn mimo jiné zastavovat vozidla, přičemž k tomuto zastavení dává znamení např. pomocí vztyčené paže nebo zastavovacím terčem a za snížené viditelnosti červeným světlem [srov. § 79 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

15. Vedle shora zmíněného pojmu úřední osoby (pravomoci úřední osoby) nelze nezmínit pojem násilí, které nutně nevyžaduje způsobení fyzické újmy poškozenému. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka, s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Ve vztahu k posuzované věci je třeba připomenout, že násilí může směřovat jak přímo proti úřední osobě, jejíž odpor má být překonán nebo jejímuž odporu chce pachatel zamezit, tak i proti jiné osobě nebo proti věci, pokud je prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby, popř. prostředkem odplaty za to, jak úřední osoba svoji pravomoc vykonala (v případě naplnění znaku pro výkon pravomoci).

16. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů dále vyplývá, že obviněná vůči napadenému policistovi nejprve použila vulgární výrazy. Napadený policista se obviněnou i přes toto její jednání snažil uklidnit, což sama obviněná nikterak nerozporuje. Následující reakce obviněné i přes veškeré snahy ze strany příslušníků Policie České republiky, vygradovala ve fyzické napadení obviněnou, spočívající v úderu pěstí do tváře zasahujícího policisty. Uvedené závěry potvrzují nejen výpovědi zasahujících policistů, ale také výpověď provozního restaurace svědka M., jakož i lékařská zpráva o ošetření zasahujícího policisty.

17. Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že jednání obviněné znaky trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1, písm. a) tr. zákoníku naplňuje, nicméně ve vztahu k předmětnému trestněprávnímu jednání argumentují nutností aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž jejich argumentace je věnována pouze ve prospěch obviněné vyznívajícím skutečnostem, aniž by z pohledu zvoleného postupu soudy rozvedly své hodnotící úvahy ve smyslu subsidiarity trestní represe a škodlivosti žalovaného jednání, jak byly řešeny v rozhodnutí publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.

18. Podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

19. Soudem druhého stupně zmíněnou zásadu subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio bez možnosti aplikace trestněprávních institutů.

20. Obecně je nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

21. Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil. Nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, orgány činnými v trestním řízení a v konečné fázi soudem (v právní nauce viz P. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).

22. Jak již bylo uvedeno shora, z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplynulo, že podle jejich názoru jednání obviněné naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přesto rozhodly o postoupení věci s konstatováním, že zažalovaný skutek by mohl být Úřadem městské části Praha 1 posouzen jako přestupek s odkazem na posouzení otázky společenské škodlivosti, ačkoliv argumentačně vycházely pouze z části výpovědi svědků, které bylo možno interpretovat ve prospěch obviněné, aniž by reagovaly na skutečnosti vyplývající z dalších důkazů či přihlédly a vypořádaly se s judikaturou v obdobných věcech, zabývaly se otázkou jednání obviněné na místě konfliktu po celou dobu předmětného jednání, její nerespektování výzvy apod. (viz též bod 17). V neposlední řadě pak musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém Nejvyšší soud k otázce společenské škodlivosti uvedl:

23. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvláště pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti.

24. V souvislosti s uvedenou trestní věcí je vhodné zmínit i jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu např. ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 4 Tdo 828/2016, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1070/2015, kdy násilí pachatelů vůči úředním osobám při výkonu jejich činnosti spočívalo v úderu do ramene a zavrávorání policisty či v pouhé snaze o úder, který byl dotčenou úřední osobou vykryt.

25. Argumentace soudů nižších stupňů spočívající v zohlednění podnapilého stavu obviněné i vypjaté emoční situaci sice mohou být v některých případech relevantní, ovšem jedná se o skutečnosti, které se z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti, běžně vyskytují, neboť lze obecně říci, že v kontaktu s úřední osobou, který vyústí v násilí proti této osobě, se pro pachatele jedná o emočně vypjatou situaci prakticky kdykoliv. Rovněž skutečnost spočívající v podnapilosti není z hlediska výše uvedeného kritéria ničím výjimečným [stěží lze považovat útoky podnapilých pachatelů za okolnosti, které by měly vést k aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku]. Zcela bez povšimnutí nižších soudů, zůstává zjištění, že to byla obviněná se svojí společnicí, které se chovaly na místě veřejnosti přístupném nevhodně, nechtěly zaplatit útratu, a proto musela být přivolána policie. Mimo zorného úhlu pak zůstalo také to, že snaha Policistů ČR vyřídit věc klidnou cestou se nesetkala s adekvátní reakcí, ale naopak ze strany obviněné zazněly na adresu policistů vulgární nadávky a gesta. Pokud odvolací soud zmiňuje, že „je otázkou v jakém jazyce se vyjadřovala“ (viz bod 4), ze spisového materiálu vyplývá, že obviněná hovořila „anglicky“, přičemž policista rovněž hovořil anglicky. Je-li na podporu obviněné odkazováno na náhlý zdravotní stav druhé aktérky – návštěvnice restaurace, je sice pravdou, že takto se mohlo sice jednání J. A. S. S. jevit, nicméně žádným z hodnověrných důkazů toto nebylo v rozhodnutí soudů doloženo, zatímco jednoznačně bylo svědky uvedeno, že tato byla rovněž v podnapilém stavu.

26. Okolnosti spočívající ve vyjádření lítosti, omluva či úhrada případné škody ve smyslu rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr. nemohou být okolnostmi, které by v rámci aplikace zásady subsidiarity trestní represe mohly být zohledňovány v intencích, které zmiňují soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích.

27. Vzhledem k tomu, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně nevyplývá, jaké skutečnosti je vedly k závěru o aplikovatelnosti zásady subsidiarity trestní represe z pohledu kritérií vyslovených v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., musel Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněné, usnesení soudů nižších stupňů zrušit, jakož i zrušit rozhodnutí na ně obsahově navazující a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí.

28. Po vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 bude nezbytné, aby se soud náležitě vypořádal s judikaturou (nejen tou, kterou zmiňuje Nejvyšší soud), ale také otázkou společenské škodlivosti (viz rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) a dalšími skutečnostmi podstatnými pro rozhodnutí a své úvahy vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem předpokládaným v ustanovení § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř. Přehlédnuta by neměla zůstat ani situace, kde k uvedenému konfliktu došlo, co mu předcházelo, kolik osob toto sledovalo atd.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 2. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru