Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 64/2006Usnesení NS ze dne 25.01.2006

EcliECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.64.2006.1
Důvod dovolání

265b/1g,265b/1g


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 64/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. ledna 2006 o dovolání obviněného J. J., a obviněného T. Š., , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, č. j. 10 To 201/2005-334, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 2 T 384/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. Š. odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, č. j. 10 To 201/2005-334, byla podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta odvolání obviněných J. J. a T. Š. (a obviněného J. V.) proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 18. 1. 2005, č. j. 2 T 384/2004-300. Tímto rozsudkem byl obviněný J. J. ve výroku pod bodem 1) rozsudku uznán vinným (společně se spoluobviněným J. V.) jednak trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jednak trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 250a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Obviněný T. Š. byl ve výroku pod bodem 2) rozsudku uznán vinným (společně s obviněným J. V.) trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spáchal v jednočinném souběhu s trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a byl mu uložen podle § 250a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Součástí rozsudku je také výrok o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Obviněný J. J. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně uvedl, že „dovolací důvody opírá i o čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. ř. a dále o ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy, který je vyjádřením principu rovnosti účastníků řízení jako jednoho z komponentů základního práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 Listiny (III. ÚS 282/03, I. ÚS 55/04)“. Má za to, že závěr o vině soudy učinily na podkladě znaleckého posudku a výpovědi znalce Ing. O. S. Podle jeho názoru jsou však ve znaleckém posudku značné rozpory, na něž upozorňoval prostřednictvím obhájce u hlavního líčení. Třebaže odvolací soud dal za pravdu těmto námitkám, v odůvodnění rozhodnutí posléze uvedl, že výslechem znalce Ing. S. u veřejného zasedání se přesvědčil, že závěry tohoto znalce korespondují s dalšími objektivně zjištěnými skutečnostmi. S tím však obviněný nesouhlasí. Za této situace se domnívá, že v posuzované věci nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. a trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť závěry o jeho vině jsou ničím nepodloženou dedukcí. Je přesvědčen, že jeho vina nebyla náležitým způsobem prokázána, především proto, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, totiž že nebyly pečlivě objasňovány okolnosti svědčící v jeho prospěch, a soudy nehodnotily důkazy náležitým způsobem, tedy při pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V posuzované věci neexistuje žádný přímý důkaz o jeho úmyslu spáchat trestný čin pojistného podvodu. Vytkl soudům, že vycházely pouze z nepřímého důkazu, který vyložily v jeho neprospěch. Naprostou nesprávnost znaleckého posudku Ing. S. spatřuje v tom, že podle znalce automobil Renault 19, který byl poškozen při dopravní nehodě ze dne 3. 12. 2001, měl být poškozen již při nehodě dne 4. 8. 2000 se Škodou Felicia, podle obviněného však tento automobil nebyl vůbec totožný s vozidlem Renault 19, které se dne 4. 8. 2000 skutečně s vozidlem Škoda Felicia střetlo. Znalec přitom vycházel jen ze snímků poškození přední části vozu, aniž by měl k dispozici technické průkazy. Ve znaleckém posudku jsou podle obviněného další nesrovnalosti, například znalec nebyl schopen vysvětlit, jak je možné, že interiér vozu byl šedivý a interiér druhého vozu byl černý. Obviněný tak dospěl k závěru, že přestože znalec není schopen vysvětlit rozdíl mezi vozidly zn. Renault 19, vycházel z toho, že se jedná o totožné vozidlo značky Renault 19, ač jde o vozidla s odlišnými SPZ. Znalec předmětná vozidla ve skutečnosti vůbec neviděl, nebyl schopen posoudit výrobní čísla ani děj obou dopravních nehod, podle obviněného neměl dostatečnou dokumentaci mapující místa dopravních nehod. Uzavřel, že z provedených důkazů nelze spolehlivě dovodit, že obviněný přistavil dříve poškozené vozidlo tov. zn. Renault 19, SPZ s vozidlem tov. zn. Peugeot 406, SPZ, řidiče – držitele spoluobviněného V. do pokolizního postavení se záměrem vyvolat zdání dopravní nehody, natož, aby spáchal skutek tak, jak byl popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Závěr soudů obou stupňů o jeho vině je podle názoru obviněného v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním obecných soudů, čímž vybočuje z mezí ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř. a je současně v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, č. j. 10 To 201/2005-334, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 18. 1. 2005, č. j. 2 T 384/2004-300, zrušil.

Obviněný T. Š. podal dovolání, aniž by odkázal na konkrétní dovolací důvod. Namítl, že soud při dokazování a rozhodování o vině vycházel pouze a jen ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. O. S. K tomuto znaleckému posudku obviněný vznáší výhrady. Nikdy totiž netvrdil, že z chladiče vozu VW Passat, který řídil, vytekla chladící kapalina a že by chladič byl poškozen tak, že by s vozidlem nebylo možno odjet. Tyto závěry znalce obviněný pokládá za spekulativní, neboť se znalec vůbec nezabýval například tím, že by mohla vytéci kapalina klimatizace, případně že by mohlo jít o kaluž jiné tekutiny, například i od oleje, třeba i nesouvisející s touto dopravní nehodou. Jestliže znalec na jedné straně tvrdí, že airbagy se aktivují při rychlosti vyšší než 40 km/hod. a nikoliv při rychlosti nižší, a na straně druhé uvádí, že airbagy nemohly být při dopravní nehodě aktivovány, protože při aktivaci airbagů se aktivují i patrony bezpečnostních pásů a k tomu nedošlo, přičemž bezpečnostní pásy ani jejich patrony znalec nezkoumal, pak toto jeho tvrzení obviněný považuje za nevěrohodné. Znalec při vypracování posudku neměl k dispozici ani jedno z vozidel, místo dopravní nehody neohledal a vše posuzoval pouze na základě špatně vypracovaných fotografií a ke všem otázkám se vyjadřoval pouze v intencích pravděpodobnosti. Z tohoto důvodu má obviněný za to, že závěry učiněné znalcem ve znaleckém posudku nemohou obstát. Domnívá se, že závěr soudu, že předstíral dopravní nehodu je jednoznačně dán charakteristikou osoby druhého účastníka dopravní nehody. Tvrdí, že ačkoliv byl obviněn z pojistného podvodu, na žádné pojistné neměl nárok, neboť automobil byl majetkem leasingové společnosti. Má za to, že v dané věci existují závažné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, a v důsledku toho i právního hodnocení. Proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, č. j. 10 To 201/2005-334, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 18. 1. 2005, č. j. 2 T 384/2004-300, zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. věty první obviněného obžaloby zprostil, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obou obviněných se vyjádřil. K dovolání obviněného J. J. uvedl, že je sice podáváno s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ve skutečnosti v převážné části namítá toliko neúplnost dokazování a zejména vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutková zjištění, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, neodporují zásadám formální logiky a dovolací soud je jím vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry státní zástupce neshledal. Konstatoval, že nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle názoru státního zástupce odpovídá pouze námitka absence úmyslného zavinění ve smyslu § 4 tr. zák. Tuto námitku však obviněný zakládá na odlišných skutkových okolnostech, než jaké zjistil nalézací soud. Dovolací soud je však vázán učiněným skutkovým zjištěním a při posuzování důvodnosti dovolání z nich musí vycházet. Pokud tedy dovolatel fingoval dopravní nehodu, spolu s obviněným V. přivolal na místo k jejímu šetření orgány Policie ČR a poté uplatnil z této fingované dopravní nehody u pojišťovny nárok na pojistné plnění, jde o zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. K témuž závěru, totiž že dovolání obviněného směruje toliko proti neúplnému dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, státní zástupce dospěl u dovolání obviněného T. Š. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného J. J. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného T. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Státní zástupce udělil souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. Pokud jde o obligatorní obsahové náležitosti, Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného T. Š. neobsahuje výslovný odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Dovolání tak nesplňuje veškeré náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Nicméně z obsahu dovolání, jakož i z formulace „je tedy nesporné, že jsou zde závažné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, a v důsledku toho i právního hodnocení.“ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze striktně postupovat podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. a dovolání odmítnout pro nesplnění náležitostí jeho obsahu. Byť obviněný o žádný konkrétní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. dovolání neopírá, z povahy námitek uvedených v dovolání je zřejmé, že měl v úmyslu dovolání podat podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Žádný jiný z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. totiž není (ani za určitých podmínek – jak je uvedeno níže) určen k nápravě vad spočívajících ve skutkovém zjištění. Dovolání obviněného J. J. veškeré náležitosti dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. obsahuje.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda námitky obviněných naplňují po obsahové stránce zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Nicméně zásah do skutkového zjištění lze připustit v rámci řízení o dovolání, to však pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

U obviněného J. J. podkladem pro učiněný výrok o vině pod bodem 1) rozsudku se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že společně s obviněným J. V. „dne 3. 12. 2001 na silnici třídy č. v km, k. o. P., okres P., přistavili již dříve poškozená vozidla tov. zn. Peugeot 406, SPZ, řidiče – držitele obž. V. a tov. zn. Renault 19, SPZ, řidiče držitele obž. J. do pokolizního postavení se záměrem vyvolat zdání dopravní nehody a tuto událost následně oznámili orgánům PČR OŘ P. jako dopravní nehodu, přičemž na základě těchto nepravdivých údajů policisté dopravního inspektorátu OŘ PČR P. zde prováděli služební úkony, ke kterým ve skutečnosti nebyl důvod, a následně obžalovaní uvedli tyto nepravdivé údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění Č. p. p., a. s., přičemž z titulu havarijního pojištění bylo obž. J. vyplaceno pojistné plnění ve výši 65.969,- Kč a z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla obž. V. pojistné plnění ve výši 193.753,- Kč“.

Skutku pod bodem 2) výroku o vině se dopustil obviněný T. Š. spolu s obviněným J. V. tak, že „dne 29. 3. 2002 na silnici třídy č. v km , k. o. L., okres P., přistavili již dříve poškozená vozidla tov. zn. VW Passat Variant, reg. zn., vlastníka I., a. s., provozovatele G. s. r. o. a řidiče obž. T. Š. a tov. zn. Peugeot 406, SPZ, řidiče – vlastníka obž. V., do pokolizního postavení v úmyslu vyvolat zdání dopravní nehody, tuto událost nahlásili orgánům dopravního inspektorátu PČR OŘ P. jako dopravní nehodu a policistům vyslaným na místo dopravní nehody uvedli nepravdivé údaje, na základě kterých byly provedeny služební úkony, ke kterým nebyl ve skutečnosti důvod, a posléze byla událost nahlášena s nepravdivým vylíčením nehodového děje I. p. a. s., kdy z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla VW Passat bylo obž. V. vyplaceno pojistné plnění ve výši 205.135,- Kč a K. p. a. s., kdy z titulu havarijního pojištění vozidla VW Passat byl na účet držitele vozidla – firmy G. s. r. o. poukázáno pojistné plnění ve výši 134.100,- Kč“.

V dovolání obvinění nenamítli nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, nýbrž namítli nedostatky mající původ v samotném skutkovém zjištění soudu, když brojí především proti tomu, jaké závěry soudy učinily na podkladě znaleckého posudku. Je tedy zřejmé, že obvinění dovolání zaměřili výhradně do oblasti, která přezkoumání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodléhá, neboť v dovolání uplatnili výlučně námitky skutkové povahy. O tom svědčí zejména námitky vznesené obviněnými k otázkám, které byly předmětem zkoumání znalce (ztotožnění vozidel zn. Renault 19, poškození chladiče, aktivace airbagů u vozidla zn. VW Passat atd.). Je třeba zdůraznit, že obhajoba obou obviněných byla vyvrácena výslechem znalce u veřejného zasedání dne 6. 6. 2005, kdy se k obsahu těchto námitek vyjádřil. Odvolací soud potom podrobně odůvodnil na str. 5 – 7 svého rozhodnutí, proč dospěl k závěru, že obě dopravní nehody byly fingovány. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá nic jiného, než na tyto závěry odkázat. Jak bylo shora uvedeno, prostřednictvím dovolání nelze odstraňovat ani nedostatky ve skutkovém zjištění, dokazování doplňovat či provádět nové hodnocení důkazů. Takto pojaté dovolací námitky však nejsou primárně založeny na soudem prvního a druhého stupně zjištěném skutkovém stavu věci, nýbrž na jiném skutkovém zjištění, jehož změny se obvinění domáhají. Lze proto uzavřít, že obvinění dovolání neopřeli o námitky právní, nýbrž o námitky ryze skutkové, které z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou obstát.

Co se týče argumentace obviněného J. J. k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud má obviněný výhrady k subjektivní stránce trestného činu, je zjevné, že na podporu svého tvrzení, totiž že trestný čin nespáchal úmyslně, uvádí jen skutečnosti, které se zakládají na jiném skutkovém zjištění. Jinak řečeno, zpochybňuje-li obviněný subjektivní stránku trestného činu, je zřejmé, že se neztotožnil s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Takové námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však podřadit nelze. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení. Ač obviněný odkazuje na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, na čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv svobod, o žádné z těchto ustanovení svou argumentaci v dovolání neopřel. Nejvyšší soud proto vycházel z toho, že dovolání podal z důvodu dovolání vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a takto se dovoláním zabýval.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti nebyl podle Nejvyššího soudu obviněnými v dovolání uplatněn důvod v intencích ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto jejich dovolání byla podle § 265i odst. 1 písm. b) tř. ř. odmítnuta, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by Nejvyšší soud musel věc meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud odkazuje na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. ledna 2006

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru