Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 623/2013Usnesení NS ze dne 26.06.2013

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.623.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 623/2013-34

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání, které podal obviněný L. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 5 To 114/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 6/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 31 T 6/2012, byl obviněný L. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku a zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době, nejméně pak od dubna 2011 do 3. 2. 2012, zejména ve společném pokoji na ubytovně ve V. na ulici O., který obýval se svou družkou H. Š. a jejich třemi nezletilými dětmi ­L. K., J. K. a Š. K. - v rámci svých negativních osobnostních charakteristik, včetně zvýšené agresivity,

týral svou družku H. Š. především jejím častým fyzickým napadáním, jehož se dopouštěl zejména pod vlivem společně požívaného alkoholu, a to i za přítomnosti nezletilých děti, tím, že jí bil otevřenou dlaní a pěstí do obličeje i celého těla a kopal do ní, jakož i narážel jejím tělem na stěny pokoje, v důsledku čehož jí způsoboval četné pohmožděniny a zranění lehčího až středně těžkého charakteru, současně s tím poškozené vulgárně nadával a ponižoval ji, a dále v přítomnosti svých nezletilých dětí s poškozenou často požíval v nadměrné míře alkoholické nápoje a také s ní souložil, opakovaně dětem vulgárně nadával a nabádal je, aby svou matku fyzicky napadaly, a to především kopáním do jejího těla v době, kdy byla pod vlivem alkoholu a ležela na podlaze či posteli, v lednu 2012 pak dětem přikázal, aby matku nakrátko ostříhaly, což dotyčná z obav z obžalovaného strpěla, přičemž byl srozuměn s tím, že takovéto jednání může ohrozit rozumový, citový a mravní vývoj nezletilých dětí,

a jeho jednání kulminovalo v průběhu večera a noci ze dne 3. 2. na 4. 2. 2012 v pokoji uvedené ubytovny, kdy v podnapilém stavu, v průběhu vymezené doby, pojal úmysl svou družku usmrtit, což v závěru svého počínání deklaroval i verbálně prohlášením: „Ty kurvo jedna, já tě dneska zabiju!“, a to tak, že surově fyzicky napadal svou družku kombinovanými mechanismy útoku, a to zejména údery rukou, jakož i tupými předměty, mimo jiné i údery kovovou částí kuchyňské paličky na maso a dále pak kopy nohou vedenými až velkou intenzitou síly, směřovanými do celého těla a především pak do oblasti břicha, které byly kombinovány nášlapy či dupáním do této oblasti v situaci, kdy poškozená ležela na pevné podložce, čímž jmenované způsobil, vedle mnohočetných pohmožděnin, oděrek a tržně-zhmožděných ran, především roztržení dvanáctníku, rozsáhlé zhmoždění závěsného aparátu tlustého střeva, natržení pravé ledviny, mnohočetné natržení jater, jakož i zhmoždění kliček tenkého střeva v celé jejich délce, kterážto vnitřní poranění byla provázena velkými bolestmi poškozené, a následně vedla, především pak septický šok, který se rozvinul na podkladě vylití střevního obsahu z prasklého dvanáctníku, i přes vysoce odbornou lékařskou péči, dne 5. 2. 2012 v 5.40 hod. ke smrti poškozené H. Š. ve Fakultní nemocnici v Ostravě, přičemž popsaného jednání se obžalovaný dopouštěl, ač byl trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. 19 T 45/2004, který nabyl právní moci dne 16. 3. 2004, uznán vinným trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) trestního zákona“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným Š. V. částku ve výši 13.975,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 500,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 5 To 114/2012, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování nelze dovodit, že se dopustil zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku. Podle jeho názoru se soud dostatečně nezabýval všemi zákonnými okolnostmi a náležitostmi ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Připustil, že svou družku H. Š. v noci z 3. na 4. února 2012 fyzicky napadl, podle jeho slov však takovéto napadení nebylo vedeno záměrem družku usmrtit. On i jeho družka osudnou noc ve větší míře požívali alkoholické nápoje, přičemž mezi nimi došlo k partnerské hádce ohledně nevěry družky, jež vyvrcholila jejím fyzickým napadením. Zdůraznil, že takovéto fyzické napadení bylo učiněno pod nezanedbatelným vlivem alkoholu a bez jakékoli možnosti zvážit následky jednání. V žádném případě z jeho strany nešlo o promyšlený a cílený útok, neměl v úmyslu dopustit se zločinu vraždy, natož zločinu vraždy, za který je možné uložit výjimečný trest. Prohlásil, že jen stěží si lze představit, že pokud by měl v úmyslu svou družku usmrtit, zavolal by tak, jako v posuzovaném případě, na tísňovou linku a opatřoval pro ni lékařskou pomoc. Konstatoval, že závěr soudů o jeho vině zločinem vraždy je založen pouze na přesvědčení soudů, nikoli na objektivních závěrech vyplývajících z důkazů provedených v rámci hlavního líčení, resp. že byl odsouzen na základě důkazů, z nichž ani jeden není důkazem přímým, popř. důkazem, který by ho usvědčoval z vraždy.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 5 To 114/2012, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obsah dovolání odráží jednostranné náhledy obviněného na tuto trestní věc a abstrahuje od všech důkazů svědčících v jeho neprospěch. Státní zástupce shledal, že je sice pravdou, že soudy neměly k dispozici žádný přímý důkaz, který by dokumentoval trestné jednání obviněného, nicméně soubor velmi výmluvných důkazů nepřímých je v této věci natolik bohatý, že bez nejmenších pochybností postačuje k vymezení skutkového stavu i k vyvození závěru o vině obviněného všemi třemi delikty. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, a to včetně odpovědi na otázku subjektivní stránky, zpochybňovanou obviněným v jeho dovolání. Pokud dovolatel napadá postup soudu v rozsahu vymezeném ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., je třeba poukázat na skutečnost, že jde o normu upravující oblast dokazování v trestním řízení. Námitky tohoto druhu však nevyhovují nejen důvodu dovolání uvedenému obviněným, ale nelze je zařadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Poukaz obviněného na stav ovlivnění alkoholem je z hlediska jeho trestní odpovědnosti rovněž irelevantní, neboť obviněný si byl velmi dobře vědom účinků, jimiž na něho požitý alkohol působí, a také skutečnosti, že se pod jeho vlivem může dopustit i závažného protiprávního jednání. Opilost v době spáchání nejzávažnějšího deliktu tedy nemůže jednání obviněného sebeméně omluvit či zlepšit jeho postavení v trestním řízení. Pokud brojí proti uloženému trestu, pak lze odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h), odst. 2 tr. ř., která definují důvody dovolání směřující k výroku o trestu. Ani jeden z těchto důvodů se ovšem ve věci obviněného aplikovat nedá.

Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že dovolacími námitkami obviněného nebyl osvědčen tvrzený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že soudy nižších stupňů věnovaly náležitému objasnění skutkových okolností potřebnou pozornost a správně zjištěný skutkový stav byl přiměřeně vyjádřen v normách trestního práva hmotného, resp. že výhrady uplatněné obviněným není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 5 To 114/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Na tomto místě nutno dodat, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Z těchto důvodu není možno s podáním obviněného ze zde 14. 4. 2013 adresovaným Nejvyššímu soudu, jež nebylo vyhotoveno obhájcem, tedy nebylo učiněno jeho prostřednictvím, spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu nelze v dovolacím řízení přihlížet (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad (tj. sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Lze přitom poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Je tak možno konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud stručně poznamenává následující skutečnosti.

Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 3 písm. i) citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, spáchá-li čin uvedený v odstavci 2 (nebo v odstavci 1) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.

Po subjektivní stránce jde (v základní skutkové podstatě) o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele musí směřovat k usmrcení člověka (úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat též smrtelný následek - v konkrétních souvislostech účinek).

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Může však jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, ale na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu, včetně možných způsobů jeho provedení. U rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467 a 1468).

V návaznosti na skutečnosti rozvedené shora Nejvyšší soud, pokud se jedná o kvalifikaci předmětného skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku, konstatuje, že ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů stran okolností činu objektivní a subjektivní povahy zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. S ohledem na způsob vedení útoku obviněného proti poškozené H. Š., včetně množství užitých mechanismů ataku (obviněný vůči tělu poškozené působil údery rukou, nášlapy, dupáním, kopáním a obdobnými mechanismy, a to zejména v situaci, kdy poškozená ležela či byla jinak fixována k pevné podložce, dále při útoku užil zbraně jako např. tyč či násadu, kuchyňskou paličku na maso), jeho intenzitu (zvláště útok proti břišní krajině poškozené vedl nesmírně razantně a s vysokou mírou brutality) a délku jeho trvání (poškozená byla vystavena aktivnímu násilí ze strany obviněného opakovaně po dobu mnoha hodin, z čehož současně plyne, že obviněný měl možnost uvážit nejen všechny okolnosti svého protiprávního jednání, ale i jeho důsledky, zvláště v situaci, kdy bezprostředně pozoroval zhoršující se zdravotní stav poškozené), jakož i negativní osobnostní charakteristiky obviněného (především jeho zvýšenou agresivitu) je zjevné, že obviněný jednal tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně s rozmyslem, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby poškozenou H. Š. zvlášť surovým a trýznivým způsobem usmrtil. Přitom nutno dodat, že podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů ovlivnění obviněného alkoholem v době rozhodného útoku proti poškozené nemělo většího významu, když nenarušilo jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti.

Mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2013

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru