Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 619/2017Usnesení NS ze dne 26.07.2017

HeslaŘízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.619.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 619/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2017 o dovolání, které podal obviněný V. CH., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 55 To 285/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 222/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného V. Ch. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 2 T 222/2014, byl obviněný V. Ch. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

3a) v přesně nezjištěné době ve dnech 12. 1. 2012, 12. 2. 2012, 1. 4. 2012, 2. 6. 2012, 8. 2. 2013 a 15. 2. 2013 v O. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch postupně převzal od poškozeného J. V. finanční hotovost v celkové výši 980.000,- Kč, konkrétně dne 12. 1. 2012 částku 320.000,- Kč, kterou se zavázal uhradit do 13. 8. 2012, dne 12. 2. 2012 částku 340.000,- Kč, kterou se zavázal uhradit do 12. 9. 2012, dne 1. 4. 2012 částku 70.000,- Kč, kterou se zavázal uhradit do 1. 8. 2012, dne 2. 6. 2012 částku

100.000,- Kč, kterou se zavázal uhradit do 2. 8. 2012, dne 8. 2. 2013 částku 100.000,- Kč a dne 15. 2. 2013 částku 50.000,- Kč, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že s ohledem na svoji neutěšenou finanční situaci a předchozí splatné dluhy nebude schopen svým závazkům vůči J. V. dostát, přičemž z poskytnutých půjček doposud ničeho neuhradil a tímto jednáním způsobil na majetku poškozeného J. V. škodu ve výši 980.000,- Kč.

3c) v přesně nezjištěné době ve dnech 13. 2. 2013, 3. 4. 2013 a 16. 4. 2013 v O. a Š. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, nejprve na základě ústní dohody a později na základě písemné smlouvy o spolupráci ze dne 16. 4. 2013 postupně převzal od poškozeného P. L. v hotovosti částku 300.000,- Kč, konkrétně dne 13. 2. 2013 převzal částku 48.000,- Kč, dne 3. 4. 2013 převzal částku 90.000,- Kč a dne 16. 4. 2013 převzal částku 162.000,- Kč jako investici do podnikání spočívajícím v nákupu a prodeji motorových skútrů, kterou se zavázal hradit formou pravidelných splátek ve výši 20.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 10. 5. 2013, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že s ohledem na svoji neutěšenou finanční situaci a předchozí splatné dluhy nebude schopen svým závazkům vůči P. L. dostát, a tímto jednáním způsobil na majetku poškozeného P. L. škodu ve výši 300.000,- Kč.“

2. Za tento zločin byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v bodě 2) rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2015, č. j. 2 T 31/2013-967, který nabyl právní moci dne 29. 4. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. V. částku ve výši 980.000,- Kč a P. L. částku ve výši 300.000,- Kč.

3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 55 To 285/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že „uplatněný důvod dovolání“ spatřuje v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je podle jeho názoru popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. K tomu, aby se jednalo o uvedený zločin, musel by mít (obviněný) v úmyslu sebe nebo jiného obohatit tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti. V návaznosti na to namítl, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že jeho finanční situace byla taková, že by nutně potřeboval finanční prostředky a nebyl schopen dostát svým závazkům. Naopak bylo prokázáno, že měl dostatek finančních prostředků, dostatečný obrat a prostředky k tomu, aby uhradil dodavateli kupní cenu dodaných motocyklů. To, že nedostál v určité chvíli svým závazkům, bylo způsobeno vydíráním ze strany J. V. V žádném případě si od tohoto poškozeného nepůjčil finanční prostředky ve výši 980.000,- Kč. Ve skutečnosti docházelo ze strany uvedeného poškozeného k opakované šikaně v podnikání obviněného, která nakonec vyvrcholila jeho únosem, při kterém jej poškozený donutil podepsat prázdnou směnku a smlouvu o uskladnění zboží. Obviněný se poškozeného bál a proto policii nic neoznámil.

6. Dále obviněný zdůraznil, že byl v podnikání úspěšný a jeho záměrem bylo své podnikání rozšířit a to i prostřednictvím investic od třetích osob. Z tohoto důvodu reagoval na inzerát P. L., který hledal způsob investování svých prostředků. P. L. uvedl, že se nejednalo o půjčku, ale o investici, a z tohoto důvodu si musel být vědom rizik z toho plynoucích. Obviněný také poznamenal, že soud prvního stupně jeho úmysl ke spáchání zločinu podvodu dovodil z použití části peněz na úhradu dluhu společnosti Dagen, s. r. o., a to za situace, kdy nebylo prokázáno, že k úhradě byly použity právě investované prostředky. Podle jeho tvrzení šlo o dluh z podnikání a na jeho úhradu použil vlastní prostředky ve výši 36.000,- Kč (dluh byl ve výši 160.000,- Kč), a nikoli částku investovanou P. L. ve výši 300.000,- Kč. Soud prvního stupně podle obviněného pochybil a špatně vyhodnotil investici uvedeného poškozeného do jeho podniku. Obviněný poznamenal, že se během podnikání dopustil několika chybných rozhodnutí, ale žádná z nich nebyla nezákonná, a nikdy neměl v úmyslu nikoho podvést. Tento úmysl měl za neprokázaný a odůvodnění soudu za chybné a nedostatečné. Za neprokázaný měl taktéž podvod vůči J. V. Dodal, že jednání tohoto poškozeného mu zničilo jeho podnikání a znemožnilo zhodnocení investice P. L. Existenci půjčky soud vyvodil z výpovědí svědků H. a V., kteří spolu udržují blízké vztahy, a z toho důvodu se obviněný domníval, že jejich výpovědi jsou nevěrohodné až domluvené.

7. Dovolatel rovněž namítl, že soud prvního stupně se neadekvátně opřel o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, k jeho osobě. Závěry posudku totiž podle jeho přesvědčení neprokázaly, že je schopen spáchat jakýkoli trestný čin.

8. Ze všech uvedených skutečností podle něj nelze ve stíhaném skutku spatřovat zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť chybí podstatná náležitost, a to úmysl. Poukázal ještě na procesní stránku celé věci, kdy byl původně ze skutků pod body 3a) a 3c) zproštěn obžaloby, následně byla věc vrácena krajským soudem a soud prvního stupně vydal za nezměněné důkazní situace rozhodnutí odlišné od původního. Obviněný pak ještě vyjádřil názor, že soud nepostupoval správně, když si neověřil finanční situaci J. V., zda bylo vůbec možné, aby mu tento poškozený půjčil 1.000.000,- Kč a navíc půjčoval další bezúročné půjčky, které taktéž byly na vysoké sumy.

9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 12. 2016, č. j. 55 To 285/2016-1013, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované rozhodnutí obsahově navazující.

10. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že popis skutkových vět obou napadených částí výroku o dovolatelově vině nedovoluje přisvědčit námitce, že skutky, tak jak jsou popsány ve výroku o vině, nevykazují všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Pod bodem 3a) výroku o vině byl obviněný uznán vinným tím podstatným jednáním, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch převzal od poškozeného finanční hotovost a zavázal se k úhradě v dohodnutých termínech, které neplnil a plnit nemohl, neboť se nacházel v neutěšené finanční situaci, zatížen platebními povinnostmi ze svých splatných závazků. U skutku pod bodem 3c) výroku o vině se jednalo o tentýž způsob uskutečněného podvodného jednání, přestože poškozeným P. L. zapůjčená částka byla deklarována jako investice do podnikání. Dovolatel dále jen skutkově namítl neprůkaznost takového propadu své finanční situace, že by nutně potřeboval finanční prostředky a nebyl schopen dostát svým závazkům. Naopak bylo podle jeho názoru prokázáno, že na jeho straně absentuje úmyslné jednání za stavu, že podle závěrů znaleckého posouzení jeho osobnostní charakteristiky u něj může chybět prožívání pocitů viny, může se objevit menší sociální zodpovědnost a upřednostňování vlastních potřeb. Státní zástupkyně shrnula, že v části dovolání obviněného není namítaná nesprávnost právního posouzení obou přisouzených skutků věcně založena na hmotněprávních důvodech, presumovaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dodala pak, že na podkladě dostupného spisového materiálu nelze dospět ani k názoru, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování.

11. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby tak rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

13. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 55 To 285/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

15. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

19. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

20. V posuzované věci však všechny námitky obviněného směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě neúplnost důkazního řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkové hodnotící závěry, jež lze shrnout do konstatování, že se (dílčích) skutků, jak jsou specifikovány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky (úmyslného zavinění).

21. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

22. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

23. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Pouze stručně lze na tomto místě konstatovat, že skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů mají základ ve výpovědích poškozených J. V. a P. L., jež jsou podpořeny dalšími důkazy, zejména výpovědí svědkyně L. V. a listinnými důkazy, přičemž v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.

24. Za této situace nelze konstatovat, že by skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V kontextu uvedeného je třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.

25. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

26. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li právě a pouze z toho vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

27. Nad rámec výše uvedeného považoval Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k následujícímu.

28. Dovolatel uplatnil jednu námitku, která by se mohla jevit jako námitka formálně relevantní. Tato námitka spočívala v jeho tvrzení, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je podle jeho názoru popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť chybí podstatná náležitost, a to úmysl. Toto své tvrzení však ve skutečnosti nezaložil na skutkovém stavu zjištěném v předchozím řízení a vyjádřeném především ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž, jak je patrné z kontextu dovolací argumentace, na vlastní verzi skutkového děje, což neodpovídá hmotněprávním důvodům daným ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

29. Obiter dictum však přesto Nejvyšší soud považoval za vhodné stručně zmínit následující skutečnosti. Pod bodem 3a) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným tím, že veden úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch, postupně (po částkách uvedených podrobně ve skutkové větě) převzal od poškozeného J. V. finanční hotovost v celkové výši 980.000,- Kč, kterou se současně zavázal po jednotlivých dílčích částkách v dohodnutých termínech uhradit, a to přesto, že si byl vědom skutečnosti, že s ohledem na svoji neutěšenou finanční situaci a předchozí splatné dluhy nebude schopen svým závazkům vůči J. V. dostát. Své závazky poté ke škodě poškozeného neplnil a ani objektivně vzhledem k popsaným okolnostem plnit nemohl. Poškozenému tak způsobil škodu ve výši 980.000,- Kč. Obviněný tedy vědomě uvedl v omyl poškozeného ohledně své způsobilosti dostát svým závazkům, zjevně srozuměn i s tím, že se takto obohatí a způsobí na majetku poškozeného škodu. U druhého skutku, tj. pod bodem 3c) výroku o vině, použil obviněný týž modus operandi. Opět v úmyslu získat majetkový neoprávněný prospěch převzal na základě nejprve ústní dohody a později písemné smlouvy o spolupráci od poškozeného P. L. finanční hotovost v celkové výši 300.000,- Kč, přičemž se, a to i přes jinak obecně akceptovatelné riziko podnikání (neboť půjčená částka byla deklarována jako investice do podnikání), rovněž zavázal k pravidelným splátkám v nezanedbatelné výši poškozenému, a to stejně jako v předchozím případě přesto, že si byl vědom skutečnosti, že s ohledem na svoji neutěšenou finanční situaci a předchozí splatné dluhy nebude schopen svým závazkům vůči P. L. dostát. Poškozenému tak způsobil škodu ve výši

300.000,- Kč. Rovněž v tomto případě tak poškozeného vědomě uvedl v omyl stran své způsobilosti dostát přijatým závazkům, zjevně srozuměn i s tím, že se takto obohatí a způsobí na majetku poškozeného škodu. Nutno proto konstatovat, že popis obou dílčích skutků uvedených ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky – úmyslného zavinění. Rozhodné okolnosti zde vymezené totiž nedávají prostor k pochybnostem o tom, že obviněný jednal úmyslně, a to v úmyslu eventuálním ve smyslu § 15 písm. b) tr. zákoníku.

30. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak lze uvést, že v předmětné trestní věci jeho prvá alternativa nepřicházela v úvahu, protože soud druhého stupně o odvolání rozhodl po věcném přezkoumání. Daný dovolací důvod by tak mohl být uplatněn v alternativě druhé, tj. že byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že pokud se argumentace obviněného míjela s jím uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i dalšími důvody dovolání), nemohl být ani formálně, natož pak věcně naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

31. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 7. 2017

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru