Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 606/2004Usnesení NS ze dne 29.06.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.606.2004.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 606/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. června 2004 o dovolání obviněného O. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 9 To 498/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 3/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 9 To 498/2003, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného O. Š., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 6 T 3/2003, kterým byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. Předmětným rozsudkem byl obviněnému uložen podle § 247 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců a pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. Podle skutkového zjištění spočívalo jednání obviněného v tom, že „dne 22. 6. 2002 kolem 21.00 hodin v P., před pivnicí O. odcizil nezjištěným způsobem z očí poškozeného M. H., dioptrické brýle přesně nezjištěné hodnoty a tohoto jednání se dopustil, ačkoli dne 23. 12. 2000 vykonal trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 1995, sp. zn. 2 T 18/94 uloženého mj. pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák.“.

Dovolání, jímž obviněný napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 9 To 498/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 6 T 3/2003, opřel obviněný o dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Dovolatel namítá, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné /§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř./, neboť byl podle jeho názoru dán důvod vymezený § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. pro zastavení trestního stíhání, a to vzhledem k tomu, že orgánem SRN byl vydán toliko pro trestné činy uvedené v zatýkacím rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 4, kde není uveden trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. V uvedené souvislosti poukazuje obviněný na to, že je nutno od pojmu trestný čin odlišit pojem skutek, o kterém se však ve „vydávacím“ rozhodnutí nehovoří, ale hovoří se o trestném činu, tedy o právní kvalifikaci jednání. Vzhledem k tomu, že byl vydán pro trestné činy specifikované ve vydávacím rozhodnutí, nikoliv pro skutky, je podle dovolatele třeba posoudit jeho odsouzení jako nepřípustné, a to s ohledem na § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., příp. § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. V další části svého dovolání /při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ namítá, že „nic v napadeném rozhodnutí, ani v rozhodnutí předcházejícímu v jeho výrokové části v popsaném skutku nepotvrzuje ani vzdáleně, že by obžalovaný jednal v úmyslu přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní a naplní tak některý ze znaků uvedených v odst. 1 § 247 tr. zák., že by tak naplnil přímo znak pod písm. d), e) ustanovení § 247 odst. 1 tr. zák.“. V souvislosti s výše zmíněným namítá, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by se zmocnil brýlí a dále hodnotí výpověď svědkyně H. a namítá nevěrohodnost poškozeného s ohledem na jím měněné výpovědi. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten dovolatel spatřuje v tom, že odvolacím soudem nebyl učiněn výrok, který by odpovídal skutečnostem uplatněným pod dovolacími důvody § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., existujících již v řízení před soudem prvního stupně.

Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 9 To 498/2003, zrušil a současně zrušil i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 6 T 3/2003.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), přičemž lhůta stanovená zákonem k podání dovolání byla zachována (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dovolací důvod dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací důvod dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

S odvoláním na shora uvedený dovolací důvod lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli nevykazuje znaky žádného trestného činu nebo vykazuje znaky jiného trestného činu, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu však není možno namítat, že skutek byl nesprávně zjištěn, že důkazy byly vadně hodnoceny, případně nebyly provedeny veškeré důkazy.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z podaného dovolání je patrno, že obviněný v rámci svého dovolání uplatnil tuto druhou alternativu, tj. vytýká odvolacímu soudu, že sice na podkladě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal napadené rozhodnutí, avšak vzhledem k tomu, že opravný prostředek neshledal důvodným, odvolání obviněného zamítl, přestože v řízení tomuto usnesení odvolacího soudu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poukázal obviněný na to, že trestní stíhání, které bylo proti němu vedeno, bylo podle zákona nepřípustné podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., event. § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. Podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. musí být trestní stíhání zastaveno, jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán. Předně je nezbytné uvést, že zcela nepřiléhavý by byl v případě obviněného odkaz na § 10 tr. ř. upravující vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení osoby, které požívají výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva. Akceptovatelná by byla námitka s odkazem, že jde o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu. V případě obviněného jde o osobu, která byla na základě zatýkacího rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. Nt 4819/2002, vydána Braniborským vrchním zemským soudem k trestnímu stíhání do České republiky s omezením, že z povolení k vydání je vyjmut skutek „neuposlechnutí úředního rozhodnutí“ podle § 171 tr. zák. Obviněný byl vydán cizím státem mj. pro trestný čin loupeže.

Ustanovení § 376 tr. ř. upravuje podmínky vydání zatýkacího rozkazu a jeho náležitosti. Podle odst. 3 § 376 tr. ř. musí zatýkací rozkaz obsahovat a) jméno a příjmení obviněného, jeho osobní data a údaje o státním občanství, případně i jeho popis a fotografii, b) zákonné pojmenování trestného činu s uvedením příslušných zákonných ustanovení a vylíčení skutkového děje s přesným vyznačením doby, místa a způsobu spáchání, c) doslovné znění zákonných ustanovení, podle nichž je trestný čin posuzován, s uvedením zákonné sazby, jež je naň v zákoně stanovena, a d) jde-li o vyžádání odsouzeného k výkonu trestu, též údaj, kterým soudem a k jakému trestu byl odsouzen, s připojením opisu rozsudku opatřeného doložkou právní moci. Pokud jde o již zmíněnou výhradu cizího státu – Braniborského vrchního zemského soudu – pak § 378 odst. 1 tr. ř. stanoví, že takové výhradě je nutno vyhovět. Podle § 378 odst. 2 tr. ř. může být obviněný stíhán jen pro trestné činy, pro které byl vydán, ledaže byl dán dodatečně souhlas k trestnímu stíhání pro trestné činy další.

V souladu s výše uvedeným nelze námitce obviněného o nepřípustnosti trestního stíhání s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), j) tr. ř. přisvědčit. Podstata námitky obviněného spočívá v tom, že obviněný byl vydán pro trestný čin loupeže, nikoli pro trestný čin krádeže, kterým byl uznán vinným. Podle obviněného nelze pak zaměňovat pojem skutku a právní kvalifikace, a pokud byl tedy vydán pro jiný trestný čin, je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

K této argumentaci obviněného lze pouze stručně uvést, že samo ustanovení § 376 odst. 3 tr. ř. (zatýkací rozkaz) zmiňuje nejen doslovné znění zákonných ustanovení, podle nichž je trestný čin posuzován, ale také vylíčení skutkového děje s přesným vyznačením doby, místa a způsobu spáchání. Právě vylíčení skutkového děje je prioritou, neboť soud při svém rozhodování může rozhodnout pouze o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě. Trestní stíhání se vede nikoli pro trestný čin, ale pro skutek, který naplňuje znaky konkrétního trestného činu. Byl-li vydán na obviněného zatýkací rozkaz, musel být s ohledem na předchozí skutečnosti skutek popsán /jak mj. vyžaduje také ustanovení § 376 odst. 3 písm. b) tr. ř./ a musel být podřazen pod zákonné ustanovení. Tento skutek také byl předmětem posouzení Braniborským vrchním zemským soudem, který konstatoval, že se jedná o trestné činy z oblasti všeobecné kriminality. V souvislosti s uvedenou problematikou lze odkázat na rozhodnutí č. 25/1996 Sb. rozh. trest., které stanoví, že řízení o vydání do ciziny podle § 379 a násl. tr. ř. se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin, nikoli o jeho právním posouzení. Z důvodů shora uvedených lze pak dovolatelovo odvolání se pouze na znění § 378 odst. 2 tr. ř., (bez návaznosti např. na znění § 378 odst. 3 tr. ř.) považovat za zcela jednostranné, postrádající logické souvislosti mezi jednotlivými ustanoveními, ale i v návaznosti na celkově řešenou problematiku stíhání (např. § 160 odst. 1, 5, 6 tr. ř., § 220 tr. ř.). Právě s ohledem na to, že se trestní stíhání vede pro skutek (řízení o vydání a vyžádání z ciziny se vede pro skutek) umožňuje tato okolnost v případě změny skutkových okolností za použití zásady „in dubio pro reo“ následně překvalifikovat jednání obviněného na mírnější trestný čin, což byl případ obviněného.

Z důvodů shora uvedených, ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

V další části podaného dovolání obviněný namítá /v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, že z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by se měl dopustit jednání, které bylo soudem kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), d) tr. zák.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné uvést, že v mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možno namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem, avšak pouze v tom směru, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o žádný trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Dále musí Nejvyšší soud uvést, že není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat či doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět procesní úkony směřující do oblasti skutkových zjištění a provádět hodnocení či doplnění dokazování (hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda je založen na jiném nesprávném hmotně právním posouzení je pak zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda odpovídá použité právní kvalifikaci). To pak ve své podstatě znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat výhradně vady právní; nelze však namítat vady skutkové, např. vadné hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod.

V souvislosti se shora uvedeným je nutno dále uvést, že soud musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považuje za potřebné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, aby mohl rozhodnout o vině obviněného. Tyto důkazy provedené v souladu se zákonem musí následně hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., (v odůvodnění rozsudku mj. stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují). Svá skutková zjištění pak vyjádří v tzv. skutkové větě.

Podstata námitek obviněného při uplatněném dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá tedy v tom, že se dovolatel neztotožnil se skutkovým stavem, ke kterému dospěl soud na základě hodnocení důkazů. Z důkazů, které soud prvního stupně hodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (str. 4 rozsudku) mj. vyplývá, že výpověď svědkyně H. hodnotil jako věrohodnou. Naproti tomu obviněný např. na str. 4 podaného dovolání vytýká soudu, které skutečnosti nevzal při hodnocení výpovědi této svědkyně v úvahu. Obviněný v obsáhlém dovolání dále rozvádí, jakými úvahami se měl soud při hodnocení výpovědí svědků, poškozených či obviněného, zabývat, přičemž na několika místech uvádí, že výpověď poškozeného je nevěrohodná a nelze na ni konstruovat děj, ze kterého by bylo možno dovodit, zda vůbec a pokud ano, pak proč obviněný brýle poškozenému odcizil. Vytýká soudu, že nebyl mj. prokázán děj, při kterém se zmocňoval brýlí poškozeného a motiv tohoto jednání.

Obviněný byl stíhán pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a vzhledem k tomu, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů nemohl vycházet z výpovědi poškozeného (respektoval zásadu in dubio pro reo) a svědkyně H. neviděla moment odcizení brýlí (aplikace stejné zásady – což obviněný zcela pomíjí v uplatněném dovolání), vyhodnotil soud všechny shora uvedené skutečnosti tak, že jednání obviněného posoudil jako trestný čin krádeže, neboť při aplikaci ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. mohl vzít z výpovědi svědkyně (a také vzal) za prokázané, že si obviněný v průběhu večera přisvojil dioptrické brýle poškozeného a tyto poškozenému na jeho naléhání, že bez nich neuvidí, nevrátil.

Jestliže tedy obviněný poukazuje na nedostatky v hodnocení důkazů, je jeho snahou docílit změny ve skutkovém zjištění a následně v závislosti na změně skutkového stavu, který by odpovídal jeho představám, docílit také změny právního posouzení. Uvedené námitky uplatněné pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou však námitkami skutkovými, a proto ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Z těchto stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí dovolacího soudu bylo učiněno v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2004

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru