Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 596/2020Usnesení NS ze dne 10.06.2020

HeslaPokus trestného činu
Vražda
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.596.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 596/2020-570

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání, které podala obviněná M. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 8 To 12/2020-507, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2019, č. j. 56 T 7/2019-444, byla obviněná M. H. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že

dne 28. 2. 2019 v době kolem 23.20 hod. v XY, XY, ve 4. podlaží bytového domu, v bytě č. XY, který užívala společně s poškozeným L. M., nar. XY, po předchozí slovní rozepři, kdy jak obžalovaná, tak i poškozený byli pod vlivem alkoholu, a poté, co poškozený obžalované přikryl ústa rukou a povalil ji na gauč ve snaze utišit ji, aby svým hlasitým projevem nerušila sousedy, obžalovaná v reakci na to opakovaně poškozeného napadla kuchyňským nožem s modrou plastovou rukojetí o celkové délce 24,5 cm, s délkou čepele 12 cm, přičemž nůž působil ve směru své dlouhé osy na levou polovinu hrudníku, a to dvakrát do přední plochy hrudníku a jedenkrát do levé poloviny zad; v důsledku shora uvedeného jednání způsobila poškozenému bodnou ránu s vbodem nad levou prsní bradavkou pronikající do levé hrudní dutiny s bodným poraněním osrdečníku a ranou pronikající do levé srdeční komory délky asi 1 cm, když v důsledku bodné rány do levé srdeční komory došlo k tzv. tamponádě srdce (zakrvácení osrdečníkového vaku) v množství cca 1000 ml krve a zároveň došlo i k zakrvácení levé hrudní dutiny menšího rozsahu, dále bodnou ránu s vbodem vpředu vlevo na hrudníku ve výši 4. mezižebří a asi 5 cm od levého okraje hrudní kosti, délky asi 2,5 cm, nepronikající do hrudní dutiny, a dále povrchní bodnou ránu s vbodem vlevo na zádech nad horním okrajem lopatky, délky asi 2,5 cm, pronikající do podkoží, přičemž bodná rána pronikající do levé hrudní dutiny s poranění levé plíce a srdce byla vedena velkou silou, ostatní rány pak střední silou; výše uvedená zranění poškozeného byla bezprostředně život ohrožující a v případě, že by nebyl proveden urgentní operační výkon na specializovaném pracovišti na Klinice kardiovaskulární chirurgie FN Motol v Praze 5, došlo by ke smrti poškozeného, a to do několika málo desítek minut, přičemž obžalovaná byla srozuměna s tím, že svým útokem může poškozeného usmrtit.

2. Obviněná byla za tento pokus zvlášť závažného zločinu odsouzena podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost k náhradě škody ve výši 426.679 Kč poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky.

3. O odvolání obviněné, jejího druha L. M. a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 8 To 12/2020-507, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněné a jejího druha částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné podle § 140 odst. 1, za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku, uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svých obhájců JUDr. Josefa Lžičaře a Mgr. Adély Nečasové dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. V dovolání vyhotoveném Mgr. Nečasovou obviněná namítá, že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly zjišťováním subjektivní stránky, resp. zjišťováním toho, zda je možné její jednání případně podřadit pod privilegovanou skutkovou podstatu. V případě, kdy má být prokázáno, že pachatel jednal v nepřímém úmyslu, musí být v podstatě zjištěno jeho vědomí, že svým jednáním může způsobit daný následek (smrt člověka), přičemž s možností tohoto následku musí být srozuměn. Jinými slovy vyjádřeno, jedná se o kladné stanovisko pachatele k tomu, že nastane smrt. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 122/68 dovolatelka dovozuje, že ne každý útok nožem, byť vedený do oblasti, kde jsou uloženy životně důležité orgány, musí být nutně posouzen jako trestný čin vraždy, resp. pokus vraždy.

6. Následně připomíná, že závěr ohledně jejího nepřímého úmyslu nalézací soud odůvodnil argumentem, že „je průměrně inteligentní žena, a že se mohla spoléhat na to, že když 3x bodne poškozeného, může nastat smrt“. Uvedený výrok je jistě pravdivý, nicméně soud v tomto případě opomíjí, že byla silně ovlivněna požitým alkoholem, kdy podle závěrů znalců byly v důsledku jeho nadměrné konzumace její schopnosti ovládací a rozpoznávací z přibližně 75 % vymizelé. V tomto rozsahu nebyla schopna reagovat způsobem, který lze očekávat od průměrně inteligentního člověka, a ze ¾ nebyla schopna rozpoznat závažnost svého chování a ve stejném rozsahu ani ovládat své jednání. Tuto skutečnost, je pak nutno zohlednit při úvahách, zda jsou naplněny zákonné znaky trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, resp. i jeho pokusu. V popsaném stavu lze totiž jen těžko předpokládat, že mířila záměrně proti části těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány.

7. Ve chvíli, kdy byly ve výše zmíněném rozsahu její schopnosti rozpoznávací a ovládací vymizelé, se poškozený snažil zabránit jejím hlasitým projevům zacpáním úst a jejím povalením na gauč. Na poškozeného zaútočila nožem bezprostředně poté, přičemž rány poškozený popsal jako slaboučké. Dovolatelka poukazuje na výpověď znalce z odvětví psychologie, který při hlavním líčení nevyloučil, že se mohla s ohledem na specifika její osobnosti cítit výše popsaným jednáním poškozeného ohrožena, neboť mohla situaci vnímat citlivěji, než méně impulzivní střízlivá osoba.

8. Podle obviněné z provedeného dokazování vůbec neplyne její srozumění s tím, že poškozeného svým jednáním usmrtí. Sám poškozený její útok pokládal za „zoufalý čin“ vyvolaný těžkým stupněm opilosti. Jak sám nalézací soud uvedl, poškozený byl pro obviněnou osobou nejbližší, kterou měla ráda a nikdy jí nechtěla ublížit. Bezpochyby jednala v reakci na bezprostředně předcházející chování poškozeného, který ji omezil na osobní svobodě a svobodě pohybu, když ji povalil na gauč, a zároveň v možnosti projevit nesouhlas s tímto jeho jednáním když ji zacpal ústa. Poslední uvedené jí mohlo být pociťováno jako velmi nepříjemné (mohlo docházet k pocitům dušení). Z dokazování plyne, že v době, kdy se ji poškozený snažil popsaným způsobem uklidnit, tato se fyzicky bránila. O tom svědčí výpověď svědkyně S., která slyšela dupání, rámus a poté i ránu podobnou pádu skříně. Závěr, že došlo k zápasu mezi ní a poškozeným je doloženo taktéž stavem bytu (převrhnutý koš, roztržený řetízek na podlaze). Obviněná tedy shrnuje, že jednání poškozeného evidentně mohla vnímat, zejména s ohledem na svůj stav, jako ohrožující.

9. Nalézacímu soudu, jenž dospěl k závěru, že v předmětné věci se jednalo o tzv. situační vraždu, tedy že ji nepředcházelo uvážení nebo rozmysl a byla spáchána v afektu, obviněná vytýká pominutí některých aspektů skutku, na něž upozorňovala obhajoba. V této souvislosti odkazuje na již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 T 122/68. Naopak závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1517/2010 pokládá za nepřiléhavé. Tvrdí, že si důsledky svého činu neuvědomovala. S ohledem na její rozpoložení nelze hovořit o tom, že by záměrně útočila na hrudník poškozeného. I po činu totiž vykazovala známky zcela iracionálního jednání, o čemž svědčí i záznam telefonního hovoru poškozeného na linku 158.

10. Závěr odvolacího soudu, podle kterého se v jejím případě nejednalo o žádnou obranu, nýbrž o zákeřně vedený, opakovaný útok vůči horní polovině hrudníku poškozeného, je nepatřičný v situaci, kdy měla spáchat pokus vraždy v nepřímém úmyslu. Označení útoku za „zákeřný“ by poukazovalo na vraždu úkladnou. V jejím případě byly ze ¾ vymizelé schopnosti ovládací a rozpoznávací, tudíž se mohla nožem strefit v podstatě kamkoliv. Její nepřímý úmysl nelze dovozovat ani z toho, že došlo k opakovanému útoku, když ze znaleckých závěrů vyplynulo, že dvě ze tří ran nebyly s to způsobit smrt, ani vážnější poranění, jedna z nich přitom narušila pouze kůži. Soudy obou stupňů nezkoumaly všechny aspekty, tedy jaký byl její motiv, a zda bylo útočeno proti životně důležitým orgánům poškozeného záměrně.

11. Obviněná nastiňuje možnost jiného právního posouzení skutku, a to podle § 146a odst. 2 či odst. 3 tr. zákoníku, podle § 145 tr. zákoníku nebo podle § 141 tr. zákoníku. I pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že u ní byl dán nepřímý úmysl, připadá v úvahu kvalifikace skutku jako trestného činu zabití, neboť znalec z oboru nevyloučil, že se mohla cítit ohrožena jednáním poškozeného a tudíž jednala v omluvitelném hnutí mysli. Soudy obou stupňů bylo opomenuto, že silné rozrušení může mít i povahu náhlé či prudké afektivní reakce na momentální situaci a oslabení psychických zábran pachatele. S odkazem na zásadu in dubio pro reo dovolatelka uvádí, že pokud je možnost vyložit skutkový děj ve více variantách, je třeba dát přednost té pro ni nejpříznivější. Tato zásada má být aplikována jak při zkoumání subjektivní stránky, tak při úvaze stran aplikace privilegované skutkové podstaty. Znalci zmínili, že její jednání nemělo motivaci k usmrcení, jednala chaoticky bez logické struktury, dostatečného uvážení následků a zvolila nepřiměřený prostředek (nůž).

12. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a poté buď

podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že ji uzná vinnou trestným činem podle § 146a odst. 2, 3 tr. zákoníku, event. podle § 145 tr. zákoníku či podle § 141 tr. zákoníku, nebo

podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního nebo druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

13. Rovněž v dovolání vyhotoveném JUDr. Lžičařem namítla obviněná nedostatečné posouzení subjektivní stránky vzhledem k jejímu výraznému ovlivnění alkoholem a podstatnému snížení schopnosti rozpoznávací a ovládací, a vzhledem k její reakci z pocitu ponížení a vzteku na projev poškozeného, který ji omezil ve svobodném projevu. Navrhla posouzení svého skutku jako trestného činu podle § 146a tr. zákoníku.

14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta zmínila, že námitky obsažené v dovolání byly obviněnou uplatňovány již v rámci její obhajoby, a to od počátku trestního řízení. Těmito se již dostatečně zabývaly soudy obou stupňů.

15. Státní zástupkyně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Odkazuje na to, že podle něj se ze strany obviněné nejednalo o obranu, útok vedla zákeřně, opakovaně proti horní polovině těla poškozeného, a alespoň jednou ranou vedenou silou způsobilou k zasažení životně důležitých orgánů. I podle státní zástupkyně se jednalo o tzv. dokonaný útok, kdy pro způsobení následku smrti nebylo nutné činit již nic dalšího. Ke smrti přitom nedošlo jen díky včasnému, vysoce specializovanému lékařskému zákroku. Obviněná bránila poskytnutí pomoci poškozenému.

16. Zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno už tím, že obviněná útočila opakovaně do míst s životně důležitými orgány, přičemž nešlo o nějaké náhodné máchnutí nožem. V otázce příčetnosti lze odkázat na znalecký posudek z odvětví psychiatrie, z něhož vyplývá, že obviněná je za své jednání trestně odpovědná.

17. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň navrhla, aby bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.], přičemž splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvody dovolání

obecná východiska

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.

vlastní posouzení dovolání

24. K dovolání obviněné je předně třeba poznamenat, že tato v zásadě uplatnila shodnou argumentaci, jakou vznesla v rámci své obhajoby v odvolacím řízení, případně i předtím v řízení před nalézacím soudem. S ní se oba soudy (zejména pak velmi přesvědčivě soud prvního stupně) vypořádaly. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že v situaci, kdy dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě toliko opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se tyto vypořádaly, je dovolání zpravidla vyhodnoceno jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Důvod takového posouzení vyvstává i ve věci posuzované.

25. Úvodem je nutno konstatovat, že většina námitek obviněné, které podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp. procesní povahy, a to i přesto, že mají podpořit závěr o nesprávném posouzení subjektivní stránky ze strany soudů obou stupňů. K přezkumu rozhodnutí na základě takových námitek může dovolací soud přistoupit pouze v případech tzv. extrémního nesouladu. Prvotním nutným předpokladem však je, že tento nesoulad obviněná učiní předmětem svého dovolání, což se nestalo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

26. Za námitky skutkové, příp. procesní povahy je třeba označit ty, jimiž obviněná vytrhává z kontextu jednotlivé provedené důkazy a skutková zjištění z nich plynoucí, či jiné skutečnosti neopodstatněně zveličuje. Stejný závěr je třeba učinit ohledně její snahy domoci se prostřednictvím zásady in dubio pro reo zpochybnění hodnocení některých důkazů soudy a tímto postupem prosadit jí přijímanou verzi skutkového děje. V uvedeném směru hodnotí dovolací soud námitky obviněné stran toho, že mezi ní a poškozeným mělo dojít k většímu konfliktu (zápasu), než jak jej zjistil soud prvního stupně (tvrzení, že ji poškozený omezil na osobní svobodě a při jeho snaze zpacifikovat obviněnou u ní mohlo docházet až k dušení, neboť ji přiložil ruku na ústa a povalil ji na gauč). Uvedené pak podtrhuje tím, že znalec psycholog nevyloučil, že se mohla vzhledem ke zvláštnostem její osobnosti cítit jednáním poškozeného ohrožena více než běžní lidé. Tato argumentace směřuje jednoznačně k přijetí jiných skutkových závěrů a jako takové nemůže mít v dovolacím řízení úspěch.

27. Stejně je třeba přistupovat k námitce, že bylo zcela opomenuto zkoumání jejího motivu. I tato výhrada směřuje do problematiky dokazování. Navíc pomíjí skutkové zjištění, které vyjádřil soud prvního stupně (bod 43 jeho rozsudku) po zhodnocení odborných poznatků vyplývajících ze znaleckého vyšetření duševního stavu obviněné, podle nichž dovolatelka jednala v pocitu vzteku, rozhořčení a ponížení, přičemž toto své rozpoložení řešila nepřiměřeně pod vlivem afektu a alkoholu útokem nožem na poškozeného. Odvolací soud, který neshledal důvod k jinému hmotně právnímu posouzení skutku obviněné, pak správně připomenul (bod 10. odůvodnění rozsudku), že motiv není znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Zjištění o afektivním projevu obviněné, vedeném zlobnou reakcí, a nikoli v důsledku silného rozrušení, strachu, úleku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, jak se snaží – ovšem zcela mimo skutkový základ správně zjištěný provedeným dokazováním – prosadit obviněná, odpovídá právnímu závěru, který ohledně otázky trestní odpovědnosti vyložil (s oporou o podrobnou argumentaci) soud prvního stupně. Dodat lze, že pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku nevyvolává ani tvrzení dovolatelky, že silné rozrušení může mít i povahu náhlé či prudké afektivní reakce na momentální situaci a oslabení psychických zábran pachatele. Pro závěr o důvodnosti jiné právní kvalifikace neposkytuje podklad správné skutkové zjištění soudů nižších stupňů.

28. Lze konstatovat, že uplatněnému důvodu dovolání formálně vyhovuje námitka obviněné, že zjištění o podstatném (75 %) snížení obou jejích předpokladových schopností (rozpoznávací a ovládací) vznáší pochybnost o existenci zákonem vyžadované formy (úmyslného) zavinění, resp. námitka, že posouzení skutku odvolacím soudem jako zákeřného útoku zakládá pochybnost o správnosti nalézacím soudem dovozeného eventuálního úmyslu.

29. Předpokladem toho, aby pachatel jednal v příslušné formě zavinění, je zjištění, že jednal jako subjekt, tedy jako osoba příčetná (a požadovaného věku). Příčetnost pachatele je vždy zjišťována ve vztahu ke konkrétnímu činu, a to skrze hodnocení dvou jejích aspektů, tj. schopnosti rozpoznat protiprávnost daného činu a schopnosti ovládnout své jednání. Nepříčetnost, která má za následek trestní neodpovědnost pachatele, je definována v § 26 tr. zákoníku. Podle něj ten, [k]do pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není trestně odpovědný. K závěru o nepříčetnosti pachatele dostačuje zjištění o vymizení byť jedné z uvedených složek. Pokud je jedna z nich, případně obě, vlivem duševní poruchy v době spáchání činu toliko podstatně snížená, jedná se o zmenšenou příčetnost ve smyslu § 27 tr. zákoníku, která nevede k vyloučení trestní odpovědnosti pachatele. Tím spíše nemůže dojít k vyloučení trestní odpovědnosti pachatele, který si přivodil podstatné snížení těchto schopností vlivem požitého alkoholu, tj. vlivem okolnosti jím zaviněné.

30. Zjištěný stupeň ovlivnění obviněné alkoholem, tj. podstatné snížení obou jejích schopností, nevede k zvláštnímu právnímu posouzení jejího činu. Nelze přijmout úvahu dovolatelky, že „[p]ři tomto zjištění (pozn. „že schopnosti rozpoznávací i ovládací byly velmi výrazně sníženy - asi na 75% u obou složek“) lze uvažovat o totálním vymizení obou složek“, a že vyvstal důvod pro posouzení jejího činu v podobě trestného činu opilství podle § 360 tr. zákoníku. Ostatně obviněná se ani této právní kvalifikace svým mimořádným opravným prostředkem nedomáhá.

31. Namítá-li naproti tomu, že při zjišťování její subjektivní stránky vztahující se k trestnému činu vraždy (resp. pokusu o něj) nebyl náležitě hodnocen odborný závěr znalců o podstatném snížení jejích schopností, neboť ve stavu, v němž se činu dopustila, mohla těžko jednat se srozuměním o případném usmrcení poškozeného, pak se domáhá něčeho, co v její prospěch v rovině viny nelze nikterak zohlednit. Obecná část trestního zákoníku neobsahuje žádné ustanovení, podle něhož by mělo být při rozhodování o vině pachatele zohledněno (v jeho prospěch), že se činu dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti, který si přivodil požitím jiné návykové látky (§ 130 tr. zákoníku), tj. i alkoholu. Zavinění pachatele se tudíž posuzuje tak, jak učinil soud nalézací, tj. při odhlédnutí tohoto snížení vyvolaného z rozhodující části požitým alkoholem. Při posouzení složky vědomostní a volní správně soudy vyšly z toho, že ji vztáhly k poznatkům o osobě obviněné, jak byly učiněny na podkladě odborného posouzení znalci, a to ve vztahu ke stavu k její osobě alkoholem neovlivněné. Úvahy dovolatelky, jimiž se snaží závěr o existenci eventuálního úmyslu ve vztahu ke smrtelnému následku zpochybnit (tvrzení o nezaměřenosti útoku, atd.), je nutno odmítnout. Správný je závěr soudu prvního stupně, který s ohledem na lokalizaci bodných poranění, zjevnou opakovanost i dostatečnou intenzitu útoku (přivození zranění způsobilého k usmrcení poškozeného), dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy, resp. jeho pokusu, ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

32. Zrušení dovoláním napadených rozhodnutí, resp. zásah do hodnocení subjektivní stránky, neodůvodňuje ani poukaz dovolatelky na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který si má odporovat, neboť (podle ní) na jedné straně o jejím činu hovoří jako o úkladné vraždě, neboť použil pojem „zákeřný útok“, a na straně druhé hodnotí její trestný čin jako spáchaný v nepřímém úmyslu (viz bod. 10 rozsudku odvolacího soudu). Tuto námitku obviněná taktéž podkládá již zmiňovaným zjištěním její zmenšené příčetnosti, kdy údajně nemohla být schopna spáchat „úkladnou vraždu“. Dovolatelčinu argumentaci lze označit za toliko sémantickou polemiku vztahující se k jednomu adjektivu použitému odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku, které na vyznění jeho vypořádání se s její odvolací argumentací jako celku nemělo vliv.

33. Jak již bylo zmíněno, již před soudy nižších stupňů se obviněná domáhala příznivějšího posouzení jejího skutku. Protože dovolací argumentace obviněné nepřináší nic nového, může Nejvyšší soud odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby toliko jinými slovy vyjádřil to, co poměrně rozsáhle vyložil stran právního posouzení skutku nalézací soud v bodech 38. až bod 47. svého rozsudku. Soud prvního stupně celý předmětný problém uchopil komplexně a svůj právní závěr o naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu úmyslem eventuálním založil na dostatečném množství prokázaných skutečností. Ve zkratce lze zopakovat, že jím byly zohledněny okolnosti síly útoku, jeho opakování, místa zasažení poškozeného, znaleckého posudku stran následku útoku pro poškozeného, psychického stavu obviněné při činu, předchozího soužití obviněné s poškozeným, přičemž některé ze zjištěných skutečností byly hodnoceny i ve prospěch dovolatelky.

34. Soud prvního stupně vyložil (bod 45.), proč neposoudil jednání obviněné toliko jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Učinil tak důvodně s ohledem na zjištění, která dostatečně stran jejího vlastního útoku rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Rozdíl mezi obviněnou navrženým posouzením a trestným činem vraždy podle § 140 tr. zákoníku tkví právě v odlišném zaměření úmyslu k následku -v podobě usmrcení (§ 140), resp. těžké újmy na zdraví (§ 145).

35. Možností právní kvalifikace skutku jako trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku se nalézací soud zabýval v bodě 43. svého rozsudku a důvodně dovodil, že podmínky pro jeho užití nenastaly. Pokud se této kvalifikace domáhá obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku, zakládá svou argumentaci na námitkách vybočujících z jí uplatněného dovolacího důvodu. Právní posouzení jejího činu podle odkazovaného ustanovení (a stejně tak podle § 146a tr. zákoníku) by bylo možné jen na základě jiných skutkových zjištění, k jejichž přijetí však nenastal důvod. Nalézací soud správně uzavřel, že není možné konstatovat splnění podmínky omluvitelného hnutí mysli, neboť hněv či vztek obviněné nelze typově srovnávat se strachem, úlekem či zmatkem. V případě obviněné neexistoval ani podnět mimořádné intenzity a závažnosti vyvolávající z hlediska § 141 tr. zákoníku relevantní hnutí mysli. Obdobně se vyjádřil i o možnosti zohlednit předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, ke kterému podle jeho skutkových zjištění taktéž nedošlo. Přiložení ruky na ústa dovolatelky, vedeném snahou o její utišení a postrčení této na pohovku rozhodně není jednáním v odpovídajícím poměru k objektu skutkové podstaty zločinu zabití, tedy lidskému životu. Ani v tomto směru nelze hodnocení ze strany nalézacího soudu (potažmo vypořádání se s argumentací obviněné soudem odvolacím) ničeho vytknout.

36. Protože úmysl obviněné nesměřoval toliko ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, či zranění méně závažnému, nepřichází již z tohoto důvodu v úvahu posouzení jejího činu podle § 146a tr. zákoníku. Stran otázky silného rozrušení atd. se uplatňuje již výše uvedené. Úvahy obsažené v dovolání obviněné se opírají o skutečnosti, které nemají reálný podklad ve skutkových zjištěních soudů a neplynou ani z jimi provedeného dokazování.

V.

Ke způsobu rozhodnutí

37. Z důvodů, které vyložil v části IV tohoto usnesení, dospěl dovolací soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné. Takto o označeném mimořádném opravném prostředku rozhodl při splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

38. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 6. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru