Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 59/2013Usnesení NS ze dne 31.01.2013

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.59.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 59/2013-72

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2013 o dovolání, které podal obviněný L. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 1 Tmo 17/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež pod sp. zn. 6 Tm 1/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 6 Tm 1/2012, byl obviněný L. M. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tyto trestné činy společně s obviněnou ml. M. K. tím, že „dne 7. října 2011 v přesně nezjištěné době mezi 21.00 až 23.00 hod. v N., K., v .... patře bytového domu, v bytě č. .... uživatele V. Ž. (dále poškozený), po předchozí společné dohodě směřující k získání majetku poškozeného i za cenu užití násilí vůči němu, obžalovaná ml. M. K. poškozeného navštívila pod záminkou, že si chce zapůjčit peníze, byla však odmítnuta a poté umožnila proti vůli poškozeného vstup obžalovanému L. M., jenž ihned na poškozeného fyzicky zaútočil, a to tak, že postupně opakovaně velkou až značnou intenzitou tupým násilím působil na obličej a krk poškozeného, čímž mu způsobil tříštivou zlomeninu horní čelisti vlevo, zlomeninu kosti lícní vlevo, krevní výrony v podkoží horního i dolního víčka levého oka, v podkoží levé tváře s otokem, oděrku uprostřed levé rýhy nazolabiální, krevní výrony v podkoží horního rtu, dvě drobné příčné oděrky na horním rtu, rozsáhlé krevní výrony pod sliznicí předsíně dutiny ústní a pod sliznicí levé tváře, krevní výrony pod dásní v oblasti přibližně 2. a 3. zubu horní čelisti vlevo, vyražení 2. a 3. zubu v horní čelisti vlevo, krevní výrony pod sliznicí předsíně dutiny ústní a dásní v oblasti přibližně 4. zubu v dolní čelisti vlevo, povyražení 5. zubu v dolní čelisti vlevo, oděrky kůže na rozhraní dolního rtu a brady ve střední čáře, krevní výrony v podkoží brady těsně vpravo od střední čáry, v měkkých pokrývkách lebních a v levé krajině spánkové, pod pavučnicí na rozhraní levého čelního a temenního laloku, v měkkých tkáních v okolí chrupavky štítné, pod sliznicí hltanu a hrtanu, ve tkáni štítné žlázy, zlomeninu předního horního okraje 2. hrudního obratle a roztržení meziobratlové ploténky mezi 1. a 2. hrudním obratlem, krevní výrony v prsním svalu vpravo, při páteři vpravo a na levé hýždi, a umožnil tak obžalované ml. M. K. prohledat byt a poté se k ní připojil a z bytu odcizili barevný televizní přijímač výrobní značky „Haier“ vč. síťového kabelu a dálkového ovladače model LT32 A1 v hodnotě 3000,-- Kč, dekodér digitálního televizního signálu výrobní značky „Mascom“ vč. dálkového ovladače a propojovacího kabelu model MC 550T v hodnotě 500,-- Kč, DVD přehrávač výrobní značky „Technika“ model 1033 EPDDVD Player v hodnotě 400,-- Kč, pokojovou anténu k televiznímu přijímači s označením „FZ 2H 36 dB“ vč. adaptéru se zesilovačem v hodnotě 250,-- Kč a hotovost ve výši 100,-- Kč, přičemž v důsledku poranění levé poloviny horní čelisti došlo u poškozeného v rozmezí několika minut ke smrti, jejíž příčinou bylo udušení z vdechnutí krve do plic“. Za to byl obviněný L. M. podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněné ml. M. K.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění L. M. a ml. M. K. a dále státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze – soud pro mládež usnesením ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 1 Tmo 17/2012, jímž podle § 256 tr. ř. tato odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze – soudu pro mládež podal obviněný L. M. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí s hmotně právním posouzením skutku, neboť z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá loupežný úmysl, resp. spojitost použitého násilí s odcizením věcí poškozeného. Podle něho nalézací soud ve výroku svého rozsudku pouze konstatuje, že odsouzení jednali „po předchozí dohodě směřující k získání majetku poškozeného“, aniž by takovou dohodu blíže skutkově vymezil, popsal okolnosti jejího vzniku, její obsah a náležitosti. Podle něho existence takové dohody nevyplývá ani z provedených důkazů. Vyjádřil přitom přesvědčení, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba v tom smyslu, že důvodem fyzického konfliktu s poškozeným bylo obtěžování spoluobviněné K. poškozeným a že se z jeho strany (ze strany obviněného) jednalo o nepromyšlené jednání, které nebylo motivováno zištně. Poznamenal, že rozhodnutí zmocnit se věcí poškozeného bylo spontánní a nijak nesouviselo s konfliktem s poškozeným a že i z popisu skutku v rozsudku soudu první instance je zřejmé, že se jednalo o dvě samostatné a nezávislé fáze jednání, které spolu nutně nemusely souviset, kdy náhlé rozhodnutí spoluobviněné K. odcizit věci poškozeného vycházelo spíše ze zneužití neplánovaně vzniklé situace. Zdůraznil, že žádná z úvah soudu jednoznačně nevyvrací jeho tvrzení, že spolu se spoluobviněnou K. nešel k bytu a poté nevstoupil do bytu s úmyslem zde loupit. Skutečnost, že se události, včetně průběhu napadení poškozeného, mohly seběhnout jinak, než jak je popisuje, nevypovídá nic o jeho vnitřních důvodech. Obecné a vágní konstatování o existenci předchozí dohody je nedostatečné. Dále se ohradil proti závěru soudu, že všechna zjištěná poranění způsobil poškozenému on sám, a proto je odpovědný za následek v podobě úmrtí poškozeného. Prohlásil, že neurčitý a vágní popis útoku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neopodstatňuje právní kvalifikaci přijatou oběma soudy. Akcentoval, že ze skutečnosti, že nebyl prokázán konkrétní rozsah účasti spoluobviněné ml. K. na násilí, nelze ještě dovodit, že taková její účast byla zcela jednoznačně vyvrácena. Namítl, že v tomto směru soud vycházel ve prospěch spoluobviněné ml. K. ze zásady in dubio pro reo, avšak tuto zásadu již neaplikoval v jeho prospěch, neboť i jemu lze přičítat jen takové jednání, které mu bylo jednoznačně a plně prokázáno. Aplikace této klíčové právní zásady ze strany soudů nižších stupňů je tak nesprávná a promítá se i do nesprávného hmotně právního posouzení věci soudy. Za situace, kdy soud neuvěřil výpovědi spoluobviněné K. popisující způsob jeho útoku vůči poškozenému, mohl vycházet pouze z jeho výpovědi. Připustil, že poškozeného udeřil pěstí, přičemž dále si již nebyl jist, zda mu nepoložil nohu na hrudník, a shledal, že z této výpovědi nelze jednoznačně vyvodit, jakou intenzitou a do jakých míst byly údery vedeny a jaké následky na poškozeném zanechaly, tj. zda byly příčinou vzniklých poranění a případně jakých. Obdobně i v popisu skutku ve výroku rozsudku podrobnější popis jeho jednání chybí.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co vyložil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (mj. uvedl, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele) konstatoval, že za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu lze s určitou mírou tolerance považovat námitku obviněného, jíž popírá svůj loupežný úmysl. Poznamenal, že pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněného ve vztahu ke všem znakům stíhaných zločinů, považuje právní úvahy soudu prvního stupně za správné a zákonu odpovídající. Neztotožnil se s výhradami obviněného ve vztahu k popisu skutku, jímž byl uznán vinným s tím, že tyto napadají v podstatě pouze konkrétní formulaci popisu soudy zjištěného skutkového stavu, nikoli však relevantně skutečnost, že by takto zjištěný skutkový stav neodpovídal použité právní kvalifikaci. Závěr o předchozím úmyslu obou obviněných zmocnit se věcí náležejících poškozenému, o němž bylo známo, že je relativně movitý, je podle jeho názoru jednoznačně podložen skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Zdůraznil, že skutková zjištění soudů se zásadně neomezují pouze na vlastní znění tzv. skutkové věty rozsudku, ale jsou dále rozvedena též v jeho odůvodnění. Takový postup je přitom zcela v souladu se zákonem a s formálními požadavky na náležitosti rozsudku podle § 120 odst. 3 tr. ř., § 125 tr. ř.

Státní zástupce shledal, že námitka obviněného, že obsah dohody obou pachatelů nebyl prokázán, je jednak zaměřena pouze do procesu dokazování a výkladu provedených důkazů, jednak je irelevantní. Pro závěr soudů o existenci takové dohody (třebas konkludentní) totiž svědčily konkrétní skutečnosti, podrobené pečlivé úvaze soudu prvého stupně, nadto prokázání „obsahu a náležitostí“ uvedené dohody nemá pro závěr o vině obviněných vzhledem k ostatním skutkovým zjištěním konkrétní význam. Pro závěr o spolupachatelství obviněných totiž není podstatné, že uvedená dohoda mohla být toliko konkludentní, když zároveň jednoznačně směřovala k vlastnímu obohacení obou obviněných prostřednictvím získání věcí poškozeného, a to i za cenu použití násilí. Nalézací soud přitom přesvědčivě vyložil, na základě jakých skutečností považoval obhajobu obviněných za zcela účelovou a provedenými důkazy za vyvrácenou.

Rovněž k následku předvídanému skutkovou podstatou zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku je dáno zavinění v zákonem požadované kvalitě. Ke smrti poškozeného došlo jednoznačně v příčinné souvislosti s jednáním obviněných. Oba obvinění sice nevěděli, že ranou do obličeje a nastalým krvácením může dojít k podobně závažnému následku, avšak vzhledem ke svému předchozímu jednání a stavu, v jakém se poškozený nacházel, to jednoznačně vědět měli a mohli [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Další okruh námitek obviněného podle mínění státního zástupce směřuje toliko do oblasti práva procesního. Obviněný na základě vlastního výkladu provedených důkazů konstruuje pochybnost o skutkovém závěru o jeho vině, třebaže soud na základě podrobného dokazování takovou důvodnou pochybnost vyloučil. Obviněný v tomto směru napadl pouze způsob hodnocení důkazů a z nich vyvozená skutková zjištění, jimiž je však dovolací soud zásadně vázán. Tento okruh námitek tedy nespadá pod uplatněný dovolací důvod, ale ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém je lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 1 Tmo 17/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, neaplikaci zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z nesprávného hodnocení důkazů, neaplikace zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Obiter dictum Nejvyšší soud pouze stručně uvádí následující skutečnosti.

Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku naplní pachatel, který způsobí činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

Tento trestný čin je (v základní skutkové podstatě) trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. V souvislosti s tím lze poznamenat, že objektivní stránka tohoto trestného činu záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Stran zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 173 odst. 4 tr. zákoníku (smrt poškozeného) je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v § 17 písm. a) tr. zákoníku, podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení smrti je v konkrétním případě „těžším následkem“, k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje.

Pokud se jedná o subjektivní stránku jednání obviněného (i obviněné ml. M. K.) ve vztahu ke znakům zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku, je třeba považovat právní závěry soudů dříve ve věci činných za správné a zákonu odpovídající. Obviněný (v rámci spolupachatelství s obviněnou ml. M. K.) užil vůči poškozenému násilí zcela zjevně v úmyslu zmocnit se jeho (tedy cizích) věcí. Resultát o předchozím společném úmyslu obviněných zmocnit se věcí ve vlastnictví poškozeného za užití násilí má dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních soudu první i druhé instance. Stran dohody obviněných je přitom podstatné a určující, že tato jednoznačně směřovala k vlastnímu obohacení obou obviněných prostřednictvím neoprávněného získání věcí poškozeného, a to i za cenu použití násilí.

Dále Nejvyšší soud poznamenává, že ke smrti poškozeného došlo jednoznačně v příčinné souvislosti se společným jednáním obviněných. Zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti lze spatřovat tehdy, pokud si obviněný měl a mohl alespoň v hrubých rysech představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem (účinkem) se může rozvinout tak, jak se rozvinul. Pro posouzení, zda smrt poškozeného je zahrnuta zaviněním obviněných alespoň ve formě nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je třeba vycházet z okolností, za kterých tento následek nastal. V tomto směru Nejvyšší soud uzavírá, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že byť oba obvinění nevěděli, že v důsledku násilného jednání obviněného popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně může dojít k úmrtí poškozeného, vzhledem ke způsobu vedení a zacílení útoku obviněného a jeho intenzitě (obviněný opakovaně velkou až značnou intenzitou tupým násilím působil na obličej a krk poškozeného) a s ohledem na věk poškozeného (jednalo se o sedmdesátiletého člověka) a s tímto související zdravotní stav, to nepochybně vědět měli a mohli. Následek v podobě smrti poškozeného i příčinný průběh k němu vedoucí jsou tedy kryty zaviněním obviněných ve formě nedbalosti nevědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť bylo v možnostech obou obviněných následek fyzického ataku obviněného v podobě smrti poškozeného předvídat. Jinak řečeno, v daném případě nešlo o nepředvídatelný příčinný průběh skutku, který by vylučoval zavinění obviněných.

Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když shora popsaný skutek kvalifikovaly mj. jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku (ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku). Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. ledna 2013

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru