Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 578/2017Usnesení NS ze dne 11.05.2017

HeslaVydírání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.578.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2539/17 ze dne 10.10.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 578/2017-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2017 o dovolání, které podal obviněný P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2016, č. j. 5 To 294/2016-397, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 233/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2016, č. j. 5 T 233/2014-377, byl obviněný P. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad 1) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a (ad 2) zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

1) v přesně nezjištěné době od 13. 12. 2008 do 23. 12. 2008, na statku poškozeného A. P., v O. P., ul. N. L., poté co dne 12. 12. 2008 v O. S., jako řidič osobního motorového vozidla způsobil dopravní nehodu s chodcem V. H., po nehodě z místa, aniž by chodci poskytl pomoc a V. H. v důsledku zranění z dopravní nehody zemřel, přičemž v motorovém vozidle, které způsobilo dopravní nehodu, na zadním sedadle, v době nehody seděl jako spolujezdec poškozený A. P., P. Š. jej po dopravní nehodě vyhledal, sdělil mu skutečnosti týkající se dopravní nehody s tím, že má držet jazyk za zuby, protože to není jeho věc, nemá se do ničeho míchat, protože neví, co se ještě může stát a A. P. ze strachu o své zdraví a život až do roku 2012 viníka nehody a další skutečnosti o nehodě orgánům činným v trestním řízení neoznámil,

2) dne 21. 11. 2012 v době od 13:30 hodin do 15:00 hodin v Ostravě-Porubě, ul. U Soudu č. 4, v budově Okresního soudu v Ostravě, v jednací síni při hlavním líčení vedeném Okresním soudem v Ostravě, soudem I. stupně, v jeho trestní věci, v níž byl v procesním postavení obžalovaného, pod sp. zn. 2 T 179/2012, po poučení o trestních následcích křivého obvinění, k otázkám samosoudce k zásadním rozporům v jeho výpovědi učiněné v tomto hlavním líčení a v jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení dne 5. 9. 2012 před policejním orgánem 10.OOK SKPV PČR MŘP Ostrava, ul. Na Hradbách č. 19, pod č. j. MROV-20492-139/TČ-2008, osobou vyslýchajícího příslušníka policie poručíka Bc. D. J. nepravdivě obvinil tak, že před samosoudcem vypověděl, že Bc. J. si do protokolu psal to, co si sám vymýšlel a po dotazu samosoudce, proč u druhého výslechu se svým obhájcem tuto skutečnost neuvedl a neupozornil na nepravdivá tvrzení ve své výpovědi, před samosoudcem vypověděl, že Bc. J. mu vnucoval, aby uvedl, že poškozeného – chodce srazil čelně, následně byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 2 T 179/2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 6 To 221/2013 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 a pokusem trestného činu neposkytnutí pomoci dle § 8 odst. 1 k § 208 trestního zákona č. 1404/1961 Sb. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti v trvání 5 roků a 6 měsíců, přičemž jednání Bc. D. J. z nějž byl P. Š. obviněn, by mohlo naplnit formální zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku.

2. Obviněný byl za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2. tr. zák. a pokus trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 8 odst. 1 k § 208 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 2 T 179/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 6 To 221/2013, odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání pěti let a šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 2 T 179/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 6 To 221/2013, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Bc. D. J. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soudu v Ostravě usnesením ze dne 17. 10. 2016, č. j. 5 To 294/2016-397, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Daniela Keprta dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by však v konkrétnosti vymezil, v jakých skutečnostech jeho naplnění shledává.

5. V doplnění dovolání, zpracovaném k výzvě na odstranění vad podaného dovolání, ve vztahu ke skutku 1) namítl, že podle něj nejde o trestný čin vydírání, neboť v poškozeném nevzbudil reálnou obavu z jakékoli újmy. Nikdy rovněž neměl v úmyslu na poškozeného P. vytýkaným způsobem působit. Za neodpovídající skutkovým zjištěním považuje závěr, že by si poškozený P. banálně vyznívající větu s obecným a nekonkretizovaným obsahem vryl do paměti.

6. Ke skutku pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku uvedl, že dostatečným důkazem o tom, že došlo ke křivému obvinění, není sama o sobě skutečnost, že se orgánům činným v trestním řízení nepodaří prokázat vinu jiné osobě. Z hlediska subjektivní stránky je nezbytné prokázat, že pachatel chtěl nebo si byl vědom, že obviňuje jinou osobu nepravdivě a byl s tím srozuměn a současně chtěl nebo byl srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění bude tato osoba trestně stíhána. Odvolací soud se k této jeho argumentaci vůbec nevyjádřil a soud prvního stupně se ve vztahu k těmto otázkám vyjádřil nedostatečně, čímž svá rozhodnutí zatížily vadami nedostatku odůvodnění a nepřezkoumatelnosti. Nebylo prokázáno, že obviněný skutečně měl v úmyslu poškozeného J. obvinit a přivodit mu tak potenciální trestní stíhání. Pouze nešťastným způsobem reagoval na opakované výpady soudu vůči jeho osobě a k uvedené větě byl v podstatě vyprovokován. Sám poškozený J. ve své výpovědi připustil, že výpověď obviněného neprotokoloval doslovně. Soudy proto svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces.

7. Závěrem obviněný shledal, že je namístě aplikace § 226 odst. 1 písm. a), příp. b) tr. ř. a měl by být zproštěn obžaloby.

8. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání (i jeho doplnění) sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby dovolání bylo projednáno za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž – po odstranění nedostatků původního podání – splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

obecná východiska

10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

vlastní posouzení dovolání

16. Dovolání obviněného lze jako formálně naplňující uplatněný dovolací důvod posoudit jen s vyšší mírou tolerance. Je tomu tak proto, že převážná část jeho argumentace je skutkového charakteru a jako taková je nevyhovující jak deklarovanému, tak ani jinému ustanovením § 256b tr. ř. upravenému důvodu dovolání.

17. Pokud se týká skutku kvalifikovaného jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., pak převážná část námitek dovolatele směřuje vůči zpochybnění věrohodnosti výpovědi svědka P., resp. ke zpochybnění toho, jak tento poškozený měl vnímat slovní vyjádření, které podle zjištění soudů vůči němu pronesl. Tvrzení obviněného, že poškozený „reálnou a skutečnou hrozbou újmy vůči odsouzenému nikdy trpět nemohl“ a on sám „nikdy neměl v úmyslu na poškozeného vytýkaným způsobem působit“ není ničím jiným než polemikou se skutkovými závěry soudů vyjádřenými v dovoláním napadených rozhodnutích. Odporuje zjištění obsaženému přímo v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně („… A. P. ze strachu o své zdraví a život až do roku 2012 viníka nehody a další skutečnosti o nehodě orgánům činným v trestním řízení neoznámil“), i tomu, co v reakci na obsahově shodnou odvolací námitku uvedl soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení (viz str. 4-5). Obviněný nemůže očekávat, že by dovolací soud, jenž je skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů zpravidla vázán, přistoupil na základě jeho námitek, které nezmiňují a neodůvodňují existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, přistoupil k jejich revizi, resp. k jejich přehodnocení a k vyslovení skutkových závěrů odlišných.

18. V důsledku těchto konstatování je možné uzavřít, že jediné, co s uvedenou vyšší mírou tolerance lze posuzovat (ve vztahu k námitce dovolatele, že svým jednáním nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu vydírání) jako námitku hmotně právní, je tvrzení, že „nevzbudil v poškozeném žádnou reálnou obavu z jakékoliv újmy“, a to ani v případě uznání správnosti skutkových zjištěních soudů nižších stupňů („… byť by bylo prokázáno, že dotčenou větu skutečně vyslovil“).

19. V dané souvislosti je nezbytné připomenout, že oba soudy nižších stupňů naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným v bodě 1) odsuzujícího výroku, shledaly v tom, že obviněný (úmyslně) jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco opomenul a čin spáchal na svědkovi. Pro naplnění znaku užití pohrůžky násilí není nezbytné to, co dovolatel implicitně namítá, tj. prokázaná způsobilost takové pohrůžky vzbudit u poškozeného důvodné obavy. V daném směru není konstrukce základní skutkové podstaty trestného činu vydírání té podoby, jakou má např. vymezení objektivní stránky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. (Kdo jinému vyhrožuje... takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu…). Tím na straně druhé není řečeno, že taková pohrůžka může být zcela bezobsažná, nevyvolávající žádnou reakci na straně oběti. Musí být totiž prostředkem působení na její vůli oběti, neboť jinak by pachatel ani nemohl jiného nutit, aby něco opomenul. V daném směru však soudy uzavřely, že dovolatel svým projevem poškozeného k nečinnosti nutil (resp. donutil), neboť z obav jím vyvolaných svědectví ve vztahu k předmětné dopravní nehodě orgánům činným v trestním řízení po dobu čtyř let neposkytl.

20. Pokud jde o skutek kvalifikovaný jako zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, pak je třeba konstatovat, že dovolací námitky obviněného vůči němu se omezují na konstatování, že v něm absentuje dostatečný popis subjektivní stránky. Skutek, jak je popsán pod bodem 2) odsuzujícího výroku, je vymezen zcela dostatečně pro to, aby umožnil subsumpci (podřazení) pod soudy užité zákonné znaky označeného zločinu. Skutková věta přesně (v souladu s tím, co podchycuje protokol o hlavním líčení konaném dne 21. 11. 2012 ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 179/2012) uvádí vyjádření dovolatele v tehdejším procesním postavení obžalovaného. Tvrdil-li dovolatel v uvedeném procesním postavení, že si vyslýchající policista údaje do protokolu o výslechu zaznamenané vymýšlel, resp. že jej nutil k uvedení údajů, jež neměly odpovídat reálnému průběhu úrazového děje, což soudy dokazováním vyvrátily, pak nelze soudům nižších stupňů důvodně vytýkat, že uzavřely věc zjištěním, že dovolatel jiného lživě obvinil z trestného činu. Zcela důvodně totiž uzavřely, že při převzetí těchto údajů by bylo lze učinit závěr, že vyslýchající příslušník policie, tj. poručík Bc. D. J. se dopustil trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku. Zvolená reakce dovolatele (uvedení nepravdivých údajů) na snahu soudu dobrat se příčin uvedení odlišných skutečností obžalovaným, byla soudy správně posouzena. Je jim třeba přisvědčit v závěru, že nepravdivé údaje obviněný uvedl vědomě, přičemž musel být srozuměn s tím, že mohou vést k případnému trestnímu stíhání vyslýchajícího policisty. Úvaha obviněného, že by důsledky jeho jednání mohly zavdávat nanejvýše důvod k vyvození kárné odpovědnosti poškozeného, je nepřípadná, stejně jako tvrzení dovolatele, že byl k svému jednání soudem vyprovokován.

21. Z uvedeného plyne, že námitky obviněného ve vztahu ke skutku 2), přes poukazy na jím citovaná rozhodnutí Ústavního soudu (i vzhledem k jejich nevyužitelnosti ve věci posuzované, pro částečnou odlišnost řešených otázek), nelze hodnotit jako naplňující jím uplatněný dovolací důvod.

22. V důsledku vyložení námitky vznesené dovolatelem ke skutku 1) v jeho prospěch (body 18., 19.) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek, hodnocený v jeho celistvosti, uplatnil zjevně neopodstatněně. Proto o něm rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. května 2017

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru