Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 57/2020Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.57.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1063/20


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 57/2020-503

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, č. j. 5 To 173/2019-472, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 20/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2019, č. j. 1 T 20/2018-439, byl obviněný M. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

od 23. 1. 2016 v Praze 2 v ul. XY jakožto většinový spoluvlastník a zároveň osoba pověřená správou předmětného domu i v něm nacházejícího se bytu ve 3. nadzemním podlaží, který má řádně na základě nájemní smlouvy pronajat poškozený G. K., nar. XY, v rozporu s povinnostmi vlastníka bytu udržovat předmět nájmu ve stavu způsobilém k jeho užívání a zajistit nájemci nerušené užívání bytu po dobu nájmu, vyplývajícími z § 2205 a § 2257 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku poté, co jej poškozený nejméně ve dnech 23. 1. 2016, 24. 1. 2016 a 2. 2. 2016 telefonicky a prostřednictvím emailové zprávy opakovaně informoval o přerušení přívodu vody do bytu potrubím na toaletu a do koupelny bytu, neučinil žádné kroky ke zjednání nápravy, a to dokonce ani poté, co jej poškozený písemně dopisem ze dne 20. 7. 2016, který obžalovaný převzal dne 25. 7. 2016, informoval o tom, že dne 1. 6. 2016 došlo z nezjištěných příčin k úplnému přerušení přívodu vody do bytu, neboť voda již není do bytu přiváděna ani druhým potrubím vedoucím do kuchyně, a zároveň jej požádal o zajištění obnovení dodávky vody do bytu v obou stoupačkách (potrubích), přičemž obžalovaný byl o této situaci telefonicky či jinak informován také svědky (instalatéry) P. M. a I. Š. a posléze i svědkyní (v té době též spoluvlastnicí nemovitosti) J. B., přesto však na prosby poškozeného nijak nereagoval a neučinil žádné kroky vedoucí k nápravě tohoto stavu, namísto toho mu sdělil, „o co mu jde“ či ať „vypadne z bytu“, a to až do dne 28. 2. 2017, kdy poškozeného písemně vyzval, aby za účelem provedení opravy přívodů vody jím užívaný byt zpřístupnil, a činil tak přesto, že poškozený po celou dobu hradil nájemné, jakož i platby za vodné a stočné a byl nucen si následně po úplném přerušení přívodu vody do bytu tuto do bytu donášet.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému G. K. škodu ve výši 69 768 Kč. Se zbytkem svého nároku byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného a poškozeného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2019, č. j. 5 To 173/2019-472, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Kiršnera dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).

5. Obviněný má za to, že již rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadami způsobujícími jeho nezákonnost. Rozsudek, jehož vady nenapravil ani soud odvolací, podle něj nelze považovat za konformní s obecně závaznými předpisy, resp. se zásadami trestního řízení. Namítá, že nenaplnil znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru ve smyslu § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Jeho jednání bylo soudy nesprávně posouzeno. To, že neměl zajistit průchodnost jedné domněle zamrzlé větve potrubí, nemůže vést k jeho trestní odpovědnosti, když nevznikla ani jeho občanskoprávní povinnost jiným způsobem přivést vodu do předmětu nájmu. Nemohlo tak dojít ke znemožnění či podstatnému ztížení užívání předmětu nájmu.

6. Dovolatel opakuje, že provedl kontrolu ve všech místech, kde se domníval, že mohla být závada a ke kterým měl přístup. Soudy tak nesprávně uzavřely, že neudělal nic. Zpočátku se on i poškozený domnívali, že závada spočívá v zamrzlém potrubí, což nebylo možno opravit. Voda navíc v té době tekla kuchyňskou stoupačkou. Poškozený mohl požadovat slevu z nájmu, avšak neučinil tak. On v dobré víře předpokládal, že problém již opadl. Nelze tedy dovozovat jeho trestněprávní odpovědnost od ledna, kdy byla hlášena závada. K dalšímu upozornění došlo doporučeným dopisem poškozeného ze dne 27. 7. 2016, tedy až téměř za půl roku. Poškozený v mezidobí nijak nesdělil, že příčina závady neopadla. On měl relevantní důvod se domnívat, že problém netekoucí vody již opadl. V období od 23. 1. 2016 do 25. 7. 2016 tedy také není možné dovodit jeho trestněprávní odpovědnost. Po obdržení dopisu, který si vyzvedl dne 25. 7. 2016, prověřil přívod vody v místech, ke kterým měl přístup. Zjistil, že jeden z ventilů v bytě nájemce V. F. byl uzavřen. Okamžitě ho tedy otevřel, a když viděl, že se vodoměr otáčí, považoval přívod vody do předmětu nájmu za úspěšně obnovený.

7. Protože mu poškozený dříve opakovaně odmítal umožnit přístup do předmětu nájmu, byl uzávěr umístěn v bytě pod ním tak, aby k němu měl přístup a mohl plnit svoje povinnosti. Z téhož důvodu nemohl nikdy odhalit pravou příčinu tvrzené nefunkčnosti. Cílem poškozeného je „vyřídit si s ním účty“. Proto poškozený zjevně bránil tomu, aby byt navštívil a za tímto účelem byl raději bez vody (následně se ukázalo, že obě větve stoupaček jsou funkční). Znalci Ing. Zdeněk Černý a Ing. Marie Michalová uvedli, že závada nešla odstranit, aniž by byl zpřístupněn byt poškozeného. Pokud jde o dopis poškozeného ze dne 20. 7. 2016, ten byl svojí povahou útočný. Poškozený ho obvinil z toho, že jej neoprávněně odpojil od vody. On se tedy mohl domnívat, že se jedná pouze o osočení, neboť si nebyl vědom toho, že by nějakým způsobem průtoku vody bránil. Poškozený se nepokusil nalézt konstruktivní řešení a kategoricky odmítal s ním věc řešit.

8. Soudy podle dovolatele vycházely z mylně zjištěného skutkového stavu, podle něhož mělo dojít k odbornému přerušení a zaslepení stoupačky. V průběhu řízení, zejména pak vyšetřovacím pokusem, bylo prokázáno, že k tomu nedošlo. Ze znaleckého posudku Ing. Marie Michalové vyplývá, že stoupačka vody koupelnové větve v předmětu nájmu byla plně funkční a byla trvale zásobována vodou. To se ostatně potvrdilo i při vyšetřovacím pokusu dne 14. 11. 2018. Dále bylo zjištěno, že poškozený provedl sám v bytě stavební úpravy, přičemž podle znalkyně Ing. Marie Michalové bylo provedení rekonstrukce chybné.

9. Obviněný zopakoval, že důvodem pro umístění uzávěru do bytu v nájmu V. F. bylo, že mu poškozený neumožnil do předmětu nájmu po mnoho let přístup. Pokud některý z nájemců neúmyslně přívod vody zavřel, nelze to přikládat k jeho tíži. Je v rozporu trestněprávními zásadami, aby bylo dovozováno, že tak měl činit, když toto nevyplývá z žádného důkazu. Bylo prokázáno, že voda alespoň z jedné ze stoupaček vždy tekla a protékala předmětem nájmu. Pokud poškozený poté, co zjistil, že mu voda částečně neteče (popř. to tvrdil), nechal provést v bytě provizorní (a ne zcela odborné) zásahy prostřednictvím jím přizvaných instalatérů, pak sám patrně způsobil, že mu voda v předmětu nájmu následně netekla, neboť vyšetřovacím pokusem bylo prokázáno, že obě stoupačky jsou funkční.

10. Závěrem obviněný shrnul, že nelze dovozovat jeho trestní odpovědnost, pokud mu poškozený bránil v přístupu do předmětu nájmu s tím, že za tohoto stavu mu bylo znemožněno zjištění podstaty závady a její odstranění. Nebylo prokázáno, že tvrzená vada zde skutečně byla, neboť z vyšetřovacího pokusu bylo zjištěno, že obě stoupačky byly funkční. Za nesprávný považuje i výrok o náhradě škody, když vyšetřování prokázalo, že předmět nájmu byl po celou dobu zásobován vodou vždy alespoň jednou ze stoupaček. Celá věc měla být podle jeho názoru řešena v občanskoprávní rovině, neboť nenaplnil znaky skutkového podstaty žádného trestného činu.

11. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, č. j. 5 To 173/2019-472, a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který shrnul dosavadní průběh řízení a poté uvedl teoretická východiska uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně dospěl k závěru, že podstatná část dovolání obviněného tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá.

13. Předně upozornil, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Skutková zjištění a úvahy soudů k nim vedoucí včetně pečlivého rozboru provedeného s ohledem na povahu věci relativně velkého množství důkazů včetně usvědčujících svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a vyšetřovacích pokusů jsou obsažena zejména v odstavcích 14 - 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a 7 - 10 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně. S těmi se státní zástupce ztotožnil a pro stručnost na ně plně odkázal. O pozornosti, kterou Obvodní soud pro Prahu 2 věnoval dokazování, podle jeho mínění svědčí i nepříliš obvyklé nařízení a provedení jednoho z vyšetřovacích pokusů přímo soudem. K jednotlivým námitkám neodpovídajícím zvolenému dovolacímu důvodu pak uvedl následující.

14. Námitky týkající se obviněným údajně prováděných kontrol zaměřených na odstranění závady či dokonce samotné existence závady jsou bezpředmětné, neboť směřují právě do oblasti skutkových zjištění soudů. Podle těchto zjištění dovolatel v kritickém čase poškozeného nekontaktoval, nekomunikoval s ním a o zpřístupnění bytu jej nepožádal. Jeho argumenty o údajném neumožnění vstupu do bytu ze strany poškozeného jsou proto irelevantní a míjející se s jím přednesenými dovolacími důvody. Soudy též uzavřely, že daný problém si poškozený nepřivodil sám, a to ani provedenou rekonstrukcí, když závada se prokazatelně nacházela na stoupačkách níže pod jeho bytem. Obviněnému nebylo kladeno za vinu, že by on sám nebo někdo jiný mechanicky uzavřel ventily stoupaček vedoucích vodu do bytu poškozeného. Odsouzen byl naopak za to, že věděl o potížích s nejprve částečně a poté zcela netekoucí vodou v bytě a déle než rok v rozporu se zákonnými ustanoveními upravujícími nájem bytu, úmyslně neučinil nic, aby zjednal nápravu. Na vzniklou situaci pouze formálně reagoval až po zahájení trestního stíhání.

15. Pokud jde o námitky obsahově relevantní prezentovaným dovolacím důvodům, pak jde v podstatě jen o poměrně obecné tvrzení, že má jít pouze o občanskoprávní záležitost a tedy že skutek fakticky není trestným činem. S touto otázkou se prvoinstanční soud vypořádal sice poměrně krátce, ale přesto přiléhavě v závěru odstavce 18 odůvodnění rozsudku, podle něhož spor jevící se do velké míry jako civilní svou délkou a úmyslnou hrubou laxností obviněného přesáhl do oblasti trestněprávní. V obecnosti pak odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a jeho další judikaturu.

16. Konkrétně k přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku uvedl např. jeho rozhodnutí ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 5 Tz 271/2000, ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1164/2006, či ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1448/2016. Po jejich srovnání s projednávanou věcí upozornil, že akcentoval dobu omezení v užívání bytu převyšující jeden rok, která je velmi výrazně delší než doba v rozhodnutích sp. zn. 5 Tz 271/2000 i sp. zn. 8 Tdo 1448/2016, kdy nefunkčnost přívodu vody je přinejmenším srovnatelná s přerušením dodávky elektrického proudu nebo tepla. Navíc také zde poškozený obviněnému platil nájemné a úhrady za služby zjevně včetně dodávky vody. Ačkoliv nebylo dostatečně prokázáno původní aktivní jednání obviněného týkající se úmyslného uzavření ventilů vedoucích do bytu poškozeného a nacházejících se v bytě o podlaží níže, do něhož neměl poškozený na rozdíl od obviněného přístup, přesto i jeho úmyslné omisivní jednání podle mínění státního zástupce pro naplnění znaků skutkové podstaty vytýkaného trestného činu plně postačuje. Dodal, že k obnovení dodávky vody došlo až pod tlakem trestního stíhání, když ani civilní řízení, jež bylo ohledně nájemního vztahu mezi oběma zúčastněnými už dříve vedeno, k nápravě protiprávního stavu nevedlo. Navíc je aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku znemožněna i samotným postojem obviněného postrádajícího jakoukoliv lítost a sebereflexi. Z běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty se tak projednávaný skutek nikterak nevymyká a uplatnění jiného druhu odpovědnosti než trestní k dosažení cíle evidentně vést nemohlo.

17. S ohledem na fakt, že se soudy řádně zabývaly otázkou subjektivní stránky trestného činu a dospěly k závěru o úmyslném zavinění obviněného, není možné v žádném případě vyhodnotit, že by byl shledán vinným kvůli dovození jeho objektivní odpovědnosti. Co se týče namítaného výroku o náhradě škody, pak i ten plně odpovídá dikci § 228 odst. 1 tr. ř., byl soudy nižších stupňů řádně odůvodněn a vychází v plné míře z jejich skutkových zjištění vycházejících zejména ze znaleckého posudku o době, v níž poškozený nemohl byt řádně užívat, přestože platil obviněnému nájemné. Naprostou většinu námitek obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu tak jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

18. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího podle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

19. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

26. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

28. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

29. Dovolatel ve svém opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podporu uvedl řadu námitek. Tyto jsou však ryze skutkové povahy, kdy dovolatel zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu a předkládá závěry vlastní, jež vyvozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů. Takové námitky však nemohou uvedený dovolací důvod naplnit, neboť jeho prostřednictvím lze napadnout pouze vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přestože dovolatel ve svém opravném prostředku opakovaně uvádí, že není možné vyvodit jeho trestní odpovědnost, nelze o trestní odpovědnosti uvažovat, nebo dokonce, že byla založena jeho objektivní odpovědnost, tyto námitky jsou založeny pouze na jeho vlastní verzi skutkových okolností. Deklarovanému důvodu dovolání se tak rovněž vymykají a nemohou tedy založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Tvrzení dovolatele, že se „jedná o občanskoprávní, nikoliv pak trestněprávní problematiku“, by bylo lze považovat za dovolávající se použití zásady subsidiarity trestní represe a tudíž za námitku svou povahou hmotně právní, ovšem vzhledem k tomu, že byla vznesena bez připojení jakékoliv relevantní argumentace, nelze ani tuto považovat za úspěšně uplatněnou. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu. Toliko nad rámec nezbytného, neboť dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající námitky obviněného nevyvolaly přezkumnou činnost dovolacího soudu podle § 265i odst. 3 tr. ř., Nejvyšší soud na podporu závěrů učiněných soudy nižších stupňů uvádí následující skutečnosti.

30. Dovolatel své vývody buduje pouze na neúplném skutkovém základě, a nikoli na tom, který plyne z provedeného dokazování a který v jeho úplnosti správně zhodnotily soudy nižších stupňů. Zpochybňuje-li důvodnost dovození potřeby přijetí opatření k nápravě závadového stavu v bytě poškozeného již uvedenými tvrzeními, tj. že

a) poprvé byl o problému poškozeným informován v lednu roku 2016, přičemž se domníval, že šlo o zamrzlé stoupačky,

b) problém se vyskytoval pouze u jedné ze stoupaček a nevznikla mu proto povinnost jiným způsobem vodu do bytu přivést,

c) poškozený mohl žádat slevu na nájemném, což neučinil,

d) poškozený se mu znovu neozval až 25. 7. 2016, kdy mu byl doručen jeho dopis, a proto

e) se v období od 23. 1. 2016 do 25. 7. 2016 domníval, že závada skutečně spočívala v zamrznutí a následně opadla,

opomíjí, že jej poškozený informoval nejen dne 23. 1. 2016, ale také emailem dne 24. 1. 2016 (č. l. 65) a telefonicky dne 2. 2. 2016 (č. l. 64). Obviněný však ani po těchto urgencích nereagoval.

31. Snaží-li se dovolatel vyvolat dojem o neobjektivnosti přístupu soudu, když uvádí, že

a) po přijetí doporučeného dopisu provedl kontrolu v místech, kam měl přístup, avšak

b) nalézacím soudem nebylo uvedené vzato v potaz, když uzavřel, že obviněný neučinil nic,

pak lze odkázat na bod 15. odůvodnění jeho rozsudku, kde je uvedeno, že „obžalovaný sice tvrdil, že zkontroloval ventily … ovšem pokud poškozenému voda stále netekla, což věděl, měl hledat příčinu a problém dál řešit.“ Obviněný však poškozeného po této údajné kontrole a otevření ventilů ani nekontaktoval a nemohl tak vědět, jestli problém stále přetrvával.

32. K námitkám obviněného, že nemohl učinit více, neboť mu poškozený opakovaně v průběhu let bránil v přístupu do bytu, nalézací soud přiléhavě uvedl (bod 14.), že měl alespoň projevit snahu nastalou situaci řešit. Namísto toho obviněný s poškozeným po dobu více než jednoho roku vůbec nekomunikoval a ani se nesnažil poškozeného kontaktovat. Omezil se pouze na to, že mu dne 25. 7. 2016 poslal výpověď z nájmu. Právě omisivní charakter jednání obvinění však odůvodňuje vyvození trestní odpovědnosti obviněného. Již soud nalézací totiž dal svým rozhodnutím jasně najevo, že k odvrácení trestně právního řešení věci by nebylo nezbytné (až) odstranění závadového stavu bytu jednáním obviněného, nýbrž již jím projevená snaha vyskytující se závadu skutečně odstranit. V uvedeném směru totiž zohlednil (bod 19. rozsudku) snahu obviněného o řešení závady, když dobu spáchání skutku obviněným vymezil do 28. 2. 2017, tedy do okamžiku, kdy obviněný předal poškozenému žádost o zpřístupnění bytu. Důvodně dovodil, že pokud i následně poškozený byt obviněnému nezpřístupnil, nelze další nevyřešení závady po tomto datu klást k jeho tíži. Odvolací soud k tomu dodal, že pokud by poškozený nadále odmítal jej do bytu za účelem řešení problému vpustit, postačilo by poslat opraváře (bod 10. usnesení). Právní relevanci nelze v situaci, kdy s poškozeným vůbec nekomunikoval, přiznat ani tvrzení obviněného, že poškozený „kategoricky odmítal celou věc s odsouzeným řešit.“ Obviněný poškozeného nijak nekontaktoval a nemohl předvídat, jak by poškozený reagoval. Nelze pominout to, že jej poškozený opakovaně (i prostřednictvím svědkyně J. B.) na závadu upozorňoval. Pokud by obviněný projevil alespoň snahu věc řešit a poškozeného ke zpřístupnění bytu vyzval, nemohlo by mu být kladeno k tíži další neřešení závady, pokud by jej poškozený přesto do bytu nevpustil. Odmítnutí poškozeného nelze dovozovat ani z jeho reakce na žádost obviněného z 28. 2. 2017, když poškozený poukázal na probíhající trestní řízení a požadoval přítomnost policie.

33. Skutečnosti neodpovídající je tvrzení obviněného, že poškozenému voda vždy alespoň z jedné stoupačky tekla. Z dopisu poškozeného ze dne 20. 7. 2016 (č. l. 61) je zřejmé, že zpočátku sice netekla voda pouze z jedné stoupačky, později však i z druhé tekla pouze omezeně a od 1. 6. 2016 voda netekla vůbec. Od tohoto data tedy netekla poškozenému voda ani z jedné stoupačky. To se potvrdilo při obou vyšetřovacích pokusech i při šetření znalce (viz bod 17. rozsudku nalézacího soudu). Nadto obviněnému vznikla povinnost věc řešit již v okamžiku, kdy voda netekla z jedné stoupačky. Závažnost situace sice nedosahovala takové míry jako v případě, kdy do bytu netekla voda vůbec, ke ztížení užívání bytu však došlo. Odvolací soud přitom zdůraznil, že poškozenému již od ledna netekla voda ze stoupačky vedoucí k jediné toaletě (viz bod 8. usnesení). Vzhledem k tomu, že na stejném základě, tedy že voda tekla vždy alespoň z jedné stoupačky, zakládá obviněný také svůj nesouhlas s výrokem o jeho povinnosti nahradit poškozenému škodu, je vyvrácena také tato námitka.

34. Pokud dále obviněný namítá, že při vyšetřovacím pokusu dne 14. 11. 2018 byly stoupačky funkční, je třeba reagovat ve dvou rovinách. Zaprvé není rozhodující, v čem závada spočívala, ale její důsledek, tedy že poškozenému v bytě netekla voda. Jinými slovy, i pokud by byla stoupačka funkční, nemění to nic na povinnostech obviněného – pokud voda netekla, měl závadu řešit. Zadruhé není vina obviněného shledávána v existenci samotné vady, ani v tom (jak již zmínil státní zástupce), že „někdo neúmyslně uzavřel ventil“, ale v tom, že o vadě věděl, nesnažil se ji však jakýmkoli způsobem řešit a opakované výzvy poškozeného ignoroval či na ně dokonce reagoval vulgárně.

35. K námitce dovolatele, že odsuzujícími rozhodnutími byla dovozena jeho objektivní odpovědnost, dostačuje uvést, že soudy byl (ač to explicitně nevyjádřily) obviněný shledán vinným jednáním mající povahu zaviněné (úmyslné) nečinnosti (omise), tj. opomenutí ve smyslu § 112 tr. zákoníku.

36. Omisivní charakter jeho jednání zcela transparentně vyjádřil již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku, v němž uvedl (bod 18.), že obviněný „ač od ledna 2016 věděl o problému s netekoucí vodou v bytě užívaném poškozeným, kdy ho o tom informoval nejen poškozený, ale i jiné osoby, např. svědkyně B., neučinil déle než rok nic, aby zjednal nápravu, přestože byl poškozeným i svědkyní B. upozorněn, že poškozenému v bytě neteče voda, vědomě neudělal nic pro to, aby byla vada odstraněna. A to přesto, že mu tato povinnost vyplývá z obecné povinnosti pronajímatele zakotvené v § 2205 a § 2257 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník“. Uvedeným vyjádřením zcela dostatečně vymezil to, co § 112 tr. zákoníku upravuje, když stanoví, že [j]ednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného předpisu… Soudy nižších stupňů s odkazem na citovaná ustanovení občanského zákoníku důvodně dovodily, že obviněnému jako pronajímateli vznikla povinnost zajistit odstranění vyskytující se závady, která významným způsobem ztěžovala poškozenému řádné užívání bytu. Vyšly z toho, že

· [n]ájemní smlouva pronajímatele zavazuje,

a) přenechat věc nájemci tak, aby ji mohl užívat k ujednanému nebo obvyklému účelu,

b) udržovat věc v takovém stavu, aby mohla sloužit tomu užívání, pro který byla pronajata,

c) zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu (§ 2205 obč. zák.) a že

· [p]ronajímatel udržuje po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k užívání (§ 2257 obč. zák.).

Byt poškozeného přitom v důsledku obviněnému avizované poruchy v takovém stavu nebyl.

37. Přestože ani jeden ze soudů nižších stupňů neuvedl v konkrétnosti, v jaké formě úmyslného zavinění obviněný jednal, nevzniká důvod k tomu, aby byl učiněn závěr, že jednal toliko ve formě nedbalosti. Nevědomou formu nedbalosti vylučuje prokázaná vědomost obviněného o závadě v bytě poškozeného, vědomou nedbalost to, že obviněný nepředkládá žádnou okolnost, na niž by, byť bez přiměřených důvodů mohl spoléhat, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. Jím uváděné skutečnosti totiž nevyjadřují skutečnou realitu, kterou naopak správně zhodnotily soudy obou stupňů. Ač tedy podrobněji nebyl závěr o existenci subjektivní stránky trestného činu v napadených rozhodnutích vyložen, to, co nalézací soud uvedl („… ač se celý spor jeví do jisté míry jako civilní, svou délkou a hrubou laxností obžalovaného, která byla bezesporu úmyslná, neboť prokazatelně věděl, že voda poškozenému neteče a nic s tím nečinil…), lze interpretovat tak, že vyjádřil závěr o danosti eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

38. Uvedené dovolací soud nicméně uvádí poněkud nad rámec nezbytného, neboť dovolatel nikterak nevyložil, proč má za to, že soudy nižších stupňů při vyslovení jeho viny vyšly z objektivní odpovědnosti.

39. Obdobně jako s již uvedenými námitkami, i s výhradou obviněného upozorňující na neodborné úpravy, které v bytě provedl poškozený, se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Tato rekonstrukce byla poškozeným provedena již dávno předtím, než problém s vodou nastal a pokud by byly na vině tyto úpravy, vada by se jistě projevila dříve. Zároveň bylo jednoznačně prokázáno, že závada se nacházela mimo byt poškozeného (viz bod 17. rozsudku nalézacího soudu).

40. K námitce obviněného týkající se použití zásady subsidiarity trestní represe uvádí Nejvyšší soud předně následující. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

41. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

42. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“

43. Nad rámec shora uvedeného je třeba poukázat na vyjádření státního zástupce, v němž citoval přiléhavou judikaturu k přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Krom toho je na místě konkrétně k projednávané věci dodat, že dovolatel svým jednáním sice naplnil pouze základní skutkovou podstatu uvedeného přečinu, nelze však opomenout následky, které mělo jeho jednání mimo vyčíslené škody pro poškozeného. Po dobu od 23. 1. 2016 do 28. 2. 2017 poškozenému v bytě netekla voda zprvu v jedné a poté v obou stoupačkách. V důsledku toho poškozenému netekla voda do jediné toalety v bytě, což sice provizorně vyřešil napojením na boiler, přibližně po 2 měsících však přestala voda téct i ze stoupačky, na kterou byl tento napojený. Poškozený sám vypověděl, že musel denně nosit několikalitrové barely, aby měl v bytě vodu pro základní potřeby a na záchod musel chodit v práci (č. l. 319). Svědkyně J. B. potvrdila, že mu nabízela, aby chodil pro vodu k nim (č. l. 322). Přestože poškozený obviněného opakovaně urgoval – telefonicky, emailem a nakonec i doporučeným dopisem a prostřednictvím této svědkyně – obviněný však nijak krom urážek a předání výpovědi poškozenému z nájmu (č. l. 40) nereagoval. Jak upozornil nalézací soud (bod 18. rozsudku), věc již svou samotnou délkou a hrubou laxností obviněného, která byla beze sporu úmyslná, přesáhla do oblasti trestněprávní. O nedostatečnosti jiného řešení věci, než prostřednictvím prostředků trestního práva svědčí, že první reakce se ze strany obviněného dostavila 28. 2. 2017 (č. l. 133), tedy až po zahájení jeho trestního stíhání. Pominout nelze ani množství občanskoprávních sporů, které již mezi poškozeným a obviněným proběhly, nebo stále probíhají, kdy se celkem podle poškozeného (č. l. 321) má jednat o pět sporů, a to jednak o neplatnost výpovědí z nájmu a jednak stran vyúčtování služeb. Uvedené okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti projednávané věci, kdy byl poškozený jednáním obviněného omezen v uspokojování základních potřeb, že nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

44. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.

45. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten v něm uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Nemohl tak být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

J

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru