Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 564/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaHodnocení důkazů
Loupež
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.564.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 564/2020-455

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného V. Š., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 9 To 323/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 40/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 8. 2019, č. j. 1 T 40/2019-357, byl V. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2019, č. j. 9 To 323/2019-399, zamítl podle § 256 tr. ř.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svých obhájců proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dvě dovolání. V prvním z nich [prostřednictvím JUDr. B. Měšťánka] uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že nebyla splněna žádná z podmínek vyžadovaných ustanovením § 164 odst. 1 tr. ř. pro výslech poškozené jako svědkyně v přípravném řízení. Na podporu tohoto tvrzení uvedl, že při prvním výslechu poškozené byla tato vyslechnuta v pozici svědka, přesto, že k tomu nebyl zákonný důvod a místo toho měla být vyslechnuta k podání vysvětlení. Z toho důvodu považoval daný výslech za nezákonný a neměl být použit v řízení před soudy.

4. V dovolání podaném prostřednictvím druhého obhájce [Mgr. J. Rambouska] uplatnil obviněný dovolací důvod podle § 265b písm. g) tr. ř. a dovolací důvod podle § 265b písm. l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že popis skutku odsuzujícího rozsudku a učiněná skutková zjištění „nedovolují přijmout spolehlivě učiněný hmotně-právní závěr o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže ve smyslu ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku“. V návaznosti na tuto argumentaci uvedl, že skutkové závěry učiněné soudy jsou v rozporu s nahrávkou, zachycenou na záznamovém zařízení. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů s touto skutečností se ve svých rozhodnutích nevypořádaly, je toho názoru, že hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zásadami formální logiky, jelikož právě důkaz zvukovou nahrávkou jej ze spáchání vytýkaného jednání vyviňuje. Dále namítl, že se soudy nevypořádaly s námitkou, že vzhledem k tomu, že poškozená vyběhla se záznamovým zařízením z vozidla, tak jí nemohlo být toto zařízení již před tím obviněným ve vozidle odcizeno, tudíž nebyly naplněny znaky loupeže. Podle dovolatele se soudy vůbec nezabývaly důvodnými námitkami obhajoby, a důkazní situace dospěla do bodu, kdy existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když skutková zjištění odporují výsledkům důkazního řízení a odporují pravidlům formální logiky. Závěrem obou dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k a podle § 265l odst. 1) tr. ř. zrušil napadené usnesení a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství na úvod svého vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že výhrady uplatněné v obou dovoláních pod vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze. Dále dodal, že obsahem námitek obviněného je výlučně jeho (obviněného) nesouhlas s procesní využitelností písemného protokolu o výpovědi poškozené, nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy, a ve vazbě na to i se skutkovými zjištěními. Zdůraznil, že obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů formuluje skutkové závěry, které jsou diametrálně odlišné od závěrů soudů prvého a druhého stupně, a domáhá se v podstatě toho, aby Nejvyšší soud provedené důkazy přehodnotil v jeho prospěch. Nad rámec výše uvedeného státní zástupce dodal, že se nelze ztotožnit ani s názorem obviněného, že nebyly splněny zákonné podmínky pro čtení protokolu o výslechu svědkyně – poškozené u hlavního líčení. V návaznosti na toto konstatování odkázal na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 7 To 430/2007 publikované pod č. 30/2009 Sb. rozh. tr. Podle státního zástupce byly podmínky § 164 odst. 1 tr. ř. splněny vzhledem k tomu, že právě délka trestního řízení mohla negativně ovlivnit schopnost svědků zapamatovat si konkrétní a podstatné okolnosti. Ve vztahu k této argumentaci uvedl, že hlavní líčení proběhlo až téměř dva a tři čtvrtě roku po události. Na základě shora uvedeného konstatoval, že obecné soudy učinily správná skutková zjištění a sama nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného nelze pod žádné dovolací důvody podřadit, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud o dovolání chtěl rozhodnout jiným než výše navrženým způsobem.

II.

Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody, uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

10. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí [první alternativa] nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) [myšleno § 265b odst. 1 tr. ř. (druhá alternativa)]. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci [první alternativa], nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [druhá alternativa].

11. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu. Podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů (viz níže bod 13).

III.

Důvodnost dovolání

12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, s výjimkou odkazu na nesplnění podmínek § 164 odst. 1 tr. ř. [v řízení před soudem prvního stupně poukazoval na to, že se žalovaného jednání nedopustil; poškozená vyběhla z auta s jeho mobilním telefonem; sehrála divadlo a ukázala místo, kde byl flash disk nalezen - a kam jej musela podle jeho mínění sama dát; policisté stranili poškozené. V řízení o odvolání vedle již zmíněných námitek argumentoval dále tím, že „byl nespravedlivě obviněn z něčeho, co neprovedl“; důkazy nebyly soudem prvního stupně hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.; poukázal na nevěrohodnost poškozené s ohledem na její odsouzení; výpovědi policistů označil za nepřesné a odporující si, atd.], přičemž soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí s těmito námitkami vypořádaly [např. bod 24 rozsudku, body 17-21 usnesení].

13. V návaznosti na shora uvedenou obsahovou shodu námitek považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. Vedle zmíněného rozhodnutí nelze rovněž opomenout rozhodnutí Ústavní soud ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V souvislosti se zmínkou obviněného o „garanci práva na spravedlivý proces“ musí Nejvyšší soud konstatovat, že ani formální odkaz a tvrzení obviněných o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to v souvislosti s charakterem tohoto mimořádného opravného prostředku – dovolání, uvést, že obviněný nemůže zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].

14. V reakci na námitku obviněného ohledně extrémního nesouladu – rozporu (porušení práva na spravedlivý proces) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

15. Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že jím uplatněné námitky primárně směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě vadné hodnocení důkazů [pokud podle záznamu z flash disku poškozená vyběhla z vozidla s flash diskem, pak se logicky tohoto nemohl obviněný ve vozidle násilím zmocnit, následně si jej ponechat a tím naplnit znaky loupeže]av návaznosti na tato pochybení pak vadná skutková zjištění. Pouze námitka vztahující se k tvrzení ohledně [ne]naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu loupeže, by se mohla jevit námitkou hmotněprávní (při použití hmotně právního pojmu - znaky loupeže), avšak není tomu tak, neboť obviněný ji vystavěl na vlastní verzi skutkového děje, tedy na změněném skutkovém stavu věci oproti zjištění nalézacího soudu, když dovolatel vychází z jeho vlastního hodnocení důkazů [že z vozidla vyběhla poškozená s jeho mobilním telefonem a flash diskem, který ukryla na předním kole vozidla, ve kterém před tím seděli a „sehrála divadlo“, když tvrdila až po jisté době, že jí měl být obviněným odcizen ve vozidle za použití síly její flash disk], které neodpovídá zjištění, která učinily soudy v předchozím řízení.

16. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný neuplatnil relevantní hmotně právní námitky, neboť podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.

17. Nelze tedy činit závěr, že by učiněná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli při hodnocení důkazů. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17. Současně je nutno uvést, že odkaz na porušení zásady in dubio pro reo, má procesní základ. Přitom z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, vyplývá, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

18. Lze tedy závěrem konstatovat, že v dané trestní věci soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a v rámci hodnocení důkazů se s jejich důkazní hodnotou v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly [odvolací soud v bodě 20) svého usnesení se zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal s návrhem na doplnění dokazování]. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že považovaly provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně, který ve věci provedl řádné dokazování, na straně 9 - 12 odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakých důkazů vycházel a jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá dostatečný základ pro náležité objasnění věci. Odvolací soud se k daným námitkám obviněného vyjádřil na straně 4 - 5 odůvodnění svého usnesení a učinil závěr, že nalézací soud postupoval při objasňování věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, přičemž se ztotožnil s hodnotícími úvahami nalézacího soudu. Nejvyšší soud, který neshledal tyto úvahy a závěry vadnými, proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo deficitem, který by znamenal extrémní rozpor (nesoulad) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.

19. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů k argumentaci obviněného, že soudy nižších stupňů nebylo reagováno na nahrávku z flash disku (dále také jen fleška) v čase 27:23, ze které podle mínění obviněného vyplývá, že poškozená vyběhla s „fleškou“ z vozidla, a tudíž se uvedená pasáž nahrávky nedá logicky vyložit jinak, než, že se obviněný nemohl flešky poškozené zmocnit v autě a následně si ji ponechat, tudíž nemohl naplnit znaky zločinu loupeže, jak dovodil soud prvního a druhého stupně, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Pokud obhajoba poukazovala na nerespektování pravidel logiky, pak je vhodné připomenout, že soudy při hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. tyto hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu (nikoli pouze izolovaně) při uvážení všech okolností případu. V předmětné trestní věci lze snad poukázat pouze na to, že již ve vozidle vznikla mezi obviněným a poškozenou hádka ohledně flash disku a následný křik poškozené po slovech obviněného „pojď sem“. V čase záznamu 3:05 poškozená uvedla, že chce svoji flešku. Policistům, kteří přijeli na místo činu před časem 27:23, kterého se dovolává obviněný, vysvětluje na záznamu poškozená, co se stalo [H., B. a další uvedli, že poškozená po obviněném chtěla vrátit flešku]. Z výpovědí policistů vyplynulo, že když byl ve vozidle nalezen kryt od flešky, byl obviněný požádán, aby s vozidlem popojel, neboť pojali podezření, že by se fleška mohla nacházet pod vozidlem, což však dovolatel odmítl a stal se více agresivním. Následně v čase kolem 39:50 nalezla poškozená v přítomnosti policistů na kole vozidla flešku, přitom z výpovědí policistů vzaly soudy za prokázané, že je vyloučeno, aby flešku na přední kolo vozidla umístila právě poškozená. V souvislosti s obhajobou obviněného nelze odhlédnout ani od skutečnosti nastalé po jednání, pro které byl obviněný odsouzen, a která „logicky“ zapadá do řetězce důkazů a odůvodňuje správnost závěrů soudu prvního stupně o vině obviněného (shledána správnou i soudem odvolacím), kterou je záznam v čase 54:30, kdy mužský hlas říká, že „stejně je ta fleška rozbitá, já ji zlomil vejpůl …atd.“, z čehož soudy důvodně dovodily, že zmíněnou osobou byl obviněný, který se s poškozenou setkal v XY, přestože takové setkání negoval, čímž opětovně znevěrohodnil svoji verzi obhajoby. Toto jsou objektivní skutečnosti, které ve svém souhrnu v rámci hodnocení všech důkazů nemohou být upozaděny jedním důkazem, vytrženým z kontextu celkové situace. Oproti argumentaci obviněného uplatněné v dovolání musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., a odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů.

20. Současně v reakci na shora uvedené je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, kde konstatoval, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní.

21. K námitce obviněného, že v posuzované trestní věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vyslechnutí poškozené v pozici svědka podle § 164 tr. ř., a tedy by měl být daný výslech považován za nezákonný a neměl být použit u soudu, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve uvést, že jde o námitku procesní, nikoli hmotně právní, podřaditelnou pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nahlížel však na ni z pozice respektování zásady práva na spravedlivý proces) a dále musí odkázat na rozhodnutí č. 30/2009 Sb. rozh. tr., které uvádí, že - „skutečnost, že policejní orgán vyslechl ve vyšetřování osobu jako svědka, ač pro to nebyl splněn žádný z důvodů uvedených v ustanovení § 164 odst. 1 tr. ř., nemůže sama o sobě znamenat, že je tento důkaz nepoužitelný před soudem.“ V souvislosti s výše uvedeným ustanovením je nutno uvést, že podle § 164 odst. 1 tr. ř. policejní orgán výslechy svědků provádí, - jestliže se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon nebo jde-li o výslech osoby mladší osmnácti let, osoby o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat, jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti, anebo nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. Jinak poškozeného a další svědky vyslechne jen tehdy, jestliže hrozí z jiného důvodu obava, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování. S ohledem na shora uvedené nelze akceptovat tvrzení obhajoby, že nebyly splněny podmínky pro výslech poškozené jako svědkyně. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že poškozeného lze jako svědka vyslechnout v rámci vyšetřování tehdy, „jestliže hrozí z jiného důvodu obava, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování“. V předmětné trestní věci s ohledem na charakter trestné činnosti, vypjatost situace, kterou nejen obviněný a poškozená, ale i zasahující strážníci, policisté a další osoby vnímali, detaily, které jednání aktérů konfliktu provázely [tedy z hlediska objektivní reprodukce], byla výše uvedená podmínka splněna, neboť právě doba delšího trvání vyšetřování s ohledem na postoje obviněného a poškozené, byla dána reálná skutková a právní složitost projednávané věci [srovnej Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013]. V souvislosti s tímto úkonem je potřebné rovněž uvést, že tomuto úkonu v přípravném řízení byl přítomen obhájce obviněného. Nutno dále dodat, že obhájce obviněného, obviněný i státní zástupce pak souhlasili se čtením protokolu o výpovědi svědkyně-poškozené u hlavního líčení [argumentoval-li obviněný prostřednictvím obhájce mj. i tím, že poškozená měla být v přípravném řízení vyslechnuta k podání vysvětlení, pak je nutno jej upozornit na č. l. 26-29 spisu, kde je takový úřední záznam založen. Vzhledem k době, kdy byl učiněn a dalším výše uvedeným skutečnostem bylo odůvodněno provedení výslechu poškozené jako svědkyně].

22. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněného obviněným nutno uvést, že by mohl být naplněn pouze v jeho druhé alternativě, podle níž bylo rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V předmětné trestní věci byl dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. prostředkem k podání dovolání s odkazem na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž Nejvyšším soudem námitky v dovolání uplatněné k tomuto dovolacímu důvodu byly shledány irelevantními.

23. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 23).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru