Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 554/2003Usnesení NS ze dne 28.05.2003

EcliECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.554.2003.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 554/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2003 o dovolání podaném obviněným J. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 12 To 7/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 191/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný J. V. byl rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 1 T 191/2002, uznán vinným, že dne 5. 5. 2002 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách v obci R. u P., v rodinném domě po předchozí slovní rozepři vyhrožoval usmrcením střelnou zbraní své manželce Ing. I. V., která se z obavy před jeho agresivním chováním uzamkla v dětském pokoji, do něhož se pokusil vniknout kopáním do dveří.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. a uložil mu za to podle § 197a tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2003, sp. zn. 12 To 7/2003, a usnesením podle § 256 tr. ř. je zamítl.

Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 25. 2. 2003, jeho obhájkyni JUDr. J. D. Z. dne 21. 2. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství Praha – západ rovněž dne 21. 2. 2003.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím jmenované obhájkyně dne 15. 4. 2003 osobně u Okresního soudu Praha – západ dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku. Podle názoru dovolatele odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. a nepřezkoumal správně zákonnost a odůvodněnost výroku o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně.

V podrobnostech obviněný uvedl, že soud prvního stupně opřel skutková zjištění o výpověď poškozené Ing. I. V., kterou považoval za zcela účelovou, neboť jmenovaná (jeho manželka) ji měla předem připravenou s ohledem na již dne 1. 5. 2002 napsanou žalobu o rozvod a návrh na svěření jejich nezletilého syna do její výchovy, když věděla, že i on bude požadovat svěřit syna do své výchovy. Namítl, že jeho chování nemohlo v poškozené vzbudit důvodnou obavu, že ji usmrtí; v této souvislosti zdůraznil, že v manželství sice konflikty měli, tyto však nebyly závažného charakteru, poškozená měla po dobu šesti let vlastní byt, kam mohla kdykoliv odejít, on se danou situaci snažil pouze uklidnit, přičemž neměl v ruce žádnou zbraň a v žádném případě nechtěl své ženě ublížit. Dále vytkl soudům obou stupňů, že se vůbec nezabývaly materiálním znakem trestného činu podle ustanovení § 3 odst. 2 a 4 tr. zák. Podle jeho názoru je stupeň nebezpečnosti předmětného jednání pro společnost zcela nepatrný, a proto nemůže být trestným činem, nýbrž maximálně přestupkem; odkázal přitom na příslušnou judikaturu, konkrétně rozhodnutí č. 38/1971 a č. 35/1991 Sb. rozh. tr. Poukázal na to, že dosud nikdy nebyl trestán, a zopakoval, že celá situace byla vyvolána plánem jeho manželky podat žalobu o rozvod manželství a svěření syna do její výchovy, že své ženě nechtěl ublížit, pouze se snažil vzniklou situaci řešit v úmyslu manželství zachovat a usmířit se.

Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Jak vyplývá z referátu založeného na č. l. 114 spisu, předsedkyně senátu soudu prvního stupně zaslala v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání s upozorněním, že se může k dovolání obviněného vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, kam bylo doručeno dne 23. 4. 2003. Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí takové případné vyjádření neměl k dispozici.

Současně je z uvedeného referátu zřejmé, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně zaslala přípis obhájkyni obviněného s upozorněním, že může souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, jenž jí byl doručen dne 23. 4. 2003. Obviněný prostřednictvím obhájkyně ve svém podání ze dne 25. 4. 2003 tento souhlas vyslovil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.

Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.

Část dovolacích námitek v podaném mimořádném opravném prostředku tvoří výhrady primárně skutkové. Obviněný zpochybňuje výpověď poškozené a předkládá svou verzi předmětného skutkového děje; argumentuje přitom shodně jako již ve svém odvolání (…výpověď…poškozené…považuji za zcela účelovou, neboť dle mého názoru ji měla připravenou s ohledem na již dne 1. 5. 2002 napsanou žalobu na rozvod a návrh na svěření našeho nezl. syna do své péče a odstěhování ode mě měla předem naplánováno, mám za to, že moje chování nemohlo v poškozené vzbudit důvodnou obavu, že ji usmrtím. Je pravdou, že jsme v našem manželství měli konflikty, které však nebyly nijak závažného charakteru, o čemž svědčí i skutečnost, že poškozená měla po dobu šesti let svůj vlastní byt, kam mohla kdykoliv odejít bydlet. Já jsem se skutečně snažil situaci pouze uklidnit… Neměl jsem však v ruce žádnou zbraň a v žádném případě jsem nechtěl svojí ženě ublížit). S poukazem na tyto okolnosti obviněný totiž dovozuje až následně, že jeho chování nemohlo v poškozené vzbudit důvodnou obavu, že ji usmrtí.

Pokud by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že nestačí jen formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, nýbrž obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení a názorů, o něž je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. skutečně věcně odpovídat.

Obviněný J. V. však ve svém dovolání rovněž namítl, že soudy obou stupňů se nezabývaly materiálním znakem trestného činu podle ustanovení § 3 odst. 2 a 4 tr. zák. a že stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost je zcela nepatrný, a proto nemůže být trestným činem, nýbrž maximálně přestupkem. Uvedenou výhradu, která směřuje do posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tj. tzv. materiální stránky trestného činu, je třeba považovat za námitku, jež lze pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Případná chybná aplikace citovaných zákonných ustanovení soudy prvního i druhého stupně by totiž mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku“.

Po tomto konstatování Nejvyšší soud musel posuzovat, zda dovolání obviněného právě z tohoto dovolacího důvodu je opodstatněné.

Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně, že obviněný dne 5. 5. 2002 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách v obci R. u P., v rodinném domě po předchozí slovní rozepři vyhrožoval usmrcením střelnou zbraní své manželce Ing. I. V., která se z obavy před jeho agresivním chováním uzamkla v dětském pokoji, do něhož se pokusil vniknout kopáním do dveří. V odůvodnění rozsudku přitom nalézací soud rozvedl, že obhajobě obviněného…zásadně neuvěřil. Ze stíhané trestné činnosti je usvědčován výpovědí poškozené I. V.,…přičemž tato její výpověď – byť přímých svědků nebylo – je dále podpořena jak výpovědí na místě zasahujícího policisty svědka G., tak nepřímo i výpověďmi dalších svědků, se kterými poškozená o celé události mluvila a popisovala jim konflikt zcela shodně. Z výpovědi manželů N. a Ing. R. V. rovněž jednoznačně vyplývá, jaké vztahy mezi obviněným a poškozenou v předmětné době panovaly a z toho pramenící důvodná obava poškozené, že obviněný své výhrůžky zabitím ze dne 5. 5. 2002 skutečně splní… V průběhu dokazování nebylo zjištěno nic, co by svědčilo pro závěr obviněného o účelovosti tvrzení poškozené… Za této důkazní situace dospěl soud k jednoznačnému závěru, že obviněný svým jednáním z 5. 5. 2002, zejména výhrůžkami usmrcením střelnou zbraní vzbudil v poškozené důvodnou obavu… Stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného je dán zájmem státu na nerušeném občanském soužití (str. 7 a 8 rozsudku).

Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s použitou právní kvalifikací se ztotožnil i soud druhého stupně, který na straně 3, 4 a 5 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně provedl procesně správně dokazování v rozsahu pro spolehlivé rozhodnutí ve věci postačujícím, provedené důkazy řádně zhodnotil v jejich souhrnu i jednotlivě tak, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a dospěl ke skutkovým zjištěním, která mají v provedeném dokazování oporu…obviněný si musel být vědom toho, že snahou o fyzický kontakt, kterému předcházela snaha o vyražení zamčených dveří, manželku zřejmě neuklidní, ale naopak její obavu před případným napadením spíše umocní. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že shora uvedené fázi incidentu předcházelo to, že obviněný kroutil poškozené ruku tak, až se jí rozbily hodinky, které měla na ruce. V tomto směru skutečně nemůže obstát tvrzení obviněného, že…jí vzal hodinky z ruky, ve které je pouze držela a praštil s nimi o zem. Naopak o věrohodnosti tvrzení poškozené, že jí obviněný kroutil ruku, až jí rozbil hodinky, které na ruce měla, svědčí výpověď svědka S. G.…on viděl, že měly přetržený řemínek (podle názoru odvolacího soudu přetržení řemínku lze jen stěží vysvětlit úderem hodinkami o zem)…soud I. stupně nepochybil, pokud skutková zjištění opřel o výpověď poškozené Ing. V., jejíž výpověď považuje za věrohodnou. Pro závěr, že obviněný si počínal takovým způsobem, že v poškozené vzbudil důvodnou obavu z uskutečnění výhrůžky usmrcení zastřelením, svědčí i ta skutečnost, že ačkoli mezi manžely zřejmě docházelo ke konfliktům i v předchozí době (což vyplývá z výpovědí jich obou), poškozená nikdy dříve nekontaktovala orgány Policie ČR, takže nyní posuzovaný incident musela skutečně vnímat jako vážný a její bezpečnost ohrožující. V tomto směru neakceptoval odvolací soud tu námitku obviněného, že poškozená si tímto postupem pouze chtěla zajistit snadnější průběh řízení o svěření nezletilého syna do své péče. Jak je totiž zřejmé z jejího návrhu na úpravu poměrů k nezletilému podle § 50 zákona o rodině a pro dobu po rozvodu manželství, je tento návrh datován dnem 1. 5. 2002. Ačkoli podle podacího razítka byl soudu doručen až 13. 5. 2002, přesto jeho odůvodnění nedoznalo změny a poškozená projednávaným incidentem v odůvodnění návrhu nijak neargumentuje… soud I. stupně provedl procesně správně dokazování v rozsahu pro spolehlivé rozhodnutí ve věci postačujícím, provedené důkazy řádně zhodnotil, logicky vysvětlil své úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídil, a jeho závěr o vině obviněného skutkem ve výroku napadeného rozsudku konkretizovaným je tak třeba akceptovat jako správný a zákonný. Pochybení nebylo shledáno ani v právním posouzení tohoto skutku… Pouze pro úplnost je nutno dodat, že se jedná o ustanovení trestního zákona ve znění účinném v době spáchání činu, tj. ve znění účinném do 30. 6. 2002. S účinností od 1. 7. 2002 pak bylo ustanovení § 197a tr. zák. novelizováno, ovšem z hlediska trestnosti činu není tento pozdější zákon pro obviněného příznivější (§ 16 odst. 1 tr. zák.)

Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného naplňuje jak po formální, tak materiální stránce všechny znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Podle skutkových zjištění uvedených ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v jeho odůvodnění, která byla soudem odvolacím shledána správnými, jednání obviněného spočívající v tom, že po předchozí slovní rozepři a násilném chování, kdy poškozené kroutil ruku tak, až se jí rozbily hodinky, které měla na ruce, a poté, co se snažil vyrazit zamčené dveře od dětského pokoje, kam se poškozená ukryla, vyhrožoval této usmrcením střelnou zbraní, bylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu. Z hlediska hodnocení stupně nebezpečnosti popsaného vyhrožování je významnou rovněž okolnost, na niž poukázal soud druhého stupně, že ačkoli mezi obviněným a poškozenou zřejmě docházelo ke konfliktům i v předchozí době, což vyplývá z výpovědí jich obou, poškozená nikdy dříve nekontaktovala orgány Policie ČR, takže předmětný incident musela skutečně vnímat jako vážný a její bezpečnost ohrožující. To ostatně potvrdil i svědek S. G., který jako zakročující policista po příjezdu na místo činu mimo jiné shledal, že poškozená „byla mírně v šoku, klepala se…“. V souhrnu jde o důvody, pro něž nelze jednání obviněného bagatelizovat a právně kvalifikovat jen jako přestupek /korespondujícím přestupkem by byl přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění/, jak se toho obviněný v podaném dovolání domáhal.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.

Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. května 2003

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru