Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 553/2003Usnesení NS ze dne 22.05.2003

EcliECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.553.2003.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 553/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2003 dovolání, které podal obviněný V. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 3 To 155/02, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 11/2001, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 4 T 11/2001, byl obviněný V. Š. uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., protože:

pod bodem 4) dne 9. 4. 1998 obžalovaný E. T. jako řidič nákladního vozidla tovární značky DAF 95 430 ATI, s návěsem a současně celní deklarant, vstoupil hraničním celním přechodem R. na území České republiky, přičemž při celním projednání zboží předložil celním orgánům padělané doklady od nákladu deklarující lino s vyznačeným dodavatelem zboží firmou W. – B. ve Spolkové republice Německo a příjemcem zboží firmou S., s. r. o., ve Slovenské republice, které mu předal obžalovaný V. Š. a obžalovaný J. H. jako celní inspektor Celního úřadu R. projednal deklarované zboží bez vnitřní kontroly vozidla, přičemž obžalovaní měli vědomost o tom, že na kamionové soupravě je naloženo 130 kusů sudů, každý o objemu 200 litrů 96 % nedenaturovaného ethylalkoholu naloženého dne 6. 4. 1998 v italském lihovaru D. C., S. p. A., V. B., který bude vyskladněn na území České republiky, čímž byla českému státu způsobena vzniklým celním dluhem zahrnujícím clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty škoda v celkové výši 8.465.170,- Kč,

pod bodem 6) dne 25. 4. 1998 obžalovaný E. T. jako řidič nákladního vozidla tovární značky DAF 95 430 ATI, s návěsem a současně celní deklarant, vstoupil hraničním celním přechodem R. na území České republiky, přičemž při celním projednání zboží předložil celním orgánům padělané doklady od nákladu deklarující radiátory s vyznačeným dodavatelem zboží firmou K. GmbH, P. – B.1, P., ve Spolkové republice Německo a příjemcem zboží firmou K., s. r. o., B., ve Slovenské republice, které mu předal obžalovaný V. Š. a obžalovaný J. H. jako celní inspektor Celního úřadu R. projednal deklarované zboží bez vnitřní kontroly vozidla, přičemž obžalovaní měli vědomost o tom, že na kamionové soupravě je naloženo 130 kusů sudů, každý o objemu 200 litrů 96 % nedenaturovaného ethylalkoholu naloženého dne 21. 4. 1998 v italském lihovaru D. C., S. p. A., V. B., který bude vyskladněn na území České republiky, čímž byla českému státu způsobena vzniklým celním dluhem zahrnujícím clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty škoda v celkové výši 8.168.271,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný V. Š. odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem byli pro úmyslnou trestnou činnost popsanou pod body 1) až 6) odsouzeni obvinění J. H. a E. T. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným V. Š., J. H. a E. T. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené České republice, zastoupené Celním ředitelstvím P., ve výši 42.424.861,- Kč, která byla u obviněného V. Š. omezena částkou 16.633.471,- Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění V. Š. a J. H. odvolání.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 3 To 155/02, byl k odvolání obviněných V. Š. a J. H. podle § 258 odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. ř. a ohledně obviněného E. T. podle § 261 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 4 T 11/2001, a to ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. Š. prostřednictvím svého obhájce dne 17. 3. 2003 dovolání, které bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 18. 3. 2003 a následně postoupeno Krajskému soudu v Plzni k řízení podle § 265h tr. ř. Mimořádný opravný prostředek obviněný podal ohledně své osoby jednak proti výroku usnesení odvolacího soudu a dále proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, přičemž ho opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.

V dovolání obviněný namítá, že odvolací soud rozhodl o odvolání, které bylo podáno do všech výroků, avšak fakticky věc vyřídil rozhodnutím o zrušení výroku týkajícího se pouze náhrady škody. Rovněž konstatuje, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na vedení trestního řízení v mateřském jazyce, z čehož dovozuje faktické popření práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že jeho obhájci nebylo umožněno zúčastnit se výslechu pracovníka lihovaru v Itálii, neboť o tomto úkonu byl nepřesně a neadresně vyrozuměn v italském jazyce. Dále uvádí, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména výpověď spoluobviněného E. T., neboť původně dovolatele z předložených fotografií neidentifikoval. To učinil až po několika měsících, kdy V. Š. určil jako tzv. „P.“, který mu měl předávat doklady. V této souvislosti obviněný poukazuje na důkazy, jež tuto identifikaci zpochybňují. Rovněž tvrdí, že je nesprávný názor odvolacího soudu, podle něhož spoluobviněný J. H. poměrně dobře popsal jeho podobu. Také odmítá, jako důkazy nepodložený závěr soudů obou stupňů, že bylo prokázáno, že líh byl vyskladněn na území České republiky. Zdůrazňuje, že ani výpověď spoluobviněného E. T. tuto skutečnost nepotvrzuje. Obviněný nesouhlasí s tím, že soudy akceptovaly zprávu Generálního ředitelství cel ze dne 26. 4. 1998, z níž měla vyplývat přítomnost jeho vozidla i jeho samotného na dálnici mezi K. a sjezdem na T. ve dnech 24.- 25. 4. 1998. Tento důkaz označuje za evidentně antidatovaný, zařazený do spisu až po změně výpovědi spoluobviněného E. T. Upozorňuje, že jeho vozidlo bylo po dopravní nehodě ze dne 22. 3. 1998 havarované a zjevně poškozené, a proto jím nemohl přejet do SRN, jelikož to německé předpisy neumožňují. Obviněný rovněž odkazuje na závěrečnou řeč svého obhájce před soudem prvního stupně, jakož i na obsah odvolání.

Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně jeho osoby zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 3 To 155/02, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 4 T 11/2001, ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody. Dále, aby věc vrátil do přípravného řízení, případně k řízení před soudem prvního nebo druhého stupně, a to za současného vyslovení právního názoru totožného s obsahem dovolání a návrhů jeho obhájce učiněných v průběhu soudního řízení, případně aby ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru v mimořádném opravném prostředku obviněný argumentuje důvody, které již uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v rámci dřívější obhajoby, přičemž napadenému rozhodnutí nevytýká - mimo tvrzení o své nevině - žádnou konkrétní vadu v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností. Své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace, než k jaké dospěly soudy obou stupňů, jež učinily správné skutkové závěry a popis skutku obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Státní zástupce konstatuje, že nemůže obstát ani námitka obviněného týkající se údajného porušení práva na obhajobu, neboť otázce účasti obhájce u výslechu konaného v zahraničí věnovaly soudy obou stupňů dostatečnou pozornost. Podle státního zástupce námitky uvedené v dovolání nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž aby toto rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného V. Š. je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ a v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytýkat i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným V. Š. deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Tvrzení obviněného, jednak že odvolací soud nerozhodl o jeho odvolání proti výrokům o vině a trestu a dále ohledně údajného porušení jeho práva na obhajobu, neboť obhájci měla být znemožněna účast na výslechu svědka v zahraničí, nejsou námitkami, které by se týkaly nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Obviněný rovněž popírá svoji vinu a zpochybňuje věrohodnost provedených důkazů. Tato tvrzení jsou ale námitkami proti zjištěnému skutkovému stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných nedostatků až následně je dovozováno nesprávné právní posouzení předmětného skutku. V této souvislosti nutno připomenout, že samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Obviněný v dovolání nenamítá, že by skutek, uvedený ve výrocích o vině pod body 4) a 6) v rozsudku soudu prvního stupně, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen jako pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany obviněného jde výlučně o námitky, které jsou mimo rámec tohoto zákonného dovolacího důvodu. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Nejvyšší soud poznamenává, že nemohl přihlížet k té části dovolání, v níž obviněný odkázal na závěrečnou řeč svého obhájce před soudem prvního stupně, jakož i na obsah odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Relevantně uplatněné dovolací námitky jsou pouze takové námitky, o něž se opírá tvrzení určitého dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., a které musí být proto v konkrétní podobě uvedeny v dovolání. Námitky uplatněné v jiných opravných prostředcích a v jiných stadiích řízení bez návaznosti na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. ř., nelze považovat za námitky významné pro rozhodnutí o dovolání.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného V. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. května 2003

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru