Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 551/2017Usnesení NS ze dne 19.07.2017

HeslaZpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.551.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 4082/17 ze dne 15.08.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 551/2017-54

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovoláních, která podali obvinění Mgr. R. V., a M. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 13 To 391/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 12/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných Mgr. R. V. a M. S. odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 1 T 12/2016, byli obviněná Mgr. R. V. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) a obviněný M. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznáni vinnými, že

I) Mgr. R. V. a M. S. společně

-„minimálně od druhé poloviny roku 2010 do konce první poloviny roku 2014 v P. Mgr. R. V. z pozice ředitelky příspěvkové organizace Kulturní centrum P. se sídlem nám. R. v P., a M. S. jako její ekonomicko-provozní náměstek, tedy jako osoby odpovědné z titulu své funkce v této organizaci za hospodaření se svěřenými finančními prostředky, neoprávněně použili pro vlastní potřebu finanční prostředky této organizace, když postupně odčerpali z rozpočtu organizace v roce 2010 částku ve výši 200.000 Kč, v roce 2011 částku ve výši 200.000 Kč, v roce 2012 částku ve výši 210.000 Kč, v roce 2013 částku ve výši 564.200 Kč a v roce 2014 částku ve výši 65.700 Kč, přičemž aby toto své neoprávněné nakládání s finančními prostředky Kulturního centra P. zastřeli, tak ve společném jednání do účetnictví této organizace zakládali dodavateli fiktivně vystavené faktury, tedy takové, o kterých věděli, že k faktickému plnění ve formě služeb nedošlo, přičemž svým jednáním způsobili poškozenému Kulturnímu centru P. v celkové výši 1.239.900 Kč,

- M. S. po vzájemné dohodě s Mgr. R. V. neoprávněně uhradil ve dnech 29. 9. 2013 a 30. 6. 2014 formou dvou bezhotovostních převodů na základě zmocnění k přímému bankovnictví z bankovního účtu Kulturního centra P. č. ....... na bankovní účet Metropolitní univerzity Praha, o. p. s. č. .......... faktury č. ....... a č. ....... vystavené touto univerzitou na základě žádosti studenta Mgr. V., a to za účelem úhrady jejího soukromého studia, nikoli pro potřeby příspěvkové organizace, pro akademické roky 2013/2014 a 2014/2015 v celkové výši 96.000 Kč, avšak učinili tak bez vědomí zřizovatele Statutárního města Pardubice se sídlem Pernštýnské náměstí čp. 1 v Pardubicích, IČO 002 74 046, konkrétně vedoucího odboru školství, kultury a sportu, čímž způsobili poškozenému Kulturnímu centru P. škodu ve výši 96.000 Kč,

II.) M. S. sám

v blíže nezjištěné době od září roku 2011 do prosince roku 2013 v P. z pozice ekonomicko-provozního náměstka příspěvkové organizace Kulturní centrum P. se sídlem nám. R. v P. jako osoba odpovědná z titulu své funkce v této organizaci za hospodaření se svěřenými finančními prostředky, neoprávněně použil pro vlastní potřebu finanční prostředky této organizace, když postupně odčerpal z rozpočtu organizace v roce 2011 částku ve výši 10.000 Kč, v roce 2012 částku ve výši 10.000 Kč a v roce 2013 částku ve výši 19.750 Kč, přičemž aby toto své neoprávněné nakládání s finančními prostředky Kulturního centra P. zastřel, tak do účetnictví této organizace založil fiktivně vystavené faktury, které vyhotovil R. J. č. ......, ......, ......, ......., ....., ......, ......... za moderaci kulturních programů pro KCP, ačkoliv věděl, že R. J. žádnou kulturní akci, na kterou faktury vystavil ve skutečnosti nemoderoval a ani neprovedl jinou činnost ve prospěch Kulturního centra P., tímto jednáním způsobil poškozenému Kulturnímu centru P. škodu v celkové výši 39.750 Kč.“

2. Takto popsané jednání obou obviněných [v případě obviněné Mgr. R. V. pod bodem 1) a v případě obviněného M. S. pod body 1) a 2)] soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

3. Za tento zločin uložil obviněné Mgr. R. V. podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku jí dále uložil peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb po 1.000,- Kč, tedy 500.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Obviněnému M. S. jmenovaný soud uložil podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle § 71 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to zajištěné rodinné rekreační chaty včetně stavební parcely, na níž rekreační chata stojí, a zahrady. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému Kulturnímu centru P. (dále také jen „KCP“) způsobenou škodu ve výši 1.335.900,- Kč. Podle téhož ustanovení zákona obviněnému M. S. uložil také povinnost nahradit témuž poškozenému další škodu ve výši 39.750,- Kč.

4. Odvolání obou obviněných podaná proti uvedenému rozsudku byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 13 To 391/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

II.

5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podali oba obvinění dovolání. Obviněná Mgr. R. V. v něm uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný M. S. dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

6. Obviněná Mgr. R. V. v podaném dovolání uvedla, že se nedopustila protiprávního jednání, že vždy ve své funkci ředitelky Kulturního centra P. jednala s péčí řádného hospodáře a všechny své kroky činila ve snaze o jeho úspěšné fungování. Nižší soudy paušálně bez hlubšího zkoumání přistoupily na závěry uvedené v obžalobě. Oba soudy učinily závěr o vině, aniž by zkoumaly otázku objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu. V rámci dokazování neřešily, zda obviněná věděla o podrobnostech faktur došlých do Kulturního centra P., zda s někým komunikovala o vystavování fiktivních faktur, zda takové jednání schvalovala či tolerovala a zda byla osobou mající přehled a kontrolu nad účetnictvím KCP. Závěr obou soudů, že podstatná část zpronevěřených finančních prostředků zůstala v její dispozici. Objektivní stránku tak podle ní soudy řešily ploše a bez hlubšího rozboru majícího oporu v provedených důkazech. Totéž konstatovala o subjektivní stránce skutkové podstaty daného trestného činu. Zjištění, že zaměstnancům KCP rozdávala obálky a tím musela vědět o fiktivnosti faktur, označila za pouhou spekulaci, která může jen stěží obstát. Domněnka odvolacího soudu, že výpověď svědkyně L. J. byla ovlivněna časovým odstupem, je podle obviněné rezignací soudu na jeho přezkumnou povinnost. V otázce úhrady školného při studiu obviněné bylo v hlavním líčení prokázáno, že nebyla povinna se nikoho žádným způsobem dotazovat, zda a jak smí nakládat se svěřenými prostředky, pokud jde o vzdělávací účely. Bylo-li strany soudů obou stupňů zjištěno, že vynaložení finančních prostředků na studium nebylo účelné, pak to podle obviněné neznamenalo, že to zakládalo odpovědnost za trestný čin zpronevěry. V ustanovení § 206 odst. 1 nelze nalézt nic, co by soudy opravňovalo k hodnocení účelnosti vynaložených prostředků. Případné neúčelné vynaložení výdaje by mohlo v krajním případě znamenat možnost existence trestní odpovědnosti za jiný trestný čin. I v případě, že by její jednání bylo subsumovatelné pod § 206 odst. 1 tr. zákoníku, soudy obou stupňů nereflektovaly na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná je toho názoru, že bylo-li ve fungování KCP zjištěno cokoli protiprávního v době, kdy zastávala funkci ředitelky KCP, právní řád nabízí řadu způsobů, jak zajistit nápravu bez nutnosti přistupovat k řešení věci prostřednictvím trestního práva. Pochybení odvolacího soudu v rámci zákonné přezkumné povinnosti, jakož i soudu prvního stupně týkající se hmotněprávního posouzení věci a to absence relevantní úvahy odvolacího soudu nad naplněním objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, rezignace na požadavky zásady subsidiarity trestní represe a spekulativní a mylné závěry soudů obou stupňů co do výše údajně způsobené škody vedou obviněnou k závěru, že výše vytčený dovolací důvod je dán.

7. Závěrem obviněná Mgr. R. V. navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 13 To 391/2016 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 1 T 12/2016 zrušil, dále i veškerá další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného obsahu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Následně v zákonné lhůtě podala dovolatelka doplnění dovolání, v němž uvedla, že navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Popsala zde, že uložený peněžitý trest i povinnost k náhradě škody představují finanční obnosy zcela mimo její obvyklé finanční poměry, jakož i mimo její možnosti takto vysoké finanční částky získat. Pakliže by vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení nebyla odložena, velmi pravděpodobně by před rozhodnutím o podaném dovolání čelila citelným zásahům do své majetkové sféry. Vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení před samotným rozhodnutím o dovolání by pro ni znamenala zcela nepřiměřený a vážný zásah do subjektivních práv.

9. Obviněný M. S. ve svém podání namítl, že rozhodnutí bylo vydáno v důsledku porušení procesních pravidel, neboť odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami dovolatele a návrhy na doplnění dokazování, což zakládá nezákonnost rozhodnutí a jeho nepřezkoumatelnost. Dále, že došlo k nesprávnému hodnocení otázky protiprávního jednání, tj. nesprávnému právnímu posouzení skutku a k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení danému extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. K tvrzené nepřezkoumatelnosti obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu a to na nález ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09, nález ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1616/2014. Odvolací soud se podle něj vůbec nevypořádal s námitkou, že rozhodování o vyplácení odměn zaměstnancům KCP bylo výhradně v kompetenci ředitelky KCP. Z žádných důkazů nevyplynulo, že by dovolatel rozhodoval nebo se podílel na rozhodování v případě vyplácení odměn zaměstnancům včetně obou obviněných. Posouzení rozhodovací pravomoci jednotlivých zaměstnanců KCP je podle něj nezbytné pro posouzení trestní odpovědnosti jednotlivých osob. Odvolací soud se dále nevypořádal s návrhem na doplnění dokazování zřizovací listinou KCP, doplňujícím výslechem R. J., CD s nahranými spoty a hlasovou expertizou, čímž se podle obviněného jedná o opomenuté důkazy. Dále namítl vadu spočívající v extrémním nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a v extrémním nesouladu skutkových zjištění s právním posouzením věci. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu a to na rozsudek ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 306/2014 a rozsudek ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011.

10. Dále dovolatel uvedl, že ke skutku pod bodem 2) skutkové věty rozsudku nalézacího soudu byly provedeny důkazy výslechem svědka R. J. a předmětnými fakturami. Další navržené důkazy nebyly odvolacím soudem akceptovány. Jmenovaný svědek uvedl, že pro KCP prováděl namlouvání spotů cca 10 ročně a jelikož nemohl fakturovat výrobu spotů, fakturoval moderování akcí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď svědka je účelová a je dokazováním vyvrácena. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dovolatel je přesvědčen, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, jakož i právním posouzením věci. Svědek R. J. nebyl sice osobou zapsanou v živnostenském rejstříku, z žádného právního předpisu však nevyplývá, že by osoba nezapsaná nemohla vystavovat daňové doklady – faktury. Nadto jmenovaný svědek vyvíjel činnost podle zákona č. 120/2000 Sb., autorský zákon, nikoli podle zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon. K žádnému fiktivnímu vystavení faktur nedošlo, protože svědek R. J. výslovně potvrdil, že pro KCP práce provedl. Výpověď svědka T. U. není relevantní, neboť tento svědek se stal zaměstnancem KCP až od září r. 2012, přičemž svědek R. J. namlouval spoty v období dřívějším. Naopak dovolatel zajistil některé spoty, které namluvil svědek R. J., odvolací soud se však s tímto důkazním návrhem nevypořádal.

11. Ke skutku pod bodem 1) odrážka druhá, tj. k jednání spočívajícímu v uhrazení faktur za úhradu studia ředitelky KCP, obviněný M. S. prezentoval, že ze svědeckých výpovědí svědků I. L., L. D. a Ing. M. Ch. vyplynulo, že otázka studia ředitelky KCP na vysoké škole, jakož i úhrady tohoto studia byla plně v její kompetenci, tuto záležitost nebyla povinna se zřizovatelem konsultovat, ani mu ji oznamovat, resp. mít svolení ke studiu. Vzhledem k tomu se tedy dovolatel nemohl dopustit protiprávního jednání spočívajícího v úhradě dvou faktur vystavených Metropolitní univerzitou Praha bez vědomí zřizovatele a nemohl mu způsobit tvrzenou škodu ve výši 96.000,- Kč. Odvolací soud se však ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že předmětné výdaje na studium nelze považovat na účelně vynaložené ve prospěch příspěvkové organizace a že obviněná pro svoji funkci nepotřebovala další vzdělání v oboru. Dovolatel je přesvědčen, že i zde nastal tzv. extrémní nesoulad, neboť z dokazování vyplynulo, že ze strany obviněné i obviněného nebyl porušen žádný předpis ohledně studia na vysoké škole, když rozhodnutí o tom bylo výhradně v kompetenci obviněné. Není podstatné, zda výdaje na studium jsou účelné, zda obviněná potřebovala další vzdělání v oboru. Z provedeného dokazování podle něj nevyplynulo, že k úhradě faktur přistoupil po dohodě s obviněnou. Jediným oprávněným rozhodovat o studiu obviněné byla ona sama a taktéž vydala dovolateli pokyn k úhradě studia. Uvedené jednání dovolatele tak není trestným činem.

12. Ke skutku pod bodem 1) odrážka prvá, tj. že obviněný společně s obviněnou neoprávněně použili pro vlastní potřebu finanční prostředky KCP, když odčerpali částku 1.239.900,- Kč a do účetnictví založili fiktivní faktury, vyzdvihl dovolatel následující. I zde tvrdil existenci tzv. extrémního nesouladu a poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 1196/13. Soudy dovodily, že obvinění na základě fiktivních faktur odčerpali z rozpočtu KCP uvedenou částku, přičemž za stěžejní důkazy mají výpovědi svědků, kteří se vyjádřili, že dvakrát ročně obdrželi od dovolatele, resp. obviněné, odměny tzv. „na ruku“. Obviněný však vyjádřil přesvědčení, že tato skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům. Prezentoval, co měly uvést svědkyně L. J. a S. O., a dodal, že žádný z dalších vyslechnutých svědků výslovně nepotvrdil, že by částku, která je uvedena v tabulkách odměny za jednotlivé roky, obdržel. Poukázal na to, že svědci S., T., P. a J. popřeli, že by vystavovali fiktivní faktury. Zjištění soudu prvního stupně, že je vyloučené, že by se na jednotlivých akcích KCP podílely subjekty, které měly vystavovat fiktivní faktury, podle něj neodpovídá provedeným důkazům. To platí i ve vztahu k listinným důkazům. Nelze dovodit, že by emailová korespondence probíhala mezi obviněným a obviněnou. I když probíhala z emailových adres označených jménem jeho a jménem obviněné, nelze se 100% jistotou určit, že konkrétní zprávu odeslala určitá fyzická osoba. Obdobně u tabulek s vyčíslením odměny není možné dovodit, že tyto skutečně vyhotovil, popř. upravoval právě on (obviněný). K jeho počítači v KCP měl přístup kdokoli. Zásadní pochybnosti o osobě autora způsobuje i nejasné určení osoby, které se nachází v informacích o souboru, tzv. metadatech. V nich je uvedeno, že byl vytvořen na počítači pojmenovaném „M. S.“, byl však upraven na počítači pojmenovaném „M. S.“. Podle něj se někdo se soubory pokoušel na několika počítačích manipulovat, tak aby to vypadalo, že soubory byly vytvořeny dovolatelem. Bez ohledu na shora uvedené trval na tom, že jeho jednání není trestným činem, a zopakoval, že rozhodování o odměnách bylo výhradně v kompetenci ředitelky KCP.

13. Obviněný napadl i výrok o trestu, zejména pokud se jedná o trest propadnutí náhradní hodnoty, a výrok, jímž mu bylo uloženo nahradit poškozenému škodu, neboť i zde byl přesvědčen, že je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to opětovně pro extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a obsahem provedených důkazů. Škoda ve výši 39.750,- Kč podle něj nevznikla, neboť R. J. práce pro KCP prováděl. Pro trest propadnutí náhradní hodnoty podle něj nebyly dány důvody. V případě předmětných nemovitostí se o náhradní hodnotu nejedná, nebyly financovány z výnosů z trestné činnosti, neboť byly financovány jeho rodiči. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že nebylo přesně zjištěno, jakým způsobem s výnosem z trestné činnosti naložil. Jeho majetková situace byla ze strany soudů nedostatečně zkoumána. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1977, sp. zn. Tzf 3/76, který lze podle něj beze zbytku aplikovat i na trest propadnutí náhradní hodnoty. Pokud by v jeho případě byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, pak by jeho majetkové poměry nedovolovaly uhradit náhradu škody. Hodnota dotčených nemovitostí neodpovídá výši finančních prostředků představujících výnos z posuzované trestné činnosti, přičemž výše škody nebyla zjištěna bez pochybností. Dále uvedl, že existuje zjevný nepoměr mezi trestem propadnutí náhradní hodnoty mu uloženým a peněžitým trestem, který byl uložen obviněné, které byl uložen trest (finanční postih) značně nižší než jemu.

14. Dovolatel byl přesvědčen, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán i v případě právní kvalifikace skutku ze strany soudů nižších stupňů. Zde poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 4 Tz 49/2010. V této trestní věci si měl přisvojit spolu s obviněnou částku 1.335.900,- Kč a sám částku 39.750,- Kč. Nebylo však prokázáno, že by těmito částkami disponoval, tj. tyto si přisvojil, ve výrokové části rozhodnutí je uvedeno, že došlo k odčerpání prostředků z rozpočtu organizace, žádné bližší podrobnosti nebyly zjištěny. Svědci L. S., M. T., V. P. a R. J. potvrdili, že vyúčtované částky skutečně obdrželi. Uvedl, že jestliže předmětnou částkou nedisponoval, tuto si nemohl přisvojit, a tak je nutno dovodit, že mu úmysl přisvojit si cizí svěřenou věc ani úmysl způsobit škodu na cizím majetku nebyl prokázán. Jeho jednání proto nelze kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.

15. Závěrem obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 13 To 391/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 1 T 12/2016, a zprostil jej obžaloby.

16. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání obviněné Mgr. R. V. odpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze, pokud zpochybňuje, že by bylo možno dovodit znaky zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku z pouhé neúčelnosti vynaložení svěřených finančních prostředků a pokud se domáhá subsidiarity trestní represe. Úvahu odvolacího soudu o neúčelnosti považoval státní zástupce za správnou. Podle popisu skutku způsobila škodu na cizím majetku tím, že svěřené prostředky si spolu s obviněným M. S. přivlastnila. Neúčelnost placení jejího studia dokládá, že tyto prostředky použila v rozporu se zájmy zřizovatele. Dovolatelka ve svém dovolání nedostatečně rozlišuje dvě odlišné otázky, a to, zda musela mít ke studiu souhlas zřizovatele, což nemusela, a zda mohla z prostředků zřizovatele platit své soukromé studium, což nesměla. K právní kvalifikaci shrnul, že samotné neúčelné použití svěřených prostředků samo o sobě nemusí zakládat trestní odpovědnost. Jestliže si pachatel tyto prostředky přivlastní, dopustí se zpronevěry. Jestliže si je nepřivlastní a jejich neúčelným užitím způsobí škodu na cizím svěřeném majetku, dopustí se trestného činu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatelka se podle státního zástupce dopustila varianty prvé. K námitce týkající se subsidiarity trestní represe státní zástupce nejprve poukázal na existující judikaturu, na prvém místě na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. Neuplatnění trestní odpovědnosti může podle státního zástupce přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, čin dovolatelky však žádné výjimečné znaky nemá a ani dovolatelka žádný takový výjimečný znak neuvádí. Lze jen ztěží nalézt okolnosti, které by pro svou mimořádnost mohly vést k užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Právní posouzení skutku je tedy správné, tvrzený dovolací důvod naplněn nebyl a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. V ostatních částech dovolatelka jen nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinily nalézací a odvolací soud. V této části nenaplňuje dovolání uplatněný dovolací důvod, ani žádný jiný dovolací důvod.

17. Dovolání obviněného M. S. odpovídá podle státního zástupce dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze, pokud zde zpochybňuje, stejně jako dovolatelka Mgr. R. V., že by bylo možno dovodit znaky zpronevěry z pouhé neúčelnosti vynaložení svěřených finančních prostředků na studium obviněné. K tomu státní zástupce odkázal na stanovisko, které zaujal k obdobné námitce dovolatelky. K ostatním částem, kde dovolatel rozsáhle brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, namítá opomenuté důkazy a extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, odkázal státní zástupce na odůvodnění rozhodnutí obou soudů a připojil následující poznámky. Pokud dovolatel tvrdil, že nalézací soud zpochybnil právo dovolatelky jako ředitelky KCP určovat odměny svým zaměstnancům, pak vynechal text „nezákonným odčerpáváním veřejných prostředků“. Ředitelka KCP nemohla odměny zaměstnancům vyplácet z prostředků, které si ke škodě KCP přivlastnila za pomoci fiktivních faktur. Jestliže dovolatel namítl jako opomenuté důkazy zřizovací listinu a výslech R. J., měl státní zástupce tyto důkazy za nadbytečné. Státní zástupce dodal, že právo ředitelky KCP přivlastňovat si prostředky tohoto centra bylo vyvráceno a nelze je dovodit z žádné reálně existující listiny. Svědek J. již ve věci vypovídal, a to dne 5. 5. 2016 u hlavního líčení, jehož se dovolatel osobně zúčastnil a k podrobné výpovědi tohoto svědka se nevyjádřil. Úvahy soudu nelze označit za úvahy „bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu“, jak je definován extrémní nesoulad v judikatuře Ústavního soudu. Dovolatelem zpochybňovaná částka 39.750,- Kč ohledně faktur psaných na svědka J. tvoří 3 % zbývající škody přes 1,3 mil. Kč. Pokud dovolatel brojí proti výroku o náhradě škody, opět k tomu uvádí pouze námitky procesní, zejména že provedeným dokazováním nebyla zjištěna správná výše škody. Ve vztahu k dalším námitkám směřujícím do přiměřenosti uložených trestů státní zástupce připomněl rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Shrnul pak, že právní posouzení skutků obou dovolatelů bylo správné, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl a jejich dovolání jsou v této části zjevně neopodstatněná. V ostatních částech neodpovídají uvedenému ani jinému dovolacímu důvodu.

18. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil s projednáním těchto dovolání v neveřejném zasedání.

III.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

20. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 13 To 391/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

22. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

26. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

27. V posuzované věci však podstatná část námitek obou obviněných směřuje do oblasti skutkové a procesní. Obvinění soudům obou stupňů vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, obviněný M. S. též neúplnost důkazního řízení, přičemž předkládají vlastní skutkový hodnotící závěr, že se jednání specifikovaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustili. Polemizují tak s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a jejich skutkovými závěry. V převážné míře právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru tedy nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak v podstatné míře spatřují v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Dlužno dodat, že na tomto základě uplatnil obviněný M. S. i výhrady vůči výroku o náhradě škody. Rovněž tyto námitky se tedy s uvedeným dovolacím důvodem (i ostatními dovolacími důvody) míjely.

28. Jak již zmíněno, oba obvinění polemizují s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, zpochybňují či přímo popírají jejich skutková zjištění, přičemž ve svých podáních tvrdí existenci tzv. extrémního nesouladu a od tohoto tvrzení pak odvíjí tvrzenou relevanci jejich argumentace.

29. V daných souvislostech je namístě opětovně připomenout, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

30. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními nelze shledávat extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí.

31. V těchto souvislostech je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

32. Nejvyšší soud se z hlediska práva na spravedlivý proces zabýval rovněž námitkou, že odvolací soud neprovedl některé obhajobou navržené důkazy.

33. K této námitce je možno nejprve v obecnosti (stručně) zmínit, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Ústavní soud ve svých rozhodnutích ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

34. V dané věci odvolací soud skutečně neprovedl všechny obhajobou navržené důkazy. Ve veřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 vyhlásil usnesení, že „ve veřejném zasedání důkazy prováděny nebudou“, v odůvodnění svého rozhodnutí však zcela konkrétně nevyložil důvody, pro které provedení navržených důkazů shledal nadbytečným. Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že tento nedostatek měl pouze formální povahu a z hlediska materiálního nedosahuje intenzity vyžadující jeho zásah ve smyslu kasace. Odvolací soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil (srov. str. 6), že nalézací soud postupoval v souladu s § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. a že provedl všechny dostupné a pro posouzení věci významné důkazy a tyto řádně zhodnotil. Tím dal zřetelně najevo, že dokazování považuje za úplné a další důkazy za nadbytečné. Nejvyšší soud k tomu dodává, že předmětné návrhy na doplnění dokazování zřizovací listinou KCP, doplňujícím výslechem R. J., CD s nahranými spoty a hlasovou expertizou, shledal rovněž nadbytečnými, a to z dále uvedených důvodů.

35. Zřizovací listina je základním dokumentem příspěvkové organizace a jako taková stanoví, za jakým účelem byla dotčená příspěvková organizace zřízena, a pro tento účel jsou též poskytovány zřizovatelem finanční prostředky. Možno připomenout, že téměř všechen majetek má příspěvková organizace pouze svěřen k hospodaření, přičemž ten zůstává ve vlastnictví zřizovatele. Není potom jasné, jak by daná listina mohla prokazovat dovolateli tvrzené oprávnění ředitelky příspěvkové organizace hradit z veřejných prostředků své soukromé studium.

36. Druhou navrhovanou skupinou důkazů byly doplňující výslech R. J., CD s nahranými spoty a hlasová expertiza. Na prvém místě dovolací soud připomíná, že svědek R. J. byl vyslechnut u hlavního líčení a dovolatel měl možnost se k jeho výpovědi vyjádřit. Soud prvého stupně po pečlivém zhodnocení provedených důkazů zaujal k výpovědi daného svědka jasné stanovisko, že daný svědek neprovedl ani fakturované moderování akcí, ani nahrávání spotů. K tomu dovolací soud dodává, bez ohledu na případné provedení jiných činností, z nichž by tomuto svědku vznikla vůči KCP nárok na peněžní plnění, nelze přehlížet tu skutečnost, že jím vystavené faktury zněly stále na neexistující, resp. jím neprovedenou činnost a byly tedy fakturami fiktivními, na jejichž základě nebylo možno žádnou úhradu provést. Soudy věc skutkově uzavřely tak, že této skutečnosti si byl dovolatel vědom a že těmito fiktivními fakturami zastřel skutečný stav věci.

37. Nejvyšší soud proto uzavírá, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.

38. K námitce obviněného M. S. vytýkající nepoměr mezi jemu uloženým trestem propadnutí náhradní hodnoty a peněžitým trestem, který byl uložen obviněné Mgr. R. V., je třeba v prvé řadě uvést, že šlo o námitku nepřiměřenosti trestu. V návaznosti na to pak je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

39. Za popsané situace nelze danou námitku podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Totéž platí pro tu část argumentace vztahující se k trestu propadnutí náhradní hodnoty, kterou obviněný M. S. založil na tvrzení, že nebyla dostatečně zkoumána jeho majetková situace a že hodnota nemovitostí, jichž se tento trest týká, neodpovídá výši finančních prostředků představujících výnos z posuzované trestné činnosti, s tím, že výše škody nebyla zjištěna bez jakýchkoli pochybností a hodnota nemovitostí byla odborným vyjádřením zjištěna v částce 1.600.000,- Kč.

40. Pokud by byla dovolání podána jen z výše uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, která byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. V kontextu výše uvedeného je však patrno, že několik námitek obsažených v podáních dovolatelů je možno z hlediska formálního pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.

41. Prvou takovou námitkou je tvrzení, že dovodit znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku není možné z pouhého zjištění soudů nižších stupňů o neúčelnosti vynaložení svěřených finančních prostředků na soukromé studium obviněné Mgr. R. V.

42. K tomu je nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů nevyvodily závěr o vině obviněných trestným činem zpronevěry i ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) druhá odrážka pouze z uvedeného zjištění, nýbrž na základě širších skutkových zjištění.

43. Podstatným rysem posuzované věci totiž je to, že obviněná byla ředitelkou a obviněný ekonomicko provozním náměstkem příspěvkové organizace Kulturní centrum P., tj. subjektu, který je financován z veřejných prostředků. Účelem existence takového subjektu je uspokojování veřejných potřeb, které jsou definovány zejména ve zřizovacích dokumentech takové organizace a veřejné prostředky jsou určeny právě pro uvedené uspokojování veřejných potřeb a nelze je používat pro účely výlučně soukromé. To ostatně z rozhodnutí soudu obou stupňů dostatečně zřetelně vyplývá. Obvinění však s veřejnými prostředky, které jim byly svěřeny, nakládali i v tomto směru s rozporu s účelem, za kterým jim prostředky byly svěřeny. Argumentace obviněné (a stejně tak i obviněného) se odvíjí od základu, že obviněná byla ředitelkou uvedené příspěvkové organizace a byla oprávněna rozhodovat i o svém studiu na vysoké škole. Obvinění zde však pomíjejí, že soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování důvodně dovodily, že obviněná oprávněna rozhodovat o úhradě vlastního soukromého studia nebyla.

44. Není samozřejmě pochyb o tom, že obviněná z titulu své funkce měla určitou pravomoc k rozhodování o svěřených finančních prostředcích, konkrétně o odměnách jí podřízeným zaměstnancům. Pokud však obvinění tvrdí, že obviněná ke svému studiu nepotřebovala žádný souhlas svého zřizovatele, zcela opomíjí, že ona svůj vlastní soukromý zájem na studiu hradila z prostředků jí svěřených a nikoli z prostředků vlastních. Její studium bylo studiem soukromým, nebylo pro provoz jí řízené příspěvkové organizace nutné, ona sama splňovala kvalifikaci pro řízení dané organizace, v opačném případě by již z podstaty věci nemohla být v dané funkci. Lze shrnout, že ke svému soukromému studiu nepotřebovala souhlas zřizovatele dané příspěvkové organizace, ale to neznamená, že by mohla toto své soukromé studium hradit z veřejných finančních prostředků od svého zřizovatele. Pokud obviněná chtěla při výkonu funkce ředitelky KCP studovat, mohla tak činit, avšak měla tak činit na své vlastní náklady a nikoli z veřejných jí svěřených finančních prostředků. Lze uzavřít, že tvrzení obviněných, podle něhož Mgr. R. V. jako ředitelka KCP měla oprávnění rozhodovat o placení svého soukromého studia z veřejných prostředků, bylo vyvráceno a nelze je dovodit ani z žádné reálně existující listiny.

45. K danému je namístě ještě připomenout, že pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí. Obdobně se to pak týká i cizí svěřené jiné majetkové hodnoty. (in.: Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2010s.).

46. Tak tomu bylo v posuzované věci. Obvinění, ať už ve spolupachatelství, či obviněný M. S. dílem sám, úmyslně jednali způsobem, kterým naplnili i popsané znaky zpronevěry. Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, z podstatné části společně, dílem pak obviněný M. S. sám, naložili s prostředky jim svěřenými způsobem, který zjevně zmařil základní účel svěření, přičemž šlo o takové nakládání se svěřenými prostředky, které svěřitele trvale vyloučilo z dispozice s nimi. Tyto svěřené prostředky si tak přisvojili, což platí i stran finančních prostředků uhrazených za soukromé studium obviněné Mgr. R. V. Tímto jednáním způsobili na majetku poškozeného KCP značnou škodu. Rovněž ve vztahu k tomuto znaku skutkové podstaty zločinu zpronevěry bylo přitom zjevně dáno jejich úmyslné zavinění. Pouze na okraj, to k námitce obviněného M. S., že nedisponoval s výše uvedenými částkami, resp., že nebylo prokázáno, že by s nimi disponoval, lze poznamenat, že jde o námitku zcela se míjející s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., jelikož popírá skutková zjištění soudů nižších stupňů.

47. Další formálně relevantní námitkou je tvrzení, že v posuzované věci měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio, jež ryze formálně bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit.

48. Nejprve je na místě připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

49. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. Již fakt, že obvinění spáchali zločin (čin, který rozhodně nelze označit za méně závažný) totiž vylučuje uplatnění dané zásady. Zjištěný skutek byl navíc standardním případem jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Přitom není od věci ještě připomenout dlouhodobost páchání tohoto zločinu, jakož i výši škody výrazně přesahující 1.000.000,- Kč. Námitka o nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio, tedy byla zjevně neopodstatněná.

50. Obviněný M. S. v rámci námitek vůči trestu propadnutí náhradní hodnoty rovněž (vedle námitek nepodřaditelných pod žádný z dovolacích důvodů – viz shora) tvrdil, že v případě předmětných nemovitostí se nejedná o náhradní hodnotu, protože nebyla financována z výnosů trestné činnosti. K tomuto tvrzení, jež sice neodpovídalo dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak formálně je bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je zapotřebí prvně v obecnosti konstatovat, že podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže pachatel věc, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku, před uložením trestu propadnutí věci zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří, může mu soud uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci.

51. Z uvedeného plyne, že podmínkou pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty není zjištění, že věc (věci), jichž se má tento trest týkat, byla pořízena či financována z výnosů z trestné činnosti. Účelem propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku je možnost zajištění a následné konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti, pokud z jakéhokoliv důvodu nelze tento výnos odčerpat přímo trestem propadnutí věci. Uvedenou námitku je tak třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.

52. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud rekapituluje, že pokud v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, mohl tento dovolací důvod přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy s obviněným M. S. uplatněným dovolacím důvodem podle písmene g). S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky uplatněné tímto obviněným se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjely, resp. nebyly opodstatněné, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

53. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

54. Pokud v dovolání obviněná Mgr. R. V. navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 7. 2017

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru