Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 545/2013Usnesení NS ze dne 26.06.2013

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.545.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 545/2013 - 32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání, které podal obviněný T. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 7 To 121/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 6/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 T 6/2012, byl obviněný T. O. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě 1.) zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, (v bodě 2.) přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku a (v bodě 3.) zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „1. v přesně nezjištěné době dne 1. února 2012 po 10:15 hod. zaparkoval svoje vozidlo ve vedlejší ulici, přišel k bydlišti poškozeného V. B., v Praze, ul. N. S. …, požádal ho o rozmluvu v garáži domu, kde ho krátce nato po slovní rozepři fyzicky napadl úderem pěstí a za pomoci blíže nezjištěného předmětu ho po dobu několika minut opakovaně tloukl do hlavy a dalších částí těla a v útoku pokračoval, přestože se poškozený snažil plazením uniknout do prostor domu, a způsobil mu 20 tržnězhmožděných ran na hlavě, z toho 10 ran v obličejové části a 10 ran ve vlasaté části hlavy, oděrku na hlavě, krevní výron a trhliny sliznice dolního rtu vlevo, podkožní krevní výron splývající na levé části obličeje od pravé jařmové krajiny až před pravý ušní boltec, podkožní krevní výron na nose, vpáčenou zlomeninu 5. žebra vpravo ve střední klíčkové čáře s krevním výronem v mezižeberní svalovině, podkožní krevní výron a tržnou ránu na hřbetě levé ruky a podkožní krevní výron na levém bérci, čímž mu způsobil mučivé útrapy, poté ho nechal v předsíni krvácet a následně ho odvlekl zpět do prostoru garáže, kde ho stále krvácejícího naložil do zavazadlového prostoru vozidla Nissan Infiniti, …, a v okamžiku kdy již poškozený zemřel vykrvácením při nadměrných krevních ztrátách z mnohočetných hlubokých otevřených tržných ran kůže hlavy nebo v konečné fázi vykrvácení přiložil poškozenému na krk plastovou spojovací pásku, kterou měl u sebe a velmi pevně ji zatáhl, a poškozenému odcizil mobilní telefon zn. HTC A9191 Desire HD se SIM kartou s telefonním číslem …, který si ponechal a následně použil k vydírání poškozené J. B.,

2. dne 1. února 2012 v 11:45 hod. v Praze, ul. N. S. … po usmrcení V. B., v úmyslu použít vozidlo k převozu těla poškozeného se neoprávněně zmocnil v garáži motorového vozidla poškozeného Nissan Infiniti, …, v jehož zavazadlovém prostoru odvezl jeho mrtvolu až do ulice P. v Praze, kde jej zaparkoval na parkovišti před domem č. … a zde vozidlo i s tělem zemřelého zanechal do doby než bylo dne 4. 2. 2012 ve 14:00 hod. nalezeno,

3. v úmyslu získat prostřednictvím výhrůžek finanční prostředky dne 1. 2. 2012 ve 13:03 hod, krátce po usmrcení V. B., z přesně nezjištěného místa v Praze z mobilního telefonu poškozeného HTC A9191 Desire HD číslo … zaslal jeho manželce J. B., krátkou textovou zprávu, ve které jí sdělil, že má jejího muže, který je raněný, ale živý a pokud ho chce ještě vidět, musí zaplatit 10 milionů korun, avšak nesmí kontaktovat policii, protože pokud by tak učinila, svého muže již neuvidí a přijde na řadu její syn, dále opakovaně dne 3. února 2012 požadoval po J. B. pomocí textové zprávy zaslané na její mobilní telefon 10 milionů Kč s tím, že jí sdělí, kde se manžel nachází a kde je jeho auto a pod pohrůžkou, že by se jejímu manželovi, popřípadě jejímu synovi mohlo něco stát, pokud peníze nedostane, je měla dle jeho instrukcí předat v igelitové tašce s nápisem Ikea do odpadkového koše v B., kde si však peníze nevyzvedl a následně stejným způsobem ji kontaktoval dne 6. února 2012 a požadoval pod pohrůžkou újmy jejímu synovi předání stejné částky, dne 7. února 2012 požadoval složení částky v modrém pytli u dálnice na 0,5 km ve směru na Prahu, kde si je opět nevyzvedl a dále poslal podobnou textovou zprávu dne 9. února 2012, ve které požadoval předání stejné částky, stejným způsobem a na stejném místě, ale opět si peníze nevyzvedl, po opakované vzájemné e-mailové komunikaci s poškozenou J. B. se dostavil dne 12. 2. 2012 ve 22:15 hod. na 0,5 km dálnice D5 ve směru od Prahy na Plzeň, vzal modrý pytel o kterém se domníval, že je v něm částka 10 milionů Kč a krátce po převzetí pytle byl zadržen orgány policie“.

Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené J. B. částku ve výši 1.316.212,- Kč a poškozenému L. B. částku ve výši 1.282.240,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli oba jmenovaní poškození se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli na totéž řízení s nárokem na náhradu škody odkázáni poškození D. B. a P. B..

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 7 To 121/2012, z podnětu obou podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených J. B. a L. B.. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zavázal obviněného k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným J. B. částku ve výši 554.212,- Kč a L. B. částku ve výši 482.240,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. jmenované poškozené se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že pochybení soudu spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že s ohledem na veškeré provedené důkazy mělo být jeho jednání kvalifikováno jako zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že s odstupem doby si uvědomil, že to byl poškozený, kdo v něm svým arogantním, jeho osobu ponižujícím jednáním vyvolal takový psychický stav, že v dané chvíli nebyl schopen své jednání ovládat, resp. posoudit. Byl to stav velkého ponížení, vědomí bezvýchodné, v tom okamžiku pro něho neřešitelné finanční situace a následných rodinných problémů. Náhlým, zlým a dehonestujícím chováním poškozeného (jehož přítomností v domě byl překvapen, neboť původně šel s prosbou za manželkou poškozeného) byl přiveden do stavu silného rozrušení a strachu, začal zmatkovat a přestal zcela ovládat své jednání a myšlení. Podotkl, že o aroganci poškozeného, kterou ponižoval své podřízené a využíval jejich tísně ke svému finančnímu přilepšení, mohou svědčit osoby, jejichž výslech nenavrhoval pouze proto, že se obával, že by mu to mohlo přitížit, že snad jde o obhajobu účelovou, když současně si byl vědom důsledků pro tyto svědky (už by nedostali od manželky poškozeného žádnou práci). Dodal, že z těchto důvodů byli svědci slyšení v řízení opatrní ve vyjadřování k osobě poškozeného (jen svědek - soused z domu si troufl hodnotit osobu poškozeného, neboť není závislým na rodině poškozeného). Zhodnotil, že i v případě, že by jeho jednání bylo kvalifikováno jako vražda, nelze dovodit jeho úmysl - vědomí surovosti a trýznivosti. Nebyl totiž schopen vnímat délku, tvrdost a trýznivost svého jednání.

Dále shledal, že nesprávné právní posouzení má za následek pochybení při výměře trestu (byl mu uložen trest přísnější). V této souvislosti upozornil, že hned na počátku přípravného řízení zcela doznal svoji vinu. Podle něho nebylo vyvráceno, že je mírné povahy, že chtěl řádně pracovat a o práci prosil v tíživé životní situaci, přičemž byl poškozeným vyprovokován do nepříčetnosti, tedy šlo o situaci, kdy přestal uvažovat, nebyl schopen si povahu a intenzitu svého jednání uvědomovat a tím méně dohlédnout jeho následky. V neposlední řadě poznamenal, že ho není třeba napravovat, že žil řádným životem, staral se o rodinu. Šlo o exces, který i vzhledem k následujícímu jednání je třeba potrestat, avšak nikoli exemplárně. Prohlásil, že si závažnost svého jednání uvědomuje, ví, že musí nést trest, s tím, že již samotné trestní řízení, vazba a nyní i výkon trestu, ale především doživotní vědomí závažné viny zajišťují, že se trestného jednání již nikdy nedopustí.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 7 To 121/2012, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ho uznal vinným trestným činem zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, příp. trestným činem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody na samé dolní hranici příslušné zákonné trestní sazby, event. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatnil v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Konstatovala, že v daném případě byl na zdravotní stav obviněného vypracován znalecký posudek znalci z oboru psychiatrie a psychologie s tím, že obviněný netrpí žádnou duševní chorobou nebo duševní poruchou, která by měla vliv na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. V době spáchání trestného činu se nacházel ve stavu prostého silného afektu vzteku. Rozpoznávací schopnosti byly ve vztahu k celé trestné činnosti zachovány, ovládací schopnosti ve vztahu k trestnému činu byly vlivem zlobného afektu nepodstatně snížené. Shledala, že v důsledku této skutečnosti správně jak soud prvého stupně, tak soud druhoinstanční posoudil jednání obviněného ve smyslu právní kvalifikace podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, tedy jako zvlášť závažný zločin vraždy. Správně odvolací soud v tomto směru označil námitky obviněného stran nezvládnutí svých emocí a bezhlavého použití násilí za naprosto irelevantní. Meritorní rozhodnutí v této věci tedy není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit i cestou dovolání, přičemž obviněným deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 7 To 121/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky týkající se výroku o vině směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž v prvé řadě prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stran okolností skutku popsaného v bodě 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně). Právě z toho (sekundárně) pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku s tím, že předmětný skutek měl být kvalifikován jako trestný či zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z vlastní verze skutkového stavu věci, čímž de facto brojil proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, pak těmto soudům nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz přiměř. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného brojící proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen v rámci úhrnného trestu přípustný druh trestu v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin nejpřísněji trestný z těch, jimiž byl uznán vinným.

K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává, že soudy zjištěné skutkové okolnosti charakterizující spáchaný čin - usmrcení poškozeného V. B. - nepřipouštějí možnost aplikace privilegované skutkové podstaty zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku jehož se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu. Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle či prudce. Silné rozrušení může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Silné rozrušení, jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost, ale vždy vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat. Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Pojem „omluvitelné hnutí mysli“ vyjadřuje, že je třeba na pachatele hledět s určitou shovívavostí, což právě odůvodňuje nižší trestnost takového jednání. Na druhé straně to však neznamená, že by takový čin tím byl zcela ospravedlnitelný, neboť stále zůstává, byť mírněji, trestuhodným a zavrženíhodným, neboť jde o úmyslné usmrcení člověka.

Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení.

Čin je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace) v tom případě, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Konkrétně může jít např. o usmrcení osoby, která dlouhodobě fyzicky nebo psychicky týrala pachatele, anebo ho po určitou dobu zavrženíhodným způsobem sexuálně nebo jinak zneužívala. Může však jít i o jednorázové jednání poškozeného ve formě útoku nebo vyvolání nebezpečí směřujícího vůči zájmům chráněným trestním zákonem, pokud má požadovanou intenzitu, např. při překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze ze strany pachatele. Míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Z tohoto důvodu je na místě vykládat ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku ve variantě provokace spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací). Velmi opatrně je třeba přistupovat v tomto směru k zavrženíhodným útokům vůči majetku, kde by bylo možno považovat za zavrženíhodné jednání jen mimořádně závažné útoky mající za následek ohrožení existenční jistoty postiženého, např. ve formě ožebračení, ztráty sociální jistoty, ztráty domova, anebo jde-li současně o výrazný zásah do osobnostní sféry (např. úmyslné zdemolování zařízení a vybavení domácnosti, zabití či utýrání domácích či hospodářských zvířat, zejména má-li k nim postižený osobní vztah). Na druhé straně běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, zneuctění (dehonestace) apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem atd.) nelze za zavrženíhodné jednání ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku považovat (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1325 až 1329, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010).

V návaznosti na tato teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně je zřejmé, že u obviněného nešlo o silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Nadto obviněným namítané rozrušení, v němž úmyslně usmrtil poškozeného, nemohlo dosahovat intenzity potřebné k naplnění skutkové podstaty zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak z těchto zjištění neplyne takové předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, jež by bylo podřaditelné pod uvedené zákonné ustanovení. Skutková zjištění soudů proto neumožňují činit ani závěr o tom, že obviněný úmyslně usmrtil poškozeného v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

Pro úplnost lze dodat, že obviněný čin spáchal jako příčetný pachatel, neboť podle zjištění soudů nižších stupňů jeho rozpoznávací schopnosti byly zachovány a ovládací schopnosti byly vlivem zlobného afektu nepodstatně snížené.

Na místě je ještě zmínit, že se zřetelem k ustanovení § 17 tr. zákoníku postačí z hlediska zavinění k použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku nedbalost (nevyžaduje se úmysl), a to ve formě nedbalosti nevědomé. Nelze pak pochybovat o tom, že toto nedbalostní zavinění bylo u obviněného ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití uvedené kvalifikované skutkové podstaty dáno.

Vzhledem k těmto skutečnostem lze uzavřít, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2013

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru