Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 544/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.544.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2350/20


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 544/2020-1688

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. Z., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2019, č. j. 6 To 51/2019-1557, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 4/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2019, č. j. 49 T 4/2018 -1435, byl obviněný V. Z. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku (ad 1), zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku (ad 2a – 2c, 3), zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku (ad 2b), zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (ad 2c) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (ad 2a – 2c, 3), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

bod 1)

v blíže nezjištěnou dobu, nejméně od roku 2006 do 13. 12. 2017, na různých místech, zejména v Ostravě v bytech na ulici XY č. XY, na ulici XY a na ulici XY č. XY, dále v Anglii v různých bytech či domech ve městě XY a poté opět v Ostravě v bytech na ulici XY č. XY a na ulici XY č. XY, které fakticky obýval společně se svou družkou M. K., nar. XY, jejich dvěma společnými nezletilými dcerami AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, a nezletilou dcerou své družky CCCCC (pseudonym), nar. XY, poškozenou M. K. i v přítomnosti jejích dcer opakovaně téměř každodenně, se zvyšující se intenzitou, četností a stoupající agresivitou, slovně i fyzicky napadal svou otevřenou dlaní, bil ji pěstmi do různých částí těla včetně hlavy a obličeje a dále ji bil různými předměty, kopal ji do různých částí těla, házel po ní věci, nacházející se v domácnosti, urážel ji a ponižoval vulgárními výrazy, neustále jí vytýkal, že všechno dělá špatně a že je neschopná, vyžadoval, aby mu posluhovala, kontroloval místo jejího výskytu a její činnost, zakazoval jí setkání s její matkou a opakovaně poškozené vyhrožoval zabitím, kdy tyto výhrůžky umocnil nožem, drženým v ruce, přičemž k poslednímu incidentu došlo dne 13. 12. 2017, kdy poškozené z důvodu nezajištění dostatečné finanční hotovosti telefonicky vyhrožoval slovy, m. j. „že dokončí to, co už chtěl dávno udělat, že ji už nikdy nikdo nepozná, že si to s ní vyřídí až přijde domu, že nebude na nic čekat a že ji zapíchne hned“, avšak k naplnění výhružek nedošlo, neboť danou věc dcera poškozené CCCCC telefonicky oznámila na Policii ČR, která téhož dne V. Z. zadržela, přičemž výše popisovaným jednáním způsobil poškozené různá poranění v podobně minimálně podlitin na nohou, rukách a dalších částech těla, krvácejícího zranění nosu a bolestivého poranění čelisti, kdy mimo jednoho případu, o němž rozhodl obžalovaný, v jiném případě jmenovaná ze strachu nevyhledala lékařskou pomoc ani jeho jednání neohlásila,

přičemž jmenovanou po výše uvedenou dobu také vystavil rovněž četným situacím, během nichž opakovaně nepřiměřeně slovně a fyzicky napadal její dceru CCCCC,

kdy toto jednání V. Z. vnímala poškozená jako těžké příkoří a v jeho důsledku se u ní rozvinula Depresivní porucha ve středně těžkém stupni, která je závažnou poruchou psychického zdraví, vyžadující léčbu v řádu několika měsíců, u níž je na místě psychofarmakologická podpora,

a v bodech 2a) – 2c) a 3 způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.

2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným M. K. částku ve výši 100 000 Kč a CCCCC částku ve výši 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená zdravotní pojišťovna RBP se svým nárokem na náhradu majetkové škody a poškozené AAAAA a BBBBB se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené M. K. a CCCCC odkázány se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného, státního zástupce a poškozených nezletilých AAAAA a BBBBB proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 6 To 51/2019-1557, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku (body 2a – 2c, 3), zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku (bod 2b), zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (bod 2c), přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (body 2a – 2c, 3), v celém výroku o trestu, ve výroku, kterým byl obviněný zavázán povinností zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným M. K. částku ve výši 100 000 Kč a CCCCC částku ve výši 200 000 Kč, ve výroku, jímž byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená zdravotní pojišťovna RBP odkázána se svým nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních, ve výroku, jímž byly podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené AAAAA a BBBBB odkázány se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních a dále ve výroku, jímž byly podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozené M. K. a CCCCC odkázány se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku (ad 2a – 2c, 3), zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku (ad 2b), zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad 2c) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (ad 2a – 2c, 3), jichž se dopustil tím, že

2a) v blíže nezjištěné době, nejméně od roku 2006 do 13. 12. 2017, na různých místech, zejména v Ostravě v bytech na ulici XY č. XY, na ulici XY a na ulici XY č. XY, dále v Anglii v různých bytech ve městě XY a poté opět v Ostravě v bytech na ulici XY č. XY a na ulici XY č. XY, které fakticky obýval společně se svou družkou M. K., nar. XY, jejich dvěma společnými nezletilými dcerami a nezletilou dcerou své družky CCCCC, nar. XY, opakovaně v blíže neupřesněném počtu případů, se zvyšující se intenzitou, agresivitou a četností, namísto řádné péče o nezletilou CCCCC, zneužívaje své fyzické převahy a dominantního postavení, poškozenou CCCCC slovně i fyzicky nepřiměřeně a bezdůvodně napadal, silou a způsobem vymykajícím se běžnému trestání dětí, a to minimálně údery otevřenou dlaní nebo pěstmi do obličeje a dalších částí těla, kopáním do různých částí těla, žducháním proti zdi, šviháním páskem, vytrháváním vlasů, škrcením, bitím předměty např. dřevěnou tyčí, garnyží, duší na kolo, kdy v jednom případě uhasil hořící cigaretu o levý nárt poškozené, dále vyžadoval, aby mu posluhovala, zakazoval jí hovořit a stýkat se s prarodičem a během pobytu v Anglii jí za podle něj nevhodnou komunikaci na Facebooku strojkem na vlasy oholil hlavu, vyhrožoval jí, že ji probodne, přičemž v ruce držel nůž, roztrhal na ní oblečení a nahou ji vyhodil před dům, dále jí o hlavu rozbil zrcátko a střepem jí pořezal pravou ruku,

jmenovanou také po výše uvedenou dobu vystavil rovněž četným situacím, během nichž opakovaně nepřiměřeně slovně a fyzicky napadal její matku M. K., přičemž vše vyvrcholilo dne 13. 12. 2017, kdy poškozená CCCCC protiprávní jednání V. Z. telefonicky oznámila na Policii ČR,

přičemž výše popisovaným jednáním způsobil poškozené CCCCC zranění spočívající minimálně v krvácivém poranění nosu, řezném poranění na pravé ruce a na pravém koleni, která zanechala jizvy, poranění na bradě a poranění na levém nártu, která také zanechala jizvy, přičemž zmíněná zranění si nenechala poškozená lékařsky ošetřit,

2b) v blíže nezjištěné době, nejméně od roku 2013 do 13. 12. 2017, na různých místech, zejména v Ostravě v bytech na ulici XY a na ulici XY č. XY, dále v Anglii v různých bytech ve městě XY a poté opět v Ostravě v bytech na ulici XY č. XY a na ulici XY č. XY které fakticky obýval společně se svou družkou M. K., nar. XY, jejich dvěma společnými nezletilými dcerami a nezletilou dcerou své družky CCCCC, nar. XY, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, využívaje svého nadřazeného postavení vůči nezletilé CCCCC daného tím, že jako druh její matky ji měl od raného dětství v péči a byl pro ni faktickou autoritou, vědom si jejího nízkého věku, využil její neznalosti v sexuální oblasti spojené s nemožností racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, zneužívaje rovněž toho, že s ní byl ve většině případů bez další dospělé osoby sám doma, nejprve začal poškozenou CCCCC hladit přes oblečení na prsou, a když se proti jeho chování ohradila, řekl jí, ať drží hubu, roztrhal na ní oblečení a přesto, že křičela a bránila se, překonal fyzicky její odpor, otočil ji na břicho a nalehl na ni tak, že se nemohla hýbat, rukou jí zacpal pusu, a poté na ní vykonal nechráněnou soulož s vyvrcholením do jejího přirození,

k čemuž následně docházelo z jeho strany opakovaně, v blíže nezjištěném počtu případů, a když se poškozená odmítala na jeho příkaz svlékat, svlékal ji násilím nebo trhal její oblečení, mačkal její prsa, tahal ji za vlasy, škrábal ji a bil, strkal jí prsty do vagíny, snažil se také o uskutečnění orálního a análního styku s poškozenou, což se mu nezdařilo, a vykonal na ní v různých polohách přes odpor poškozené nechráněnou soulož s vyvrcholením do vagíny, přičemž ji minimálně někdy rukama držel pod krkem, za její ruce nebo jí způsobil modřiny na prsou,

následkem čehož nezletilá CCCCC v roce 2016 otěhotněla s následným samovolným potratem, kdy ve výše uvedeném násilném jednání nadále pokračoval, což vedlo v květnu 2017 k opětovnému těhotenství poškozené, o kterém věděl, ale zakázal jí, aby šla k lékaři, kdy uvedené těhotenství bylo potvrzeno gynekologickým vyšetřením až v 20. týdnu těhotenství a rovněž skončilo samovolným potratem,

2c) v blíže nezjištěné době, nejméně od roku 2013 do 13. 12. 2017, na různých místech, zejména v Ostravě v bytech na ulici XY a na ulici XY č. XY, dále v Anglii v různých bytech ve městě XY a poté opět v Ostravě v bytech na ulici XY č. XY a na ulici XY č. XY, které fakticky obýval společně se svou družkou M. K., nar. XY, jejich dvěma společnými nezletilými dcerami a nezletilou dcerou své družky CCCCC, nar. XY, poškozené CCCCC, nar. XY, vyhrožoval s vědomím, že tato je jedinou svědkyní jeho sexuálně motivovaného protiprávního jednání popsaného pod bodem 2b) minimálně slovy „tohle zkus někomu říct, budeš držet hubu, zkusíš to někomu říct a rozpárám Tě nožem“ a také „že ji rozkope, že už se nepostaví, že to nikomu nesmí říkat, že ji hodí do pasťáku a že nebude s mamkou ani s holkami, že jí poláme nohy, ruce“, v případě, že se o tomto zmíní, čímž u ní vzbudil důvodné obavy z možné realizace těchto výhrůžek, a daného jednání se dopouštěl přesto, že s ohledem na nízký věk poškozené, který mu byl znám, si byl vědom negativního dopadu na její vývoj, zejména v oblasti psychosexuální,

kdy v důsledku uvedeného jednání pod body 2a) – 2c) se u poškozené CCCCC rozvinula posttraumatická stresová porucha, která je závažnou poruchou psychického zdraví, vyžadující léčbu v řádu několika měsíců, u níž je na místě psychofarmakologická a psychoterapeutická podpora, a také byl u ní v přímé souvislosti s jednáním obžalovaného zjištěn syndrom CAN - syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte,

3) v blíže nezjištěné době, nejméně od roku 2011 do 13. 12. 2017, na různých místech, zejména v Ostravě v bytech na ulici XY a na ulici XY č. XY, v Anglii ve městě XY a poté opět v Ostravě na ulici XY č. XYa na ulici XY č. XY, které fakticky obýval společně se svou družkou M. K., nar. XY, a s jejich společnými nezletilými dcerami - poškozenými BBBBB, nar. XY, a AAAAA, nar. XY, na jejichž výchově a péči se přímo podílel, své nezletilé dcery vystavil opakovaným četným situacím, během nichž ve společně obývaných bytech nepřiměřeně a bezdůvodně fyzicky napadal jejich matku M. K. a jejich starší sestru CCCCC, nar. XY, žijící s nimi v jedné domácnosti, které minimálně bil pěstmi po celém těle, kopal do nich, dával jim facky, k zesílení úderů používal různé předměty, a dále jim vulgárně nadával například za nedostatečný úklid nebo za nedostatek financí pro domácnost, přičemž hrubě nadával také přímo svým nezletilým biologickým dcerám, trestal je za maličkosti bitím po různých částech těla - po zadku, zádech i po hlavě – fackami nebo silným boucháním rukou po nohách, nutil je uklízet, a pokud nevyhověly jeho představám, opět na ně křičel, čímž obě poškozené nezletilé vystavil dlouhodobě a opakovaně vulgárním a agresivním projevům vůči nim i jejich emočně blízkým osobám, následkem čehož se trápily a strádaly, kdy poškozené nezletilé BBBBB a AAAAA se proti výše uvedenému jednání svého otce bránily tím, že se schovávaly pod postel nebo utíkaly do jiné místnosti, a o situaci doma ze strachu z obžalovaného nikomu neřekly,

přičemž u obou nezletilých poškozených byl v přímé souvislosti s jednáním obžalovaného zjištěn syndrom CAN – syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, který v dlouhodobém hledisku narušuje jejich psychický vývoj.

5. Za tyto trestné činy a dále za sbíhající se zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodě 1) napadeného rozsudku nezměněn, podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným M. K. ve výši 100 000 Kč a CCCCC ve výši 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou zdravotní pojišťovnu RBP odkázal s jejím nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené AAAAA a BBBBB odkázal s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené M. K., CCCCC se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání obviněného a poškozených nezletilých AAAAA a BBBBB zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Gureckého dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zároveň uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a to v obou jeho variantách, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

8. Obviněný zpočátku svého dovolání namítá, že se v trestním řízení jemu vytýkaného jednání nedopustil. Následně ve vztahu ke skutkům vymezeným v obžalobě poskytuje komentáře k jednotlivým provedeným důkazům. Ohledně výpovědí svědků a poškozených podrobně komentuje, co z těchto vyplývá, přičemž odkazuje i na rozpory mezi těmito výpověďmi, případně doplňuje vlastní připomínky. Stejným způsobem poskytuje výklad k znaleckému dokazování, konkrétně k posudkům z oboru psychologie a psychiatrie vypracovaným Petrem Štěpáníkem a Kateřinou Černekovou, znaleckému posudku a výpovědi MUDr. Šárky Grussmannové, znaleckého posudku Mgr. Niny Grossmanové a dále i k lékařským zprávám. Na základě tohoto výkladu dovozuje svoji již zmiňovanou nevinu.

9. Dále se obviněný domnívá, že ve vztahu k napadení jeho družky v Anglii měl soud důkladněji vyhodnocovat, jakým způsobem k tomuto napadení došlo (zda pěstí nebo dlaní). Zejména pak zohlednit skutečnost, že poškozená M. K. svědka E. L. nabádala, aby uvedl, že ji napadl pěstí. Uvedené mělo být podle obviněného taktéž zohledněno v případě jiných napadení tvrzených poškozenou M. K., kde nebyli přítomni jiní svědci. Zároveň z výpovědí svědků M. L., V. L., D. G., J. K., M. K., Z. D., T. D. a P. D. podle obviněného vyplývá, že s nimi poškozená M. K. nebo CCCCC probíraly skutečnosti, jež byly předmětem jejich svědecké výpovědi, případně je jako svědky přímo instruovaly, jak mají vypovídat (např. E. L.). Uvedené skutečnosti jsou přitom významné pro posouzení věrohodnosti poškozených.

10. Na nutnost vyvrácení nevěrohodnosti poškozených klade obviněný zvláštní důraz vzhledem k povaze trestných činů jemu kladených za vinu, jelikož se zpravidla jedná o děj mezi dvěma osobami. V návaznosti na to vytýká soudu, že se přikláněl k výpovědím poškozených i ohledně skutků, kterým nebyli přítomni další svědci. Následně opět poukazuje na nedostatky týkající se skutkových zjištění učiněných soudem ze znaleckých posudků z oblasti psychologie, psychiatrie a zdravotnictví, přičemž dodává, že podle těchto posudků mu nebyla diagnostikována žádná sexuální porucha.

11. Obviněný poukazuje na skutečnost, že poškozená CCCCC při výslechu u policie ČR uvedla, že k poslednímu znásilnění došlo 8. 12. 2017. K zadržení obviněného přitom došlo dne 13. 12. 2017. Pokud by to byla pravda, poškozená by podle obviněného musela mít odpovídající zranění, což však zjištěno nebylo.

12. Ohledně odsouzení pro trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku obviněný podotýká, že pro uvedený zločin nebyl obžalován a v průběhu prvoinstančního řízení nebyl o možnosti této právní kvalifikace vyrozuměn, a to až do odvolacího řízení. Obviněný se však domnívá, že by měl být souzen pouze za to, co je přesně vymezeno v obžalobě. Jinými slovy, soud měl v případě závěru o možném odsouzení pro zločin kvalifikovaný jako vydírání o tomto informovat strany v souladu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí. Jinak je totiž účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Odvolací soud měl tedy správně rozhodnutí nalézacího soudu zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení, nikoliv rozhodnutí změnit.

13. Dále obviněný upozorňuje na nedostatek v rámci dokazování týkající se slabě kladeného důrazu na dohledání zpráv od orgánů OSPOD, případně na výslechy jejich pracovníků týkajících se návštěv v jeho domácnosti. Tyto důkazy by podle něj mohly objektivněji vypovídat o stavu jeho domácnosti, vztazích v ní a případných zranění osob v ní žijících v době před jeho zadržením. Ve vztahu k dokazování obviněný ještě namítá, že navrhoval výslech M. K., CCCCC i jeho samotného na detektoru lži, a to kvůli spolehlivosti tohoto postupu, která má dosahovat úrovně 98 %, což je více než může být podle jeho názoru řečeno o průměrné úspěšnosti znalce. Zároveň navrhoval výslech pana G., přítele poškozené CCCCC. Ten se s poškozenou znal již v době ztráty jejího panenství, kdy byli oba v Anglii. Krátce po vzetí obviněného do vazby poškozená s panem G. otěhotněla a momentálně s ním má dítě. Navrhl rovněž důkaz záznamem komunikace ze Skype. Ta by podle jeho názoru mohla prokazovat, že ke znásilnění dne 8. 12. 2017 nemohlo dojít. Podle obviněného je taktéž nepřiměřeně přísný jemu uložený trest.

14. Následně obviněný opakuje, že trestné činy uvedené v napadeném rozhodnutí nespáchal a dodává, že je nelogické, aby poškozené nepodaly trestní oznámení již dříve, stejně tak jako další subjekty, které by jeho údajné jednání zajisté už dávno odhalily (např. škola v Anglii).

15. Obviněný uzavírá, že v trestním řízení nebylo prokázáno způsobení těžké újmy na zdraví jednáním jemu vytýkaným (bod 2c) a tudíž nemohl spáchat zločin podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pro tuto právní kvalifikaci by muselo být přesně zjištěno, kterým konkrétním jednáním došlo k jakému následku, přičemž nic takového zjištěno nebylo. Závěr znalců označil obviněný za nedostačující, když uvedli, že v důsledku všech jednání obviněného došlo ke zdravotním následkům u poškozených. Aby ho bylo možné uznat vinným každým konkrétním trestným činem, je podle dovolatele nezbytné prokázat, že jednáním pro tento trestný čin relevantním došlo ke zdravotnímu následku. Pokud však toto není možné, nemůže být za takový trestný čin odsouzen.

16. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2019, č. j. 6 To 51/2019-1557, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2019, č. j. 49 T 4/2018, zrušil, a věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

17. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že ve svém dovolání napadá výlučně skutková zjištění, pokud jde o řešení otázky, zda byl pachatelem přisouzeného jednání. Jeho dovolání tedy v tomto směru nebylo podáno důvodně a argumentace, kterou užil, neodpovídá výše zmíněnému dovolacímu důvodu. Státní zástupkyně následně rozvádí, v čem spočívají skutkové námitky obviněného, a dovozuje, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, které se snaží modifikovat a na tomto podkladě, tedy až sekundárně namítá nesprávnost právního posouzení.

18. K námitce opomenutých důkazů státní zástupkyně uvádí, že s důkazními návrhy se zejména odvolací soud náležitě vypořádal ve svém rozhodnutí, přičemž odkazuje na body 32–40 tohoto rozhodnutí. Kategorii opomenutých důkazů tedy v posuzované trestní věci vysledovat nelze.

19. Ohledně námitky stran změny právní kvalifikace skutku a jeho posouzení rovněž jako vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, na kterou nebyl obviněný v průběhu řízení náležitě upozorněn, je podle státního zástupce na místě konstatovat, že sice spadá do ústavně právní roviny a je třeba se k ní vyjádřit z hlediska práva na spravedlivý proces, nicméně i tato postrádá podkladu. K předmětné námitce se vyjádřil i soud odvolací a je třeba uvést, že z hlediska totožnosti skutku byl tento popsán stejně v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě. Povinnost soudu upozornit na změnu právní kvalifikace přitom vyplývá z § 225 odst. 2 tr. ř., pakliže by obviněnému hrozilo být uznán vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku. Aby uvedená vada dosáhla intenzity porušení zásad spravedlivého procesu, pak by podle státní zástupkyně absence upozornění musela mít konkrétní a reálný vliv na možnosti obhajoby obviněného. Obviněný přitom ani ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl, jakým jiným způsobem by svoji obhajobu konkrétně vedl, tedy co nového by uplatnil a jak by se hájil, pokud by na změnu právní kvalifikace byl upozorněn před vyhlášením rozsudku. Obviněný totiž již od počátku trestního stíhání uplatňuje v podstatě stejnou obhajobu vůči totožně vymezenému skutku. Změna právní kvalifikace tedy na jeho obhajobu vliv neměla a nemohlo tudíž ani dojít k porušení práva na spravedlivý proces.

20. Užitému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka zpochybňující přiměřenost uloženého trestu. K tomuto státní zástupce podotýká, že z hlediska námitek vůči druhu a výměře trestu je na místě využití důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen v případě uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští nebo trestu ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Případné pochybení soudu ve vztahu k druhu a výměře trestu, zejména spočívající v nevhodném vyhodnocení kritérii obsažených v § 37 – 39 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat. Na podporu svého tvrzení státní zástupkyně uvádí usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 712/2014, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016 a sp. zn. 7 Tdo 1168/2015.

21. K uplatnění dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. l) tr. ř. v obou jeho zákonných alternativách státní zástupkyně poukazuje na skutečnost, že bylo ze strany obviněného na místě uplatnění pouze alternativy vymezené dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) – k).“ Jelikož je v posuzované trestní věci tento důvod navázán na splnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tento nebyl naplněn vzhledem k využití námitek obsahově se s ním rozcházejících, nemohl být naplněn ani výše uvedený dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. l) tr. ř.

22. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

29. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

31. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

32. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku zvolil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Jak již uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, námitky dovolatelem vznesené však prvně zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Z teoretických východisek vymezených shora vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiného posouzení norem hmotného práva. Zcela se tak tomuto dovolacímu důvodu vymykají námitky, prostřednictvím nichž obviněný prezentuje vlastní hodnocení důkazů odpovídající jím předkládané verzi událostí, z nichž následně dovozuje namítané vady. Námitky skutkového ani procesního charakteru nemohou vyvolat přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, který však nebyl dovolatelem namítnut, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.

33. Krom toho je na místě poukázat na skutečnost, že 13 z celkem 14 stran dovolání obviněného je doslovnou kopií jím podaného odvolání a jeho doplnění proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 1500-1505, 1511-1512, 1547). Obsahem mimořádného opravného prostředku dovolatele je tak argumentace, kterou uplatnil již v předcházejícím řízení a s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly. Na obsahově totožný opravný prostředek v předcházejícím řízení v podrobnostech reagoval již odvolací soud. Obviněný ve svém dovolání nikterak nebrojí vůči tomu, jak se s jeho odvolacími námitkami vypořádal soud druhého stupně. Netvrdí, že se jeho námitkám dostatečně nevěnoval, ani nepředkládá vlastní rozbor, z něhož by plynulo, že na jeho výhrady (či část z nich) odvolací soud vůbec nereagoval, či že zaujal nesprávný názor. Zvláště s ohledem na tuto skutečnost a fakt, že se jedná o námitky zcela se vymykající jakémukoli dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b tr. ř., když obsahují pouze polemiku s provedenými důkazy a vlastní komentář dovolatele k jejich hodnocení (zvláště na prvních 11 stranách dovolání), Nejvyšší soud ve vztahu k těmto pouze odkazuje především na body 22. – 45. rozsudku odvolacího soudu. Pokud jde o námitky dovolatele stran posouzení věrohodnosti poškozených a tvrzených rozporů v jejich výpovědích, i na tyto velmi podrobně reagoval odvolací soud ve svém rozsudku, a to především v bodě 48. Není úkolem dovolacího soudu, aby opakovaně a toliko jinými slovy detailně reagoval na obsahově totožné námitky, s nimiž se zcela správně a v naprosto dostačujícím rozsahu vypořádal již soud odvolací.

34. Nezbývá než poukázat na ustálenou praxi vycházející z myšlenky obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Následující sdělení dovolacího soudu je tudíž činěno jen z toho důvodu, aby bylo zcela najisto a transparentně vyloženo, že obviněným namítané procesní nedostatky a vady nenabyly rozměrů, které by zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, jehož porušení by bylo třeba v rozhodnutí dovolacího soudu (v podobě kasace napadených rozhodnutí) zohlednit.

35. Pokud jde o důkazní návrhy obviněného vtělené do jeho mimořádného opravného prostředku, také tyto byly součástí jeho odvolání a odvolací soud na ně reagoval v bodech 32. – 37. svého rozsudku, kde podrobně vyložil, proč jejich provedení považuje za nadbytečné. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) je tedy nelze považovat za důkazy opomenuté, a to tím spíše, když obviněný na jejich provedení netrval a nechal to na posouzení odvolacího soudu (viz bod 35. rozsudku). Pokud se však takto vyjádřil, nejednalo se o důkazní návrh, ve vztahu k němuž by soud musel vyložit, proč mu nevyhověl (srov. rozhodnutí č. 31/2015 Sb. rozh. tr.). Krom toho z formulace dovolání obviněného ani nevyplývá, že by snad tyto důkazní návrhy považoval za opomenuté, když pouze uvádí, že tyto důkazy navrhoval.

36. Dovolatel taktéž namítl, že v obžalobě nebylo žalované jednání kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 tr. zákoníku, a rozhodnutí soudu prvního stupně proto bylo pro něj překvapivé. Uvedenému se věnuje nalézací soud v bodě 9. na str. 49 svého rozsudku, kde poukázal, že jednání jím včleněné do bodu 2c) výroku o vině bylo souladně popsáno také v usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 tr. ř. a v obžalobě (kde bylo součástí bodu 2b). Nalézací soud uvedené jednání pouze vyčlenil do samostatného bodu výroku o vině, přičemž samotný popis skutku zůstal zcela zachován. Dospěl přitom k závěru, že uvedený postup nezhoršil postavení obviněného, a nebylo proto nutné upozorňovat jej na změnu právní kvalifikace. Podrobněji na totožnou námitku reagoval odvolací soud v bodech 23. – 28. svého rozsudku, kde také poukázal na zachování totožnosti skutku. Dodal, že obviněný byl v důsledku jednání kladnému mu za vinu v bodě 2b) obžaloby ohrožen trestní sazbou od pěti do dvanácti let, neboť to bylo kvalifikováno mj. jako přísnější zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, zatímco nalézacím soudem užitá kvalifikace zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku jej ohrožovala trestní sazbou od dvou do osmi let.

37. Vydání rozsudku soudem prvního stupně, který právní kvalifikaci žalovaného skutku oproti obžalobě rozšířil o další sbíhající se trestný čin, sice mohlo být pro obviněného nečekané, neboť na možnost takové změny nebyl upozorněn, na druhou stranu nelze dojít k závěru, že by tento postup obviněnému znemožnil uplatnění jeho obhajovacích práv. Nemožnost uplatnit obhajobu vůči nově zvolené právní kvalifikaci činu by totiž nastala tehdy, pokud by obdobným způsobem rozhodl soud odvolací, jehož rozhodnutím by došlo k pravomocnému ukončení trestního stíhání obviněného. V tom případě by – pokud by předem na takovou možnost nebyl upozorněn – došlo k situaci, že by obviněný již vůči nově zvolené právní kvalifikaci skutku neměl možnost žádnou argumentaci, důkazní návrhy atd. vznést. Takový postup odvolacího soudu by měl za následek, že obviněný by v rámci pravomocně ukončeného řízení neměl možnost plně využít svého práva na obhajobu.

38. V posuzovaném případě taková vada nenastala. Rozsudkem soudu prvního stupně nedošlo k pravomocnému ukončení trestního stíhání obviněného. Ten měl možnost vůči nově užité právní kvalifikaci skutku uplatnit veškeré své námitky v řízení před soudem prvního stupně, ať již v písemném vyhotovení odvolání, či jejich uvedením před odvolacím soudem v rámci veřejného zasedání. Mohl tak přiměřeně reagovat na to, co soud prvního stupně vyložil v odůvodnění svého rozsudku. Ne bez významu je i to, že změněná právní kvalifikace skutku nebyla vázána na (zejména podstatnou) změnu skutkových zjištění. Popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k vylíčení jednání obviněného obsaženému v žalobním návrhu zůstal v základu nezměněn. Minimálně ve vztahu ke skutkovým základům odůvodňujícím užitou právní kvalifikaci proto obhajovací práva obviněného zachována byla. Ve vztahu k jím případně vnímanému nedůvodnému právnímu posouzení skutku jako zločinu vydírání, tj. hmotně právní subsumpci skutkových zjištění pod zákonné znaky tohoto zločinu, mohl obviněný – i vzhledem k vyložení důvodů jejich užití soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku – své námitky uplatnit v řízení odvolacím.

39. V postupu soudu druhého nelze shledat procesních vad. Při převzetí skutkových zjištění nalézacího soudu, tedy při zachování popisu jednání obviněného pod bodem 2c) výroku o vině, jednání obviněného kvalifikoval podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku, čímž právní kvalifikaci uvedl do souladu s popisem skutku. K provedení této změny byl oprávněn v důsledku podání odvolání státním zástupcem v neprospěch obviněného od výroku o vině označeným zločinem. Odvolací soud v bodě 27. svého odůvodnění uvedl, že obviněného na možnou změnu právní kvalifikace upozornil. Obviněnému byla dána možnost navrhnout v tomto směru doplnění dokazování. Soud rozsudkem rozhodl poté, co provedl příslušné dokazování výslechem znalců (č. l. 1550). Poukázal přitom na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k tzv. překvapivému rozhodnutí a dodal, že daným požadavkům plně vyhověl.

40. Je proto na místě uzavřít, že nebylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces ani práva na obhajobu, neboť ani rozsudek nalézacího soudu ani rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za překvapivé rozhodnutí, neboť obviněný byl od počátku trestního stíhání seznámen se skutky, pro něž je stíhán, mohl plně uplatňovat obhajobu, jakou uznal za vhodnou, a taktéž odvolacím soudem bylo vyhověno všem požadavkům pro změnu právní kvalifikace jednání obviněného.

41. K právě uvedenému lze dodat, že ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je zachování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy posuzováno řízení jako celek. Vyjádřeno jinak, zjištění, že v některém stadiu (či fázi) řízení došlo k nějaké vadě, ještě nezakládá důvod k vyslovení závěru o porušení čl. 6, lze-li řízení jako celek považovat za spravedlivé. Vztáhne-li se tato premisa na posuzovaný případ, pak lze jistě konstatovat, že aplikace § 190 odst. 2 tr. ř. soudem prvního stupně by přispěla k vyšší míře zajištění práva obviněného na obhajobu, na straně druhé nelze odhlížet od toho, na co přiléhavě upozornila ve svém vyjádření státní zástupkyně (bod 19.). Je nutno hodnotit, zda procesní pochybení orgánu činného v trestním řízení mohlo mít konkrétní negativní vliv mít na možnost realizace práva obhajoby. Obviněný ani ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl, jakým jiným způsobem by svoji obhajobu konkrétně vedl, tedy co nového by uplatnil a jak by se hájil, pokud by na změnu právní kvalifikace byl upozorněn před vyhlášením rozsudku. Od počátku trestního stíhání uplatňuje v podstatě stejnou obhajobu vůči totožně vymezenému skutku, tedy primárně tvrzení, že se vůči poškozeným protiprávního jednání nedopustil. Za tohoto stavu nelze dospět k závěru, že by jím vytýkaná skutečnost měla odůvodnit zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.

42. Ve vztahu k námitce obviněného stran nedůvodnosti aplikace kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání dané znakem způsobení těžké újmy na zdraví [§ 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] lze zopakovat, že i ta má povahu skutkovou, neboť se obviněný snaží zpochybnit odborné závěry znalců a od nich soudem dovozený příčinný vztah mezi jeho jednáním a zdravotním následkem, který je jako těžká újma na zdraví soudem vyhodnocen. Nejde tudíž o to, že by dovolatel ve vztahu ke skutkovému závěru soudem učiněnému uplatnil nesprávnost právního posouzení. Podstatou jeho námitky (bod 15.) je polemika se skutkovým zjištěním soudu.

43. Pokud jde o (dovolatelem neodůvodněnou) námitku, že uložený trest je příliš přísný, tato neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených § 265b tr. ř. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, což dovolatel nenamítá, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní).

44. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolatel ve svém podání uvedl obě jeho alternativy, nevymezil však jaké skutečnosti by pro jeho věcné naplnění měly svědčit. O první alternativu jít nemůže, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek věcně projednal ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.

45. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru