Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 537/2015Usnesení NS ze dne 20.05.2015

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
Násilí proti úřední osobě
Úmysl
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.537.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 537/2015-15

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. I. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 5 To 431/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 46/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 1 T 46/2014, byl obviněný Ing. J. I. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 30. 7. 2013 kolem 11:05 hod. v M. na ulici G. před amfiteátrem, fyzicky napadl strážníka Městské policie Mikulov Ing. R. D., nar. ...., OEČ ..., který zde prováděl kontrolu silničního provozu a právě řešil přestupkové jednání s řidičkou motorového vozidla, tím způsobem, že přistupoval k poškozenému a kritizoval jeho výstroj, poškozený se snažil obžalovaného zastavit nataženou rukou s dlaní otevřenou proti jeho hrudi a slovy, ať zanechá svého jednání; když poškozený dal ruku k tělu, obžalovaný k němu přistoupil a uhodil ho hlavou na kořen nosu; tímto jednáním způsobil poškozenému Ing. R. D. krvácení z nosu, drobnou oděrku nosu a zlomeninu nosních kůstek s dobou citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 8 dnů a dále mu byl ušpiněn služební stejnokroj“. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR částku 1.711 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 5 To 431/2014, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V úvodu odůvodnění svého dovolání obviněný konstatoval, že dovolací důvod podřadil pod příslušné ustanovení trestního řádu s ohledem na specifičnost celého trestního řízení. Podle jeho názoru trestní stíhání spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy výrok o své vině i trestu napadá kvůli přesvědčení, že strážník Městské policie Mikulov Ing. R. D. při výkonu své pravomoci, tedy kontrole silničního provozu, nebyl řádně ustrojen v souladu s § 14 vyhlášky č. 418/2008 Sb. a § 9 odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb., které slouží k prokázání příslušnosti strážníka k obecní policii stejnokrojem a dalšími identifikačními znaky, zejména co do šachovnicové pásky stanovených rozměrů, umístěné na pokrývce hlavy. Dále napadl také to, že vnitřní směrnicí Městské policie Mikulov o výstrojních součástkách a ustrojenosti bylo neoprávněně, v rozporu se shora uvedenými předpisy, upraveno používání baretu namísto brigadýrky, obsahující uvedenou šachovnici. Jelikož podle jeho názoru nebyl poškozený řádně ustrojen – jeho stejnokroj neobsahoval jednotné prvky stanovené uvedenou vyhláškou (a byl tím porušen také jmenovaný zákon) – neidentifikoval jej jako strážníka Městské policie Mikulov a nejednal s ním tudíž jako s úřední osobou. Tím podle něj nemohla být naplněna subjektivní stránka jeho jednání, ani skutková podstata jednání kvalifikovaného rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi jako zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, a podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. sám svým rozsudkem rozhodl tak, že jej podle ustanovení § 226 písm. b) tr ř. obžaloby zprostí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 5 To 431/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Obviněný sice namítá nesprávnost právní kvalifikace – že z jeho strany nemohla být naplněna subjektivní stránka jeho jednání, ani skutková podstata mu přisouzených trestných činů (kdy tato jeho námitka by zdánlivě mohla být za hmotně právní považována), avšak tento svůj argument vyvozuje z vlastní – od skutkových zjištění soudů nižších stupňů – odlišné verze skutkového stavu věci, že poškozeného Ing. R. D. neidentifikoval jako strážníka Městské policie Mikulov a nejednal s ním tedy jako s úřední osobou. Podle zjištění soudů nižších stupňů ovšem obviněný nepochybně věděl, že se v případě jmenovaného poškozeného jedná o strážníka městské policie, věděl, že v době spáchání skutku tento strážník městské police koná službu a plní svoje služební povinnosti. Uplatněnou argumentací tak obviněný soudům nižších stupňů vlastně vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné skutkové závěry, nikoli rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Za tohoto stavu věci je tak třeba výše zmíněnou námitku obviněného považovat za primárně skutkovou, zcela odhlížející od skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených odvolacím soudem a nelze ji tak pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit.

Pouze na okraj lze (stručně) uvést, že obviněný svůj závěr o nenaplnění skutkové podstaty trestných činů kladených mu za vinu, resp. nenaplnění subjektivní stránky zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, odůvodňuje (po celou dobu trestního řízení) tím, že s jmenovaným poškozeným pro jeho nedostatečné ustrojení nejednal jako s úřední osobou. Nejvyšší soud však konstatuje – s odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí – že soudy ve věci činné si byly vědomy podstaty věci a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily (úplně) provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nutno současně podotknout, že podstatou dovolací argumentace obviněného je vlastně opakování námitek již dříve v řízení vznesených, s nimiž se oba soudy dostatečně vypořádaly. S odkazem na závěry soudů obou stupňů zachycené v jejich odůvodnění tak Nejvyšší soud pouze stručně připomíná, že zjištěný skutkový stav je prokazován zejména výpověďmi městských strážníků a řidiček B. J. a B. L., které neměly žádné pochybnosti o tom, že se o strážníky ve službě vykonávající jejich povinnosti jedná. Dále je prokazován listinnými důkazy – zejména pak fotografiemi poškozeného ve služebním oděvu a skutečností uvedenou samotným obviněným, že se mu poškozený jako strážník městské policie (úřední osoba) představil. Nadto je třeba poukázat také na rozporuplnost samotné obhajoby obviněného, který v průběhu celého řízení připouštěl a nerozporoval, že na místě zjevně viděl strážníky městské policie (tedy tuto skutečnost dobře věděl) a neměl žádné pochybnosti o tom, že se o strážníky skutečně jedná (na místě byli dva strážníci městské policie provádějící kontrolu silničního provozu a řešící přestupky v silniční dopravě a v jejich blízkosti bylo zaparkováno řádně označené služební vozidlo), beztrestnost svého jednání dovozoval pouze z údajného „porušení výstrojové kázně“ poškozeného, konkrétně absence pokrývky na jeho hlavě, na základě níž měl mít pochybnosti o jeho identifikaci jako strážníka. V tomto kontextu lze jen pro úplnost při posuzování (rovněž) subjektivní stránky [úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] daného zločinu odkázat také na dostupnou judikaturu vyšších soudů (v souladu s níž postupoval již soud prvého stupně – viz str. 7 jeho rozsudku in fine), která už v minulosti dovodila, že je nerozhodné, zda osoba, mající status úřední osoby (dříve veřejného činitele) byla při výkonu své služby nedostatečně označena, když obviněný z jiných okolností věděl, že v kritické době koná službu a plní si své služební povinnosti (viz rozhodnutí č. 10/1967 Sb. rozh. tr.). Současně lze uvést, že strážník obecní policie požívá ochrany úřední osoby i tehdy, provede-li v pracovní době výjimečně zákrok nebo úkon k plnění úkolů obecní policie v občanském oděvu a nemůže-li prokázat svoji příslušnost k obecní policii zákonným způsobem, tj. stejnokrojem s odznakem obecní policie, identifikačním číslem a názvem obce, ale prokáže ji průkazem obecní policie. Jestliže pachatel v takovém případě užil násilí v úmyslu působit na výkon či pro výkon pravomoci strážníka obecní policie při provádění zákroků a úkonů, k plnění úkolů obecní policie, přičemž na základě konkrétních skutečností věděl, že napadená osoba vystupuje jako strážník obecní policie a vykonává svoji pravomoc spočívající např. v oprávnění požadovat prokázání totožnosti, naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 57/2013 Sb. rozh. tr.). Za tohoto stavu a s přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v rozhodnutích soudů nižších stupňů (a to i ve vztahu k újmě na zdraví, kterou obviněný poškozenému Ing. R. D. způsobil) se tak Nejvyšší soud ztotožnil s jejich závěry o tom, že obviněný svým skutkem naplnil rovněž znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. května 2015

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru