Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 530/2020Usnesení NS ze dne 20.05.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.530.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 530/2020-149

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, č. j. 5 To 187/2019-117, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 91/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 11. 2018, č. j. 18 T 91/2018-94, byl obviněný P. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 12.03.2018 kolem 06:45 hodin v katastru obce XY, okres Znojmo, na křižovatce silnice XY v km 9,399 – silnice XY, jako řidič motorového vozidla Volkswagen Golf, reg. zn. XY, jedoucí ve směru od obce XY, nedal přednost z jeho pohledu zleva po hlavní silnici přijíždějícímu vozidlu značky Volkswagen Polo, reg. zn. XY, řízeným S. J., nar. XY, jedoucí ve směru na obec XY, kdy došlo ke střetu, přičemž řidička utrpěla zranění, a to zhmoždění hrudníku s krevním výronem v oblasti levé klíční kosti velikosti 10 cm, krevní výron na pravém prsu, zlomeninu hrudní kosti, krevní výron přední strany pravého stehna velikosti 15 cm, krevní výron přední strany levého stehna velikosti 10 cm, krevní výron levého bérce velikosti 10 cm, hematom pravého kolena, hematom na pravém předloktí 5 cm, hematom a pohmatovou citlivost na proximálním článku I.-II. prstu pravé horní končetiny, bolesti v oblasti bederní páteře s pohmatovou citlivostí trnů hrudní a bederní páteře, pohmatovou citlivost svalstva podél bederní páteře, omezení hybnosti páteře, omezení předklonu, kdy podstatné omezení obvyklé činnosti trvalo 4 týdny, přičemž porušil důležité povinnosti řidiče dle ustanovení § 4 písm. a), b), c), § 5 odst. 1 písm. b), § 11 odst. 1, § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 250 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činní 100 Kč, tedy celkem ve výši 25 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit škodu poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky ve výši 7 000 Kč a poškozené S. J. ve výši 53 107 Kč. Poškozená S. J. byla v ostatních částech uplatněného nároku podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 7. 2019, č. j. 5 To 187/2019-117, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Ivy Říhové dovolání, jež (po odstranění vad podání) opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku. Ten byl podle něj nesprávně kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti dle ustanovení § 148 odst. 1 tr. zákoníku, přestože nelze - v rozporu se závěry soudu - dospět k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty daného přečinu. Závěry soudu podle dovolatele nemají oporu v provedeném dokazování.

6. Obviněný uvedl, že v dané trestní věci není naplněna subjektivní stránka trestného činu. V důsledku objektivní nemožnosti způsobené okolností vis maior nemohl svoji povinnost splnit. Bylo třeba, aby soud pečlivě zhodnotil všechny okolnosti. Soudem mělo být zkoumáno, jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, tedy jeho povinností i možností předvídat vznik trestněprávně relevantního následku. Pakliže soud dospěl k závěru o jeho vině, učinil závěr o jeho nedbalostním zavinění, aniž by bylo prokázáno. Podle mínění obviněného z odůvodnění rozsudku a ani z předcházejícího řízení nevyplývají relevantní skutečnosti, že se nehoda nestala takovým způsobem, jak bylo z jeho strany uvedeno. Poukázal na zásady podle § 2 odst. 4, 5, 6 tr. ř. a povinnost soudů při rozhodování o vině zvažovat též takovou verzi případu, která důvodně připouští, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu mohlo dojít ke způsobení škodlivého následku bez zavinění. Pouze tak mohou obecné soudy dostát požadavkům článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kterým je zaručeno právo na soudní ochranu. Bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

7. Nebyly provedeny takové důkazy, které by vyloučily jeho verzi, tedy že byl zasažen oslňujícím slunečním zářením. Šlo o okamžitý a velmi rychlý jev. Slunce intenzivně zasvítilo. Právě v ten okamžik krátkodobě oslepl a nemohl reagovat na probíhající jízdní situaci. Je zjevné, že takovýto jev lze považovat za okolnost vis maior, která mu objektivně znemožnila splnění povinnosti dát přednost v jízdě. Pro posouzení daného statu quo není relevantní, zdali a kdy zaregistroval vozidlo poškozené, ale zda v daném okamžiku, kdy mělo dojít ke splnění zákonné povinnosti, z důvodu vis maior nebyl objektivně schopen této povinnosti dostát, jelikož byl v důsledku oslnění natolik oslepen a dezorientován, že nebyl objektivně schopen vozidlo zastavit. Soud však bez opory v provedeném dokazování dospěl k závěru, že měl zastavit, aniž by se zabýval objektivní možností zastavení v dané situaci. O skutečnosti, že mohlo dojít k popsanému silnému oslnění, svědčí i doložená zpráva ČHMÚ. Nepřímo se podává i z výpovědi poškozené, která ve své výpovědi (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 19. 11. 2018 str. 4) uvedla, že jeho vozidlo jelo dosti pomalu, avšak zejména v závěru prvého odstavce je uvedeno poškozenou, že jí přišlo, že vůbec nereagoval a že i v době střetu držel pořád stejnou rychlost.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně 24. 7. 2019, č. j. 5 To 187/2019-117, a přikázal mu podle § 265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten předně upozornil, že dovolatel ve svém dovolání neoznačil dovolací důvod. K tomu doplnil, že jestliže samosoudce Okresního soudu ve Znojmě postupoval podle § 265h odst. 1 tr. ř. a dovolatel neodstranil vady dovolání ve stanovené lhůtě dvou týdnů, pak takové dovolání navrhuje odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Pro případ, že by tato situace nenastala se však vyjádřil také k obsahové stránce dovolání obviněného.

10. Podle státního zástupce - i při vyjádření nesouhlasu se závěry soudů v otázce naplnění subjektivní stránky lze dovolatelovu námitku s jistou dávkou tolerance pokládat za odůvodňující aplikaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se vztahuje k nesprávnému hmotně právnímu posouzení jednoho ze zákonných znaků předmětné skutkové podstaty trestného činu. V případě předloženého dovolání by tedy bylo možno uvažovat o použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. že došlo k zamítnutí odvolání přesto, že v řízení předcházejícím měl být dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentace obviněného nicméně ani z pohledu těchto dovolacích důvodů není opodstatněná.

11. Státní zástupce upozornil, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku zjevně chybně uvedl, že se obviněný dopustil jednání popsaného v rozsudku v úmyslu přímém podle § 15 písm. a) tr. zákoníku. V takovém případě by se jednalo o jinou právní kvalifikaci, nikoli o přečin podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, který je trestným činem nedbalostním. Rozhodující je však výrok, nikoli odůvodnění rozhodnutí (§ 265a odst. 4 tr. ř.), a podle výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě je zřejmé, že obviněný jednal ve vědomé nedbalosti.

12. Pokud jde o námitky obviněného, oslnění obviněného jako řidiče ve zpětných zrcátkách bylo připuštěno jako možné, ovšem zcela správně nebylo vyhodnoceno jako taková okolnost, jež by měla vést k závěru, že obviněný, byť z nedbalosti, neporušil ty důležité povinnosti řidiče, jež byly ve výroku o vině vymezeny uvedením příslušných ustanovení zákona o silničním provozu. V tomto směru se plně ztotožnil se závěry, které přijal okresní soud v bodě 37 odůvodnění rozsudku. Je možno doplnit, že obviněný místo dopravní nehody znal, věděl tedy velice dobře, že bylo označeno dopravním značením „Dej přednost v jízdě!“. Byl si tedy dobře vědom toho, že pokud nebude mít dostatečné rozhledové poměry, nemůže do křižovatky vůbec vjet, a naopak bude muset zastavit. Jestliže se hájil tvrzením, že nejprve sledoval dění na hlavní silnici v době, kdy se nacházel se svým vozidlem ve vzdálenosti cca 80 m před křižovatkou, a pak se stále rozhlížel, musel by přijíždějící vozidlo zaznamenat, a to i pokud by na hlavní silnici bylo možno potvrdit existenci nerovnosti ve vzdálenosti 100 m od křižovatky, za níž by se vozidlo jedoucí po hlavní silnici mohlo z jeho pohledu na určitou dobu schovat. Tvrzenou terénní nerovnost však ze situace na místě potvrdit nelze.

13. Jestliže by obviněný zachoval potřebnou míru obezřetnosti v době, kdy se blížil ke křižovatce, musel by zaznamenat vozidlo jedoucí po hlavní silnici. Rozhodně přitom nemohl být oslněn sluncem ve zpětných zrcátkách po celou dobu jízdy, za niž urazil vzdálenost z bodu nacházejícího se 80 m od křižovatky k této křižovatce. Jestliže pak obviněný tvrdil, že k oslnění došlo až v okamžiku, kdy se nacházel s vozidlem na hranici křižovatky v době, kdy do ní vjížděl a současně se znovu rozhlížel, došlo k porušení příslušných ustanovení zákona o silničním provozu ještě před tímto údajným oslněním, jelikož v té době zahájil odbočovací manévr bez záměru zastavit na hranici křižovatky, ačkoli se po hlavní silnici blížilo motorové vozidlo, které by při veškeré opatrnosti musel již předtím vidět. Současně obviněný vjížděl do křižovatky bez dostatečných rozhledových možností takovou rychlostí, která mu již neumožnila v okamžiku tvrzeného oslnění bezpečně zastavit ještě před křižovatkou.

14. K samotnému oslnění je dlužno poznamenat, že toto rozhodně nemohlo být přímé, neboť obviněný v okamžiku, kdy se bezprostředně blížil k hranici křižovatky, nesledoval dění ve zpětných zrcátkách, nýbrž dění před sebou za předním sklem, případně v úhlu vlevo a vpravo směrem do míst, kde se nacházela blížící se hlavní silnice. Plocha připadající na zrcátka byla v zorném poli očí obviněného minimální, obviněný nadto tuto plochu přímo nesledoval. Lidské oko nadto disponuje řadou anatomických a fyziologických obranných mechanismů, které zajišťují ochranu oka před světlem a mají zabránit i oslnění. Patří mezi ně mimo jiné zavírací reflex očních víček či zúžení průměru pupil (zornic). Oslnění u obviněného tedy mohlo nastat nanejvýš v rovině oslnění rušivého, případně omezujícího, na něž by obviněný zareagoval přivřením či krátkodobým zavřením víček, nikoli však v rovině oslnění oslepujícího. Nadto žádný typ oslnění není provázen ztrátou hybnosti končetin. I v případě oslepujícího oslnění by to první, co by lidský organismus člověka řídícího vozidlo, které vjíždí z vedlejší silnice na silnici hlavní, učinil, bylo sešlápnutí brzdového pedálu, k čemuž však u obviněného vůbec nedošlo.

15. Ze subjektivního hlediska obviněného byla přítomnost vozidla na hlavní silnici, k níž se se svým vozidlem blížil, snadno postřehnutelná. Plně předvídatelné bylo také to, že pokud křižovatka ve tvaru kříže, k níž se obviněný přibližoval po vedlejší komunikaci, nenajde u obviněného odpovídající odezvu ve smyslu pozornosti k dopravní situaci, může to vést až ke kolizi s vozidlem případně jedoucím po hlavní silnici, vzhledem k rovnému úseku mimo obec poměrně vysokou rychlostí, a k nepříznivým následkům na zdraví a životě osob nalézajících se ve vozidle. Dopravní situace v místě po obviněném nevyžadovala žádné mimořádné nároky, které by přesahovaly jeho dosavadní běžnou zkušenost řidiče. Obviněný dopravní situaci podcenil, pominul riziko, pokračoval v jízdě bez jakékoli korekce a tím evidentně spoléhal na to, že nezpůsobí žádný škodlivý následek. Na to však spoléhal bez jakýchkoli přiměřených důvodů. Jeho jízda byla za dané situace neobezřetná až lehkovážná.

16. Jestliže dovolatel v obecné rovině namítl, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, nelze s tím souhlasit, protože toto právo nezaručuje úspěch obviněného v trestním řízení, jestliže je jeho vina na podkladě řádně provedených důkazů bez důvodných pochybností prokázána. Pro závěr o existenci zavinění pachatele soudy zjistily všechny podstatné okolnosti objektivního a subjektivního charakteru spoluurčující meze potřebné opatrnosti pachatele, kterou měl v konkrétním případě vynaložit k tomu, aby zmíněný protiprávní účinek nenastal. Rozhodně pak nalézací soud nevycházel ze zpětné myšlenkové konstrukce založené jen na zjištění, že došlo ke škodlivému následku.

17. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

25. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl jednak námitky procesního charakteru, které neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, a jednak námitku, kterou formálně označil za zpochybňující posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Přestože by taková námitka mohla formálně odpovídat zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel ji uplatnil způsobem zcela neregulérním. Předkládá toliko vlastní verzi skutkového stavu věci a hodnocení provedených důkazů, z nichž pak vyvozuje pochybnosti o právní kvalifikaci. Tím se ovšem s daným dovolacím důvodem zcela míjí. Dovolatel tedy nevznesl žádnou námitku, která by mohla založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

26. Krom toho se ze strany obviněného jedná o opakování argumentace, s níž se již vypořádaly soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

27. Není úkolem dovolacího soudu, aby v podrobnostech reagoval na ty námitky, s nimiž se v dostatečném rozsahu vypořádal již soud odvolací. V případě námitek skutkového a procesního charakteru to platí tím spíše, neboť – jak již zmíněno – takové námitky přezkumnou povinnost dovolacího soudu nevyvolávají. Případná reakce dovolacího soudu na ně je vhodná jen z toho důvodu, aby bylo zcela najisto a transparentně vyloženo, že namítané procesní nedostatky a vady nenabyly rozměrů, které by zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces, jehož porušení by bylo třeba v rozhodnutí dovolacího soudu (v podobě kasace napadených rozhodnutí) zohlednit.

28. Dovolatel namítl, že byl při jízdě oslněn sluncem, což mu objektivně zabránilo ve splnění povinností daných mu zákonem o provozu na pozemních komunikacích. S touto námitkou se však nalézací soud zcela správně vypořádal v bodě 37 svého rozsudku. Uvedl především, že pokud by byl obviněný oslněn již před vjetím do křižovatky, tak blížil-li se ke křižovatce rychlostí 20 až 25 km/h, jak tvrdil, neměl by problém na suché vozovce vozidlo zastavit. Pokud by k oslnění došlo po vjetí do křižovatky, muselo dojít k porušení povinnosti sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích předtím, než do křižovatky vjel. Současně totiž nalézací soud nepřisvědčil výpovědi obviněného, že se rozhlédl poprvé v okamžiku, kdy byl cca 80 metrů od křižovatky a poté se chtěl znovu rozhlédnout, až když byl sluncem oslněn. Nalézací soud přitom uvedl, že „chování řidiče blížícího se ke křižovatce spočívající v tom, že se rozhlédne 80 metrů před ní, poté upřeně sleduje provoz pouze přímo před sebou v úmyslu rozhlédnout se až těsně před křižovatkou, aniž registruje pohyb případných vozidel na komunikaci, na kterou hodlá vjet z vedlejší silnice, dle názoru soudu neodpovídá představitelné realitě“ (viz bod 36 rozsudku). Z jeho podrobného odůvodnění je zřejmé, že se obhajobou dovolatele zabýval a k závěru o jeho zavinění nedospěl pouze „dovozením z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku“, jak tvrdí dovolatel. Odvolací soud taktéž na totožnou námitku dovolatele odpovídajícím způsobem reagoval. Upozornil především, že oslnění sluncem není situací, na kterou není schopen řidič reagovat, a pokud byl obviněný oslněn, bylo jeho povinností zastavit a nepokračovat v jízdě do prostoru, kam neviděl. Dodal, že jeho obhajoba byla vyvrácena mj. svědeckou výpovědí poškozené, která uvedla, že obviněný vůbec nereagoval a až do střetu držel pořád stejnou rychlost. Odvolací soud uzavřel, že se obviněný plně nevěnoval řízení a nesledoval situaci v silničním provozu (viz bod 4. usnesení).

29. Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů se s námitkou dovolatele zcela vypořádaly. Na uvedeném nemění nic ani dovolatelův odkaz na zprávu ČHMÚ, neboť i kdyby skutečně oslněn sluncem byl, nemění to nic na jeho povinnostech daných mu zákonem o provozu na pozemních komunikacích, především pak § 4 písm. a), tedy přizpůsobit své chování mj. povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, a § 5 odst. 1 písm. b), tedy plně se věnovat řízení vozidla. Pokud by dovolatel svoje povinnosti dané § 4 a 5 uvedeného zákona splnil, v okamžiku oslnění sluncem by vozidlo zastavil, a nikoli pokračoval v jízdě při stejné rychlosti a vjel z vedlejší komunikace do křižovatky, aniž by věděl, jestli jsou na hlavní silnici vozidla, kterým má dát přednost. Krom toho dovolatel sám uvedl, že předmětný úsek komunikace dobře zná a byl si tak blížící se křižovatky vědom. Státní zástupce přiléhavě poznamenal, že případné oslnění není provázeno ztrátou hybnosti končetin a „i v případě oslepujícího oslnění by to první, co by lidský organismus člověka řídícího vozidlo, které vjíždí z vedlejší silnice na silnici hlavní, učinil, bylo sešlápnutí brzdového pedálu, k čemuž však u obviněného vůbec nedošlo“ (viz str. 5 vyjádření).

30. Pokud jde o výpověď poškozené, podle níž obviněný vůbec na hrozící střet vozidel nereagoval, tato svědčí spíše pro závěr nalézacího soudu o tom, že se dovolatel plně nevěnoval řízení vozidla, jinak by vozidlo poškozené musel vidět a reagoval by. Pokud obviněný tvrdí, že se rozhlédl 80 metrů před křižovatkou a nadále pokračoval rychlostí 20 až 25 km/h, jistě nemohl být sluncem oslněn po celou dobu, kdy se do předmětné křižovatky blížil. Podle nalézacího soudu jde o křižovatku zcela přehlednou a úsek, po němž se blížili obviněný i poškozená jsou zcela rovné. Obviněný by proto musel vozidlo poškozené nejméně periferně zaznamenat. Je tedy zřejmé, že obviněný na vozidlo poškozené nereagoval a nedal mu přednost proto, že porušil povinnosti dané mu zákonem o provozu na pozemních komunikacích a plně se nevěnoval řízení svého vozidla. Soudy obou stupňů přitom správně uzavřely, že ve splnění jeho povinností mu nemohlo zabránit oslnění.

31. Přestože dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku námitku v tomto směru nevznesl, nemůže Nejvyšší soud stejně jako státní zástupce ve svém vyjádření pominout zjevnou nesprávnost odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jež v bodě 39 svého odůvodnění uvedl, že se dovolatel trestného činu dopustil v úmyslu přímém. V kontextu dalších údajů je však zřejmé, že jde o zřejmou nesprávnost, neboť nalézací soud dospěl k závěru o nedbalostním zavinění dovolatele. V uvedeném bodě totiž správně uvedl okolnosti porušení důležité povinnosti obviněným, a především jednání obviněného správně kvalifikoval jako nedbalostní trestný čin podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Krom toho je rozhodující výrok o vině rozsudku nalézacího soudu, kde je správně uveden právě přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku (včetně tomu odpovídající tzv. věty právní).

32. Pokud se obviněný dovolává zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.

33. Stejně tak pokud jde o tvrzené porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tato ustanovení nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, jestli jsou např. návrhy stran na doplnění dokazování opodstatněné, či mají toliko okrajový, nepodstatný význam. Provedené důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

34. Ve vztahu k námitce dovolatele stran zásahu do jeho práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud stejně jako státní zástupce připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 5. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru