Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 528/2017Usnesení NS ze dne 29.05.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.528.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2491/17 ze dne 09.01.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 528/2017-33

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný A. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 3 To 333/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 105/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného A. B. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 2 T 105/2015, byl obviněný A. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

„1) dne 12. 2. 2014 v době od 9.00 hodin v jednací síni Krajského soudu v Ostravě na ul. Havlíčkovo nábřeží č. 34 v Ostravě, před soudkyní JUDr. Michaelou Steriovskou Otavovou, konající pod č. j. 17 Cm 95/2013 jednání ve věci žaloby K. Š. vůči M. S. o zaplacení částky 250.000 Kč s postižními právy ze směnky ze dne 24. 6. 2011 splatné 25. 6. 2012, poté co byl M. S. v rámci řízení navržen jako svědek, když M. S. uplatnil námitku úhrady směnky, po zákonném poučení o povinnosti vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, o významu svědecké výpovědi, o jeho právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi ve smyslu § 126 zákona č. 99/1963 Sb. v rámci jednání na dotazy soudu uvedl, že ví, že jednání se vztahuje k směnce na částku 250.000 Kč, která byla k datu 5. 10. 2012, předpokládá, že byla splatná, protože tohoto dne měl dovézt peníze, dopoledne přivezl na S. panu S. peníze, kde byl s panem Š. v kanceláři, předal mu částku 250.000 Kč, pan Š. směnku dvakrát přeškrtnul a roztrhal, pak vypil kafe a odešel, peníze vozí v ruličce, byly v různých bankovkách, peníze předal panu S., pan S. si je přepočítal, pan S. peníze předal panu Š. a ten si je přepočítal, pak došlo jen k přeškrtnutí a zničení té směnky, žádný doklad pan Š. nevyžadoval,

ačkoli dne 5. 10. 2012 ani jiného dne k předání částky 250.000 Kč M. S. na úhradu směnky vystavené dne 24. 6. 2011 K. Š. nedošlo a K. Š. tuto směnku nepřeškrtl a neroztrhal, přičemž v daném řízení šlo o důkaz, který měl podstatný význam pro rozhodnutí ve věci,

2) dne 11. 3. 2014 v době od 10.30 hodin v jednací síni Krajského soudu v Ostravě na ul. Havlíčkovo nábřeží č. 34 v Ostravě, před soudkyní JUDr. Zuzanou Šimovou, konající pod č. j. 3 Cm 315/2013 jednání ve věci žaloby K. Š. vůči M. S. o zaplacení částky 300.000 Kč s postižními právy ze směnky ze dne 18. 1. 2012, splatné 18. 1. 2013, poté co byl M. S. v rámci řízení navržen jako svědek, když M. S. uplatnil námitku úhrady směnky, po zákonném poučení o povinnosti vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, o významu svědecké výpovědi, o jeho právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi ve smyslu § 126 zákona č. 99/1963 Sb. v rámci jednání na dotazy soudu uvedl, že dne 3. 10. 2012 mu telefonoval pan S., aby z herny stáhnul 300.000 Kč na úhradu směnky, o této směnce věděl, kromě částky 300.000 Kč mu dal pan S. pokyn ke stáhnutí i částky 250.000 Kč a obě částky byly uhrazeny 5. 10. 2012 ve stejný den, s částkou 550.000 Kč jel do kanceláří S., tam se setkal s panem S., také tam přijel pan Š., v kanceláři S. pan S. předal panu Š. částku 250.000 Kč, pan Š. směnku, které se týkala tato částka 2x přeškrtl a taktéž ji pan Š. roztrhal, vzhledem k tomu, že on sám neměl částku 300.000 Kč ještě připravenu, tak si pan Š. šel dát kávu, asi po hodině se vrátil a druhá úhrada proběhla stejným způsobem, tzn. pan S. předal panu Š. částku 300.000 Kč a pan Š. opět 2x křížem přeškrtl směnku a roztrhal ji, on sám ty směnky viděl, peníze převážel v tašce, jednalo se o balíčky po 50.000 Kč,

ačkoli dne 5. 10. 2012 ani jiného dne k předání částek 250.000 Kč a 300.000 Kč M. S. na úhradu směnek vystavených ve dnech 24. 6. 2011 a 18. 1. 2012 K. Š. nedošlo a K. Š. tyto směnky nepřeškrtl a neroztrhal, přičemž v daném řízení šlo o důkaz, který měl podstatný význam pro rozhodnutí ve věci.“

2. Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Pro úplnost se dodává, že obviněný byl týmž rozsudkem podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 18. 9. 2015, sp. zn. 2 ZT 173/2015, pro skutek popsaný v bodě 1) obžaloby, kterým měl spáchat přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

3. Odvolání obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 3 To 333/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku prvně vyjádřil své přesvědčení, že soudy nižších stupňů v jeho případě porušily základní zásady vymezené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a že jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebyly naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to zavinění ve formě úmyslu, znak „uvede nepravdu“ a znak „podstatný význam pro rozhodnutí“. Dále namítl porušení práva na spravedlivý proces, principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, jakož i existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry.

6. Poté konkretizoval, že v posuzované věci sice byly provedeny všechny důkazy, soudy nižších stupňů nicméně na jejich základě dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. K tomu uvedl, že jako jediný důkaz o vině byl proveden výslech K. Š. (vlastníka směnky), který tvrdil, že k žádné schůzce, na níž by mělo dojít k předání peněz a zničení směnky, nedošlo, proti čemuž mají stát výpovědi obviněného a M. S. (směnečného dlužníka) učiněné ve dvou směnečných řízeních a před policejním orgánem. Vzhledem k tomu, že k dispozici nejsou žádné další přímé důkazy, nelze podle obviněného učinit žádný kategorický závěr, přičemž skutečnost, že v trestním řízení nevypovídal, nelze přičítat k jeho tíži.

7. Ohledně správného posouzení naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyslovil názor, že je nezbytné odlišovat nevěrohodnost a nepravdivost výpovědi osoby v postavení svědka, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1103/2005. V návaznosti na to soudům nižších stupňů vytkl, že nedodržely závěry citovaného rozhodnutí, když se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který si sám vyhodnotil svědecké výpovědi obviněného učiněné v rámci směnečného řízení jako nepravdivé. K tomu uvedl, že soud rozhodující o vině nemůže znak „uvede nepravdu“ dovodit pouze ze svého hodnocení svědecké výpovědi obviněného podané před jiným soudem a v otázce viny nemůže vycházet z výsledku civilního řízení, tedy z toho, že žalovaný M. S. námitku zaplacení neprokázal. Soudům nižších stupňů rovněž vytkl, že zhodnotily obě jeho výpovědi učiněné v civilním řízení pouze na základě protokolu jako nepravdivé, zatímco v civilním sporu byla jeho výpověď zhodnocena jednou jako věrohodná, avšak podruhé soudkyně připustila, že obviněný mohl uvádět okolnosti týkající se jiné věci. Namítl proto, že v případě, že by skutečně uváděl okolnosti týkající se úhrady jiné směnky, nebyla by naplněna subjektivní stránka vyžadující jeho vědomost o tom, že vypovídá nepravdu. Další výhradu učinil stran skutkového zjištění nalézacího soudu, podle něhož „obviněný svou výpovědí podpořil oznámení M. S., a to přesto, že si byl vědom toho, že k uhrazení částek nedošlo“, jelikož toto zjištění podle jeho názoru nevyplývá ze žádného konkrétního důkazu, nýbrž pouze z hodnocení jeho svědeckých výpovědí učiněných v civilním řízení.

8. V souvislosti s námitkou, že jediný přímý důkaz prokazující jeho vinu je svědecká výpověď K. Š., který popřel předání peněz ze strany M. S., obviněný připomněl některé závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16. Poté prezentoval svůj názor, že právě u svědka K. Š. je objektivně přítomna pochybnost o jeho nezainteresovanosti na výsledku řízení, neboť je zřejmé, že jako vlastník směnky bude vypovídat tak, že mu tato zaplacena nebyla, když navíc v případě jeho opačné výpovědi by se mohl vystavit trestnímu stíhání pro podvodné jednání, popř. by se z hlediska občanského práva minimálně bezdůvodně obohatil. Konstatoval proto, že o výpověď K. Š. nelze opřít odsuzující rozsudek, přičemž soudům nižších stupňů vytkl, že se věrohodností K. Š. vůbec nezabývaly a jeho výpověď nehodnotily tak pečlivě, jako je v případech „tvrzení proti tvrzení“ požadováno, k čemuž citoval z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06 a IV. ÚS 37/03.

9. Obsahem jeho další výhrady bylo tvrzení, že nevěrohodnost nelze dovodit ani z jeho přátelského a pracovního vztahu s M. S., načež odvolacímu soudu vytkl, že z tohoto blízkého vztahu dovodil motiv jeho jednání. V těchto souvislostech připomněl výpověď Mgr. M. M., která má prokazovat, že obviněný zařizoval za M. S. různé záležitosti a že ve směnečných vztazích M. S. byla zažitá praxe směnky po jejich uhrazení likvidovat.

10. V reakci na argumentaci soudu druhého stupně, podle níž „samotné rozpory mezi jednotlivými výpověďmi svědka zakládají pochybnosti o jejich pravdivosti, když jeho výpovědi nebyly konzistentní, ale byly rozporné i se samotnou obhajobou M. S.“ namítl, že odvolací soud sám vylučuje objektivní zjištění nepravdivosti, když dovozuje „pochybnosti o pravdivosti“. K tomu zdůraznil, že k odsouzení nepostačují pochybnosti o pravdivosti jeho výpovědi, nýbrž musí být prokázána její nepravdivost, a případné pochybnosti je vždy nutné vykládat v prospěch obviněného. Opětovně namítl, že neúspěch M. S. v civilním řízení nemůže presumovat závěr, že jeho svědecká výpověď učiněná v tomto civilním řízení byla nepravdivá, k čemuž připomněl některé odlišnosti dokazování v civilním a trestním řízení s tím, že v trestním řízení musí být stav objasněn mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Soudy činné v nyní posuzované věci se podle něho nezabývaly otázkou skutečného stavu toho, o čem byla učiněna jeho výpověď v civilním řízení, tj. otázkou platby na směnky vystavené ve dnech 24. 6. 2011 a 18. 1. 2012, načež konstatoval, že v jeho případě nebyl naplněn znak trestného činu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, že by v rámci svých svědeckých výpovědí uváděl okolnosti, které odporují skutečnosti.

11. Dále podotkl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je nezbytné, aby uvedené nepravdivé okolnosti měly podstatný význam pro rozhodnutí, přičemž ne každá výpověď může přivodit trestní stíhání, načež namítl, že soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval. Poté vyjádřil svůj názor, že pro komplexní zhodnocení dané otázky je nutné se podrobně zabývat podstatou směnečného řízení, k čemuž ve stručnosti připomněl některé jeho specifika. V návaznosti na to vyslovil nesouhlas se závěrem nalézacího soudu, že by ze skutečnosti, že soudkyně ve směnečných řízeních vyhověly důkaznímu návrhu M. S. na výslech obviněného, mělo vyplývat, že musely tento důkaz považovat za nezbytný pro rozhodnutí ve věci samé. K tomu poukázal na některé odlišnosti postavení soudce v trestním a civilním řízení a dodal, že s ohledem na formulaci § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je zřejmé, že zákonodárce předpokládal, že v řízení mohou být provedeny i výslechy svědků, které zásadní význam pro rozhodnutí mít nebudou. Stran rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1628/2009, na něž v daných souvislostech odkázal soud druhého stupně, rozvedl, proč je podle jeho mínění toto rozhodnutí na nyní posuzovanou věc nepřiléhavé s tím, že nelze paušalizovat, že každé směnečné řízení dopadne po provedení výslechu svědka stejně a že každá svědecká výpověď má podstatný význam pro rozhodnutí.

12. V neposlední řadě uvedl, že pokud jde o zničení směnek, jak je popsal obviněný a M. S., jedná se o běžně používanou formu likvidace směnky po jejím uhrazení, kterou ostatně popsal i svědek Mgr. M. M., takže kategorický závěr soudu, že k takové likvidaci směnky nedošlo, nemá oporu v provedeném dokazování. Ke svému tvrzení, že došlo k likvidaci směnky při její úhradě, opětovně připomněl některé závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1628/2009, jež mají podle jeho názoru zakládat další pochybnost o tom, jak celá věc týkající se úhrady a likvidace směnky proběhla, jelikož M. S. mohla být při placení skutečně předložena pouze zdařilá kopie směnky, která byla následně zlikvidována.

13. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 3 To 333/2016, a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil i odsuzující část rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 2 T 105/2015, uvedenou pod bodem I., a podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, popř. podle § 265l tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.

14. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Připomněla podstatné skutkové okolnosti posuzované věci a konstatovala, že rozpory mezi jednotlivými výpověďmi svědka zakládají pochybnosti o pravdivosti jeho tvrzení. Ztotožnila se proto se závěry soudů nižších stupňů o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 346 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu uvedla, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání s tím, že deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl.

15. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále výslovně souhlasila s tím, aby své rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

17. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 3 To 333/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

22. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů (mj. výpovědi svědka K. Š. a výpovědí obviněného a M. S. učiněných v civilním řízení), včetně nerespektování zásady in dubio pro reo, a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že M. S. mohla být při placení skutečně předložena zdařilá kopie směnky, která byla následně zlikvidována). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak (sekundárně) dovozuje tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení skutku jako trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

23. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení (jak ve svém dovolání ostatně sám konstatuje) § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

24. V obecné rovině lze připomenout, že výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

25. V nyní posuzované věci se ovšem o žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu nejedná. Navíc nutno podotknout, že s obdobnými námitkami obviněného se vypořádaly již soudy nižších stupňů, kdy je možno plně odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud k výhradě stran naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku „uvede nepravdu“ pouze připomíná, že tuto okolnost si nalézací soud správně vyhodnotil samostatně jako tzv. předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 19/2006 Sb. rozh. tr.) a nevycházel přitom z hodnocení věrohodnosti tvrzení obviněného ze strany civilních soudů, natož z výsledků předmětných směnečných řízení. Soud prvního stupně totiž svůj závěr o tom, že obviněný uváděl před civilními soudy nepravdu, učinil nejen na podkladě svědecké výpovědi K. Š., nýbrž i na základě listinných důkazů (spisů Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 17 Cm 95/2013 a sp. zn. 3 Cm 315/2013). K tomu lze poznamenat, že výpověď svědka K. Š. byla po celou dobu směnečného i trestního řízení konzistentní, zatímco svědecké výpovědi obviněného učiněné před civilními soudy byly vnitřně rozporné a nekorespondovaly ani s „obhajobou“ M. S. uplatňovanou ve směnečných řízeních. Nadto je zapotřebí konstatovat, že za situace, kdy nalézací soud při vyvozování skutkových závěrů vycházel z výpovědi svědka K. Š., jakožto přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími, byť nepřímými, důkazy, nelze konstatovat, že by jeho skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).

26. Soudy nižších stupňů se náležitě zabývaly i námitkami obviněného ohledně naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku „podstatný význam pro rozhodnutí“, jakož i jeho zaviněním ve formě úmyslu (viz str. 6-7 rozsudku nalézacího soudu, str. 8-9 usnesení odvolacího soudu). Nad rámec toho Nejvyšší soud jen ve stručnosti dodává, že v případě civilního řízení, jehož předmětem je zaplacení konkrétních částek s postižními právy ze směnek, je nepochybné, že výpověď osoby, která má zaplacení těchto částek potvrdit (popř. vyvrátit), má zcela podstatný význam pro učinění rozhodnutí o zaplacení či nezaplacení příslušných částek (bez ohledu na to, jak civilní soudy následně tuto výpověď vyhodnotí).

27. V tomto kontextu je zapotřebí konstatovat, že soudy nižších stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., popř. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu pak nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř.

28. V této souvislosti je navíc vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

29. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

30. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 5. 2017

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru