Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 528/2015Usnesení NS ze dne 20.05.2015

HeslaHodnocení důkazů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.528.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 528/2015-22

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. května 2015 o dovolání obviněného M. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 To 107/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 6/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 To 107/2014, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2014, č. j. 2 T 6/2014-813, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (specifikován ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

V podaném dovolání, které podal obviněný prostřednictvím obhájce, uplatnil obviněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve své argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu poukazuje na závěr, který učinil znalec z oboru školství, kultura, odvětví psychologie ve svém posudku a vyjadřuje své přesvědčení, že s ohledem na závěry uvedené znalcem v podaném posudku, je „závěr odvolacího soudu, že se jednalo o běžnou partnerskou krizi vadný a jeho jednání mělo být posouzeno nikoli jako zvlášť závažný zločin vraždy, ale podle mírnější právní kvalifikace jako závažný zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku“. Dále obviněný vyjadřuje své přesvědčení, že i pokud by mělo být jeho jednání kvalifikováno podle § 140 tr. zákoníku, pak by se mělo jednat o kvalifikaci podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, neboť jeho jednání se nevymykalo rámci násilí, které je typické pro většinu trestných činů vraždy, kdy jednotlivé mechanismy provedení činu jednotlivě ani ve svém souhrnu nevybočily z rámce typicky běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu přecházející rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. V doplňku dovolání vytkl odvolacímu soudu, že se neřídil ustanovením § 2959 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a akceptoval požadavek poškozených, aniž by se vypořádal ve svém rozhodnutí se zákonnými kritérii uvedeného ustanovení občanského zákoníku. S ohledem na shora zmíněná pochybení navrhl i v rámci svého doplňku dovolání, již shora uvedený postup pro dovolací soud.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve rekapituloval skutkové zjištění soudu prvního stupně s tím, že jednání obviněného vykazovalo vysokou míru brutality, přičemž bylo doprovázeno několika mechanismy vražedného jednání. Dále uvádí, že obdobně jako soud prvního a druhého stupně také on (státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství), neshledal okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku, když žádné omluvitelné hnutí mysli dáno nebylo. Závěrem navrhl odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s námitkami, které tento uplatnil již částečně v řízení před soudem prvního stupně a v plném rozsahu s námitkami, se kterými se musel vypořádat soud odvolací (jednání mělo být posouzeno jako zabití, neboť se ho dopustil v silném rozrušení, nebude-li námitka akceptována, pak se nejednalo o zvlášť surový způsob provedení, výrok o trestu je nepřiměřeně přísný s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost a řádný život, nezpochybňuje důvod náhrady nemajetkové újmy, ale s ohledem na nedostatečné odůvodnění její výše, je tento výrok podle jeho mínění nepřezkoumatelný). Na případ, kdy v dovolání obviněný uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami již dříve uplatněnými, však dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil, je podle mínění Nejvyššího soudu potřebné uvést alespoň základní charakteristiku jednání, pro které byl uznán vinným, byť s ohledem na dovolací námitky by vzhledem k výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu postačovalo takové dovolání odmítnout s ohledem na již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Obviněný byl uznán vinným zločinem podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku za jednání, kterého se dopustil vůči poškozené K. K., kterou dvakrát bodl kuchyňským nožem do pravé části obličeje, 1x do krku vpravo, 1x do pravé paže, 1x do boční strany hrudníku, 2x do levé boční a dolní části trupu vlevo, 1x do oblasti hřebenu lopatky kyčelní kosti vlevo, následně ji klečící na zemi v obývacím pokoji 4x-5x napadl údery paličkou na maso do oblasti zátylku, následně si z dílny u domu (trezoru) vyndal jednorannou pušku, s tou se vrátil k ležící poškozené a na tuto 2x z bezprostřední blízkosti vystřelil do oblasti jejího levého spánku, na následky střelného poranění poškozená na místě zemřela (podrobně je jednání obviněného popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud obviněný odkazuje na znalecký posudek z oboru školství a kultura odvětví psychologie, pak nelze akceptovat názor obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání mající znaky „silného rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli“, jak má na mysli ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť k žádnému takovému závěru poznatky znalce nevedou. Motivací obviněného byla dlouhotrvající a protahovaná frustrace, vycházející z nefunkčního vztahu k poškozené s předpokladem, že se poškozené chtěl obviněný zbavit jako původce svých psychických trápení. Ke shora uvedené problematice se vyjádřil soud prvního stupně podrobně na str. 8 svého rozsudku, soud druhého stupně pak na str. 2 svého usnesení. Nejvyšší soud se se závěry soudů nižších stupňů plně ztotožňuje a dále odkazuje na výklad pojmů „silné rozrušení, zavrženíhodné jednání poškozeného“ apod. (viz rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 9-I./2012 Sb. rozh. tr.), při jejichž existenci je možno jednání pachatele kvalifikovat podle § 141 tr. zákoníku. O takový případ se však v trestní věci obviněného nejedná.

K právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, tedy, že obviněný jiného úmyslně usmrtil zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný poškozené způsobil 8 bodných poranění v oblasti hlavy, trupu a krku. Jednalo se o zranění, která byla obviněným způsobena poškozené nožem. Obviněný však dále v době, kdy poškozená nebyla schopna se bránit a klečela v obývacím pokoji, přinesl si paličku na maso, a v útoku na poškozenou pokračoval a tuto udeřil zmíněnou paličkou 4x – 5x do týlní krajiny hlavy, přičemž údery byly vedeny střední až velkou intenzitou. Následně si přinesl střelnou zbraň a dvakrát vystřelil do levé čelně spánkové krajiny hlavy poškozené, která na následky střelných poranění zemřela. Nezanedbatelným faktem zůstává, že poškozená nebyla usmrcena prvotním útokem, který obviněný vedl za pomoci nože, ani po úderech paličkou. Smrt poškozené nastala až v souvislosti se střelným poraněním, které jí způsobil obviněný. Nejvyšší soud v žádném případě nesdílí názor obviněného (obhajoby), že v daném případě jde o „hraniční případ“ pro aplikaci § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a pouze pro stručnost odkazuje např. na rozhodnutí č. 1/1993 Sb. rozh. tr., týž závěr vyplývá – že obviněný jednal zvlášť surovým způsobem např. také z citace „jako zvlášť surový bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu“ - Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1477-78 s.

Ve vztahu k námitce obviněného, že odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (resp. soudu prvního stupně) nereaguje na kritéria ustanovení § 2959 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a proto považuje rozhodnutí o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy za libovůli soudu s paušální argumentací, pak musí Nejvyšší soud odkázat jednak na znění § 265a odst. 4 tr. ř. které uvádí, že jen proti důvodům rozhodnutí není dovolání přípustné. Přes shora uvedené musí však Nejvyšší soud konstatovat, že soud prvního stupně na straně 11-12 svého rozsudku se zabýval otázkou náhrady nemajetkové újmy, a to mj. také z pohledu § 2959 občanského zákoníku a na jeho závěry Nejvyšší soud odkazuje. Pokud se pak soud druhého stupně s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně ztotožnil, nebylo jeho povinností opětovně argumentaci soudu prvního stupně ve svém rozhodnutí opakovat. Stejně tak k námitce obviněného, že usnesení soudu druhého stupně není dostatečně odůvodněno, je třeba uvést, že jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedený postup lze uplatnit v řádném opravném řízení, tím spíše dopadá na případ dovolání jako mimořádného opravného prostředku se striktně vymezenými dovolacími důvody. Podstatu tohoto závěru nemůže změnit ani obvyklý odkaz obviněných na tzv. extrémní rozpor – nesoulad, za situace, kdy rozhodnutí soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. května 2015

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru