Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 515/2015Usnesení NS ze dne 03.06.2015

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.515.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1951/15 ze dne 12.11.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 515/2015-27

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2015 o dovolání, které podal obviněný R. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 2 To 128/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 33/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 1 T 33/2014, byl obviněný R. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

dne 21. 2. 2014 v době mezi 17.00 hodin až 18.00 hodin na místní komunikaci mezi ulicemi P. a H. v K. H., po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti, fyzicky napadl poškozeného M. P., nar. ..., se kterým šel po uvedené komunikaci tak, že ho natlačil na pletivové oplocení po levé straně se slovy „dej mi prachy nebo tě probodnu“, vystřelovacím nožem o délce čepele asi 102 mm velkou silou zaútočil proti hrudníku poškozeného a způsobil mu bodnou ránu hrudníku 3 cm vlevo od hrudní kosti v její horní polovině jdoucí šikmo až na přední plochu hrudní kosti délky 4-5 cm, přičemž v případě proniknutí nože mezižebřím do hrudní dutiny by došlo k vniknutí vzduchu a krvácení do dutiny hrudní, případně poranění srdce kardiálním šokem, dále bodnořeznou ránu velikosti asi 4 cm na hřbetní ploše levého předloktí pronikající na protistranu, další ranku na vnitřní straně levého předloktí ve stejné úrovni velikosti asi 1,5 cm a řeznou ránu prsteníku pravé ruky, přičemž se zmocnil peněženky s finanční hotovostí nejméně ve výši 4.500,- Kč a z místa utekl.

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to zajištěného zavíracího – vystřelovacího nože. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby nahradil poškozenému M. P. škodu ve výši 4.500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. P. odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 2 To 128/2014, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Pavla Bezouška dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se v dostatečném rozsahu nezabýval jeho námitkami, které vznesl proti odsuzujícímu rozsudku a že z něj převzal nesprávné právní posouzení věci. Poukazuje na to, že z obsahu spisu, zejména výpovědi znalce prof. MUDr. Přemysla Strejce, DrSc., „je patrná zcela zásadní okolnost pro právní posouzení subjektivní stránky jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu“. V dané souvislosti namítl, že ve vztahu ke vzniku poranění poškozeného není na jeho straně dáno zavinění ani ve formě nedbalosti. Nastínil svoji verzi události a s oporou o výpověď slyšeného znalce rozvádí, že k poranění hrudníku poškozeného došlo při jeho pádu na poškozeného. V kontextu s tvrzením poškozeného stran probodnutí předloktí, kterou soudní znalec shledal jako technicky nepřijatelnou, usuzuje, že jeho obhajoba nebyla provedenými důkazy spolehlivým způsobem vyvrácena. Soudy proto měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť k poranění předloktí, s oporou o výpověď soudního znalce, mohlo dojít v jiném vzájemném postavení, než jak plyne ze zpracovaného znaleckého posudku. Celý incident označuje jako potyčku dvou opilých aktérů na kluzkém povrchu, při které došlo k jeho pádu na poškozeného.

S ohledem na komentářovou literaturu má za to, že nelze vyvozovat závěr o jeho zaviněný pouze z toho, že měl v ruce nůž, nýbrž je třeba vzít v potaz, jaký byl, resp. mohl být průběh skutkového děje. Takové závěry je třeba vážit objektivně uchopitelnými východisky pro posouzení míry jeho zavinění ve vztahu k újmě na zdraví poškozeného. Obviněný kontruje, že nemohl předvídat, že dojde k jeho pádu na poškozeného, ani to, že proti němu poškozený povede aktivní obranu. Tím spíše potom podle názoru obviněného nemohl předvídat, že při své aktivní obraně si poškozený poraní předloktí tím, že se nabodne na nůž jím (dovolatelem) drženým v ruce. Poukazuje na svá předcházející odsouzení, která byla převážně majetkového, nikoli násilného charakteru. Obviněný míní, že pro nedostatek subjektivní stránky jej není možné uznat vinným pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1, § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Při respektování základních zásad trestního řízení je možné ho uznat vinným toliko pro trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pouze ve vztahu k tomuto ustanovení lze hovořit o jeho zaviněném jednání.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze a ve věci buď sám rozhodl o jeho „vině spácháním zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 tr. zák. se stanovením přiměřeného trestu, nebo aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.“ V dodatečném sdělení adresovaném Nejvyššímu soudu vyjádřil svůj souhlas s tím, aby o jeho dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství po stručném shrnutí námitek vznesených obviněným připomenula, že obviněný v dovolání naznačil, že existuje nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť průběh skutkových okolností jak připouští závěry provedeného dokazování, nebyl vylíčen soudy ve skutkové větě tak, jak reálně inkriminovaného dne proběhl. Zmínila, že soudy obou stupňů při rekonstrukci skutkového děje vyšly z výpovědi poškozeného z přípravného řízení ze dne 28. 2. 2014 a z následně provedeného vyšetřovacího pokusu ze dne 29. 4. 2014, kdy poškozený jednoznačně tvrdil, že na něj obviněný nožem zaútočil dvakrát, poprvé jej bodl do hrudníku a podruhé do předloktí levé ruky, když se snažil další útok vykrýt. Jak z výpovědi poškozeného z přípravného řízení, tak z vyšetřovacího pokusu, je zřejmé, že poškozený nepřipouští, že by společně s poškozeným upadli na zem. Navíc podle závěrů znalce nelze vznik obou poranění pouhým pádem obviněného na poškozeného vysvětlit. V hlavním líčení však poškozený ve své výpovědi připustil, že společně s obviněným při jeho útoku nožem spadli na zem. Znalec následně konstatoval, že k poranění hrudníku poškozeného, které se stalo určujícím pro právní kvalifikaci pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, mohlo dojít při pádu obviněného na poškozeného při loupežném přepadení, při změněném postavení účastníků konfliktu, kdy prvotní byl útok odražený rukou poškozeného, při němž utrpěl poškozený zranění na předloktí levé ruky.

Z průběhu skutkových okolností tak je podle státní zástupkyně patrné, že soudy obou stupňů zavinění obviněného vzhledem ke kvalifikované skutkové podstatě, pro kterou bylo určující bodnutí do hrudníku, spatřovali v rovině úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť pokud obviněný vědomě útočil nožem na stojícího poškozeného a ránu velké intenzity směřoval do hrudníku, věděl že může poškozenému způsobit minimálně těžkou újmu na zdraví a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. Reálný průběh skutkových okolností k takovému následku podle náhledu státní zástupkyně evidentně směřoval, přičemž pouze v důsledku náhody, tedy toho, že nůž obviněného se smekl po žebrech poškozeného a zastavil se o hrudní kost, zabránil minimálně vzniku těžké újmy na zdraví.

Dramaturgie skutkových okolností tak, jak ji popisuje obviněný ve svém dovolání, svědčí podle názoru státní zástupkyně o tom, že i v tomto případě by byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 137 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [správně § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku], avšak pouze s tím rozdílem, že zavinění vzhledem ke kvalifikované skutkové podstatě by se pohybovalo v rovině nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud obviněný, jak sám v dovolání uvádí a jak připouští i závěry provedeného dokazování, natlačil nejprve poškozeného na plot a zaútočil na něj nožem na kluzkém terénu a způsobil mu poranění ruky, kdy následně oba v důsledku aktivní obrany poškozeného a opilosti upadli na zem, kde došlo při pádu k poranění hrudníku nožem, svědčí to o tom, že i v této situaci obviněný věděl, že může nožem poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví a bez přiměřených důvodů spoléhal, že k tomu nedojde. Kluzký povrch terénu, na který obviněný v dovolání sám upozorňuje, nůž v rukou obviněného, navíc držený v útočném postavení, tedy čepelí směrem k poškozenému, i ovlivnění obou alkoholem, stejně tak jako předpokládaná obrana poškozeného zaručující dynamický pohyb na místě činu, to vše považuje státní zástupkyně za okolnosti, které musely signalizovat obviněnému, že může poškozeného nožem zasáhnout, a to dokonce tak, že mu tím může způsobit těžkou újmu na zdraví. Ani obviněným předestřený průběh skutkových okolností tedy nevylučuje, aby jeho jednání bylo právně posouzeno jako pokus zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, protože změna průběhu skutkových okolností by nemohla změnit právní posouzení věci. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

IV.

Důvodnosti dovolání obviněného nelze přisvědčit. V důsledku tohoto konstatování nelze akceptovat ani jím navržený způsob rozhodnutí dovolacího soudu (stejně tak ovšem nelze vyhovět návrhu učiněnému státní zástupkyní v jejím vyjádření).

Již na tomto místě je nezbytné zopakovat, že dovolací soud při posuzování důvodnosti dovolání opírajícího se o dovolací důvod upravený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází zásadně (výjimku představuje případ tzv. extrémního nesouladu, o nějž se v posuzované věci nejedná) ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jak je vyjádřen v dovoláním napadených rozhodnutích. Byť soud prvního stupně po dokazování provedeném v hlavním líčení převzal při vyjádření skutku, jímž obviněného uznal vinným, jeho popis obsažený v žalobním návrhu, v němž absentuje zcela detailní vyjádření způsobu útoku obviněného, zejména co se týče konkretizace podmínek, za nichž došlo k bodným poraněním poškozeného, přesto lze z kontextu celkového vyznění rozsudku (tj. s přihlédnutím k jeho odůvodnění, které v tomto směru skutková zjištění soudu rozvádí) dospět k poznatku, že nalézací soud učinil skutkové zjištění, že tato bodná poranění obviněný poškozenému přivodil svým aktivním, vůlí ovládaným jednáním.

Nalézací soud (str. 12 rozsudku) s oporou o údaje poškozeného ze stadia přípravného řízení a je podporující odborné závěry znalce z odvětví soudního lékařství dospěl k závěru, že obviněný vedl vůči poškozenému opakovaný útok za užití v pravé ruce drženého nože, že (str. 3 rozsudku) nožem útočil velkou silou, a že v důsledku jeho aktivního bodání, a nikoli snad pádu obviněného pevně svírajícího nůž na poškozeného (poranění hrudníku), či aktivního pohybu poškozeného (probodení levé horní končetiny) utrpěl poškozený zjištěná a v lékařských zprávách a znaleckém posudku z odvětví soudního lékařství popsaná poranění. K těmto skutkovým zjištěním, výrazem jejichž právního posouzení je závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dovolatel dopustil pokusu zločinu loupeže podle § 21 odst. 1, § 173 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku [ve vztahu k těžšímu následku se zaviněním ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], se soud prvního stupně dobral při vědomí nejednotnosti údajů, které poškozený stran svého napadení obviněným v průběhu trestního řízení učinil (viz strana 4-5 rozsudku), jakož i při vědomí toho, že slyšený soudní znalec jako možné připustil i ty varianty úrazového děje, které jsou odlišné od těch, které se staly předmětem následného právního posouzení.

Podstata dovolání obviněného spočívá v tom, že odlišnost právního posouzení svého skutku v podobě kvalifikace příznivější (tj. dokonaného zločinu loupeže podle § 173 odst.1 tr. zákoníku) odvíjí od jiných (pro něj příznivějších) alternativ průběhu úrazového děje, potažmo jinak jím prezentovaného skutku. Svým návrhem na zrušení dovoláním napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku, tak po dovolacím soudu požaduje, aby vyšel z jiných skutkových zjištění, která by svůj základ měla v jiném hodnocení provedených důkazů.

K takovému postupu však dovolací soud (obecně) není oprávněn, neboť tento postup, projevující se procesně kasací dovoláním napadeného rozhodnutí, by musel být podmíněn zjištěním, že odsouzením obviněného ve stávající podobě právního posouzení soudem ustáleného skutku došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (např. proto, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů vykazuje znaky libovůle, neboť výsledky dovozené z jimi provedených důkazů jsou např. v očividném rozporu s obsahem těchto důkazů, jsou jejich přímým opakem apod.), což ve své podstatě netvrdí ani samotný dovolatel. Ten pouze poukazuje na skutečnost, že z důkazů soudem provedených lze – podle jeho hodnocení (skrze uplatnění principu in dubio pro reo) – dospět i k jiným skutkovým a potažmo právním závěrům. Zde je však nutno připomenout, že ze vzpomínaného principu in dubio pro reo a priori neplyne, že by se soud v případě existence dvou variant musel bez dalšího přiklonit k variantě příznivější pro obviněného. Tak by tomu bylo jen v případě, že by soud pochybnosti skutečně měl, a že při důkazně hodnotové rovnosti obou variant již nebylo možno některou z nich podepřít dalším pro ni svědčícím důkazem.

Jak zmínila státní zástupkyně ve svém vyjádření, soud prvního stupně svá skutková zjištění zjevně opřel o údaje poškozeného, které sdělil při svém výslechu ve stadiu přípravného řízení a při prováděném vyšetřovacím pokusu. Plyne to jak již ze zmíněné strany 12 jeho rozsudku, tak i z vylíčení popisu skutku poškozeným ve výpovědi při hlavním líčení, k níž se nalézací soud (patrně z důvodu jím hodnocené menší přesvědčivosti – opakované údaje „asi“) nepřiklonil.

Nutno zdůraznit, že ani při tomto výslechu však poškozený neuvedl, že by jeho bodné zranění bylo způsobeno pádem nožem ozbrojeného obviněného na něj (na str. 11 rozsudku zmínil nalézací soudu, že podle poškozeného: „obžalovaný také spadl na zem, a to na poškozeného, hned vytáhl nůž…“). Soud vyšel z výpovědi poškozeného i proto, že za součást svého skutkového zjištění vzal i slovní výhrůžku uvedenou v tzv. skutkové větě rozsudku, o niž se obviněný, ač doznávající loupežnou motivaci svého činu, nezmiňuje (srov. č. l. 39, 364).

Protože nelze tvrdit, že by hodnocení důkazů soudem prvního stupně, s nímž se v důsledku potvrzení odvoláními napadeného rozsudku ztotožnil soud odvolací, odporovalo požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř., není dán procesní prostor k tomu, aby do skutkových zjištění, které soudy nižších stupňů učinily, dovolací soud zasáhl.

Obviněný sice brojí svým mimořádným opravným prostředkem proti právnímu posouzení svého skutku soudy, avšak činí tak primárně na jiném skutkovém základě. Je proto třeba uzavřít, že se svými dovolacími námitkami s deklarovaným dovolacím důvodem míjí. Ten totiž nemůže být naplněn formálním odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani argumentací, která nespočívá a nevychází ze skutkových zjištění, která jsou v dovoláním napadených rozhodnutích vyjádřena. Za daného stavu věci proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o dovolání obviněného je třeba rozhodnout způsobem upraveným ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Návrh státní zástupkyně na odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovoláni řešena, není po právní stránce zásadního významu nemohl být Nejvyšším soudem akceptován ze dvou důvodů. Prvním je ten, že v takovém případě by dovolací soud dal (minimálně implicitně) najevo, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou vadná, a že se skutkový děj odehrál způsobem, který ve své podstatě prosazuje obviněný (bodné poranění způsobené v důsledku jeho pádu s nožem na poškozeného). K takovému hodnocení však s ohledem na výše uvedené není důvod. Druhou skutečností, pro kterou nebylo možno návrh státní zástupkyně akceptovat, je to, že její právní vývody jsou vadné. Skutečností sice je, že ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, což je i případ následku v podobě těžké újmy na zdraví upraveného v ustanovení § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, avšak nedbalostní forma zavinění je dostačující toliko v případě, že takový těžší následek skutečně z činu pachatele vzejde. V případě, že z jeho jednání toliko hrozil, je k němu možno jako k takovému přihlížet pouze tehdy, pokud k němu pachatel subjektivně rovněž směřoval, tj. minimálně ve formě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jinak řečeno, pokud by skutkovým základem věci bylo (což však není) to, že „…v důsledku aktivní obrany poškozeného a opilosti upadli na zem, kde došlo při pádu k poranění hrudníku nožem...“, pak by nebylo možné pokládat právní kvalifikaci skutku dovolatele za správnou, neboť pokus trestného činu je z povahy věci i jeho zákonného vymezení (… jehož se pachatel dopustí v úmyslu trestný čin spáchat…) činem úmyslným. Tvrzení státní zástupkyně, že i v takovém případě by byl dán důvod kvalifikace jednání obviněného jako pokusu zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, „avšak pouze s tím rozdílem, že zavinění vzhledem ke kvalifikované skutkové podstatě by se pohybovalo v rovině nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku“, je zcela nepřípadné. Správně totiž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že „u pokusu se poté z podstaty věci musí jednat o úmysl směřující k dokonání“. Při skutkovém základu, který byl takto nastíněn, by proto jednání obviněného pro nedostatek zavinění (úmyslného) ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty, který nenastal, mohlo být kvalifikováno pouze jako dokonaný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jak obviněný požadoval. Z důvodu jiných skutkových zjištění soudů však k takové změně právní kvalifikace není důvod.

Zbývá dodat, že o dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. června 2015

Předseda senátu

JUDr. Ivo Kouřil

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru