Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 510/2020Usnesení NS ze dne 20.05.2020

HeslaHodnocení důkazů
Krádež
Poškození cizí věci
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.510.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

§ 205 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 510/2020-236

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2020 o dovolání obviněného J. N., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 5 To 425/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 221/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 71 T 221/2018, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen ve vztahu k obviněnému J. N. (dále jen „obviněnému“, příp. „dovolateli“) rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2018, č. j. 71 T 54/2017-1487, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2018, č. j. 5 To 244/2018-1609, ve výroku o vině pod body 3-13 (9 až 16, 18 až 19, 21), v celém výroku o trestu, jakož i ve výroku o náhradě škody v rozsahu zrušení, jež se stalo ve výroku o vině, a obviněného uznal vinným za jednání uvedené ve skutkové větě výroku o vině pod body 3 - 15 jednak zločinem krádeže dílem dokonaným podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a za skutky pod body 11) a 14), jež jsou dílčími útoky pokračování jednak v zločinu krádeže dílem dokonaného podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, za jehož dílčí skutky pod body 3)-10), 12), 13), 15) byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2018, č. j. 71 T 54/2017-1487, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2018, č. j. 5 To 244/2018-1609, jež nabyl právní moci dne 23. 8. 2018, a za to byl odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. O jeho povinnosti k náhradě škody poškozeným bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal obviněný [dále také spoluobviněný D. B.] odvolání. Z podnětu odvolání obviněného [rovněž i spoluobviněného] Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 7. 11. 2019, sp. zn. 5 To 425/2019, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku výroky o trestech ohledně těchto spoluobviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. stran obviněného N. podle § 259 odst. 3 tr. ř. [rovněž ohledně spoluobviněného] znovu rozhodl tak, že obviněnému za zločin krádeže dílem dokonaný podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným napadeným rozsudkem uložil, podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že závěr soudů obou stupňů o výši způsobené škody je chybný ohledně prokázání skutečně způsobené škody převyšující 500 000 Kč. Obviněný uvedl, že nebylo zjištěno, „zda a z jakého důvodu měli poškození v pokladně nachystanou částku 32 000 Kč”, zda byla tato pokladna uzamčena, atp. Dovolatel argumentoval i tím, že v případě předchozího zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem a vrácení věci nalézacímu soudu, tento soud nerespektoval pokyny, které mu odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí uložil, a odvolací soud, kterému se věc znovu vrátila k rozhodnutí s odvoláním obviněného, „rezignoval na zásadu zákonnosti nalézacího trestního řízení a na povinnost zjistit skutkový stav podle § 2 odst. 5 a vyhodnotit důkazy podle odst. 6 téhož ustanovení trestního řádu“. V souvislosti s takto specifikovaným pochybením soudů nižších stupňů došlo podle mínění obviněného k extrémnímu nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením jeho jednání, přičemž podle jeho názoru tímto postupem soudy nižších stupňů porušily rovněž právo na spravedlivý proces. S ohledem na zmíněná pochybení navrhl, aby Nejvyšší soud „podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 5 To 425/2019, a dále jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 71 T 221/2018“, a aby podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání obviněného uvedla, že obviněný ve svém dovolání využil argumentaci již obsaženou v jeho odvolání, se kterou se již soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Dále uvedla, že výše škody byla zjištěna jak listinnými důkazy, tak svědeckými výpověďmi a lze se v tomto směru s rozhodnutími soudů nižších stupňů ztotožnit. Podle státní zástupkyně se obviněný ve své argumentaci zabývá výlučně otázkami skutkovými, přičemž taková argumentace se zcela míjí s uplatněnými dovolacími důvody. Takto pojaté výhrady nesměřují podle mínění státní zástupkyně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. S ohledem na shora uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

9. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

10. Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [obviněný již v předchozích fázích trestního řízení poukazoval na to, že v případě útoku (bod 11) sice vlezli se spoluobviněným B. do prodejny, zatímco spoluobviněný L. čekal venku, ale v prodejně žádná finanční hotovost nebyla a také množství odcizených věcí bylo menší, takže škoda nemohla dosáhnout částky uvedené v rozsudku. Soud prvního stupně se s uvedenou obhajobou obviněného vypořádal např. v bodě 14, 16 svého rozsudku, odvolací soud pak v bodě 9 svého rozsudku]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, jak ostatně také již zmínila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

12. Ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám, které obviněný[í] uplatňují a podřazují pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

13. S ohledem na shora uvedené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. [ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že tento důvod je dán v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa – tj. např. v případě, že bylo odvolání zamítnuto jako opožděně podané, v takových případech nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně meritorně přezkoumáváno) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) – (druhá alternativa – tj. případ, kdy je rozhodnutí soudu prvního stupně meritorně přezkoumáno, ale bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto; Nejvyšší soud připomíná, že v předmětné trestní věci však bylo rozhodnuto rozsudkem, proto na uvedenou věc nemůže ve své podstatě dopadat zmíněný dovolací důvod] musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný sice své námitky formálně opírá o uplatněné dovolací důvody, ovšem jím namítané vady pod tyto dovolací důvody podřadit nelze. Obviněným uplatněná dovolací argumentace míjí hranice deklarovaných dovolacích důvodů, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že způsobená škoda byla v jiné výši. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

14. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). K námitce obviněného, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces musí Nejvyšší soud uvést, že primární podstatou námitek obviněného bylo docílit změny skutkového zjištění, které učinily soudy nižších stupňů a prosadit vlastní verzi hodnocení důkazů a tím prosadit skutkový stav obviněnému vyhovující, který by spočíval v tom, že škoda, kterou měl způsobit nepřesáhla částku 500 000 Kč, jak zjistily na základě provedeného dokazování soudy, ale že této hranice nedosáhla, tudíž nebylo možno jeho jednání kvalifikovat ani podle přísnější právní kvalifikace § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces a pravou podstatou námitek, odkazujících (formálně) na porušení uvedené zásady musí Nejvyšší soud zdůraznit význam rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Rovněž tak je nutno obviněného upozornit i na skutečnost, že nemůže zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].

15. Na základě výše popsaného konstatování shledává Nejvyšší soud nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutí popsaly nejen výpovědi svědků, jakož i obsahy provedených listinných důkazů, kterými byly faktury, dodací listy, atp., kdy se také přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Z hodnocení uvedených důkazů vyplynulo, že v případě skutku uvedeného v bodě 11 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, mimo jiné skutečně došlo k odcizení částky 32 000 Kč nacházející se v pokladně vyloupené provozovny, přičemž obviněným zmiňovaný fakt uzamčení či neuzamčení poklady nemůže mít na dané zjištění žádný vliv. Rovněž není pravdou, že jeden ze svědků uváděl jako částku v pokladně 31 000 Kč a nikoliv 32 000 Kč. Zcela naopak svědek potvrdil, že se v provozovně nacházela částka 31 000 Kč v bankovkách a částka 1 000 Kč v mincích (viz str. 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Oba svědci také shodně potvrdili důvod i mechanismus předání dané částky a způsob jejího uložení v provozovně. Zavádějící je rovněž tvrzení obviněného, že odvolací soud „rezignoval na zásadu zákonnosti nalézacího řízení…“ a akceptoval soudem prvního stupně neprovedení důkazů, které v předchozím zrušovacím rozhodnutí uložil provést. Obviněný záměrně přehlíží, proč byl předchozí rozsudek pouze v bodech 11 (původně 17) a 14 (původně 20) zrušen a v jakém směru mělo být dokazování doplněno. Okresnímu soudu bylo předně uloženo vyslechnout svědky (u bodů 11 a 14 rozsudku) v přítomnosti tlumočníka z jazyka vietnamského k otázce ovládaní českého jazyka, vztahu svědků a tlumočníka. Od procesní použitelnosti takto učiněných výslechů se pak odvíjely následně hodnotící úvahy soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu k výši škody, kterou obviněný[í] v prodejně poškozených (body 11 a 14) způsobili.

16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy námitky obviněného byly z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledány irelevantními, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 5. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru