Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 481/2005Usnesení NS ze dne 27.09.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.481.2005.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 481/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2005 dovolání, které podal obviněný O. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 To 100/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 8/2004, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 To 100/2004, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 46 T 8/2004, zrušují. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 46 T 8/2004, byl obviněný O. L. uznán vinným že dne 25. 10. 1999 v kanceláři společnosti B., a. s., v P., K., převzal od JUDr. V. N., zmocněnce společnosti B., a. s., částku 5.000.000,-Kč, kterou společnosti B., a. s., poskytl poškozený M. Č., jako jistotu pro účast společnosti L., s. r. o., zastoupené obžalovaným O. L. ve veřejné obchodní soutěži, tuto částku obžalovaný poškozenému nevrátil a použil pro svoji potřebu.

Takto zjištěné jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 248 odst. 4 tr. zák. s přihlédnutím k § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Současně byl zrušen výrok o trestu v trvání sedmi let, který byl obviněnému uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 6 To 96/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Č., bytem P., škodu ve výši 5.000.000,- Kč s úrokem ve výši 7,5% od 29. 4. 2004 do zaplacení.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný O. L. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 To 100/2004, byl k odvolání obviněného O. L. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že podle § 39a odst. 3 tr. zák. obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

Vůči konstatovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (výrokům o vině a trestu) podal obviněný O. L. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V úvodu svého podání obviněný konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že s poškozeným M. Č. uzavřel smlouvu o půjčce, na základě které mu jmenovaný půjčil 5.000.000,- Kč. Zdůraznil, že poškozený výslovně potvrdil, že peněžní prostředky poskytl O. L. jako půjčku. K tomuto skutkovému závěru shodně dospěly soudy obou stupňů. Obviněný připomněl, že ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů prokazatelně vyplývá, že společnost L., s. r. o., jejímž zmocněncem byl, se zúčastnila veřejné obchodní soutěže na prodej pozemků státního podniku Č. P., přičemž jistota pro tuto soutěž byla stanovena ve výši 5.000.000,- Kč. Uvedl, že finanční prostředky od poškozeného chtěl a následně s jeho vědomím skutečně použil na úhradu jistoty ve zmíněné veřejné obchodní soutěži. Z důvodu časové tísně dohodl s poškozeným M. Č., že jmenovaný poukáže peníze jménem O. L. přímo na účet pořadatele určený pro úhradu jistoty. Poškozený ale nebyl účastníkem veřejné obchodní soutěže a nebyl v žádném smluvním vztahu s jejím pořadatelem společností B., a. s.

Obviněný zdůraznil, že uvedené skutečnosti měl prvostupňový soud za dostatečně prokázané. Přesto však v popisu skutku nesprávně uvedl, že peněžní prostředky poškozený poskytl společnosti B., a. s., jako jistotu pro účet společnosti L. , s. r. o., ve veřejné obchodní soutěži. Tento závěr je nesprávný a nemá oporu v provedeném dokazování. Podle názoru obviněného je třeba při posuzování jeho jednání důsledně rozlišovat a oddělovat dva závazkové vztahy, jednak smlouvu o půjčce (na základě které mu poškozený poskytl finanční prostředky a O. L. se zavázal je ve sjednaném termínu vrátit) a jednak veřejnou obchodní soutěž. V rámci tohoto závazkového vztahu společnost L., s. r. o., jako účastník soutěže zastoupený obviněným složila společnosti B., a. s., jako pořadateli jistotu, přičemž se pořadatel zavázal při splnění podmínek obchodní soutěže ji účastníkovi vrátit. Pořadatel nebyl oprávněn vracet jistotu přímo poškozenému, neboť ten nebyl účastníkem soutěže a nebyl v žádném smluvním vztahu vůči jejímu pořadateli. Nebyl ani povinen vyrozumívat poškozeného o vrácení jistoty společnosti L., s. r. o., což ve svých výpovědích potvrdili i zástupci pořadatele.

Protože v případě finanční částky 5.000.000,- Kč, jež byla obviněnému poskytnuta poškozeným M. Č., se prokazatelně jednalo o půjčku, neměly tyto peníze povahu věci, která by byla O. L. svěřena ve smyslu ustanovení § 248 odst. 1 tr. zák. U půjčky podle ustanovení § 657 obč. zák. se ten, komu byly peníze půjčeny, stává jejich vlastníkem a nikoli pouze uživatelem, jak je tomu v případě výpůjčky podle ustanovení § 659 obč. zák. Podle obviněného pokud použije pachatel pro svoji potřebu peníze, které mu byly poskytnuty jako půjčka, nejde o trestný čin zpronevěry, přičemž poukázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 56/94. Současně vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že jeho dispozice s penězi byla jednoznačně určena smlouvou o půjčce - byl povinen vrátit je poškozenému, a že mu byly pořadatelem soutěže předány do faktické moci peníze, tedy věc jak má na mysli ustanovení § 248 tr. zák., aby s ní bylo nakládáno určitým způsobem, tj. aby byla poškozenému vrácena. Namítl, že soud v rozporu s hmotným právem bezdůvodně směšuje oba popsané závazkové vztahy. Od okamžiku, kdy od poškozeného převzal půjčku, se finanční částka 5.000.000,- Kč stala jeho vlastnictvím. Skutečnost, že poškozený tyto peníze uhradil přímo na účet pořadatele obchodní soutěže, je pro zmíněný závěr soudu zcela irelevantní; mezi účastníky smlouvy o půjčce byla sjednána splatnost závazku poškozeného. Pořadatel soutěže nebyl účastníkem smlouvy o půjčce, a proto úkonem poškozeného nemohly peníze přejít do jeho vlastnictví. Ty zůstávaly po celou dobu trvání obchodní soutěže ve vlastnictví obviněného, když jejímu pořadateli byly pouze svěřeny. Po jejím skončení byl pořadatel soutěže povinen, a to vzhledem ke splnění podmínek soutěže, vydat O. L. jistotu. Tu byl povinen vydat pouze účastníkovi, tj. vlastníkovi peněz. Pořadatel ale nebyl v žádném případě oprávněn udílet obviněnému pokyny ohledně následných dispozic s těmito penězi, neboť byly stále v jeho vlastnictví. Proto se nemohlo jednat o věc ve vlastnictví poškozeného, kterou by pořadatel soutěže svěřil O. L. Skutečnost, jak jmenovaný s penězi naložil, zda je použil na úhradu jistoty a zda je převzal zpět či nikoliv, je pro posouzení trestnosti jeho jednání irelevantní.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nevyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil jeho osobu v celém rozsahu obžaloby, neboť skutek není trestným činem.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru jsou námitky obviněného, které vytýkají nesprávné právní posouzení skutku, důvodné. Státní zástupce připomněl, že o zpronevěru ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. může jít pouze v případě, že pachatel disponuje ke škodě cizího majetku s cizí věcí tak, jako by byla jeho vlastní, a přisvojí si ji, tedy nakládá s ní jako s vlastním majetkem. Předmětem útoku je v tomto případě cizí věc, která pachateli byla svěřena. Takovou věcí mohou být i peníze svěřené mu jejich majitelem za předpokladu, že nepřešly do jeho majetku. O zpronevěru může jít i v případech, kdy pachateli jsou svěřeny peněžní prostředky, aby s nimi určitým způsobem nakládal např. na základě smlouvy o zprostředkování nebo o obstarání věci popř. i na základě jiné smlouvy, pokud je z ní zřejmé, že jsou účelově určeny na něco specifického, kdy jejich majitel si výslovně vymínil, že mohou být použity pouze k financování něčeho zcela konkrétního. Státní zástupce poukázal na učiněná skutková zjištění a uvedl, že za stavu, kdy částka 5.000.000,- Kč byla použita v souladu s jejím určením jako jistota pro účast ve veřejné soutěži společnosti L., s. r. o., zastoupené O. L., nemohl obviněný nést trestní odpovědnost za jednání popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně. Skutková věta vůbec nevyjadřuje jeho vědomí, že finanční částka 5.000.000,- Kč byla cizí věcí, která mu byla svěřena, aby ji poškozenému vrátil. Její hodnota byla tvořena půjčkou, kterou před samotným převedením z účtu poškozeného M. Č. na účet společnosti B., a. s., jmenovaný poskytl obviněnému. Jelikož v odůvodnění rozsudku je uvedeno, že částku 5.000.000,- Kč měl obviněný získat jako půjčku, je tím zpochybňován závěr soudů, že tato částka byla účelově určena jako jistota pro účast společnosti L., s. r. o., ve veřejné obchodní soutěži. Za stavu, že poškozený poskytl tyto peníze obviněnému jako půjčku, bylo by vyloučeno, aby se ve vztahu k nim dopustil trestného činu zpronevěry, neboť neměly povahu cizí svěřené věci ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zák. O tento trestný čin nejde v případě, kdy pachatel použije pro svoji potřebu peníze, které mu byly poskytnuty jako půjčka a je nerozhodné, zda byl dodržen její účel. Státní zástupce také poukázal na vymezení půjčky a výpůjčky v občanském zákoníku. Podle jeho mínění závěry k rozhodnutí publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 56/1994 vylučují trestní odpovědnost obviněného za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Současně zůstává otázkou, zda inkriminované jednání obviněného by nemohlo být za určitých podmínek posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (využití omylu jiného, když v případě této právní kvalifikace by bylo nutné respektovat zásadu zákazu reformace in peius) či jako trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 To 100/2004, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 46 T 8/2004, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného O. L. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.].

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

V dovolání obviněný O. L. vznesl výhrady, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. V podrobnostech zejména namítl, že nemohl zmíněný trestný čin spáchat, neboť předmětné finanční prostředky mu byly poškozeným poskytnuty jako půjčka, přešly do jeho vlastnictví a nebyly ve vztahu k němu věcí cizí. Tyto dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (právní posouzení skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud), v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.

V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze ke skutkovým zjištěním mimo jiné uvedl: „Je nepochybné, že obžalovaný L. uzavřel s poškozeným Č. smlouvu o půjčce na 5.000.000,- Kč s termínem vrácení poloviny půjčené částky do 31. 3. 2000 a druhé poloviny půjčené částky do 9. 4. 2000 a po marném uplynutí těchto termínů poškozený vrácení půjčky urgoval“. Rovněž konstatoval: „… hodnocením důkazů má tedy soud za prokázané, že částka 5.000.000,- Kč, kterou poskytl společnosti B., a. s. dne 8. 9. 1999 poškozený Č. jako jistotu pro účast společnosti L., s. r. o. ve veřejné obchodní soutěži, byla dne 25. 10. 1999 organizátory této veřejné obchodní soutěže vrácena prokuristovi společnosti L. - obžalovanému L. Přestože o úmyslu vrátit jistotu výherci veřejné obchodní soutěže nebyl uvědoměn složitel jistoty - poškozený Č, nedospěl soud k závěru, že by obžalovaný L. po dohodě se svědky JUDr. N. a Ing. Ch. částku 5.000.000,- Kč na poškozeném dne 7. 9. 1999 vylákal v podvodném úmyslu ji nevrátit.“ Prvostupňový soud také zdůraznil: „Poškozený Č. ve své výpovědi u hlavního líčení rovněž nezpochybnil tvrzení obžalovaného, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena 7. 9. 1999, ale později, počátkem r. 2000. Proto je v úvodu odůvodnění rozsudku konstatováno, že popis skutkového děje uvedený v písemném vyhotovení obžaloby je nepřesný a zavádějící.“ Z toho důvodu soud upravil skutkový děj tak, jak je popsán ve výroku rozsudku. Dále poukázal, že obviněný „o vrácení peněžní jistoty neinformoval poškozeného Č., poškozenému předstíral, že veřejná obchodní soutěž stále probíhá a uzavřel s ním smlouvu o půjčce. Poškozený Č. nebyl účastníkem veřejné obchodní soutěže, i když jistotu převedl ze svého účtu na účet společnosti B., a. s., fakticky ji svěřil společnosti L., v jejímž zájmu finanční prostředky vynaložil. Dne 25. 10. 1999 svěřené finanční prostředky přešly z držení společnosti B., a. s., resp. organizátora obchodní soutěže JUDr. N., do držení obžalovaného L. a tím, že obžalovaný tyto svěřené finanční prostředky po datu 25. 10. 1999 poškozenému Č. nevrátil, ale použil je způsobem, na kterém se s poškozeným předem nedohodl, obžalovaný naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.“ (vše na str. 7 a 8 rozsudku soudu prvého stupně).

Tyto úvahy doplnil Vrchní soud v Praze. Podle jeho názoru námitka obviněného, že peněžní částka byla ze strany poškozeného poskytnuta jako půjčka, nebyla svěřena a nestala se částkou svěřenou, a proto následná dispozice s ní nemůže být trestným činem zpronevěry, pomíjí základní fakt, že obviněný převzal dne 25. 10. 1999 částku 5.000.000,- Kč s tím, „aby tuto vrátil poškozenému a nikoliv proto, aby si ji ponechal či s touto naložil podle své úvahy.“ Odvolací soud zdůraznil, že „nemá pochybnosti o tom, že částka 5.000.000,- Kč byla obžalovaným v uvedeném termínu proti podepsanému dokladu převzata, kdy se takového postupu domáhal. Z podmínek smlouvy o půjčce vyplývá, že byl povinen tuto nejpozději do 31. března 2000 vrátit. Je tedy zřejmé, že jeho dispozice s částkou 5.000.000,- Kč byly jednoznačně určeny - peníze byl povinen vrátit svědku M. Č.“ Podle soudu druhého stupně byly obviněnému do faktické moci předány peníze, tedy věc, jak má na mysli ustanovení trestního zákona o trestném činu zpronevěry, aby s ní bylo nakládáno určitým způsobem, tj. aby byla poškozenému vrácena. Také uvedl, že „skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc obžalovanému svěřila, byla jejím vlastníkem.“ (vše na str. 3 a 4 rozsudku odvolacího soudu).

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).

Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc svěřená pachateli. Nemusí jít jen o věc individuálně určenou, ale může se jednat i o druhově určené věci, jestliže má držitel povinnost vrátit tytéž věci, a ne jen věci určitého druhu a množství, anebo zbaví-li se pachatel při jejich přisvojení možnosti je vrátit. Svěření spočívá v odevzdání věci pachateli do výlučné faktické moci, aby s ní nakládal určitým způsobem. Je proto oprávněn ji držet a v intencích pokynů vyplývajících ze svěření ji případně i užívat. Za přisvojení si svěřené cizí věci se považuje takové jednání pachatele, jestliže se svěřenou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do užívání, opatrování nebo dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Byla-li mu věc svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se za přisvojení věci, obstará-li si další, nikoli přechodný prospěch, v rozporu s tímto svěřením. Každá dispozice s věcí proti příkazu svěřitele však nemůže být považována za zpronevěru. O zpronevěru nejde, použije-li dlužník vypůjčené peníze k jinému účelu, než který uvedl věřiteli jako účel půjčky (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 56/1994). Kdyby však dlužník v době, kdy si peníze půjčoval, měl úmysl je nevrátit, mohlo by jít o trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Nestačí ani pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřené věci, šlo by však o zpronevěru, pokud by pachatel odmítl věc svěřiteli vrátit. Poněvadž trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, musí zavinění pachatele ve formě přímého či nepřímého úmyslu [§ 4 písm. a), b) tr. zák.] zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tzn. jednání, následek a příčinnou souvislost mezi nimi.

Podle tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku považoval Městský soud v Praze znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. za naplněné tím, že obviněný O. L. si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle názoru Nejvyššího soudu neodpovídá těmto zákonným znakům skutkové zjištění, které by je naplňovalo. V daném případě tzv. právní věta výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně nenachází odraz v tzv. skutkové větě téhož výroku (zejména ohledně vědomosti obviněného, že předmětná peněžní částka 5.000.000,- Kč je cizí věcí, která mu byla poškozeným svěřena), přičemž právní úvahy soudů obou stupňů vycházejí z nejednoznačných skutkových zjištění.

Soudy obou stupňů si neujasnily, zda poškozený M. Č. finanční obnos ve výši 5.000.000,- Kč obviněnému O. L. svěřil nebo ho poskytl formou půjčky, tj. jakou povahu měly tyto peníze ve vztahu k obviněnému, zda se jednalo o cizí věc ve smyslu § 248 tr. zák. či nikoliv. Z výše citované části odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně by bylo možno usuzovat i na skutečnost, že peníze byly poškozeným fakticky svěřeny společnosti L., s. r. o. Již prvostupňový soud měl věnovat náležitou pozornost tomu, jaká konkrétní ujednání o poskytnutí peněz byla mezi obviněným a poškozeným dohodnuta, než byla finanční částka převedena z účtu poškozeného na účet společnosti B., a. s. Zjištění bylo významné i z důvodu, že smlouva o půjčce nebyla sepsána 7. 9. 1999, ale až počátkem roku 2000, tj. byla antidatována.

Pokud by poškozený M. Č. poskytl obviněnému O. L. zmíněnou finanční částku jako půjčku (např. ústně uzavřenou), bylo by vyloučeno, aby se k těmto penězům obviněný dopustil trestného činu zpronevěry, neboť by (na základě ujednání o půjčce a okamžikem bezhotovostního převodu na účet společnosti B., a. s.) přešly do jeho vlastnictví a ve vztahu k jeho osobě by nemohly mít povahu cizí věci ve smyslu § 248 tr. zák., která mu byla svěřena. Pro smlouvu o půjčce (srov. ustanovení § 657 obč. zák.) je charakteristické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených k volnému nakládání, případně spotřebování, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité době věci stejného druhu. Předmětem smlouvy o půjčce jsou věci zastupitelné (typicky peníze), které přecházejí do vlastnictví dlužníka (na rozdíl od smlouvy o výpůjčce, jejímž předmětem jsou výhradně věci individuálně určené); z tohoto hlediska proto nemohou mít charakter věci, která byla pachateli svěřena ve smyslu § 248 tr. zák. Při vrácení jde o jiné věci téhož druhu, které nejsou totožné s půjčenými. Zákon v tomto směru neupravuje povinnosti dlužníka při užívání půjčených věcí ani dlužníka neomezuje při nakládání s nimi, jako je tomu např. u výpůjčky (srov. ustanovení § 661 obč. zák.). Z hlediska platnosti smlouvy o půjčce není právně významné, jak dlužník půjčené peníze použije; pokud je však záměr dalšího použití půjčených prostředků závazně dohodnut ve smlouvě (tzv. účelová půjčka), posuzuje se její platnost i z hlediska této části jejího obsahu.

Za situace, že by obviněný zmíněné finanční prostředky získal formou půjčky, mohl je použít jakýmkoliv způsobem, neboť by splynuly s jeho majetkem. Rovněž by bylo nerozhodné, zda obviněný použil částku 5.000.000,- Kč v souladu s jejím určením, pro který mu byla poškozeným poskytnuta, či nikoliv. Konečně v případě půjčky by okolnost, že ve sjednaných lhůtách obviněný půjčené finanční prostředky poškozenému nevrátil, byla nesplněním závazku z ujednání o půjčce, pokud by ovšem nešlo o podvodné vylákání předmětné finanční částky v úmyslu ji nevrátit (zjištění o podvodném jednání soud prvého stupně neshledal - srov. str. 7 a 8 rozsudku).

Pokud by finanční částka 5.000.000,- Kč byla obviněnému poškozeným poskytnuta za účelem další dispozice s ní, tak by nebyla určena jemu, ale na pokrytí nákladů na opatření něčeho pro jejího majitele nebo na financování určité specifické činnosti pro něho nějakým dalším subjektem. Za této situace by nešlo o příjem obviněného a peníze, které by se ocitly v jeho dispozici, by nebyly součástí jeho majetku. Takto účelově vázané prostředky může jejich majitel svěřit pachateli např. na základě smlouvy o zprostředkování nebo o obstarání věci, příp. na základě i jiné smlouvy, pokud je z ní zřejmé, že jsou účelově určeny na něco specifického, tedy pokud si jejich majitel výslovně vymínil, že mohou být použity pouze k financování něčeho konkrétního. Použití takto účelově určených peněz v rozporu s jejich určením může být zpronevěrou.

Okolnost, zda vztah mezi obviněným a poškozeným byl založen smlouvou o půjčce či nikoliv má zásadní vliv na posuzování otázky, zda při převzetí peněz obviněným O. L. od společnosti B., a. s., které byly tyto prostředky poskytnuty jako jistota pro účast společnosti L., a. s. ve veřejné obchodní soutěži, šlo ze strany této společnosti o vrácení peněz obviněnému jako jejich vlastníku nebo o akt svěření cizích peněz jeho osobě (resp. společnosti L., s. r. o.). Jak již bylo řečeno, z formulace znění tzv. skutkové věty rozsudečného výroku nelze v jednání obviněného dovodit subjektivní stránku trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., tedy zda alespoň věděl, že vrácená jistota - předmětné peníze jsou ve vztahu k němu věcí cizí, s níž nebyl oprávněn volně nakládat a pro případ, že tak učiní, byl se škodlivým následkem srozuměn. Jelikož soudy obou stupňů nevyloučily skutkovou verzi, že tato finanční částka byla tvořena půjčkou, kterou poškozený před uskutečněním bezhotovostního převodu poskytl obviněnému, nelze ani z odůvodnění rozhodnutí subjektivní stránku obviněného jednoznačně dovodit a současně je tím zpochybněn závěr soudů o účelovém poskytnutí těchto peněz.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný O. L. podal dovolání důvodně, neboť rozsudek soudu prvého stupně nelze považovat ve výroku o vině za správný, přičemž v důsledku tohoto nedostatku jsou chybné i výroky o trestu a náhradě škody, které na výrok o vině navazují. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 To 100/2004, neboť zmíněné pochybení v odvolacím řízení nenapravil a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 46 T 8/2004. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V souvislosti s dalším řízením ve věci považuje Nejvyšší soud za potřebné stručně se vyjádřit i k některým méně podstatným nedostatkům, které ani nebyly v dovolání vytýkány. V napadeném rozhodnutí Městský soud v Praze sice důvodně konstatoval, že nyní projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil před vyhlášením rozsudku soudu prvého stupně ze dne 17. 7. 2000 (tj. rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 15/99), a proto podle zásad uvedených v § 35 odst. 2 tr. zák. bylo nutno ukládat souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu uloženého dřívějším rozsudkem (str. 11 rozsudku). Z toho důvodu zrušil výrok o trestu v trvání sedmi let, který byl obviněnému uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 6 To 96/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (viz výrok rozsudku na str. 2). Zmíněné rozhodnutí je však chybně označeno (jde o zjevnou písařskou chybu), když v odůvodnění rozsudku městský soud správně konstatoval zrušení výroku o trestu v trvání sedmi let, který byl obviněnému uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 6 To 150/2000 (viz str. 11 napadeného rozsudku). Jelikož souhrnný trest byl ukládán za trestné činy, jimiž byl obviněný O. L. uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 6 To 150/2000, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 4 T 15/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 6 To 96/01, měl být ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen i výrok z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 6 To 96/01, kterým bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení dalšího trestu.

Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného O. L. dostala do procesního stadia řízení před soudem prvého stupně. Úkolem Městského soudu v Praze bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc v hlavním líčení v potřebném rozsahu znovu projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Prvostupňový soud doplní dokazování výslechem obviněného O. L. a svědeckým výslechem poškozeného M. Č., a to zejména ke zjištění jaká ujednání učinili ohledně poskytnutí peněz ve výši 5.000.000,- Kč, než byly dne 8. 9. 1999 poškozeným převedeny na účet společnosti B., a. s. Rovněž provede i další důkazy (mohou je navrhnout i strany trestního řízení), pokud to výsledky doplněného dokazování budou vyžadovat, aby po vyhodnocení všech provedených důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. zjistil skutkový stav věci v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a ten v souladu se zákonem právně posoudil. Soud prvého stupně opětovně posoudí, jestli zjištěným jednáním obviněný naplnil všechny formální a materiální znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., popř. zda v předmětném skutku nejde o jiný trestný čin, přičemž lze ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor vyslovený v tomto usnesení. Pokud rozhodne odsuzujícím rozsudkem, tak podstatná skutková zjištění vyjádří ve výroku o vině (v tzv. skutkové větě), aby byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. V každém případě skutková zjištění a právní závěry stručně rozvede v odůvodnění rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže podle § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady napadených rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. září 2005

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru