Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 465/2017Usnesení NS ze dne 26.04.2017

HeslaHodnocení důkazů
Vražda
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.465.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 1, 3 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2314/17 ze dne 12.09.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 465/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2017 o dovolání obviněného R. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 7 To 116/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 49/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1) Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 7 To 116/2016, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání R. M. (dále jen obviněného, příp. dovolatele), proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 1 T 49/2016, kterým byl uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. h) tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let a šesti měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci (předmětného nože, který byl užit ke spáchání trestného činu), o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst.1 tr. ř.

2) Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 7 To 116/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný poukazuje na to, že jeho jednání mělo být správně posouzeno jako zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „jednal v silném rozrušení ze strachu a úleku, tedy z omluvitelného hnutí mysli“. V souvislosti s tímto požadavkem na změnu právního posouzení jednání, pro které byl uznán vinným, argumentuje tím, že „v daný moment pociťoval silné rozrušení a strach o svoji přítelkyni“, což podle něj vyplývá také ze znaleckého posudku a odposlechů pořízených několik hodin po samotném incidentu. V dovolání na několika místech se pouze v jiné formě vždy vrací k základní verzi své argumentace, že „jednal ve vystupňovaném afektu, jednal v silném rozrušení ze strachu, že jeho ovládací schopnosti byly sníženy částečně, měrou podstatnou, a to vlivem prosté opilosti a prostého afektu poruchy osobnosti“. Tyto skutečnosti podle názoru obviněného „zakládají důvod pro učinění závěru, že byl v době spáchání činu zmenšeně příčetný, což se mělo projevit při hodnocení jeho jednání a především při ukládání trestu“. Následně poukazuje na to, že soudy neuvěřily jeho původní obhajobě, „že měl spadnout s poškozeným na zem v souboji o nůž“, přičemž soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost veškerým skutkovým zjištěním a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zabývající se otázkou úmyslu v případě vystupňovaného afektu, aby následně opětovně konstatoval, že jednal „zkratkovitě, nedokázal své jednání ovládat, reagoval na předchozí jednání poškozeného a svědka D.“, a proto by jeho jednání mohlo být posouzeno (alternativně) také jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky s následkem smrti podle § 146a odst. 5 tr. zákoníku. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a uznal obviněného vinným zločinem zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, případně po zrušení věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

3) Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ke dni konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno.

4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8) Předně musí Nejvyšší soud uvést, že námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely vypořádat soudy nižších stupňů (viz str. 2 usnesení soudu II. stupně). K okruhu takto uplatněných námitek je potřebné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

9) K vlastnímu obsahu námitek uplatněných v dovolání musí Nejvyšší soud uvést, že jejich prioritní povaha spočívá v argumentaci obviněného, že soudy nesprávně vyhodnotily důkazy, neboť pokud by dokazování provedly správně (v souladu s jeho představami), pak by musely dospět k závěru, že nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit, ale naopak, že chránil svoji přítelkyni, která byla napadena-obtěžována poškozeným a svědkem D., kdy útočníkem byl poškozený, který nožem, který obviněnému po napadení poškozeným vypadl, na obviněného útočil, přitom blíže nespecifikovaným způsobem nůž poškozenému odebral a v silném rozrušení zasadil poškozenému nožem rány, které vedly ke smrti poškozeného. Takto stručně shrnuté námitky obviněného však ve své podstatě nemají právně relevantní povahu ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť obviněný se domáhá na základě jím předkládané verze konfliktu s poškozeným, celkové změny skutkového zjištění, aby skutkové zjištění odpovídalo jeho představám. Na případ, kdy obviněný pod argumentaci práva na spravedlivý proces záměrně podsouvá svoji vlastní představu, jak by soudy měly rozhodnout, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

10) V souvislosti s argumentací obviněného, že se soudy dostatečně nevypořádaly s objektivně zjištěným skutkovým stavem, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (nutno zdůraznit pro orgán činný v trestním řízení), a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Právě ve vztahu k výše zmíněnému požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí povařuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvádí jednotlivé důkazy, které pak logicky hodnotí (viz str. 11-13 rozsudku). V žádném případě pak nelze připustit, že by zmíněné rozhodnutí vykazovalo znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů. To, co bylo řečeno ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, platí bezezbytku rovněž ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Soud odvolací reagoval na námitky obviněného, které tento v odvolání uplatnil a vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s jejich závěry plně ztotožňuje, přičemž ze strany odvolacího soudu šlo o vyčerpávající reakci na námitky obviněného, považuje Nejvyšší soud za dostatečné na tyto závěry odkázat s ohledem na obsahovou shodu námitek uplatněných v dovolání i odvolání. Dokazování je v českém trestním řízení ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, jejímž těžištěm je vnitřní přesvědčení soudce o tom, že obviněný trestný čin kladený mu za vinu spáchal (blíže srov. III. ÚS 213/17).

11) Domáhá-li se obviněný toho, aby jeho jednání bylo posouzeno podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku (zabití) nebo podle § 146a odst. 1, 5 tr. zákoníku jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést pouze následující. Pro oba trestné činy je příznačné, že k usmrcení nebo ublížení na zdraví s následkem smrti dojde za situace, kdy pachatel jedná v „silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo z jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“. V podaném dovolání se obviněný snaží Nejvyšší soud přesvědčit o tom, že právě v takovém stavu se nacházel a v této souvislosti popisuje skutkový děj v rámci své verze. Soud prvního stupně stejně jako soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí však logicky a přesvědčivě vyargumentovaly, proč verzi obviněného neuvěřily, tudíž dospěly k závěru, že skutkový děj neproběhl tak, jak jej obviněný soudům předkládal a jak opětovně činí i v podaném dovolání. Objektivní není ani odkaz obviněného na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, kdy obviněným jsou v rámci jeho obhajoby vytrhovány z kontextu vždy jen pasáže jemu svědčící, aniž by bylo objektivně přihlédnuto ke znění § 2 odst. 6 tr. ř. Rovněž tak je tomu i v případě argumentace, že „snížení ovládacích schopností zakládá důvod pro učinění závěru, že obviněný byl v době spáchání činu zmenšeně příčetný, což se mělo projevit při hodnocení jeho jednání a především při ukládání trestu“. Obviněného je nutno upozornit, že ze zmíněného posudku mj. také vyplývá, že jeho „emocionalita je nevyvážená, afektivita labilní, s prvky impulzivity a vznětlivosti, nezdrženlivý, se sníženou frustrační tolerancí a impulzivní reaktivitou v zátěži a opilosti“. Dále je nutno zdůraznit, že v době spáchání činu se nacházel ve stavu prosté opilosti středního stupně a prostého afektu, nejednalo se o afekt patický. Jestliže soudy nižších stupňů byla vyloučena verze skutkového děje předkládaná obviněným, pak také nelze přijmout tvrzení obviněného, že jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku atd. Rovněž tak nelze odůvodnit jednání obviněného odkazem na zavrženíhodné jednání poškozeného, což ve své podstatě není obviněným ani uváděno, přestože obviněný na nevhodné chování poškozeného vůči jeho přítelkyni poukazoval a v dovolání poukazuje. Dále je potřebné ještě uvést, že v případě trestného činu podle § 146a odst. 5 tr. zákoníku, na který obviněný alternativně odkazuje, je smrt způsobena z nedbalosti, avšak v předmětné trestní věci bylo soudy náležitě vyargumentováno, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že obviněný jednal úmyslně jiného usmrtit (což vylučuje použití zmíněné právní kvalifikace). Nepřípadný je odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 49/2001 mj. z pohledu zjištěné (ne)existence vystupňovaného afektu.

12) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru