Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 450/2017Usnesení NS ze dne 27.09.2017

HeslaFaktická konzumpce
Pokračování v trestném činu
Sexuální nátlak
Svádění k pohlavnímu styku
Závislost
Zneužití dítěte k výrobě pornografie
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.450.2017.1
Důvod dovolání
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Dotčené předpisy
čl. § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.|čl. § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.|čl. § 116 tr. zákoníku|čl. § 193 odst. 1 tr. zákoníku|čl. § 202 odst. 1, 2 písm.... více
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 4138/17 ze dne 18.09.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 450/2017-72

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovoláních, která podali obviněný E. T.,av jeho neprospěch nejvyšší státní zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 13 To 282/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 246/2014, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s e dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného E. T. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 1 T 246/2014, byl obviněný E. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 alinea 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), třemi přečiny sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

2. Za tyto trestné činy byl podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí podrobně popsaných v daném rozsudku a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli funkce, která bude spojena s nezletilými dětmi a mladistvými osobami do 18 let, a to na dobu 5 let. Podle § 99 odst. 2, 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo též ochranné ambulantní psychiatricko-sexuologické léčení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená P. P. odkázána se svým nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 13 To 282/2016, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. skutek pod bodem 1., třemi přečiny sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku skutky pod body 2., 3. a 4. a zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku skutek pod bodem 5.. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustil tím, že

„1. od jarních měsíců 2006 do podzimu 2007 v postavení administrátora římskokatolické farnosti S. po své farnici nezletilé XXXXX *), požadoval zasílání MMS se zobrazením jejího nahého těla a jejího přirození, dále tuto poškozenou v období letních prázdnin 2006 v kostele po mši posadil na svůj klín a hladil po vlasech, dále v kostele ve S. S. jí po vysvlečení hladil a líbal na prsou asi po dobu půl hodiny, na podzim roku 2006 při její návštěvě na faře ve S. v jejím pokoji ji na posteli líbal, hladil a osahával přes oblečení na celém těle, poté ji svlékl, svlékl i sebe, hladil ji na prsou, líbal, onanoval až došlo k jeho ejakulaci, když toto jednání trvalo asi 60 minut, na stejném místě na konci roku 2006 nebo začátkem roku 2007 v jejím pokoji si poškozenou posadil na klín, hladil ji a osahával přes oblečení, svlékl ji, požadoval po ni anální styk, který odmítla, líbal ji, strkal prsty do konečníku, a dále od podzimu 2006 až do podzimu 2007 při doučování v domě jejích rodičů jí osahával a líbal přes oblečení, rovněž ji svlékl, líbal a osahával na prsou a v jednom případě si prohlížel její přirození, když poškozenou k tomuto jednání přiměl řečmi o její ochraně, vzbuzováním lítosti nad svým osamělým životem a autoritou kněze,

2. od počátku měsíce listopadu 2009 do ledna 2010 v postavení administrátora římskokatolické farnosti S. a B. n. S. opakovaně psal AAAAA *) SMS s erotickým obsahem s dotazy na její sexuální život a jejího přítele, požadoval zaslání MMS se zobrazením jejího nahého těla, či přirození, nabízel jí, že ji odnaučí chuti na sex, který jako budoucí jeptiška nemůže provozovat, a následně v lednu 2010 při opakovaných návštěvách, které inicioval, v jejím pokoji ji ve dvou případech přes oblečení, hladil na prsou a osahával na přirození, přiměl ji opakovaně k análnímu styku, u obžalovaného došlo k vyvrcholení, přitom jednání obžalovaného bylo uskutečněno proti vůli poškozené, která se mu podrobila vzhledem k respektu k jeho kněžskému stavu,

3. poté, co se seznámil s K. E. a poskytoval jí dlouhodobě pomoc v její tíživé sociální a rodinné situaci po smrti jejího manžela, začal po ní požadovat MMS se zobrazením jejího nahého těla či těla její dcery, psal jí sexuálně podbarvené oplzlé SMS, kontroloval její pobyt, když jí zajistil byt, a jeho jednání vyvrcholilo v polovině ledna 2010, když ji odvezl svým automobilem do lesa v B., přiměl z automobilu vystoupit, postavil ji zády ke kapotě vozu, hladil po těle, osahával na prsou a přirození, snažil se jí svléci kalhoty, osahával na zadku, ale těsné oblečení se mu nepodařilo svléci, ona po celou dobu brečela, ale jeho jednání strpěla, obžalovaný pak jednání zanechal, odvezl ji zpátky do města,

4. od počátku měsíce srpna 2012 do 28. 11. 2013 jako kaplan církve římskokatolické v H. B. v kostele Nanebevzetí panny Marie v H. B. a v bytě P. P. zneužil znalosti její osoby z předchozích let, protože věděl, že jí záleží na jejím církevním životě a církevním společenství a přesto porušila slib Zasvěcených panen královéhradecké diecéze a žila sexuálním životem se svým přítelem, zneužil i toho, že jí záleželo na místě kostelnice v kostele v H. B., začal na ni stupňovat svůj psychický nátlak, když ji při osobním styku v sakristii kostela před i po bohoslužbách vyzýval, aby se mu svěřila se svým sexuálním životem a používáním sexuálních pomůcek, tyto hovory s ní vedl i telefonicky, případně přes webovou kameru, sledoval její sexuální praktiky, jejichž provedení jí určoval, následně dne 7. 11. 2013 při návštěvě v jejím bytě si sedl před válendu na podlahu pokoje, zády opřený o válendu, vyzval poškozenou, aby si sedla k němu zády, hladil ji po vlasech, krku, snažil ji svléknout vrchní část oblečení, po celou dobu ji vyzýval, aby se nebránila a nebála, protože s ním je v bezpečí, osahával ji po celém těle, prsou, přirození a zadku, strkal ji prsty do přirození a zadku, do úst, což ona pod jeho vlivem strpěla, dále ji uspokojoval přikládáním vibrátoru do pochvy, zadku a úst,

dále dne 14. 11. 2013 opět v jejím bytě ji odvedl do jejího pokoje, začal ji líbat na čelo, tváře, krk, poškozená se mu neměla vůli bránit, svlékl ji i sebe, opět ji osahával na intimních místech, měl s ní vaginální, orální i anální sex, k vyvrcholení obžalovaného nedošlo, neboť měl poruchu erekce, tak mu poškozená musela rukou třít jeho přirození s tím, že on přináší oběť, aby ji nenechal na pospas jí samé, nikomu druhému ani satanovi,

dne 21. 11. 2013 v jejím bytě jí posadil na válendu, začal se svlékat, vyzval i ji, aby se svlékla, když tak neučinila, začal ji svlékat on, opět s ním měla vaginální, anální a orální styk u obžalovaného došlo k vyvrcholení, semeno vystříkl do úst poškozené,

a dále dne 28. 11. 2013 opět v jejím bytě ji navštívil, svlékl jí proti její vůli, následně i sebe, došlo k sexuálnímu styku, poškozená s obžalovaným měla vaginální, anální a orální sex, obžalovaný chtěl ejakulovat do úst poškozené, čemuž se bránila, nakonec na jeho naléhání sperma musela spolknout,

5. od února 2013 do 3. 2. 2014 jako kněz římskokatolické farnosti S. a B. n. S. po předchozích SMS, ve kterých si domluvil výlet s nezletilou BBBBB *), kterou znal z výkonu činnosti kněze ve své farnosti a jejíž rodině finančně vypomáhal, jí zval na návštěvy v P. a to konkrétně od konce února 2013 do března 2013, na konci měsíce července 2013 nebo srpna 2013, v průběhu listopadu 2013 a 3. 2. 2014 pod příslibem, že jí nakoupí oblečení, když těmto schůzkám předcházely nejméně čtyři návštěvy v roce 2012, vždy počkal na nezletilou BBBBB *) na vlakovém nádraží, políbil ji, šli nakupovat, s nakoupenými věcmi pak šli do bytu na P., ulice S., kde si před obžalovaným musela nezletilá BBBBB *) všechny zakoupené věci postupně oblékat, obžalovaný si jí při této činnosti fotil a když se šla nezletilá vykoupat a byla nahá ve vaně, tak za ní přišel do koupelny, dal si na ruku sprchový gel, začal nezletilou mýt po celém těle, jezdil jí rukou po prsou i přirození, ta se mu bránila, byla stydlivá, chránila si prsa i přirození, přes prsa si dávala vlasy, aby jí nebyly vidět, on však v jejím mytí pokračoval, poté se oblékla do spodního prádla, ležela na matraci a sledovala film v televizi, obžalovaný si vždy při návštěvách k ní přilehl, osahával ji na prsou jak přes oblečení tak pod tričkem, prsa ji mačkal, poškozená se tomuto jednání odtahovala a bránila, obžalovaný v tomto jednání pokračoval proti její vůli, s jeho jednáním se nikomu nesvěřila, obžalovanému důvěřovala, neboť byl jejím knězem a pomáhal finančně i její matce,

dále od 31. 7. 2013 z H. B. zasílal obžalovaný SMS nezletilé BBBBB *), ve kterých ji nabádal, aby si měřila poprsí, břicho, aby se nafotila nahá a pořízené fotografie nahé postavy či svého přirození mu zasílala, psal jí, že si ji v P., kam ji zve, pěkně umyje, odnese do postýlky, položí si ji nahou na svoji hruď a pěkně si to užijí, bude jí mazat, dále s ní probíral její menstruační cyklus, vyčítal jí, že se vůči němu při jejich setkání stydí, řešil s ní otázky kolem mužského údu, uváděl, že se svlékne a ukáže jí jak to je, ukáže jí nějaký film, jak to funguje, řešil s ní otázky kolem jejího panenství, nechával se oslovovat zdrobnělinami jako otec a přítel nezletilé, což vyplývá z SMS a MMS z 28. 12. 2013, 30. 12. 2013, 31. 12. 2013, 1. 1. 2014 , 2. 1. 2014, 3. 1. 2014, 4. 1. 2014, 8. 1. 2014, 9.1.2014, 10. 1. 2014, 11. 1. 2014, 13. 1. 2014, 14.1.2014,16. 1. 2014, 17. 1. 2014, 18. 1. 2014, 19. 1. 2014, 20. 1. 2014, 22. 1.2014, 23.1.2014, 24.1.2014, 25.1.2014, 26.1.2014, 27.1.2014, 28. 1. 2014, 30.1.2014, 2.2 2014,

a dne 3. 2. 2014 byl obžalovaný zadržen policií s nezletilou BBBBB *) v P.“.

4. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných v citovaném rozsudku a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli funkce, povolání nebo činnosti, při níž by se setkával s nezletilými dětmi a mladistvými osobami ve věku do 18 let, a to na dobu 5 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená P. P. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě podané v neprospěch obviněného bylo týmž rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

6. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podali nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného a obviněný dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

7. Nejvyšší státní zástupce nejprve nastínil genezi daného případu. Uvedl, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě podala na obviněného obžalobu pro celkem 13 skutků, ve kterých (ve zkratce řečeno) byl spatřován trestný čin vydírání podle § 235 odst. 11 tr. zák., trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 alinea 2 tr. zák., pokračující zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1 a 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiích dokonaného činu a pokusu, přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve stadiích dokonaného činu a přípravy, přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud nejprve uznal obviněného vinným rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 1 T 246/2014, všemi 13 skutky popsanými v obžalobě, které kvalifikoval v souladu s obžalobou. Odvolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nalézací soud poté rozhodl rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 1 T 246/2014, tak, že původních 13 skutků zestručnil do 5 skutků a uznal obviněného vinným výše citovanými trestnými činy, načež soud druhého stupně rozhodl o odvoláních obviněného a státní zástupkyně shora uvedeným způsobem.

8. V odůvodnění dovolání poté vyjádřil svůj nesouhlas s právním závěrem soudů nižších stupňů, že u žádného z posuzovaných skutků nebylo prokázáno násilí, jakož i s jejich argumentací ve vztahu k jednání, jehož se obviněný dopouštěl vůči poškozené BBBBB *) s tím, že uvedená pochybení měla vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného.

9. Závěr soudů nižších stupňů o absenci násilí označil za rozporný s jejich skutkovými zjištěními. Namítl, že ze strany soudů jde o nepřiměřené zlehčování jednání obviněného směřujícího k překonání odporu poškozených, projevem čehož byl významný zásah do popisu jednotlivých skutků oproti podané obžalobě a původnímu rozsudku nalézacího soudu. Poukázal na to, že pravdivost výpovědí poškozených nebyla žádným ze soudů zpochybněna, část poškozených v několika případech popsala, že ačkoli skutečně v mnohém obviněnému neodporovaly, dílem se mu pokusily ubránit a klást odpor, pro jeho tělesnou převahu však bezvýsledně. Se zřetelem k tomu konstatoval, že v těchto případech muselo být obviněnému zřejmé, že jedná proti vůli poškozených a že za použití síly překonává jejich vážně míněný odpor, což je nejvýznamněji patrné u jednání vůči poškozené P. P. a u skutku popsaného v původním rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 2. 2015 pod bodem 6., v menší intenzitě též pod bodem 9. a dále u poškozené AAAAA *) u skutku popsaného v původním rozsudku pod bodem 2. auK. E. u skutku pod bodem 4. Podle nejvyššího státního zástupce došlo v těchto případech k vynucení si pohlavního styku ze strany obviněného poté, co poškozené daly najevo svůj nesouhlas, kladly slovní či fyzický odpor, obviněný však jejich obranu překonal, přičemž výrazněji se pro jeho větší sílu, z důvodu respektu z něj a obav z možných negativních reakcí bránit nedokázaly, v návaznosti na což odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1191/2013. Dodal, že v nyní posuzované věci byla významnou okolností soudy dovozená závislost poškozených žen na obviněném, jeho důvěryhodnost a vliv vyplývající z jeho postavení kaplana římskokatolické církve, v důsledku čehož nemusel vynaložit k překonání jejich odporu intenzivní násilné jednání. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem shrnul, že v těchto několika případech byl naplněn znak užití násilí a jednání obviněného bylo namístě kvalifikovat nikoli jen jako trestný čin sexuálního nátlaku, nýbrž jako trestný čin znásilnění.

10. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že obviněný užil násilí i vůči tehdy patnáctileté XXXXX *), a to v případě popsaném pod bodem 1. původního rozsudku nalézacího soudu. V této souvislosti připomněl vyjádření této poškozené, že když se jí obviněný snažil strčit prst do konečníku, bránila se tomu, avšak posléze svou obranu vzdala a na jeho odpor rezignovala, načež konstatoval, že těmto skutkovým zjištěním odpovídá právní kvalifikace jednání obviněného i jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

11. Stran jednání obviněného vůči poškozené BBBBB *) namítl, že bylo posouzeno pouze jako jeden trestný čin, ačkoli mezi jednotlivými případy pohlavního zneužití byla přetržka několika měsíců, takže nebyla splněna blízká časová souvislost jakožto podmínka pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Vyjádřil proto své přesvědčení, že toto jednání obviněného mělo být posouzeno nejméně jako dvojnásobný trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Soudům nižších stupňů dále vytknul, že jednání obviněného vůči poškozené BBBBB *) neposoudily i jako přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku a přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že jimi aplikovaná faktická konzumpce v dané věci nepřichází do úvahy. V této souvislosti uvedl, že vedle poměrné vysoké trestní sazby spojené s trestným činem podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku je namístě přihlédnout i k tomu, že nešlo o ojedinělé, jednorázové jednání obviněného, který fotografie pořizoval, příp. požadoval jejich zasílání po dobu několika měsíců, k čemuž dodal, že zhotovené fotografie měly podobu pornografického díla a obviněnému sloužily k uspokojování jeho sexuálního pudu. Dále připomněl, že u přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku soudy dovodily, že závislost poškozené na obviněném vyplynula z dlouhodobě projevované dobročinnosti k ní a rodině a nikoli z krátkodobých výhod v podobě zakupovaného oblečení. K tomu nicméně poukázal na skutečnost, že v předchozích případech při běžných kontaktech či aktech pomoci rodině k žádnému závadovému jednání v podobě pohlavních styků a osahávání poškozené nedošlo, nýbrž k němu docházelo až v bezprostřední návaznosti na schůzky spojené s nákupy oblečení. Vzhledem k tomu, že obviněný se uvedeného jednání dopouštěl vůči dítěti mladšímu 15 let a po delší dobu, uzavřel, že mělo být posouzeno jako přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž ani zde (z podobných důvodů jako u přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie) nepřichází v úvahu faktická konzumpce.

12. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce shrnul, že pokud nalézací soud učinil závěry odlišné od výše popsaného, jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jestliže v návaznosti na to odvolací soud rozhodl prakticky stejným způsobem, zatížil své rozhodnutí vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu poznamenal, že soudní praxe shledává naplnění uplatněného dovolacího důvodu i v případě, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu, načež namítl, že takového pochybení se dopustily i soudy v této trestní věci, neboť dovoláním napadené rozhodnutí je zatíženo rovněž vadou v podobě extrémního nesouladu relevantních zjištění a právních závěrů ve smyslu rozšířeného výkladu citovaného dovolacího důvodu.

13. S ohledem na shora uvedené nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 13 To 282/2016, předcházející rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 1 T 246/2014, jakož i všechna případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

14. Obviněný v mimořádném opravném prostředku podaném prostřednictvím obhájce namítl, že jeho odsouzení spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení s tím, že konkrétní důvody uvádí v připojeném podání, které podepsal sám. Dále vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, avšak s ohledem na důvody dovolání stanovené v § 265b tr. ř. tento nesouhlas blíže neodůvodnil a namítl pouze nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Své výhrady rozvedené v podání, které podepsal sám, shrnul v dovolání sepsaném obhájcem tak, že u skutků pod body 2. až 4. není naplněn znak skutkové podstaty „zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu“ ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku.

15. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby byl napadený rozsudek podle § 265k tr. ř. zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. K dovolání připojil přílohu, která není vyhotovena jeho obhájcem, nýbrž samostatně obviněným a je opatřena pouze jeho podpisem. V dalším podání obviněný prostřednictvím obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu trestu, jelikož za situace, kdy nelze vyloučit, že jeho dovolání bude vyhověno, jsou podle něj dány důvody pro přerušení výkonu trestu.

16. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po seznámení se s obsahem dovolání uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze část dovolacích námitek, které však považuje za neopodstatněné. Pokud bylo dovolání obviněného podáno včas, navrhl, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S ohledem na dovolání podané nejvyšším státním zástupcem sdělil, že se k dovolání obviněného nebude podrobněji vyjadřovat.

17. Obviněný ve své replice označil dovolání nejvyššího státního zástupce za nedůvodné s tím, že v něm nejvyšší státní zástupce v podstatě jen opakuje argumenty, které státní zastupitelství uváděla již v předchozích fázích řízení. Poukázal na to, že těmito argumenty se zabýval jak odvolací soud, tak Vrchní soud v Praze, kterému byla věc předložena usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 8. 2015, č. j. 1 T 246/2014–1616, k posouzení, zda k projednání věci není dána věcná příslušnost Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu prvního stupně. Připomněl, že Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 2 Ntd 11/2015, uvedl, že žádný z provedených důkazů, ani výpověď poškozené P. P., neprokazují, že by se obviněný vůči ní dopouštěl násilného jednání nebo že by se tato poškozená měla nacházet ve stavu úplné a naprosté bezbrannosti, k čemuž dodal, že žádné násilí není prokázáno ani ve vztahu k dalším poškozeným. Dále odkázal na své vlastní dovolání. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zamítnuto.

III.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

19. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 13 To 282/2016, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný a nejvyšší státní zástupce jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jejich dovolání splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., byla podána ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Obviněný podal dovolání prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

20. V dané souvislosti je ovšem nutno dodat, že Nejvyšší soud nepřihlížel k podání obviněného označenému jako „Dovolání k Nejvyššímu soudu odsouzeným E. T.“, jež tvoří přílohu dovolání sepsaného jeho obhájcem. Nesplnilo totiž zákonnou náležitost vymezenou v § 265b odst. 2 větě první tr. ř., že obviněný může podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Tento požadavek spočívající v tom, že obsah dovolání musí být vypracován obhájcem, se nevztahuje jen na samotné dovolání, ale i na jeho případné doplňky. Vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, určeného k nápravě taxativně vymezených nejzávažnějších vad již pravomocného rozhodnutí, který klade zvýšené nároky nejen na jeho přesné obsahové náležitosti, ale i na odbornou (právní) erudici jeho zpracovatele (advokáta). Proto trestní řád případným podáním, které obviněný zpracoval sám, právní účinky dovolání zásadně nepřiznává (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. Beck pod č. T 993/2007/I). Uvedenou formální podmínku dovolacího přezkumu pak nelze „zhojit“ jen tím, že obhájce z vlastní datové schránky zašle soudu text zpracovaný obviněným.

21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (oběma dovolateli uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet zásadně ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

25. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

26. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním nejvyššího státního zástupce. Stran podstatné části jeho dovolacích námitek nicméně nutno konstatovat, že směřují do oblasti skutkové a procesní, jelikož soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (výpovědí poškozených uvedených v bodech 1. až 4. výroku rozsudku odvolacího soudu) a vadná skutková zjištění (stran násilí užitého ze strany obviněného vůči těmto poškozeným). Především z uvedených skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků pod body 1. až 4. daného rozsudku.

27. Nejvyšší státní zástupce totiž v daném směru činí výhrady primárně skutkového charakteru spočívající v tom, že jednání obviněného mělo být v některých případech (podrobně viz výše rekapitulaci jeho dovolání) kvalifikováno nikoli jako trestný čin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž jako trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Tyto námitky však neopírá o skutková zjištění soudů nižších stupňů vyjádřená především v popisu skutku rozsudku soudu druhého stupně, nýbrž o skutkový stav předložený státní zástupkyní v podané obžalobě. V této části dovolání tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak v podstatné části shledává v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

28. K tomu je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud sice může výjimečně přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí nejvyššímu státnímu zástupci, nýbrž pouze obviněnému (srov. kupř. čl. 6 Úmluvy).

29. Pokud by bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší státní zástupce však namítá rovněž pochybení spočívající jednak v nesprávné právní kvalifikaci skutku pod bodem 5. výroku rozsudku odvolacího soudu jako pokračování v trestném činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku z důvodu absence blízké časové souvislosti ve smyslu § 116 tr. zákoníku a jednak v neposouzení uvedeného skutku současně jako trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku a trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku. Tyto výhrady lze z formálně právního hlediska podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Stran námitky vůči právnímu posouzení jednání obviněného vymezeného pod bodem 5. výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud prvně připomíná, že pokračováním v trestném činu se podle § 116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

31. Blízká časová souvislost ve smyslu § 116 tr. zákoníku bude zpravidla přerušena tam, kde pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti. Uvedený výklad však nelze aplikovat dogmaticky bez zřetele k okolnostem posuzované věci, přičemž v každé konkrétní věci je třeba zkoumat zejména to, v čem trestná činnost spočívala a jaké byly další skutkové okolnosti jejího spáchání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1134/2010). Např. u majetkové trestné činnosti lze ohledně naplnění znaku blízké časové souvislosti (za splnění dalších podmínek uvedených v § 116 tr. zákoníku) obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování v trestném činu, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95, publikovaný pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr.). Tak kupř. u pokračování v trestném činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není rozhodující jen samotný okamžik dokonání činu (tj. vlastní zkrácení daně z příjmů za příslušné zdaňovací období), ale je třeba vzít v úvahu i počátek a průběh celého přípravného jednání pachatele k tomu směřujícího (např. časový odstup mezi vyhotovením jednotlivých fingovaných faktur sloužících ke snížení základu daně, jejich zanesení do účetní evidence apod.) [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004, publikované pod č. 29/2005 Sb. rozh. tr.].

32. Jednání obviněného vůči poškozené BBBBB *) probíhalo od února 2013 do února 2014, kdy byl s touto poškozenou zadržen policií. Jejich jednotlivá setkání v P., kde docházelo k páchání předmětné trestné činnosti, se uskutečňovala od února do března 2013, na konci července nebo srpna 2013, v listopadu 2013 a 3. 2. 2014, přičemž od 31. 7. 2013 obviněný zasílal poškozené rovněž SMS s výše uvedeným obsahem. Období mezi těmito schůzkami tedy činila 4-5 měsíců (mezi březnem a červencem nebo srpnem 2013), 3-4 měsíce (mezi červencem nebo srpnem a listopadem 2013) a 3 měsíce (mezi listopadem 2013 a únorem 2014). Tyto časové údaje v řádech měsíců by samy o sobě mohly odůvodňovat přetržení blízké časové souvislosti coby formálního znaku pokračování v trestném činu, nicméně nutno je posoudit i se zřetelem k dalším okolnostem souzeného skutku. Obviněný byl jednoznačně po celou dobu (únor 2012 – únor 2013) veden jednotným záměrem vylákat poškozenou na „výlet“ do P. pod příslibem nákupu oblečení, aby si vytvořil vhodné podmínky pro její následné pohlavní zneužívání. Tento svůj záměr ovšem s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu (především, že tehdy cca třináctiletou poškozenou musel vylákat do místa vzdáleného od jejího bydliště mimo dozor její rodiny), nemohl realizovat každý den či každý týden, jako tomu bývá např. u pokračování v majetkové trestné činnosti. Naproti tomu tak musel činit s větším časovým odstupem, přičemž je zapotřebí přihlédnout i k jeho přípravnému jednání, kdy mezi jednotlivými schůzkami v P. probíhala mezi jím a poškozenou SMS komunikace, prostřednictvím níž si vytvářel podmínky pro následné páchání trestné činnosti. I toto přípravné jednání v „mezidobích“ setkání s poškozenou v P. je tudíž zapotřebí považovat za součást jeho protiprávního jednání. Právě vzhledem k těmto skutečnostem nutno právní kvalifikaci skutku pod bodem 5. výroku rozsudku odvolacího soudu jakožto pokračování v zvlášť závažném zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku označit za správnou a související námitku nejvyššího státního zástupce za zcela neopodstatněnou.

33. K jeho výhradě ohledně neposouzení skutku pod bodem 5. výroku rozsudku soudu druhého stupně i jako trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud nejprve připomíná některé teoretické souvislosti.

34. Trestného činu podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který přiměje, zjedná, najme, zláká, svede nebo zneužije dítě k výrobě pornografického díla nebo kořistí z účasti dítěte na takovém pornografickém díle. Za pornografické dílo zobrazující dítě lze pokládat např. snímky obnažených dětí v polohách vyzývavě předvádějících pohlavní orgány za účelem sexuálního uspokojení, dále pak snímky dětí zachycující polohy skutečného či předstíraného sexuálního styku s nimi, popř. i jiné obdobně sexuálně dráždivé snímky dětí. Nejde-li o takové snímky, pak závěr o pornografickém charakteru díla nelze bez dalšího dovozovat jen z toho, že jsou za účelem uspokojení osob trpících sexuální deviací (tj. v tomto případě osob, pro které jsou sexuálně atraktivní nedospělé osoby) zpřístupňovány takovými prostředky, které tyto osoby vyhledávají (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1077/2004, publikované pod č. 35/2005 Sb. rozh. tr.).

35. V popisu skutku pod bodem 5. výroku rozsudku odvolacího soudu se uvádí, že obviněný zasílal poškozené SMS, ve kterých ji nabádal, aby se nafotila nahá a pořízené fotografie nahé postavy či svého přirození mu zasílala. K tomu nutno předně konstatovat, že takové jednání by mohlo být posouzeno toliko jako pokus trestného činu podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož v příslušné části tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu druhého stupně se neuvádí, že by k výrobě takových fotografií v důsledku nabádání obviněného již došlo. Nicméně ani taková právní kvalifikace není v daném případě namístě, jelikož „fotografie nahého těla či přirození poškozené“ nemožno považovat za pornografické dílo ve smyslu výše uvedených obecných východisek. Nejedná se totiž o takový popis fotografií, který by umožňoval jejich posouzení jako sexuálně dráždivých snímků poškozené, resp. snímků obnažené poškozené v polohách vyzývavě předvádějících její pohlavní orgány nebo snímků zachycujících polohy skutečného či předstíraného sexuálního styku s poškozenou. Zobrazení „pouze“ nahého těla ani nahého přirození nelze bez dalšího považovat za pornografické dílo ve smyslu § 193 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani za předpokladu, že by „postačovaly“ k vlastnímu sexuálnímu uspokojení obviněného. Ani této dovolací námitce nejvyššího státního zástupce tak nelze přiznat žádné opodstatnění.

36. Stran poslední výhrady nejvyššího státního zástupce, že skutek pod bodem 5. výroku rozsudku soudu druhého stupně měl být posouzen i jako trestný čin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí následující.

37. Trestného činu podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo nabídne, slíbí nebo poskytne dítěti nebo jinému za pohlavní styk s dítětem, pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnažování nebo jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení úplatu, výhodu nebo prospěch, přičemž takový čin spáchá na dítěti mladším patnácti let a v jeho páchání pokračuje po delší dobu.

38. Soud druhého stupně v daných souvislostech uvedl, že skutek pod bodem 5. výroku jeho rozsudku není potřebné posuzovat i jako trestný čin podle § 202 tr. zákoníku, neboť závislost poškozené BBBBB *) na obviněném vyplynula z jeho dlouhodobě projevované dobročinnosti vůči poškozené a celé její rodině, nešlo o reakci na momentální krátkodobou výhodu v podobě oblečení zakoupeného při návštěvě v P. (viz str. 17 jeho rozsudku). S takovou argumentací nicméně nelze souhlasit, jelikož naplnění výše popsané skutkové podstaty trestného činu svádění k pohlavnímu styku nevyžaduje „závislost“ poškozeného na pachateli, jak v odůvodnění rozsudku naznačuje soud druhého stupně. Naproti tomu nutno vzít v potaz ty okolnosti souzeného jednání, podle nichž obviněný cca třináctiletou poškozenou BBBBB *) opakovaně po dobu několika měsíců zval na výlety do P. pod příslibem, že jí bude nakupovat oblečení, které si poškozená následně musela v bytě na ulici S. před obviněným postupně oblékat, přičemž si ji fotil, poté ji při koupání myl po celém těle a při sledování televize ji osahával na prsou. Závěr odvolacího soudu, že poškozená byla v určitém vztahu závislosti na obviněném, tak nemění nic na skutečnosti, že obviněný ji právě i za účelem toho, aby se před ním obnažovala či aby ji mohl mimo dosahu blízkých osob pohlavně zneužívat, poskytoval úplatu v podobě nakoupeného ošacení. Lze si představit situaci, kdy by obviněný poškozenou zval do P. bez toho, aby jí nakupoval oblečení, a tato by jeho následné pohlavní zneužívání strpěla toliko z důvodu její závislosti na jeho osobě, přičemž právní posouzení takových skutkových okolností by dostatečně postihla skutková podstata trestného činu podle § 187 tr. zákoníku. Nicméně v nyní posuzované věci, kdy obviněný cca třináctileté poškozené BBBBB *) opakovaně po delší dobu poskytoval za výše popsaným účelem i úplatu v podobě oblečení, je namístě závěr, že takové jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Související dovolací námitku nejvyššího státního zástupce tak lze označit za důvodnou.

39. Opodstatněná je také výtka nejvyššího státního zástupce vůči tvrzení soudu druhého stupně, že skutek pod bodem 5. výroku jeho rozsudku nelze posoudit i jako trestný čin podle § 202 tr. zákoníku z důvodu tzv. faktické konzumpce. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tzv. faktická konzumpce, která vylučuje jednočinný souběh trestných činů, je dána tehdy, když jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Předpoklady tohoto důvodu vyloučení jednočinného souběhu trestných činů jsou vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají z poměru skutkových podstat trestných činů nebo jejich trestních sankcí (usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 6. 1986, sp. zn. 11 To 49/86, publikované pod č. 10/1987 Sb. rozh. tr.). Za situace, kdy obviněný za účelem realizace každého dílčího útoku spočívajícího v pohlavním zneužití poškozené tuto nalákal na výlet do P. pod příslibem, že ji nakoupí oblečení (když navíc věděl, že rodina poškozené není v dobré finanční situaci), nelze toto jeho opakované a promyšlené jednání posoudit jako relativně málo významný prostředek k páchání trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nadto lze poznamenat, že souběh trestného činu podle § 187 tr. zákoníku s trestným činem podle § 202 tr. zákoníku není vyloučen ani z důvodu poměru speciality nebo subsidiarity mezi těmito trestnými činy (srov. též Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, str. 1960).

40. Nejvyšší soud na tomto místě shrnuje, že vzhledem k důvodnosti části dovolacích námitek nejvyššího státního zástupce [že skutek pod bodem 5. výroku rozsudku odvolacího soudu měl být posouzen i jako trestný čin podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku], je zapotřebí zvážit, zda jeho dovolání poskytuje dostatečný podklad pro kasační zásah Nejvyššího soudu nebo zda přichází v úvahu jiný způsob rozhodnutí o dovolání.

41. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je možné dovolání odmítnout, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nutno tedy uvážit, zda právní kvalifikace skutku pod bodem 5. i jako trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku je způsobilá zásadně ovlivnit postavení obviněného nebo zda je výše řešená otázka ve vztahu k této právní kvalifikaci po právní stránce zásadního významu.

42. Jak již výše uvedeno, obviněný byl rozsudkem soudu druhého stupně odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému (nepodmíněnému) trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Trestní sazba vymezená v § 202 odst. 2 tr. zákoníku činí 6 měsíců až 5 let trestu odnětí svobody, zatímco trestní sazba podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku činí 2 léta až 10 let trestu odnětí svobody. Za této situace by byl obviněnému [za předpokladu posouzení skutku pod bodem 5. též jako trestného činu podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku] stejně ukládán trest odnětí svobody podle trestní sazby stanovené v § 187 odst. 2 tr. zákoníku. Konkrétní výměra tohoto trestu by se při uvážení všech rozhodných okolností v mezích § 39 a násl. tr. zákoníku nemohla vzhledem k zákonné trestní sazbě uvedené v § 202 tr. zákoníku při nezměněném skutkovém základu věci nikterak významně lišit od výměry trestu již uloženého. Projednání dovolání nejvyššího státního zástupce by tedy nebylo způsobilé postavení obviněného nijak zásadně ovlivnit. Ani právní názor Nejvyššího soudu ve vztahu k vhodnosti posouzení skutku pod bodem 5. i jako trestného činu podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku není po právní stránce zásadního významu (o čemž napovídá již skutečnost, že takovou právní kvalifikaci ani nebylo zapotřebí blíže odůvodňovat souvisejícími doktrinálními či judikaturními východisky, nýbrž postačilo vycházet ze zákonné dikce příslušného trestného činu).

43. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce nepřistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí, nýbrž jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.

44. Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním obviněného, který zpochybnil právní kvalifikaci skutků pod body 2. až 4. rozsudku odvolacího soudu z důvodu absence znaku „zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu“ ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto výhradu sice lze z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za uplatněnou formálně právně relevantně, nicméně z materiálního hlediska jí nelze přiznat žádné opodstatnění.

45. K tomu Nejvyšší soud v první řadě předesílá, že obsahově shodné námitky uplatnil obviněný již v rámci své obhajoby před soudem druhého stupně, který se s těmito náležitě vypořádal. Pro případ takového okruhu námitek je navíc nezbytné poukázat přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. 408), ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

46. Nejvyšší soud pouze nad rámec související a věcně správné argumentace odvolacího soudu na str. 15-16 jeho rozsudku, na níž možno v plném rozsahu odkázat, uvádí následující. V případě skutků vymezených pod body 2. až 4. výroku rozsudku soudu druhého stupně byla jednáním obviněného naplněna jak alternativa „zneužívaje závislosti“, tak alternativa „zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu“ ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku, byť k naplnění této skutkové podstaty by postačovalo i naplnění jedné u uvedených alternativ.

47. V obecné rovině lze připomenout, že závislost je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele (poměr dlužníka a věřitele, učitele a žáka, faktický poměr závislosti daný např. tím, že pachatel poškozeného vychovává). Pojem zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu je širší pojem, než že pachatel zneužil závislosti osoby (např. svěřené jeho dozoru), protože postavení, z něhož vyplývá důvěryhodnost a vliv, představuje jakékoli postavení, které u poškozeného vzbuzuje důvěru, anebo působí svou autoritou na poškozeného. Takové postavení zahrnuje vedle vztahů vytvořených na základě svěření dozoru i jiné vazby mezi pachatelem a obětí, které nejsou spjaty přímo s povinností dozoru nad takovou osobou, ale obviněný již tím, v jakém je vůči oběti postavení, vyvolává v ní důvěru nebo má vůči ní autoritu, popř. ji (svými úspěchy, schopnostmi apod.) ovlivňuje. Za postavení, z něhož vyplývá důvěryhodnost nebo vliv, lze konkrétně považovat např. postavení nadřízeného v zaměstnání, vedoucího umělecké skupiny nebo jiných podobných uskupení, kde je pachatel ve vztahu k ostatním členům uznávanou autoritou, dále vysokého státního úředníka atd. (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, str. 1855).

48. Jednání obviněného vůči poškozené AAAAA *) a P. P. popsané ve skutcích pod bodem 2. a 4. výroku rozsudku odvolacího soudu přitom spočívalo jak v zneužití jeho postavení římskokatolické autority (administrátora farnosti nebo kaplana), kterým působil na tyto silně věřící poškozené, tak v zneužití jejich závislosti, jelikož byly v určitém (náboženském) směru odkázány na obviněného, v důsledku čehož se podrobily i jeho sexuálnímu nátlaku. Poškozená AAAAA *) v dané době zvažovala odchod do kláštera a poškozená P. P. byla kostelnicí, o níž obviněný věděl, že jí záleží na církevním životě a společenství, jakož i to, že porušila slib Zasvěcených panen královéhradecké diecéze. Poměr mezi obviněným v pozici administrátora farnosti (skutek pod bodem 2.) či kaplana (skutek pod bodem 4.) a s církví úzce spjatými poškozenými – kostelnicí a osobou zvažující odchod do kláštera – tudíž lze považovat za poměr závislosti ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku. Od těchto jednání obviněného nutno odlišit skutek vymezený pod bodem 3. výroku rozsudku soudu druhého stupně vůči poškozené K. E., jelikož vůči ní nevystupoval v postavení náboženské autority. Nicméně obviněný byl i vůči této poškozené v určitém autoritativním postavení, z něhož zásadně ovlivňoval její život, když pro ni relativně dlouhodobě organizoval a zajišťoval finanční a sociální pomoc, což v její obtížné sociální situaci po smrti manžela nepochybně vytvořilo i faktický vztah závislosti na obviněném, který těchto skutečností následně zneužil k sexuálnímu nátlaku vůči poškozené.

49. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nutno konstatovat, že námitky obviněného, s nimiž se správně vypořádal již soud druhého stupně, jsou zjevně neopodstatněné. Z těchto důvodů Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

50. Pokud obviněný v dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvod pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k uvedenému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

51. O podaných dovoláních rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 9. 2017

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru