Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 443/2005Usnesení NS ze dne 21.04.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.443.2005.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 443/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. dubna 2005 o dovolání obviněného A. L ., t. č. ve V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 7 To 391/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 140/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 6 T 140/2003, byl obviněný vystupující pod jménem A. L. uznán vinným trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a trestným činem šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle skutkového zjištění se uvedených trestných činů dopustil tím, že „1) v přesně nezjištěné době na počátku měsíce března 2003 do 4. dubna 2003 v Ch., bitím a hrozbou bitím donutil M. B., aby na ulici v prostoru od náměstí B. N. až po penzion P. v H. ul. nabízela a provozovala pohlavní styk a jiné sexuální služby za úplatu, a z takto získaných finančních prostředků od jmenované denně přebíral nejméně 80 Euro, které použil pro vlastní potřebu, 2) po přesně nezjištěnou dobu, nejméně od počátku měsíce března 2003 do 4. dubna 2003 v Ch. a na dalších místech, nezjištěným způsobem bez povolení pro jiné obstarával heroin a pervitin, tedy látky, které jsou jako omamné a psychotropní látky zařazeny v příloze č. 3 a 5 zákona č. 167/1998 Sb. a následně je nabídl a předával dalším osobám, a to nejméně ve dvaceti případech M. B., a dále nejméně ve dvou případech P. Č. a v období od počátku měsíce března do 23. března 2003 i L. T., když P. Č. takto v jednom případě obstaral heroin minimálně v hodnotě 3.000 Kč“.

K odvolání Okresního státního zástupce v Chebu byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 7 To 391/2004, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 8. 2004, č. j. 6 T 140/2003 – 410, ve výroku o trestu a nově bylo rozhodnuto podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněný vystupující jako A. L. byl odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro výkon trestu podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Uvedené dovolací důvody uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tř. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje v tom, že bylo postupováno v rozporu s ustanovením § 209 tr. ř., kdy při výslechu svědkyně byl vykázán z jednací síně a soud své úvahy o vykázání obviněného z jednací síně nevtělil do usnesení, kterým měl správně rozhodnout. V případě, že by soud rozhodl v souladu s § 119 odst. 1 a § 134 odst. 1 tr. ř. a své rozhodnutí – usnesení náležitě odůvodnil, musel by také obviněného poučit o možnosti podat stížnost (obviněný prostřednictvím obhájce nesprávně uvádí odvolání). V dalších částech dovolání, které bylo podáno s odkazem na tento dovolací důvod /§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř./ obviněný poukazuje na to, že právě jeho nepřítomnost v jednací síni výrazně usnadnila svědkyni lhát, pokud byla rozhodnuta lhát. Rychlost s jakou jej předsedkyně senátu seznámila s výpovědí svědkyně byla podle jeho mínění mnohem vyšší a v žádném případě neodrážela skutečnost, že svědkyně nemusela vypovídat souvisle s jistou nejistotou apod., což by mohlo signalizovat slabá místa v její výpovědi a obviněný, který by byl přítomen této výpovědi, mohl by na tyto skutečnosti reagovat. Dále argumentuje tím, že nelze souhlasit s názorem, že umožněním odsouzenému seznámit se s výpovědí svědkyně je zachováno plnohodnotné právo odsouzeného na řádnou obhajobu. Další část námitek se zabývá problematikou utajení totožnosti svědka, když tvrdí, že svědkyni nehrozilo žádné nebezpečí, které by odůvodňovalo postup zvolený předsedkyní senátu a toto opatření nemohlo míst svůj podklad v pouhém tvrzení svědkyně, že ji byly zaslány výhružné SMS. V případě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentuje obviněný tím, že krajský i okresní soud důkazy svědčící v jeho prospěch a důkazy svědčící v neprospěch obviněného nezhodnotily ve vzájemných souvislostech, a krajským soudem byly spíše hodnoceny argumenty obviněného menší závažnosti. V další části dovolání k uvedenému dovolacímu důvodu zmiňuje skutečnosti, které podle jeho mínění výpověď svědkyně B. znevěrohodňují. Soudy se dle něj rovněž nevypořádaly s jeho námitkami, které směřovaly k otázce možnosti odchodu poškozené, přičemž byl zejména Krajským soudem v Plzni hodnocen stav, který nastal až po určité době seznámení se svědkyně s odsouzeným a nezabýval se stavem, který existoval následující den a několik následujících dnů po seznámení.

Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž poukázal na to, že předsedkyně senátu postupovala v souladu s ustanovením § 209 odst. 1 tr. ř. – pokud jde o dovolací důvod uplatněný ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a pokud jde o námitky uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak uvádí, že tyto námitky směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění a tudíž nemají povahu právně relevantních námitek z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil k tomuto dovolacímu důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je možno uvést, že se jedná o námitky, které směřují nikoli proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci, který je popsán ve skutkovém zjištění (viz výklad výše), ale proti tomu, jakým způsobem soudy důkazy hodnotily a dospěly ke skutkovému zjištění, které vyjádřily ve skutkové větě. Tak, jak jsou námitky obviněného k tomuto dovolacímu důvodu koncipovány, je zřejmé, že se obviněný neztotožnil s postupem soudu při hodnocení důkazů a namítá nesprávnost postupu soudu při hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., což je vyjádřeno v argumentaci, že „Krajský soud v Plzni a Okresní soud v Chebu výše uvedené důkazy svědčící ve prospěch odsouzeného a důkazy svědčící v neprospěch odsouzeného nezhodnotily ve vzájemných souvislostech, když se k důkazům svědčícím ve prospěch odsouzeného Krajský soud v Plzni ani nevyjádřil a hodnotil pouze argumenty odsouzeného menší závažnosti“. Obdobného rázu jsou také tvrzení obviněného, že „se soud nezabýval tím, proč svědkyně B. od odsouzeného uprchla, proč nepožádala o pomoc matku, proč uprchla až se svědkem W. apod.“ V další části podaného dovolání (poslední odstavec předposledního listu) jsou vyjádřeny vlastní závěry, ke kterým dospívá obviněný na základě provedených důkazů a ke kterým měl podle obsahu dovolání podaného obviněným dospět také soud. Zcela zřejmé je, že se obviněný neztotožnil s hodnocením důkazů a zjištěným skutkovým stavem. I z námitek (vyjádřených v předposledním odstavci posledního listu dovolání), kde uvádí, že „argumenty obviněného se Krajský soud v Plzni v plném rozsahu nezabýval a některé z těch, kterými se zabýval nesprávně interpretoval“, což dokresluje situaci, že ani všechny důkazy nebyly provedeny (tedy neúplnost zjištěného skutkového stavu), případně byly nesprávně hodnoceny. Vzhledem k tomu, že námitky, které měly naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny formálně a nejsou z pohledu uplatněného ani žádného jiného dovolacího důvodu právně relevantní, musel ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je potřebné uvést, že tento dovolací důvod je dán, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Obviněný namítá nesprávnou aplikaci ustanovení § 209 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 119 odst. 1 písm. d) a e) tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

Ve vztahu k námitkám obviněného je nezbytné konstatovat, že podle § 209 odst. 1 věta druhá tr. ř. „je-li důvodná obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Zde je potřebné obviněného upozornit na to, že se jedná o možnost výběru nejvhodnějšího opatření danou předsedovi senátu zákonem. Nelze tedy v daném případě směšovat opatření, která nebyla použita s tím, že vůči obviněnému bylo použito pouze jedno z možných opatření - vykázání z jednací síně s ohledem na obavu, že svědek (svědkyně) v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, neboť v souvislosti s podaným svědectvím ji hrozila újma na zdraví.

Namítá-li obviněný k uvedenému ustanovení § 209 tr. ř., že mělo být postupováno podle § 119 odst. 1 tr. ř. (vydáno usnesení a obviněný poučen o možnosti podat odvolání – správně stížnost) musí Nejvyšší soud uvést, že zákon v § 209 odst. 1 tr. ř. hovoří o opatření. Opatření ve vztahu k hlavnímu líčení je výslovně upraveno v § 203 odst. 3 tr. ř., které uvádí, že kdo se cítí opatřením předsedy senátu při řízení hlavního líčení zkrácen, může žádat, aby rozhodl senát. Takovou žádost i rozhodnutí o ní je třeba zaznamenat v protokole. Obviněný byl se svojí obhájkyní (osobou práva znalou) přítomen hlavnímu líčení dne 11. 2. 2004, kdy byla vyslýchána svědkyně B. a k opatření předsedkyně senátu podle § 209 odst. 1 tr. ř. neměli výhrad, neboť nepožádali, aby opatření předsedkyně senátu přezkoumal senát (viz str. 275 – 277 spisu). Ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu s ohledem na skutečnosti shora uvedené dovolací soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud jde o další námitky k uplatněnému dovolacímu důvodu, z těchto vyplývá, že obviněný soudu vytýká již shora zmíněný procesní postup a dále v závislosti na volbě tohoto opatření nemožnost reakce na výpověď svědkyně u hlavního líčení. V další části dovolání obviněný presentuje svoji verzi náhledu (hodnocení výpovědi poškozené) na výpověď poškozené, a na skutečnosti, které ji vedly k výpovědi, kterou podala u hlavního líčení. Pro uvedený závěr svědčí argumentace v dovolání obviněného, kdy uvádí „že se soud nezabýval tím, proč svědkyně od odsouzeného neuprchla, i když k tomu měla několikrát příležitost, a proč uprchla až se svědkem W., zda v tom nebyl postoj poškozené k dosavadnímu jejímu způsobu života apod.“.

Vzhledem k tomu, že část z uplatněných námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze považovat za právně relevantní, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu jako dovolání podané zjevně neopodstatněně, když odkazuje na výklad ustanovení § 209 a § 203 tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tento je dán v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod uvedený v písmenech a) až k). Z podání obviněného je patrno, že naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že Krajský soud v Plzni zamítl podle § 256 tr. ř. jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože jeho rozsudek trpěl vadami, které byly rozvedeny shora ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Obviněný tedy v rámci mimořádného opravného prostředku – dovolání uplatňuje druhou alternativu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. „v řízení mu předcházejícím byl dán důvod uvedený v písmenech a) až k)“. Uvedenými námitkami se Nejvyšší soud již shora zabýval. Je třeba rovněž upozornit na to, že obdobné námitky byly obviněným uplatněny již v rámci řádného opravného prostředku – odvolání a krajský soud se s nimi vypořádal ve svém rozsudku na str. 6 – 7, přičemž se závěry tam uvedenými se Nejvyšší soud ztotožňuje. Vzhledem k tomu, že námitky uplatněné v dovolání směřovaly pouze proti výroku o vině pod bodem 1) mohl se Nejvyšší soud zabývat pouze tímto výrokem.

S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah zdůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. dubna 2005

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru