Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 426/2017Usnesení NS ze dne 26.04.2017

HeslaHodnocení důkazů
Nedovolené ozbrojování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.426.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 279 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku

§ 279 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 426/2017-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. dubna 2017 o dovolání obviněného D. T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 11 To 373/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami, pod sp. zn. 2 T 70/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. T. odmítá.

Odůvodnění:

1) Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 2 T 70/2016, byl obviněný D. T. uznán vinným jednak zločinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Týmž rozsudkem byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku.

2) Obviněný D. T. byl za toto jednání odsouzen podle § 279 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Příbrami podal obviněný D. T. a státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, o kterém Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2016, č. j. 11To 373/2016-1890 podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že se napadený rozsudek v odsuzující části zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a dále přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku Krajského soudu v Praze. Obviněnému byl za toto jednání uložen podle § 279 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

4) Obviněný D. T. podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný je toho názoru, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky žalovaných trestných činů. Podotkl, že odvolací soud dospěl k závěru, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu nedovoleného ozbrojování, když ani státní zástupce tuto skutečnost neuváděl ve svém odvolání, které se týkalo pouze otázky výše trestu, nikoli viny. Dále uvedl, že zbraně, které u něho byly nalezeny, nevyráběl, neopatřoval ani nepřechovával, neměl vůbec ponětí, jaké zbraně se v jeho bytě nalézají. Uložený trest pak považuje za rozporný vzhledem ke zjištěným skutečnostem a provedeným důkazům. Skutková zjištění obou soudů jsou dle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

5) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a sdělil, že dovolací námitky obviněného nepovažuje za důvodné. Zároveň uvedl, že se jedná vesměs o opakování obhajoby obviněného, přičemž s výhradami odvolatele se již oba soudy náležitě vypořádaly. Taktéž uvedl, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky směřující proti rozsahu provedeného dokazování, či např. proti hodnocení provedených důkazů. Pokud pak dovolatel namítá, že žalovaný skutek nenaplňuje znaky trestných činů nedovoleného ozbrojování či podílnictví, pak toto uvedl pouze obecně, bez podrobnější argumentace. Dále podotkl, že obviněný skutečně zbraně nevyráběl, tyto však podle skutkových zjištění přechovával, což je jedna z forem jednání, kterou je možno naplnit znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování. K okolnosti, že byl obviněný odvolacím soudem shledán vinným navíc i přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, uvedl, že nejen v odst. 1 § 279 tr. zákoníku, ale také v § 279 odst. 3 je vymezená samostatná skutková podstata, kterou obviněný svým jednáním rovněž naplnil, přičemž právní kvalifikace učiněná odvolacím soudem je správná. Odvolací soud změnu právní kvalifikace mohl provést, a to s ohledem na ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. K námitce obviněného stran subjektivní stránky přečinu podílnictví dále uvedl, že závěr soudů, že se přečinu dopustil v úmyslu nepřímém, je správný. Pokud obviněný namítl, že byl trest uložen v rozporu se zjištěnými skutečnostmi, aniž by uvedl podrobnější argumentaci, státní zástupce poznamenal, že trest lze napadat primárně z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž podle něj byl úhrnný trest uložen v souladu se zákonem. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. konstatoval, že se argumentace obviněného s dovolacím důvodem míjí. Odvolání obviněného bylo odvolacím soudem projednáno, přičemž pro druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. neuplatnil obviněný žádnou konkrétní argumentaci. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

9) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je pak dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k).

10) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

11) V souvislosti s námitkami obviněného, kterými zpochybňuje skutková zjištění (tj. neúplnost řízení – nevyslechnutí svědka L., nesprávné hodnocení důkazů atd.), je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. 3-4 rozsudku soudu II. stupně). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

12) Vzhledem k tomu, že podstatou tohoto okruhu námitek jsou výhrady obviněného ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat (ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství), že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, stejně jako zmírnit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

13) Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněného trestnou činností uvedenou ve výrokové části napadeného rozsudku, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř.

14) V předmětné trestní věci bylo prokázáno (zjednodušeně řečeno), že obviněný v přesně nezjištěné době, avšak nejméně od přesně nezjištěného dne listopadu 2014 do 4. 11. 2015, bez povolení přechovával na adrese svého tehdejšího pobytu, v prostorách bytu střelné zbraně a jejich hlavní části a zakázané doplňky zbraně, zbraně hromadně účinné, hromadil ve značném množství střelivo a spáchal takový čin ve větším rozsahu a zároveň ukryl věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky jinou osobou, přičemž obviněný předmětné zbraně ukrýval i přesto, že si vzhledem ke způsobu nabytí těchto zbraní musel být vědom toho, že se jedná o zbraně pocházející z trestné činnosti, neboť tyto zbraně nabyl bez průkazu zbraně a dále také vzhledem k tomu, že u samopalu vzor 58 a brokovnice dvojky byla viditelně odstraněna výrobní čísla, a to přesto, že obviněný si byl vědom toho, že není držitelem zbrojního průkazu ani zbrojní licence v souladu se zákonem č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu ve znění pozdějších předpisů.

15) Přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Zločinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bez povolení a) vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává výbušninu v množství větším než malém, zbraň hromadně účinnou nebo součástky, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba, b) hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo ve značném množství střelivo, a spáchá-li takový čin ve větším rozsahu pak naplní znaky § 279 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Objektem trestného činu nedovoleného ozbrojování je zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení jejich života a zdraví, které vyplývá z nekontrolovaného držení, nošení nebo výroby střelných zbraní, jejich hlavních částí nebo dílů, střeliva a výbušnin. Přechováváním je jakýkoli způsob držení nebo nošení zbraně nebo jejích hlavních částí nebo dílů nebo ve větším množství střeliva nebo zakázaného doplňku zbraně. Pachatel musí mít střelnou zbraň ve své moci, ale nemusí ji mít přímo u sebe (může ji mít uloženu v bankovní schránce, uschovanou u známé osoby, zakopanou v zemi, uloženou v dutině stromu apod.).

16) V odstavci 3 je uvedena samostatná skutková podstata, která postihuje takové jednání, při němž pachatel bez povolení: a) vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává výbušninu v množství větším než malém, zbraň hromadně účinnou nebo součástky, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba, b) hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo ve značném množství střelivo. Zbraní hromadně účinnou je taková zbraň, která při obvyklém použití je způsobilá současně usmrtit více lidí nebo jim způsobit těžkou újmu na zdraví (kulomet, samopal, minomet, plamenomet, dělo, ruční granát apod.). K trestnímu postihu podle odstavce 3 písm. a) postačí opatření sobě nebo jinému anebo přechovávání jen jedné zbraně hromadně účinné. Hromaděním se rozumí postupné opatřování (v širším smyslu, včetně výroby) spolu s dalším přechováváním. Jedná se o činnost spočívající v postupném neoprávněném shromažďování (např. výroba, nakupování a jiné získávání) zbraní ve větším množství nebo střeliva ve značném množství, jakož i jejich další přechovávání. Trestní zákoník [§ 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku] k znaku značného množství, jenž kvantifikuje množství střeliva, které je hromaděno, vyráběno nebo opatřováno, vyjadřuje trestnost takového jednání tehdy, pokud se jedná o velký počet kusů střeliva. Požadavek, aby šlo u střeliva o značné množství, vyplývá z toho, že střelivo samo o sobě nevykazuje takovou obecnou nebezpečnost, a tedy společenskou škodlivost jako ve spojení se zbraní. Proto je v tomto ustanovení kladen důraz na to, aby toto střelivo bylo ve značném množství, aby již to, že dochází k jeho hromadění, výrobě nebo opatřování v tomto kvantu, vytvářelo hrozbu srovnatelnou s hromaděním, výrobou nebo opatřováním zbraní. Značné množství nelze stanovit žádným přesným počtem, neboť se zřetelem na to, že existují různé druhy střeliva s nestejnou účinností, bude třeba zkoumat, zda je v projednávaném případě tento znak naplněn. Proto bude nutné vždy vycházet z konkrétních okolností případu s důrazem na sledování účinku, který zkoumané množství střeliva může způsobit. Vodítkem pro určení značného množství střeliva může být zejména účinnost, která by měla v případě, že by bylo tohoto množství užito s konkrétní zbraní, znamenat pro bezpečnost společnosti a lidí srovnatelné ohrožení, jako by mohla způsobit jedna zbraň hromadně účinná (srov. rozh. č. 44/1977 Sb. rozh. tr.). Z hlediska srovnatelnosti stupně ohrožení je nutno také brát ohled na skutečnost, zda je či není střelivo neoprávněně hromaděno za současného neoprávněného držení zbraně umožňující jeho snadné použití (srov. rozh. č. 54/2008 Sb. rozh. tr.). Trestný čin podle § 279 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je spáchán ve větším rozsahu, je-li nebezpečí z něho hrozící zvlášť vysoké, zejména tehdy, opatří-li si pachatel nebo přechovává-li více zbraní hromadně účinných nebo značné množství výbušnin anebo hromadí-li, vyrábí nebo opatřuje-li sobě nebo jinému zbraně nebo střelivo ve značném množství, které v rozsahu a závažnosti odpovídá vyššímu nebezpečí vyplývajícímu z držení více zbraní hromadně účinných. Může jít také o různou kombinaci hromadění zbraní, výbušnin a střeliva (např. pachatel má sice jen jednu zbraň hromadně účinnou, ale současně hromadí větší množství dalších zbraní, větší množství výbušnin a střeliva – větší rozsah je zde dán nahromaděním zbraní, výbušnin a střeliva) – viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 2589 s.

17) Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný podle skutkových zjištění zbraně, střelivo, zakázaný doplněk zbraně – tedy věci popsané ve výroku rozsudku přesně nezjištěným způsobem nejpozději v měsíci listopadu 2014 získal a posléze až do jejich zajištění je bez povolení přechovával, čímž naplnil skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V daném případě pak není rozhodné, od koho obviněný předmětné věci získal, přičemž tvrzení obviněného, že je převzal od J. L. nemění nic na tom, že obviněný zbraně, střelivo, zakázaný doplněk zbraně posléze neoprávněně přechovával, a to po dobu přibližně jednoho roku [nelze přehlédnout, že obviněný byl již předchozím odsouzením pro trestný čin podle § 185 tr. zák. v minulosti informován o tom, jaké jednání naplňuje znaky zmíněného trestného činu].

18) K výhradě obviněného, že odvolací soud nemohl rozšířit jeho odsouzení o další skutkovou podstatu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obviněný svým jednáním naplnil v jednočinném souběhu znaky skutkové podstaty jednak přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a jednak zločinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný bez povolení přechovával střelnou zbraň (dva kusy), zakázaný doplněk zbraně (dva kusy tlumiče hluku výstřelu) a vedle toho bez oprávnění přechovával zbraň hromadně účinnou (dva kusy samopalů) a hromadil ve značném množství střelivo (1605 kusů).

19) Obviněný dále svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť ukryl věc (útočná puška – samopal vz. 58, puška - brokovnice dvojka), která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky jinou osobou. Uvedeného přečinu se dopustil v úmyslu nepřímém, když v případě útočné pušky lze jeho úmysl dovodit z toho, že získal běžně neobchodovatelnou věc a o nelegálním původu věci musel mít povědomí. V případě brokovnice dvojky i útočné pušky lze na úmysl obviněného usuzovat rovněž ze skutečnosti, že u těchto zbraní byla vybroušena výrobní čísla.

20) Byť bylo státním zástupcem odvolání podáno výhradně do výroku o trestu, mohl odvolací soud přezkoumat a napravit i výrok o vině obviněného, a to i v jeho neprospěch. Ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. uvádí, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle odst. 2 § 254 tr. ř. mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Stran odvolání podaného státním zástupcem je třeba uvést, že odvolací soud může na podkladě odvolání státního zástupce, které je podáno pouze v neprospěch obviněného, zrušit nebo změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně nejen v neprospěch obviněného, ale i v neprospěch a ve prospěch obviněného, a také výlučně v jeho prospěch. Rozhodnout ve prospěch obviněného pak může pouze za splnění podmínek uvedených v § 254 odst. 1, 2, 3 tr. ř., § 258 tr. ř. a § 259 tr. ř. Výrok o trestu sice obecně vždy navazuje na výrok o vině, avšak k přezkumné činnosti odvolacího soudu podle § 254 odst. 2 tr. ř. není toto dostačující, neboť odvolací soud může a je povinen se zabývat dalším výrokem, který není odvoláním napaden pouze v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním. Odvolací řízení se totiž i nadále řídí principem vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Tento princip je však modifikován (rozšířen) tak, že odvolací soud má povinnost v konkrétním případě jít nad rámec výroků nebo vad vymezených v odvolání, aby odvolatel nebyl poškozen neznalostí práva a aby jinak důvodně a správně vymezené vady rozsudku neznamenaly pro formální překážky nemožnost jejich odstranění. Jinými slovy, je třeba respektovat obsahovou (věcnou) souvislost jednotlivých částí napadeného rozsudku, protože výroky odvoláním napadené a nenapadené mohou mít takovou vzájemnou návaznost, že vada jednoho z nich ovlivňuje správnost i výroky jiného (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3031-3033). V projednávané věci odvolatel - státní zástupce podal odvolání toliko do výroku o uloženém trestu, neboť shledal jeho nepřiměřenost. Odvolací soud předmětné námitce vyhověl, přičemž nově uložený trest ukládal s ohledem na skutečnost, že současně shledal nesprávnou právní kvalifikaci skutku, tedy vadu výroku o vině, která nebyla odvoláním vytýkána, resp. odvolání do výroku o vině nebylo vůbec dáno. Výrok o vině, resp. jeho nesprávnost spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 279 odst. 1, odst. 3 písm. a) odst. 4 písm. b) tr. zákoníku namísto podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, je výrokem, který nebyl odvoláním státního zástupce napaden, nicméně je zde vzájemná návaznost na odvoláním napadený výrok o trestu. Vada výroku o vině, byť odvoláním nevytýkaná, ovlivnila i správnost výroku o trestu, kdy nově uložený trest byl následně ukládán tak, jak by přicházel do úvahy, pokud by bylo použito odpovídající právní kvalifikace skutku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1542/2015, 7 Tdo 540/2013) již soudem prvního stupně.

21) Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. V souvislosti s dovolacími námitkami ve vztahu k výroku o trestu je vhodné uvést, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

22) K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožaduje, a to v souvislosti s tzv. extrémním rozporem a právem na spravedlivý proces, je potřebné uvést, že dovolací soud je k takovému zásahu oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly, jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Nejvyšší i Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V předmětné trestní věci byla vina obviněného prokázána a jeho obhajoba náležitě vyvrácena. Navíc je nutno uvést, že obviněný v podaném dovolání opakuje své námitky, se kterými se již beze zbytku v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal soud I. stupně, a následně i soud odvolací. Správná skutková zjištění pak byla odvolacím soudem podřazena pod správnou právní kvalifikaci. S ohledem na shora uvedené je nutno konstatovat, že v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

23) S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo obviněným tvrzenou vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného D. T. odmítl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru