Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 398/2018Usnesení NS ze dne 29.03.2018

HeslaŘízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.398.2018.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 398/2018-24

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2018 o dovolání, které podal obviněný Z. K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 50 To 425/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 64/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného Z. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 1 T 64/2017, byl obviněný Z. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v Ch., dne 3. 4. 2017 kolem 11 hodin 20 minut, v podchodu a na schodišti na třetí nástupiště nádraží Českých drah, v Ž. ulici, poté co J. Č., používají k chůzi francouzské hole, odmítl jeho nabídku, že ho snese ze schodů, šel za ním podchodem, snažil se ho zastavit a pak postupně u schodiště na třetí nástupiště, na něm a jeho odpočívadle poškozeného požádal o vydání mobilního telefonu, a když to odmítl, požadavek opakoval s pohrůžkou, jestli mu přístroj nevydá, že ho shodí ze schodů, chytil jej, a když se poškozený schoulil do dřepu, udeřil jej do obličeje a přestože si rukou snažil mobilní telefon značky Samsung Galaxy 32GB, v ceně 15.990 Kč přidržovat, z kapsy mu ho násilím vytrhl a z místa utekl.“

2. Za tento zvlášť závažný zločin byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uloženo, aby J. Č. nahradil škodu ve výši 15.990 Kč.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 50 To 425/2017. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 8. 2017, č. j. 1 T 64/2017-193, ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Ve svém podání uvedl, že se nedomáhá přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu, jak byl tento zjištěn v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Následně namítl, že u jeho jednání nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, nejméně nebyla prokázána existence úmyslného zavinění. Podle něj „je úvahovou otázkou, zda je možno připustit, že objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podle § 173 tr. zákoníku mohla být ze strany dovolatele dílčím způsobem naplněna, avšak naplnění toliko objektivní stránky, bez naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty, není a nemůže být dostačující k uznání trestní odpovědnosti“. Zvlášť závažný zločin podle § 173 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, a tedy k jeho trestnosti je třeba zavinění ve formě úmyslu, přičemž úmyslnou formou zavinění musí být zahrnuty všechny objektivní okolnosti, které charakterizují uvedený trestný čin. V daných souvislostech obviněný uvedl, že obecné soudy rezignovaly na své procesní povinnosti, a to že úmyslné zavinění musí být spolehlivě a bez důvodných pochybností prokázáno. V daném případě dovodily naplnění objektivní stránky stíhaného zločinu, a v důsledku toho uznaly jeho vinu, aniž by se vypořádaly se všemi pochybnostmi o jeho úmyslu.

6. Následně obviněný zdůraznil, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, že se dopustil protiprávního jednání, když vycházely zejména ze svědecké výpovědi poškozeného J. Č. Poukázal především na rozpory ve výpovědích tohoto svědka v přípravném řízení a v řízení před soudem, které spočívaly zejména v technickém provedení skutku, tedy jakým způsobem jej měl (obviněný) uchopit a fyzicky napadnout. Další rozpory shledal v popisu skutečností, které předcházely opuštění hlavní nádražní haly jím a poškozeným, přičemž poukázal rovněž na to, že poškozený jej označil jako osobu, která jej měla obtěžovat dva měsíce před posuzovaným skutkem, což se však nezakládalo na pravdě, neboť v danou dobu byl obviněný ve vězení v SRN. Pro tyto rozpory, jež snižují jejich věrohodnost, nejsou výpovědi poškozeného důkazem, který by byl způsobilý vyvrátit obhajobu obviněného. Výsledkem jsou pochybnosti, které při absenci jakéhokoli jiného usvědčujícího důkazu musí být hodnoceny v jeho prospěch. Jiný přímý usvědčující důkaz zajištěn nebyl. Kamerový záznam potvrzuje pouze jeho přítomnost v nádražní hale a jeho odchod východem z haly. Z prostor mimo nádražní halu již kamerový záznam není. Není zde žádný důkaz o tom, že následoval poškozeného J. Č. a došlo ke spáchanému skutku. Posuzovaný skutek trval podle kamerových záznamů 7 minut a 20 sekund. Během tohoto časového úseku však nemohlo být možné, aby poškozený nejméně s ohledem na svůj zdravotní handicap (pohybuje se o francouzských holích) stihl dojít do spodní chodby nádraží, čelit útoku dovolatele a vrátit se zpět do hlavní haly nádražní budovy. Obviněný pak shrnul, že soudy postupovaly při hodnocení důkazního stavu zcela nezákonně a v rozporu s právy obhajoby (neměly vycházet z rozporných a nepravdivých výpovědí poškozeného) a že důkazní stav je při zákonném hodnocení všech provedených důkazů ve znění § 2 odst. 6 tr. ř. takový, že vůči němu neexistuje jediný usvědčující důkaz a jeho vina byla výslovně vyvrácena. Dodal ještě, že pokud by měly soudy nižších stupňů ve vztahu k osobě poškozeného a o věrohodnosti jeho výpovědi pochybnosti, pak tyto pochybnosti měly být vyloženy výlučně ve prospěch dovolatele v souladu se zásadou in dubio pro reo.

7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 50 To 425/2017, podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

III.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

10. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 50 To 425/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

15. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

16. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v dovolání směřují de facto do oblasti skutkové, procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká výhradně nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně nerespektování zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící závěr, že se skutku, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve svém podání sice uvedl některá tvrzení, která mohla vyvolat dojem, že uplatňuje námitky pod daný dovolací důvod podřaditelné, avšak tato byla uplatněna jen formálně, bez vazby na konkrétní skutková zjištění soudů nižších stupňů. Svojí podstatou přitom rovněž primárně směřovala proti těmto skutkovým zjištěním.

17. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a jejich právním posouzením. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

18. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

19. V návaznosti na výše uvedené nutno uvést, že argumentace obsažená v dovolání je jen prostou polemikou s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, potažmo zpochybňováním skutkových zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, přičemž obviněný rozporuje zejména hodnocení výpovědi poškozeného J. Č., a domáhá se jiného, pro jeho osobu příznivějšího skutkového závěru. V tomto kontextu je namístě poznamenat, že provádění důkazů a jejich hodnocení přísluší, i se zřetelem k zásadám bezprostřednosti a ústnosti, především soudu prvního stupně. Ten přitom plně akceptovatelným způsobem vyložil, na základě jakých skutečností dospěl ke skutkovým zjištěním popsaným ve skutkové větě svého rozsudku. Tato skutková zjištění, potvrzená odvolacím soudem, mají svoje obsahové ukotvení především ve výpovědi poškozeného J. Č. (přímém důkazu), s otázkou jejíž věrohodnosti se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly, a to i se zřetelem k dalším jimi hodnoceným důkazům (zvláště obrazovým záznamům z haly nádraží ČSD v Ch.). Lze tak shrnout, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Pouze pro úplnost lze zmínit, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvého stupně vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zde není prostor k pochybnostem o úmyslném zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

20. Nejvyšší soud shrnuje, že v dané věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními neshledal. Na tomto místě lze dodat, že za výše popsané situace nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

21. K otázce aplikace zásady in dubio pro reo lze poznamenat, že toto pravidlo má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových. Jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený či jiný dovolací důvod. Pokud soudy po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soudy tyto pochybnosti neměly (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

22. Dlužno dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. V této souvislosti možno poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

23. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzených soudem odvolacím, a vyvozuje-li právě a pouze z toho vadnost jejich hmotněprávních závěrů, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i dalších důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

24. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. března 2018

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru