Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 378/2015Usnesení NS ze dne 31.03.2015

HeslaHodnocení důkazů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.378.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 378/2015-20

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. března 2015 o dovolání obviněného D. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 To 461/2014-499, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 151/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 To 461/2014-499, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2014, č. j. 10 T 151/2013-474, kterým byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 8. 2013, č. j. 3 T 77/2013-96 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 5 To 60/2014, a dále rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2013, č. j. 3 T 15/2013-82, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné opatření zabrání věci (specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) a o nárocích poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 To 461/2014-499, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný prostřednictvím svého obhájce, aniž by zmínil základní vymezení uplatněného dovolacího důvodu okamžitě ve svých námitkách uvedl, že „soud v řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí se dopustil několika závažných pochybení, když provedené důkazy hodnotil v extrémním rozporu s jejich faktickým obsahem a některé provedené důkazy byly opomenuty, čímž se mj. dopustil porušení práva na spravedlivý proces, které je odsouzenému garantováno zejména čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, porušil také ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což bude odůvodněno dále, když dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tdo 985/2010 ze dne 15. 12. toto zakládá možnost přezkumu napadeného rozhodnutí dle dovolacího důvodu v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“. Pod bodem II. svého dovolání poukazuje obviněný na extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů. V této části své argumentace obviněný soudu druhého stupně vytýká, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a „nebude opakovat již vyřčené a v podrobnostech odkazuje na obsah odvolání podaného dne 2. 10. 2014“. Následně reprodukuje z části odůvodnění soudu druhého stupně (str. 4 napadeného usnesení), aby uzavřel, že závěr soudu zde vyslovený je přinejmenším spekulativního charakteru. Stěžejní problematikou celého dovolání je argumentace, že v případě zajištěných pachových stop na místě činu a jejich hodnocení se soudy „dopustily tvorby skutkových zjištění v extrémním rozporu s obsahem dokazování“. Poukazuje na to, že jde o zcela osamocený důkaz, přičemž zajištění pachové stopy na místě činu v případě útoku pod bodem 1 i 2 výroku rozsudku soudu prvního stupně, lze vysvětlit i jiným způsobem než učinily soudy a vzhledem k tomu, že další důkazy, o které soudy opřely svůj závěr, že to byl obviněný, který se těchto útoků dopustil, byly provedeny v rozporu se zákonem, ev. v rozporu se zákonem hodnoceny, pak závěr o jeho vině nemůže obstát. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a obviněného v celém rozsahu zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že by se skutků dopustil. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud před svým rozhodnutím o dovolání mu přerušil výkon trestu odnětí svobody.

Státní zástupce sdělil, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat a souhlasí s jeho projednáním v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Odkaz obviněných na extrémní nesoulad jako prostředek sloužící k přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem, a to v oblasti skutkové, nikoli právní, se stal běžnou praxí. V této souvislosti lze konstatovat, že tzv. extrémní nesoulad-rozpor mezi učiněnými skutkovými jištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé je možným způsobem zásahu Nejvyšším soudem do skutkového zjištění. V předmětné trestní věci však k takové situaci nedošlo. Byť otázka „extrémního nesouladu“ není taxativně vymezeným dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

Uvedená rozhodnutí Nejvyšší soud zmiňuje záměrně, aby bylo zřejmé, za splnění jakých okolností lze dospět k závěru o možnosti přezkoumání i skutkových zjištění obecnými soudy při uplatnění tzv. extrémního rozporu. Jak již bylo shora uvedeno, k takové situaci však v předmětné trestní věci nedošlo. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl důkazy, které byly v trestní věci obviněného shromážděny a také následně hodnoceny. Je vhodné připomenout i tu skutečnost, že soud I. stupně vyhověl obhajobě, pokud navrhovala fyziodetekční vyšetření obviněného, případně další dokazování. Za situace, kdy doplněné dokazování nedopadlo podle představ obviněného a obhajoby, se tito snaží o znevěrohodnění celého hodnocení důkazů s odkazem, že došlo k použití nezákonných prostředků k nesprávnému hodnocení důkazů, porušení práva na spravedlivý proces apod. Je však třeba připomenout, že výsledky získané z detektoru lži se nestaly součástí hodnotících úvah soudů, nešlo o důkaz, který by soudy při posuzování viny obviněného hodnotily. Není pravdivé tvrzení obviněného (obhajoby), že by zodpovězení otázky viny obviněného bylo vybudováno pouze na jednom důkazu, a to pachových stopách, které byly zajištěny na místech, kde byly útoky pachatelem provedeny (šlo o trestný čin loupeže spáchaný dne 8. 1. 2013 a dne 29. 1. 2013). Soud prvního stupně podrobně provedené důkazy rozvedl a hodnotil na straně 4-7 svého rozsudku a je nutno uvést, že odůvodnění jeho závěru je jasné, srozumitelné a netrpí znaky libovůle. Je bezpochyby právem obhajoby volit způsob své obhajoby, avšak na rozdíl od obhajoby musí orgány činné v trestním řízení při hodnocení důkazů postupovat důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Soud správně poukázal na skutečnost, že je s podivem s ohledem na tvrzení obviněného, že se zažalovaného jednání nedopustil, že jeho pachová stopa byla nalezena nejen v případě prvního útoku na místě činu, ale také v případě druhého útoku, což do značné míry eliminuje počet možných pachatelů. Bezpochyby nelze přehlédnout v kontextu hodnocených důkazů ani tu skutečnost, že pachová stopa obviněného v případě prvního útoku byla nalezena mj. také na mincovníku z pokladny, přitom z kamerového záznamu je nezpochybnitelné, že pachatel uvedeného jednání se dotýká mincovníku z pokladny. Argumentace obviněného, že mohlo dojít k přenosu jeho pachu prostřednictvím mincí, které se v mincovníku nacházely, a které mohl mít obviněný někdy v minulosti v ruce, se vyjádřil znalec, který tuto možnost označil za velmi nepravděpodobnou. Pokud soudy uvedené skutečnosti v rámci hodnocení důkazů vyhodnotily tak, že s ohledem na nalezenou pachovou stopu nejen na mincovníku, ale více místech v místnosti, kde došlo k prvnímu útoku, a to v souvislosti na důkaz navazujícím kamerovým záznamem a závěr znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace antropologie, kdy je konstatována typová shoda osoby obviněného s osobou pachatele zachyceného na kamerovém záznamu, pak veškeré úvahy obviněného o tzv. extrémním rozporu mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením, směřují ve své podstatě ke zpochybnění skutkového závěru, ke kterému dospěl soud prvního stupně a s jehož závěrem se ztotožnil soud odvolací. Obviněný ve své podstatě setrvává na své argumentaci, že se uvedeného jednání nedopustil. Na případ, kdy obviněný předkládá soudu vlastní verzi skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Obdobný závěr je možno zaujmout také v případě jednání, které je popsáno pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Také v tomto případě důkaz – pachová stopa, nezůstal osamocen, o čemž se snaží obviněný přesvědčit dovolací soud. Opět v tomto případě, je zmíněný důkaz podpořen, byť pouze typovou shodou znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, specializace antropologie.

Dále je vhodné zmínit, že obsahově shodné námitky byly již předmětem posouzení v řízení před odvolacím soudem. Obviněný tyto hodnotící úvahy soudu druhého stupně zpochybňuje, avšak Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným považuje za nezbytné na závěry soudu druhého stupně, se kterými se plně ztotožňuje odkázat. Správně bylo soudem druhého stupně zdůrazněno, že oproti obhajobě, která důkazy hodnotí v odvolání stejně jako v dovolání izolovaně, musely soudy hodnotit důkazy ve vztahu k oběma bodům, a to přinejmenším z toho pohledu, že na obou místech byly nalezeny za daných okolností pachové stopy obviněného, které se tam v žádném případě nemohly dostat jiným způsobem, než v souvislosti s činností pachatele zaznamenaného na kamerovém záznamu a pachatele, kterému byla čepice stažena z hlavy a za daných okolností se pak naskýtá otázka, jak se na dvě místa mohla dostat pachová stopa právě obviněného. Jediný logický závěr, plynoucí z dalších, byť nepřímých důkazů ve vztahu k zajištěným pachovým stopám, je závěr, že pachatelem zvlášť závažného zločinu loupeže byl právě obviněný.

K námitce hodnocení důkazů soudy nižších stupňů Nejvyšší soud nad rámec uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Stejně tak k námitce obviněného, že usnesení soudu druhého stupně není dostatečně odůvodněno, je třeba uvést, že jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku).

V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§ 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.

To, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání obviněného a jejich prostřednictvím se tento snaží dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, a že tudíž nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na uvedený způsob rozhodnutí stalo se bezpředmětným rozhodovat o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí.

Pokud jde o odkaz obhajoby na skutečnosti vyřčené v odvolání, pak Nejvyšší soud pouze pro stručnost zmiňuje rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že se v dovolání může zabývat pouze skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny a dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. března 2015

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru